Jak Rumunsko svým přeběhnutím způsobilo Hitlerovi u Bukurešti druhý Stalingrad. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
13.01.2024
Foto: Se svolením Bundesarchiv
Popisek: Adolf Hitler
Aby zabránil případnému německému pokusu okupovat Bukurešť (jako se právě stalo v Budapešti), maršál Antonescu alias rumunský conducător (což byl rumunský ekivivalent německého titulu Führer, ačkoli našinci zní spíše jako konduktér = průvodčí) převelel koncem března 1944 do hlavního města 7000 rumunských četníků a provedl řadu změn v generálním štábu a ve velení jednotek...
Konduktér se chystá přestoupit
…zároveň se Antonescu znovu pokusil získat jasnou odpověď na otázku, zda jsou Britové ochotni restaurovat status quo ante a garantovat poválečnou rumunskou nezávislost. Chtěl, aby Spojenci jednoznačně vyjádřili svou politiku „buď ohledně Sedmihradska, nebo ohledně aplikace Atlantické charty na Rumunsko“. Reakcí však bylo britské ultimátum, aby Rumunsko okamžitě kapitulovalo a nekladlo odpor Rudé armádě. Trpce rétorická odpověď bukurešťského diktátora věrně odrážela zmatek, v němž se Rumunsko zmítalo po celou dobu války:
„Stejně jako vy bojujete za Anglii, já bojuji za svou zemi. Avšak vy nemůžete znát utrpení, boje a hrozby, v kterých žijeme. Byli jsme napadeni, ačkoli jsme na nikoho neútočili. To, co bylo naše po staletí (sic!), nám vzali. Naši spojenci a přátelé nás museli v evropské situaci roku 1940 opustit, a tak dovolili, abychom byli oloupeni zbabělými sousedy. Žádný z našich velikých spojenců nemohl garantovat naše zmenšené hranice, aby tak odpověděl na náš poplašný křik. Museli jsme vzdorovat Rusku, které nás denně uráželo a ohrožovalo. Jediná země, která v této obtížné situaci souhlasila s tím, že bude garantovat další existenci rumunského národa, bylo Německo. Když je náš lid připraven zemřít, nežádejte, aby prosil o milost a zachoval se nečestně. Pomozte zachránit ho a nenuťte mne, abychom se vrhli do bezedné jámy, plné ničení a hanby. Jsme vaši přátelé, a ne nepřátelé (Napsal lídr státu, který byl právně ve válečném stavu se všemi Spojenci včetně Británie a USA! – pozn. autora). Žádný národ, a o tom jsem přesvědčen, není se svými silami tak narušen jako náš. Nemůže proto kapitulovat a stáhnout se z jakékoli akce, do které svobodně vstoupil, a postavit tak v potaz, bez jakýchkoliv záruk, svou existenci v příštích dnech.“
Po této smutné stížnosti už jenom chybělo, aby Antonescu vyzval své nepřátele, jimž chtěl být zároveň dobrým přítelem, k bombardování Rumunska… Máte za to, že je to špatný vtip? Chyba! On je k tomu totiž taky promptně vyzval. Argumentoval, že v případě spojeneckého bombardování určitých cílů v zemi by mohl snáze vystoupit z války, kdyby Němci byli proti.
Dne 3. dubna 1944 Britové sdělili, že jsou „ochotni uskutečnit mocné letecké útoky na cíle, které Antonescu určí“. No, aspoň něco…
Nabídka z nečekané strany
Dne 8. dubna 1944 se ovšem ujali slova obávaní Sověti. Toho dne předložili Rumunsku své podmínky pro příměří. Žádali uznání, že Besarábie a severní Bukovina patří Sovětskému svazu, a to dle litery vynucené rumunsko-sovětské smlouvy z roku 1940. Dále žádali zaplacení reparací za ztráty, vzniklé rumunským útokem na SSSR, a samozřejmě také tvrdě požadovali svobodu pohybu svých vojsk na rumunském území.
K tomu ovšem nabídli, že Rumunsko má buď kapitulovat, anebo… přejít na stranu SSSR! To nebylo ani tak ultimátum, jako spíš de facto nabídka spojenectví. A teď pozor: Za to všechno Sověti slíbili jednak „nezasahovat“ do sociálního a hospodářského systému Rumunska, ale hlavně prohlásit Druhou vídeňskou arbitráž o severním Sedmihradsku za nespravedlivou.
Vidina, která byla Rumunům nejdražší, byla nyní rázně podpořena z té nejnečekanější strany! Jednání bolševiků s fašistickým státem, který měl navíc se SSSR už své zkušenosti, nebylo ani za těchto překvapivých okolností zdaleka jednoduché a protahovalo se. Avšak nyní se Rumuni jaksi mimochodem také dozvěděli, že je Spojenci dávno přenechali k dispozici Sovětům. A s příchodem léta 1944 se k Rumunsku od severu a východu rychle blížila Rudá armáda.
Červenec 1944. Hitler unikl atentátu a zuřil. V této atmosféře ho ve východopruském bunkru navštívil maršál Antonescu. Maršálovi poradci doufali, že vznese problém mírových jednání, ale ten na to ani nepomyslel, když viděl, v jaké náladě se nachází Hitler, stále plný hněvu po úkladu na svůj život, slavném neúspěšném atentátu skupiny kolem hrabat Stauffenberga a Moltkeho. (Mimochodem, když uvážím, že po celá 40. léta byla hrabata i maďarskými premiéry, a dokonce i v SSSR byl předsedou mocného svazu spisovatelů příbuzný slavného mírotvorce, hrabě Tolstoj, tak přestože v čele žádné z jejich zemí nestál monarcha, šlo zřejmě o nejsilnější hraběcí období v dějinách…)
Vůdce začal otázkou, zda Rumunsko hodlá stát při Německu až do trpkého konce (!). Antonescu se uchýlil k debatě o vojenských problémech a navrhl, aby se německo-rumunská vojska stáhla ze severovýchodu země, tedy z celého Moldavska, k pevné obraně linie mezi dunajskou deltou a Karpaty. Guderian, nový německý náčelník štábu, to prohlásil za vynikající myšlenku. Německý generální štáb ji totiž právě rozpracovával a potřeboval podporu pro přesvědčení Hitlera o nutnosti tohoto stažení. Jenže Hitler, stále trvající na osudovém a kontraproduktivním principu nepružné obrany („neustoupit ani o píď“), ji přijal bez zájmu. Maršál Antonescu se sice vrátil z Německa s přesvědčením, že jedině příměří může odvrátit totální porážku, ale nebyl dosud psychicky schopen podniknout k tomu nezbytné kroky.
Velké salto
Antonescu před Guderianem poznamenal, že nechápe, jak se mohli Hitlerovi generálové spiknout proti vůdci. Dodal, že jemu by se něco takového nikdy nemohlo stát. Ve skutečnosti už byly přípravy na takové spiknutí v značně pokročilém stadiu. Skupina politiků a důstojníků, znepokojená jeho neschopností jednat energicky, se rozhodla vzít věci do svých rukou. Nalezli vhodnou osobu v králi Michalovi, dvaadvacetiletém nesmělém mladíkovi, na kterého Antonescu vždy hleděl s despektem, jednal s ním jako s naprostou nulou, avšak když jím byl občas kritizován, po příchodu domů prý zuřivě dupal po své čepici.
Michalova skupina se tajně spojila se Sověty a nabídla jim, že Antonesca svrhne a přivede Rumunsko na stranu Spojenců, jestliže Rudá armáda zahájí frontální útok proti německým armádám, který by umožnil rumunským silám sevřít je zezadu do pasti. Přesně za tento zvrat by se Moskva modlila, kdyby neměla v dané situaci převahu. Nyní to pro ni nebylo vytržení trnu z paty, ale prostě vítaný dárek. V noci na 20. srpna 1944 odpověděli Sověti na návrh spiklenců zahájením masivní ofenzívy, která beze slov, ale velmi názorně signalizovala jejich souhlas.
K činu se ovšem v tu chvíli rozhoupal i nic netušící Antonescu, který 22. srpna informoval německé představitele, že Rumunsko si nárokuje svobodu akce a hledá vlastní cestu z katastrofy. Zároveň informoval Spojence, že souhlasí s vysláním delegace do Moskvy, aby tam jednala o příměří. Dopoledne 23. srpna západní Spojenci s Antonescovým plánem souhlasili a informovali své představitele v sovětském hlavním městě.
To už však bylo bukurešťské spiknutí v plném proudu. Téhož dne odpoledne, po třech dnech vojenských neúspěchů, si Antonesca pozval král Michal a pro formu se ho otázal, co navrhuje dělat s touto zhoršující se situací. Antonescu odpověděl, že by bylo nutné příměří, ale že ho nelze uskutečnit bez Hitlerova souhlasu… Král bez dalších průtahů požádal maršála, aby odstoupil. Ten to ihned odmítl, a to způsobem, zcela odpovídajícím smýšlení, které o panovníkovi měl. „Ty si myslíš, že předám zemi do rukou dítěte?“ soptil vzteky. Nato mladý král chladně prohlásil, že je jeho panovnickou povinností zachránit zemi a ať se maršál považuje za sesazeného, načež byl užaslý Antonescu i s doprovodem zatčen královskou gardou. Důstojníkům, kteří ho odváděli, maršál bezmocně plival do tváří.
V rozhlasu byl přečten králův krátký projev. Král v něm občanům oznámil, že Rumunsko vystoupilo z války. Poté dodal, že všechny rumunské vojenské jednotky budou nyní bojovat za osvobození Sedmihradska. Němci byli, jakožto dosavadní spojenci, informováni novou vládou, že mají patnáct dní na to, aby se v klidu stáhli z Rumunska. (To se brzy v návaznosti na tyto děje začalo týkat i dvou tisíc sedmihradských Němců, kteří v zemi žili od 12. století a do Německa se vraceli už předtím na Hitlerovo pozvání. Obrázek sedmihradských Němců, putujících přes Protektorát Čechy a Morava, byl typickým výjevem konce druhé světové války…)
Příštího dne Němci návrh krále Michala odmítli se svou typickou rázností, leteckým bombardováním rumunské metropole. V odpověď Rumunsko 25. srpna vyhlásilo Říši válku. V daném okamžiku bylo přímo kolem Bukurešti na 30 000 německých vojáků a jen 2800 rumunských. Německá vojska však nedostala (v souladu s Hitlerovou tradicí nepružné obrany) žádný rozkaz k ústupu, a během několika dnů se tak ocitla v obklíčení rumunských pluků, přicházejících z fronty. Navíc se šestnáct německých divizí na frontě, sevřených mezi postupujícími Sověty a nyní nepřátelskými Rumuny, ocitlo v pasti, což byla pro wehrmacht katastrofa, srovnatelná se Stalingradem…
Zbývá možná dodat, že král Michal I. (1921-2017), ačkoli byl etnicky taky Němec (po otci dokonce příslušník německé císařské dynastie Hohenzollernů, po matce Oldenburg, kteří vládli v Německem okupovaném Dánsku a Norsku), se i přes následný 43letý exil za vlády komunistů i fakt, že Rumunsko i pak zůstalo republikou, podle průzkumů v roce 2012 stal v Rumunsku osobností s nejvyšší národní důvěrou vůbec, nepoměrně vyšší, než všichni politici v činné službě. V soutěži Největší Rumun se umístil v první pětadvacítce a v roce 2014 vyšel v Rumunsku na známkách…
Konec neexistujícího „štátu“
Události v Rumunsku měly svůj vliv i na další satelity. V téže době uzrála sklizeň v dalších satelitech. I slovenští klerofašisté se od roku 1943 snažili o kontakt se Spojenci. Nikdo však s nimi nechtěl jednat, protože za prvé neměli co nabídnout a za druhé nebyli jako politická garnitura pro nikoho přijatelní. I v neutrálním Švýcarsku odmítli se slovenským diplomatem vůbec mluvit a dali mu na srozuměnou, že otázka Slovenska je vnitřní československou záležitostí.
V létě 1944 odmítla Moskva separátní nabídku na přechod Slovenska do tábora Spojenců, formulovanou bratislavským ministrem obrany Čatlošem, se stejným zdůvodněním. (Bylo to logické, protože, jak už jsme napsali v předchozích textech, v tu dobu už na straně Spojenců bojovalo daleko víc slovenských vojáků, kteří přeběhli, než na straně Německa…)
Protože USA a Británie Slovensko neuznávaly, nevzaly vůbec na vědomí jeho vypovězení války z prosince 1941, nicméně proti Slovenskému štátu vystupovaly jako proti nepřátelskému území, což se projevilo bombardováním Bratislavy a jiných měst v roce 1944.
Sociální chemie směřovala k výbuchu odporu proti zdiskreditované ľudácké vládě. Dne 27. srpna 1944 byli vzbouřenými slovenskými vojáky zatčeni členové německé vojenské mise, která i s civilním doprovodem právě vyklidila Rumunsko a chtěla se přes spřátelené Slovensko vrátit do vlasti. Příštího dne byli zajatci postříleni na dvoře martinských kasáren. To dalo Hitlerovi důvod (konečně jednou nefingovaný) k rozhodnutí obsadit Slovensko, s čímž farář Tiso dychtivě a zároveň bezmocně vyslovil souhlas.
Dne 29. srpna začali Němci postupovat na Slovensko ze severu a západu, 30. srpna ohlásil banskobystrický rozhlasový vysílač (dříve, než se plánovalo) všeobecné povstání. To pak okamžitě zachvátilo více než polovinu teritoria „štátu“. Na povstaleckém území byla vyhlášena Československá republika.
I když se nepodařilo udržet dvě východoslovenské divize, které wehrmacht stačil zčásti odzbrojit, přesto představuje toto povstání jedno z největších protihitlerovských vystoupení v týlu německé armády. V povstaleckém vojsku bojovalo téměř 70 000 vojáků a partyzánů společně s osvobozenými zajatci z celé Evropy, se širokou podporou slovenského obyvatelstva. Němci s takovým odporem nepočítali a museli své intervenční oddíly posilovat. Povstání tak vázalo značné vojenské síly a s převratem v Rumunsku významně oslabilo vojenské pozice Německa v středoevropském prostoru.
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík