Himmler ocenil jugoslávského antifašistu, Hitler zběhnutí Finů, Bulharsko vedlo válku s Německem i SSSR. Poslední fáze války v Pátrání Bruno Solaříka
20.01.2024
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Heinrich Himmler v kruhu svých věrných
Bulharsko: Ve válečném stavu se SSSR i Německem
V roce 1944 stoupla také intenzita partyzánských bojů na území Bulharska a s ní i krutost při vyřizování účtů na obou stranách. Boje místy přerůstaly bezmála v občanskou válku. Opakované nálety anglo-amerického letectva už od jara ukazovaly bulharské vládě zcela jasně, že Německo válku stejně jako v roce 1918 prohraje a stáhne Bulharsko s sebou. V létě se velmi konkrétně naplnila slova velvyslance Staminova, kterými právě před třemi roky odmítl zprostředkovat mír mezi Berlínem a Moskvou, což po něm žádal SSSR, a on odpověděl, že to není potřeba, protože Sověti stejně vyhrají. K hranicím Bulharska se blížila sovětská vojska. Nový premiér Bagrjanov se snažil kontaktovat západní i východní spojence a uzavřít příměří s domácími partyzány.
Zatímco se Sofie handrkovala se Sověty i s Brity o podmínkách bulharského opuštění Osy, došlo k přechodu Rumunska na stranu anglo-americko-sovětských spojenců.
Bulhaři právě dostali od Němců nové tanky a děla na obranu Osy, ale nezdálo se, že by jim to mohlo být k něčemu dobré. Dne 8. září 1944 proto Sofie bez prodlení napodobila Bukurešť: Bulharsko stáhlo svá vojska z jugoslávské Makedonie a vyhlásilo válku Německu. Učinilo tak v reálné naději, že tím odkloní Sověty od postupu dál na jih a vyhne se invazi a okupaci Rudou armádou.
Tato naděje se však ukázala mylnou! Sověti totiž vzápětí bez ohledu na cokoliv (na přízeň velvyslance Staminova i na to, že Bulhar Georgi Dimitrov byl v struktuře státostrany Stalinovým zástupcem pro práci všech exilových a zahraničních komunistických stran) vyhlásili Bulharsku válku. Sofie se tak ocitla v historicky naprosto jedinečné situaci, byla ve válečném stavu zároveň s Berlínem i s Moskvou.
Stávky a demonstrace po celém Bulharsku přerůstaly v povstání. Vojska 3. ukrajinského frontu maršála Tolbuchina (po němž se bude za pět let v Bulharsku jmenovat město) překročila rumunsko-bulharské hranice v Dobrudži a zahájila tažení na Sofii. Na druhé straně ustupovali Němci z Bulharska směrem k srbskému městu Niš na pomezí oblasti Kosova. Sovětská vojska byla velkou většinou bulharského obyvatelstva vítána nikoli jako okupanti, nýbrž jako osvoboditelé od německé okupace.
Očista veřejného života v Bulharsku byla provedena obzvlášť tvrdým způsobem. Souzeni byli ministři, carští radové, vysocí důstojníci a civilní úředníci, přičemž bylo vyřčeno a provedeno přes dva a půl tisíce rozsudků smrti.
Jugoslávie: Tita si vážil i Himmler
Ačkoliv v dubnu 1941 byli Jugoslávci, zejména Srbové, šokováni bleskovým zhroucením jugoslávského státu, o to rychleji se vzpamatovali. Němci proti Jugoslávii postupovali tak rychle, že se některé jugoslávské jednotky ani nestačily vzdát a odevzdat zbraně, takže po kvapném odjezdu wehrmachtu do dalšího dobrodružství na Východ jim stačilo sdružit se v lesích a zahájit partyzánský boj.
Hned zpočátku, pravda, došlo k rozporům mezi formujícími se oddíly Mihailovičových četniků, věrných exilové královské vládě, dále „legálních četniků“, spolupracujících s Němci proti komunistům, a konečně samotných komunistů. Rozpory vyústily v boj všech proti všem.
Nakonec ale začali v jugoslávském prostoru dominovat komunisté Josipa Broze (Tita). Nejenže odmítli nacionalismus všech jugoslávských etnik, ale vystavěli svou politiku na vážně míněném a v praxi prováděném internacionalismu a federalismu, založeném na uznání práva každého národa na existenci a rozvoj. Zřejmě právě to k nim tváří v tvář právě probíhajícím nacionalistickým apokalypsám (kupříkladu chorvatské koncentrační tábory pro Srby, Židy a příslušníky dalších národností byly v mnohém sofistikovanější než ty německé) přitahovalo čím dál víc protiněmeckých ozbrojenců i obyvatel všech jugoslávských národů a etnik.
Na podzim roku 1941, kdy byla válečná mašinérie Osy na vrcholu moci, vypuklo v Jugoslávii komunisty vedené povstání. Co do rozsahu, úpornosti a hrdinství nemělo toto povstání v okupované Evropě obdoby. Pro mocnosti Osy tak nečekaně vznikla, hluboko v pacifikovaném zázemí, nová fronta. Dne 16. září 1941 nařídil Hitler, aby byl „odboj rázně umlčen“, a poslal do Srbska trestné jednotky wehrmachtu a SS z Řecka, Francie a dokonce i z východní fronty. Umlčování odboje spočívalo v metodě „sto Srbů za každého zabitého Němce“, což znamenalo zvěrské masakrování tisíců a tisíců civilních obyvatel. V našich podmínkách si to představme jako mnohonásobně znásobenou akci proti Lidicím, Ležákům nebo vyhlazení partyzánských vesnic, jako byla valašská Ploština, jejíž příběh jsme mohli vidět v známém filmu Smrt si říká Engelchen.
Na podzim 1942 se veškerý jugoslávský odboj sjednotil do Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ). Němci vrhali proti povstalcům jednu ofenzívu za druhou. Během jedné z nich byli partyzáni téměř rozprášeni, načež Tito okupantům navrhl, že partyzáni zastaví boj i sabotážní akce, když je Němci nechají na pokoji. Přestože němečtí velitelé vřele doporučovali přijetí návrhu, Hitler jej striktně odmítl slovy: „S rebely nevyjednávám.“ Generál Löhr prohlásil, že v zemi nastolí klid, i kdyby to měl být klid hřbitovní.
V důsledku kapitulace Itálie v létě 1943 ubylo v Jugoslávii téměř dvacet italských divizí, které musely být přesunuty na Apeninský poloostrov, a partyzáni kapitulací některých z nich získali zbraně pro 80 000 mužů. Italské okupační pásmo bylo wehrmachtem obsazeno urychleně, ale armáda jugoslávských povstalců již nemohla nebudit respekt. Přesto byl wehrmacht stále ještě dost silný, aby v květnu 1944 zahájil další ofenzívu. Během ní se Němcům podařilo obsadit štáb povstalců, ale našli v něm jen kvapně opuštěnou maršálskou uniformu, kterou Titovi nedávno daroval Churchill.
Po rumunské a bulharské změně stran v létě 1944, díky níž Rudá armáda za čtrnáct dní postoupila o 500 kilometrů, začali Němci evakuovat svá vojska z Řecka a Albánie. Zároveň se jednotky AVNOJ dohodly se Sověty na součinnosti při dalších operacích, což mělo za následek koordinovaný postup na Bělehrad. Tito žádal, aby sem jako první mohli vstoupit jeho vojáci, ale maršál Tolbuchin o tom nechtěl ani slyšet (to ostatně v jiných variantách principiálně známe z Varšavy, ze Slovenského národního povstání i z Povstání pražského, které taky v SSSR, chtějícím si všechny země osvobodit sám, neviděli rádi). Nakonec Tolbuchin dovolil, aby Titovi vojáci vylezli na sovětské tanky. Dne 20. října 1944 tak jugoslávští partyzáni osvobodili Bělehrad společně s Rudou armádou.
Zajímavé je, že bulharští vojáci museli coby okupanti nejprve opustit jugoslávské území, a to celé jen proto, aby se na ně po změně stran vzápětí vrátili v roli osvoboditelů. Sověti s sebou do Jugoslávie naopak přivedli dobrovolnickou brigádu, vzniklou v SSSR z chorvatských zajatců, ochotných bojovat na opačné straně. Její hlavou byl „chorvatský Paulus“, plukovník Marko Mesić, poslední velitel chorvatských legionářů, bojujících na straně Němců u Stalingradu… Do konce roku 1944 ovládla Titova armáda s pomocí sovětských a bulharských jednotek celé Srbsko. Himmler tehdy při projevu k důstojníkům poznamenal:
„Chtěl bych vám dát příklad lidské vytrvalosti. Maršál Tito, komunistický veterán a neobyčejně tvrdohlavý člověk, tenhle Herr Josip Broz. Naneštěstí je však naším nepřítelem.“
Finsko: Zběhnutí, dohodnuté se spojenci i s nepřáteli
Pro Finy nebyla účast na operaci „Barbarossa“ ničím jiným, než pokračováním jejich národního zápasu se Sověty v zimní válce 1939–1940. Podobně jako Rumunsko se i Finsko s německou invazí svezlo, i když pod vlastním velením a bez formální aliance, ve snaze získat zpět finské území, které si vzal SSSR.
Ani Finové si, pravda, nevybrali nejlepšího bratra ve zbrani. Nepokrytá nenávist v nich překonala racionální úsudek. Finské vládní kruhy počítaly v roce 1941 nejen s navrácením anektovaných území, ale s připojením celé sovětské Karélie daleko za Oněžské jezero na východě, a dokonce i celého poloostrova Kola i s Murmanskem (!) na severu, což byla sice oblast, kde také žije menšina Laponců, která žije i ve Finsku, Švédsku a Norsku, ale k Finsku tato oblast nikdy v dějinách nepatřila.
Ke konci roku 1941 dobyli Finové zpět veškerá území, ztracená v roce 1940, postoupili ještě o něco dál a zastavili se, hladoví a zmrzlí zrovna jako Sověti. Zarazit dodávky spojeneckých zbraní pro Sověty severní cestou přes přístav Murmansk se jim nepodařilo ani se stotitisícovým vojskem, které měl ve Finsku Hitler. V průběhu dalších bojů zcela ztratili bojové nadšení, protože v roce 1943 se na obzoru rýsovala další porážka a její hrozba byla stále reálnější.
Už na jaře 1944 tedy Finové rezignovali nejen na velkofinské plány, ale i na udržení znovudobytých území, a nabídli Sovětům stažení na hranice, které jim Stalin nadiktoval v roce 1940. Sověti tehdy kromě stažení navíc požadovali, aby Finové vyhnali nebo internovali oněch asi sto tisíc německých vojáků, kteří dosud byli ve Finsku, kde drželi v Laponsku zapomenutou arktickou frontu.
Protože to Finové nemohli provést bez boje proti Němcům (tedy bez stejného vývoje, jaký proběhl v zemích na Balkáně, tím by ale přišli o víc, ztratili by holou samostatnost), moskevská jednání neuspěla, Finové prozatím zůstali německými spojenci a nezbylo jim než pokračovat v boji proti Rudé armádě. Jejich odpor byl hrdinný a poměrně úspěšný, přinejmenším vzhledem k získání času. V srpnu 1944 Finové jednání s Moskvou obnovili.
Finský maršál Mannerheim (ten, jemuž Hitler v den, kdy zemřel Heydrich, přijel popřát k narozeninám; zakladatel samostatného Finska a jeho regent z let 1918-1919, než se Finsko stalo republikou, hlava finské armády od roku 1939, předrepublikovým postavením mimochodem hrabě stejně jako premiéři válečného Maďarska Teleki a Kállay, Hitlerovi vrcholní důstojníci, kteří se proti němu spikli, Stauffenberg a Moltke, ba i Stalinův předseda svazu spisovatelů a zvláštní státní komisař pro vyšetřování německých zvěrstev, spáchaných v SSSR, A. N. Tolstoj) se stal prezidentem a odmítl dohody, které v červnu 1944 podepsal s Ribbentropem jeho předchůdce Ryti, s odvoláním na to, že nebyly ratifikovány parlamentem. Finsko přerušilo styky s Německem 4. září, následující den uzavřelo příměří se Sověty a 19. září přijalo sovětské mírové podmínky, mnohem snesitelnější než ty, které byly navrženy před šesti měsíci.
O separátních jednáních Finů z jara Němci nevěděli, nyní však Finové předem okamžitě informovali Němce, že už nemohou pokračovat v boji a přistoupí k otevřenému vyjednávání se Sověty. Německá vojska byla díky tomu včas evakuována z finského Laponska do Norska, a teprve pět dní nato podepsalo Finsko zmíněný klid zbraní. Tento diplomatický postup na Hitlera zapůsobil, takže přijal zběhnutí Finska rezignovaně. Japonskému velvyslanci Óšimovi řekl: „Finsko se nedopustilo žádné zrady, neboť se vzdalo, až když veškeré jeho síly byly vyčerpány.“
Proti vlastnímu národu a nejbližším satelitům měl ovšem Hitler postupovat daleko nemilosrdněji…
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík