Nacistická Budapešť i Bukurešť se chtěly dohodnout se západem. Dostaly facku od Hitlera i Stalina. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
06.01.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin
Příručka z let 1943-44 o tom, jak se nevyplácí politické lavírování.
Maďarský úřad pro spolupráci s nepřítelem
Od stalingradsko-voroněžského hororu byla vládní politika Maďarska nadále pevně svázána s osudem Třetí Říše, ale zároveň byla dlouhodobě koncipována se zřetelem na konečné vítězství Spojenců (!). Počítala s tím, že na konci války se Spojenci stejně jako v roce 1918 vylodí na Balkáně a rychle proniknou k maďarské hranici. To bylo věru podivné přání na adresu nepřátelské aliance…
Navíc to byl důkaz faktu, že maďarská vláda si mezi Spojenci dokonce vybírala. Chtěla jedině západní, tj. angloamerickou okupaci, a byla tudíž rozhodnuta nepustit přes hranice Rudou armádu. To ovšem přirozeně znamenalo, že hodlá proti Rudé armádě bojovat stůj co stůj, takže se musí až do předpokládaného přiblížení západních Spojenců podržet Hitlera! Vědomě tedy nyní s plnou vervou spolupracovala s někým, proti komu se v budoucnu chystala obrátit zbraně.
Nový maďarský premiér Miklós Kállay (který, jak bývalo dobrým zvykem, byl stejně jako jeho předchůdce Pál Teleki hrabětem) nastoupil do funkce už v březnu 1942 a nyní se rozhodl navázat tajné kontakty s vládami Spojenců, aby jim vysvětlil, že Maďarsko „není totalitní stát“ a že opustí německý tábor ve chvíli, kdy Spojenci, tedy ti západní, USA a Británie, proniknou k jeho hranicím.
Skutečné rozměry katastrofy bitvy u Voroněže 28. června 1942 (kde byla zničena dvousettisícová maďarská armáda: padlo 40 000 mužů, 35 000 bylo zraněno, 70 000 zajato) domácí úřady zlehčovaly. V Maďarsku se o ní samozřejmě dozvěděli nejprve ilegální posluchači maďarských relací rozhlasové stanice BBC nebo moskevského Rádia Kossuth. Teprve návrat zbytků zdecimované armády do vlasti koncem dubna 1943 uhasil poslední jiskry válečného nadšení ve veřejnosti. Vláda nyní nemohla než odmítnout Hitlerův požadavek postavit pro východní frontu novou armádu.
Katastrofální jaro vyústilo do července 1943, kdy se spojenecká vojska vylodila na Sicílii. Důsledkem bylo kompletní zhroucení italské armády, svržení fašistického režimu a pád Mussoliniho. Uprostřed války (!) fašistická Itálie kapitulovala. Téhož dne, 3. září 1943, dosáhli Spojenci Apeninského poloostrova. Ze severu ovšem vtrhli do země Němci a okupovali ji až po Neapol. Na obsazeném území nastolili loutkovou „Italskou sociální republiku“ a unesli vzbouřenci zatčeného Mussoliniho, aby ho mohli postavit do jejího čela.
Maďaři urychlili své snahy o zradu Berlína ve prospěch Západu. Mladší syn hlavy státu, regenta Miklóse Horthyho, Miklós mladší (starší syn István zahynul na frontě jako vojenský letec) se stal šéfem zvláštního úřadu, zřízeného k účelu přísně tajného rozvoje kontaktů se západními Spojenci… V případě jejich proniknutí k hranicím nabízeli Maďaři konkrétně kapitulaci s nabídkou spojenectví. To podle jejich výkladu neznamenalo porušení spojeneckých závazků vůči Ose, protože prý po pádu Mussoliniho pakt tří mocností „přestal existovat“. Něco podobného už jsme někde slyšeli. Nebylo to v březnu 1939 v souvislosti s platností mnichovských garancí pro ČSR? (Bylo.)
V memorandech pro Spojence však si Maďaři chtěli podržet reanektovaná území z let 1938-1941! Stále zkrátka zoufale doufali, že navzdory maďarské účasti na vojenských operacích proti významným spojencům západních Spojenců, tedy proti ČSR, Jugoslávii a SSSR, si udrží většinu výbojů. Nadále přitom odmítali kontakt se Sověty a nebyli ani ochotni spolupracovat se zástupci vnitřní opozice, tzv. Demokratické alternativy, jež se tehdy začala formovat.
Rumunsko: Kluž nám Hitler nevrátí a od Oděsy nás žene Stalin
I Rumunsko se v nastalé situaci zoufale snažilo přesvědčit své nepřátele ze Západu, aby se vylodili na Balkáně. Od listopadu 1942 do července 1943 Antonescu několikrát signalizoval Spojencům, že v případě jejich vylodění osobně nařídí armádě neklást odpor. Nedostal odpověď. Mezitím docházelo k totožným snahám o návrat k „cik-cak politice“, tentokrát prostřednictvím Antonescova demokratického oponenta Mania (ovšem v tajné shodě s Antoneskem, který se na rozdíl od Maďarů opozice neštítil, protože mu nakonec byla každá pomoc dobrá): „Do čtyřiadvaceti hodin poté, co angloamerické síly dosáhnou Dunaje, bude současná diktatura svržena a s pomocí armády bude v Rumunsku nastolen demokratický režim,“ informoval Maniu Spojence 13. srpna 1943.
Samotný Antonescu se „po své linii“ snažil ve stejné době přesvědčit Spojence k akci na Balkáně s tím, že jim přispěje 42 vlaky zlata, 400 vlaky obilí a 300 vlaky kukuřice, 22 zcela vybavenými divizemi, vycvičenými letci atd.! Antonescův atašé Spojencům vysvětloval: „V roce 1940 Rumunsko pokojně odstoupilo Besarábii Rusům. Ti pak pobili nebo deportovali tamní inteligenci a je téměř jisté, ať si myslí kdo co chce, že by to udělali znovu, kdyby jako první ze Spojenců vstoupili do Rumunska.“
Tyto úpěnlivé žádosti Rumunů o vnější vyvlečení jejich země z německé sféry, do které sama vstoupila (včetně účasti na masakrech civilistů na Východě), a z hrozby sovětské okupace byly, mimochodem řečeno, od počátku marné, což Rumuni (kupodivu) ještě nevěděli. Už 16. srpna 1943 totiž britský diplomat prohlásil ke svému americkému kolegovi: „Britská vláda rozhodla, že budoucnost Rumunska je čistě ruský problém.“ Není tedy divu, že rumunským snahám o přesvědčení Západu se dostávalo tvrdé odpovědi: Jediná pro Rumunsko přijatelná cesta z války je kontaktovat současně Anglo-Američany i Sovětský svaz a neklást si žádné předběžné podmínky.
Po dalších ztrátách na Krymu stahoval Antonescu vojáky z fronty a budoval silnou záložní armádu doma. Hitlerovi to odůvodňoval tím, že záložní jednotky čekají na výstroj a výzbroj, slíbenou Německem. Hlavně se však Antonescu oháněl… Čím asi? Inu, trvající hrozbou maďarské anexe jižního Sedmihradska, a naopak rumunským úmyslem znovu získat severní Sedmihradsko. Hitler, který si myslel, že Rumuny nasytil Zadněstřím (jak si vzpomínáme, až po Oděsu), aby měl od toho pitomého Sedmihradska jednou provždy pokoj, byl šílený vzteky.
Nedlouho nato německý diktátor ještě ke všemu ztratil možnost vůbec na zadněsterské sousto poukazovat. Sověti během roku 1943 zmařili poslední závažnější pokus Němců o protiofenzívu u Kurska, načež rychle odehnali wehrmacht od Stalingradu až do Kyjeva. K rumunské „Transnistrii“ už to bylo v průměru jen slabých tři sta kilometrů a fronta se stále blížila. Koncem roku 1943 začalo rumunské obyvatelstvo ze Zadněstří preventivně utíkat. V lednu 1944 byla zahájena oficiální evakuace. Civilní správa byla vystřídána správou vojenskou. Dne 18. března 1944 se rumunské okupační území Zadněstří stalo německou okupační oblastí s vojenskou správou a frontovým územím ustupujícího wehrmachtu. Bublina „Transnistrie“ praskla.
První mrtvoly v budapešťském Dunaji
Dne 9. září 1943 předali Spojenci Kállayově vládě přes Istanbul „předběžnou úmluvu o příměří“, v níž požadovali, aby Maďarsko minimalizovalo svůj podíl na německém válečném úsilí, stáhlo jednotky ze sovětského území a bezpodmínečně kapitulovalo, jakmile se (západní) Spojenci přiblíží k maďarským hranicím. Kállay souhlasil. Prakticky však jako by se nic nestalo. Invaze západních Spojenců totiž, jak známo, nakonec neproběhla na Balkáně, nýbrž až v červnu 1944 v Normandii. Kromě toho Hitler zabránil stažení maďarských vojsk z východní fronty.
Německá tajná služba získala podrobné a aktuální informace o mírových aktivitách maďarského premiéra Kállaye a již v dubnu 1943 Hitler v Klessheimu na schůzce s Horthym požadoval, aby říšský správce svého ministerského předsedu propustil. Poté co Horthy tento požadavek odmítl, zorganizovali Němci parlamentní puč. Ten byl ale zmařen odročením jednání parlamentu.
A tak Hitler od září 1943 plánoval uprostřed války s nepřítelem úder proti „příteli“, chystal detailní plán vojenského přepadení Maďarska! Plán měl krycí název „Operace Markéta“ (podle jména středověké uherské královny, kterou právě onoho roku 1943 svatořečil Vatikán).
Stejně jako při jugoslávském tažení v roce 1941 si nyní, na konci roku 1943, chtěl Hitler pro ozbrojený útok (jak to tak bývá…) zajistit účast sousedů napadeného státu. Tentokrát to tedy měli být maďarští spojenci Rumunsko, Chorvatsko a Slovensko. Německo jim chtělo bezprecedentně nabídnout, že dostanou zpět území, která předtím ve prospěch Maďarska ztratili právě přičiněním Berlína! Přízrak předválečné protimaďarské Malé dohody teď nabyl nejen ostrých obrysů, ale doslova se zhmotnil. Pikantní Hitlerův plán byl nakonec opuštěn jen proto, že by Říši zbytečně zbavil pokračující, byť neochotné maďarské podpory a hospodářské spolupráce, nemluvě o tom, že vojensky nepředstavovalo Maďarsko pro Berlín v dané situaci hrozbu.
V prvních týdnech roku 1944 však pokračoval rychlý postup Sovětů směrem ke Karpatům. A Karpaty, to byly tehdejší hranice Velkého Maďarska! Tento postup dramaticky zvýšil naléhavost maďarské situace a strategický význam Maďarska. A to není všechno. Maďaři se navíc kromě kontaktů se Západem začali nyní konečně snažit i o spojení se Sověty (!), což se Němci opět dozvěděli. Dne 12. února napsal Horthy Hitlerovi vychytralý dopis, že si přeje stáhnout veškeré maďarské síly, které ještě bojují na východní frontě, aby se připravil na obranu vlasti.
Hitler teď ztratil s Maďary trpělivost. S Rudou armádou, rýsující se na obzoru, si nemohl dále dovolit mít na jihovýchodě disidentského spojence. Přípravy k operaci „Markéta“ byly počátkem března urychleně dokončeny, ale ani tentokrát k ní nedošlo. Hitler si totiž, doslova v „háchovské“ tradici, nakonec pozval Horthyho, aby mu dal možnost udržet si iluzorní „nezávislost“ výměnou za nastolení proněmecké vlády a povolení vstupu německým vojskům.
Ráno dne 18. března 1944 přijel Horthy do Klessheimu na osobní setkání s Hitlerem v domnění, že byl pozván k prodiskutování svého dopisu, požadujícího stažení maďarských oddílů z východní fronty. Když Horthy obdržel vůdcovo ultimátum, projevil ve svých pětasedmdesáti letech alespoň zpočátku víc energie než rakouský kancléř Schuschnig (1938) a česko-slovenský prezident Hácha (1939) v podobné situaci. (Možná i proto, že si voják v Horthym vzpomněl, že zatímco on byl za první světové války admirálem a velitelem rakouskouherského loďstva, Hitler, který s ním už tehdy stál na stejně špatné straně barikády, byl pouhý svobodník.) Brzy po zahájení jednání bylo slyšet, jak hlasy přešly do prudké hádky. Pak regent vyrazil z místnosti, rudý v obličeji, a prohlásil, že ihned odjíždí. Za ním běžel rozčilený Hitler, volající Ribbentropa.
Když se však Horthy pokoušel nastoupit do svého vlaku, bylo mu řečeno, že v Klessheimu byl vyhlášen letecký poplach. SS kvůli tomu pomocí kouřové clony zaranžovala klamný nálet. Když pak chtěl Horthy mluvit se svou vládou, bylo mu sděleno, že při náletu bylo přerušeno spojení. Současně Ribbentrop zpracovával extremistického maďarského vyslance v Berlíně Dömeho Sztójaye, aby Horthyho přemluvil. Nejpádnější trumf vynesl nakonec sám Hitler. Pohrozil otřesenému Horthymu, že pokud admirál o vyslání německých okupačních jednotek oficiálně sám nepožádá (!), budou místo nich nasazeny rumunské a slovenské síly.
Ne že by šla z těchto vojsk větší hrůza než z wehrmachtu… Pro Maďarsko by to však politicky znamenalo okamžité zhroucení jeho územních zisků. Horthy kapituloval a německé „diplomatické“ řešení pro Maďarsko bez dalších průtahů přijal. Hitler mu to ulehčil neochotným poskytnutím tří záruk: Maďarská „základní suverenita“ bude respektována, vojenská okupace skončí, jakmile bude mít nová maďarská proněmecká vláda pevné postavení, a regent sám zůstane hlavou státu.
V osm hodin večer bylo Horthymu konečně dovoleno nasednout do vlaku a vrátit se do Budapešti spolu s nezvanými hosty Kaltenbrunnerem (velitelem všech složek německé policie) a říšským zplnomocněncem Veesenmeyerem (jakýmsi ekvivalentem říšského protektora). Horthyho vlak byl zadržen na německém území, protože během noci probíhala okupace Maďarska wehrmachtem, kterému na rozkaz náčelníka maďarského generálního štábu nekladla maďarská armáda odpor. Když příštího dne, v neděli 19. března 1944, přijel v jedenáct hodin dopoledne Horthyho vlak do Budapešti, uvítala regenta na nástupišti německá čestná rota, tak jako se to 15. března 1939 stalo Háchovi.
Následovala jedna z nejstrašnějších epizod války. V několika týdnech mezi dubnem a červencem 1944 SS pozatýkala a odvezla do Osvětimi a dalších táborů smrti na 400 000 maďarských Židů, až dosud ponechaných na pokoji v režimu, v němž perzekuováni byli pouze věřící Židé, což byla v Maďarsku více než polovina jejich celkového počtu. A brzy i v budapešťském Dunaji plavaly mrtvoly…
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík