Stalin chtěl před Stalingradem s Hitlerem uzavřít mír, rozmluvil mu to Bulhar. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
30.12.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin
Provedení územních změn v Evropě ještě před útokem na SSSR fakticky rozdělilo německé satelity na dva tábory. Změny vyhovovaly Italům, Maďarům a Bulharům. Ti všichni je ovšem považovali ještě za nedostatečné, ale teď si je na ruských pláních (v případě Bulharska „jen“ v drakonických dodávkách surovin a dělníků) museli dodatečně odpracovat.
Na druhé straně byly změny vlivem sovětsko-německé smlouvy jednoznačně tragické pro Rumunsko a Finsko a s nimi též klerofašistické Slovensko a ustašovské Chorvatsko, tedy „státy“, které sice Hitlerovi byly vděčné za iluzorní „samostatnost“, na druhou stranu však valem šedivěly z územních ústupků Maďarsku. Tyto státy si tedy ve vichřici Barbarossy chtěly vybojovat, vysloužit zpět, co jim vzal nejen Hitlerův exspojenec Stalin, ale i stávající spojenci z první skupiny satelitů (Maďarsko, Bulharsko, Itálie). Slovenští důstojníci, frustrovaní maďarskými zábory, řvali na zmatené brance před odjezdem na východní bojiště: „Budete bojovat za Košice, Lučenec, Nové Zámky!“ Na frontu pak jeli Slováci společně se spojeneckými Maďary, kteří jim zmíněná města sebrali…
V létě 1941 operace Barbarossa probíhala závratným tempem v oblacích prachu, zvířeného tankovými divizemi. Zdálo se, že například Rumunsko, které právě dosáhlo významného zadostiučinění, může být spokojeno. Ale kdeže. V srpnu 1941 přijali Rumuni s ulehčením oficiální prohlášení svých nepřátel! No, teď už to bylo zašmodrchané jaksepatří. Jak se to mohlo stát? Inu, Británie a USA totiž tehdy v takzvané Atlantické chartě deklarovali, že po jejich vítězství nebudou uznány žádné územní změny, uskutečněné za války. Rumuni tudíž pookřáli nadějí, že tím Spojenci garantují poválečné obnovení předválečného územního statusu quo v Evropě se vším všudy, co Rumunsku zabavili jeho přátelé i nepřátelé. Tedy nejen se severním Sedmihradskem, ale například i s uznáním práva Rumunska na Besarábii a severní Bukovinu na východě. To bylo ovšem trapné nedorozumění. Západ se přece stal spojencem Sovětů. Jak by mohl rozhodovat o jejich zájmech v sovětském Moldavsku?
Jak za Hitlera bojovaly neutrální země i protektoráty
Vojska Osy obklíčila na podzim 1941 Leningrad, dobyla Kyjev a ze Smolenska se odrážela k rozhodujícímu skoku do Moskvy. Hitler si mohl oddychnout. Zdálo se, že riskantní krok na Východ vyšel podle plánu a že německé vítězství nad SSSR je na dosah ruky. Po několikatýdenní pauze byl 2. října obnoven postup tankových divizí na Moskvu. Šlo o operaci pod názvem Tajfun. Příští den prohlásil Hitler ve svém projevu v berlínském Sportovním paláci: „V řadách našich německých vojáků, bojujíce za společnou věc, pochodují Italové, Finové, Maďaři, Rumuni, Slováci a Chorvati. Španělé nyní táhnou do boje. Belgičané, Holanďané, Dánové, Norové, a ano, dokonce i Francouzi se připojili k této veliké frontě…“
Za několik dní začalo na této „veliké frontě“ hustě sněžit… Dne 26. listopadu přinesl německý tisk zprávu s palcovým titulkem: „Evropa poprvé ve svých dějinách stojí u cíle svých snah.“ Na berlínském nádraží vlály prapory dvanácti zemí. Reprezentovaly trojici Německo, Itálie, Japonsko plus jejich satelity Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Chorvatsko, Finsko, Mandžuský stát (tedy stát fakticky vymřelého turkotatarského národa na severovýchodě Číny u hranic s Mongolskem, Korejí a SSSR, do jehož čela Japonci znovu postavili na počátku 20. století sesazeného čínského císaře), dále paradoxně neutrální Bulharsko a Španělsko (Franco ovšem nadšeně poslal na frontu dvacetitisícovou „modrou divizi“) a jaksi pro formu také okupované Dánsko (které na tom bylo podobně jako náš protektorát, ale germánský národ, na rozdíl od okupovaných Holanďanů či Norů, „dostal vůdcovu důvěru“). Vzpomínáte si na scénu z filmu Musíme si pomáhat, kde Jaroslav Dušek coby kolaborant Prohaska trhá z věnce ostravské uzenky a vítězoslavně jimi demonstruje tyto armády? O něco dějinného času později (film byl ovšem natočen dřív) toto (tehdy už pošramocené) spojenectví demonstroval kolaborantský rada Zednicek zase razítky v scéně, která má v českých dějinách jaksi věčnou platnost:
Společný „boj za novou Evropu“ stvrdila demonstrativní konference, na které zástupci jmenovaných zemí podepsali ve velvyslaneckém sále říšského kancléřství protokol o prodloužení platnosti úmluvy proti Kominterně. Konference měla znamenat červánky Nové Evropy, s jejímiž „společnými zájmy“ (zvláště záchranou Evropy před bolševismem) se Hitlerův agresorský režim začal bez skrupulí ztotožňovat.
Spojenectví s Hitlerem ve jménu této Nové Evropy bylo přitom drahou záležitostí. V roce 1941 připadalo 70 procent finského vývozu a dovozu na Německo. Rumunsko se ve stejném období stalo pouhým agrárním a surovinovým přívěskem Třetí říše. Muselo se zavázat, že dodá Německu ročně tři miliony tun ropy a ještě větší množství potravin, i když v Rumunsku samém se zásobování rychle zhoršovalo. To vše bez ohledu na to, že Rumunsko říšské mašinérii navíc dodalo 700 000 vojáků (!).
Maďarsko dokonce nabídlo Německu „hospodářskou pomoc“. Horthy například nechal postavit továrnu na letadla, jejíž stavbu zaplatili Maďaři, ale výrobky byly samozřejmě poskytnuty Německu. Do Německa putovaly i tři čtvrtiny zahraničního obchodu Bulharska. Bulhaři museli bezplatně vydržovat nacistické posádky v zemi, tisíce bulharských dělníků byly převezeny do spojeneckého Německa na nucené práce, veškeré dopravní prostředky sloužily Němcům.
Zajímavé je, že bulharský car Boris II. se i přes naprostou svázanost územních zisků své země (celá dnešní Severní Makedonie plus exřecká Makedonie egejská se strategickým přístupem k Středozemnímu moři skrze moře Egejské – přístup ke dvěma mořím měly tehdy kromě Bulharska jen velmoci) s Německem nenechal ani přes Hitlerovo a Ribbentropovo usilovné snažení formálně zatáhnout do války proti Sovětskému svazu, takže jeho jednotky na východní frontě se v zásadě mezinárodně jevily jako akt kontribuce, uvalené na okupovanou zemi typu angažmá Dánska. K tomu je třeba připočítat, že generálním tajemníkem uskupení, proti němuž se Hitlerovy satelity tehdy zavázaly bojovat, tedy Kominterny se sídlem v Moskvě, byl bulharský komunista Georgi Dimitrov, který se předtím v roce 1933 v Berlíně v zmanipulovaném procesu po zapálení říšského sněmu obhájil a byl Hitlerem propuštěn (!).
Bulharské vidle v sovětském míru
Působil snad ve vztahu k Moskvě jakýsi instinkt, když už se jinak bulharská diplomacie potácela od úspěchu k úspěchu? Moskva pochopitelně i přesto považovala Bulhary za nepřátele, nicméně oba státy spolu nadále udržovaly dokonce diplomatické styky. Proto ostatně mohl v červenci 1941 Stalin požádat bulharského velvyslance v Moskvě Staminova o zprostředkování separátního míru s vítězícím wehrmachtem (!).
Ale Staminov tehdy zprostředkování odmítl. Učinil tak slovy, která velmi názorně ukázala jeho víru v uchování bulharských územních zisků po boku Německa: „Co to má být?“ zeptal se tehdy Stalina. „I kdybyste se museli stáhnout až za Ural, nakonec Hitlera stejně porazíte. Tak k čemu je tohle?“
Loutková válka
Bitva o sovětskou metropoli, z které už byly mnohé státní úřady SSSR evakuovány do povolžského Kujbyševa (Samary), neskončila přehlídkou wehrmachtu na Rudém náměstí, nýbrž sovětskou zimní protiofenzívou, která Osu tvrdě odrazila. Hitler věděl, že je to způsobeno mimo jiné i nepřipraveností wehrmachtu na zimní válčení. Přesto pevně věřil, že ruskou kampaň dokončí během příštího léta.
Představitelé německých spojenců už si tím ale zdaleka jisti nebyli. Antonescu dospěl k trpkému přesvědčení, že Německo asi nemůže Sovětský svaz porazit. Doufal už jen v kompromisní mír, který by zmenšil sovětskou hrozbu pro Rumunsko. Dokonce s italským ministrem zahraničí Cianem chystal už tehdy sondáž u Spojenců. Mussolini ji však zamítl.
Účast na akcích Osy přivedla satelity Německa do nepohodlné situace. Naprostá většina z nich totiž nyní byla ve válce se Sověty a na podzim jim začaly vypovídat válku Britové s členy britského impéria. Jako by ani tohle nestačilo, jaly se satelity po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 (po německém vzoru) vyhlašovat válku Spojeným státům americkým, což působilo značně komickým dojmem. USA většinou odpověděly pohrdavě až po půl roce vlastním vyhlášením války, případně vůbec neuznaly za nutné vzít nóty na vědomí, protože nepovažovaly satelity, vzniklé z Hitlerem rozbitých demokratických zemí, za suverénní státy (Slovensko a Chorvatsko neuznávaly vůbec).
V souladu s „lišáckou“ politikou, kterou Bulharsko už v plné nádheře ukázalo během likvidace samostatnosti Jugoslávie a Řecka, se bulharský vyslanec přímo během ceremonie odevzdávání nóty o vypovězení války USA snažil přesvědčit představitele State departementu (amerického ministerstva zahraničí), že jde pouze o „symbolický“ akt, vyplývající jen z členství Bulharska v Paktu tří (!). Spojenci neprojevili pro podobné nehoráznosti žádné pochopení. S Bulharskem bylo nyní zacházeno jako s nepřítelem, i se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Především Sofie byla opakovaně bombardována.
Stalingrad prohrály satelity
Jaro a léto 1942 ovšem potvrdilo nikoli defétistické obavy satelitů, nýbrž pevnou Hitlerovu důvěru v konečný úspěch! Ofenzíva na ropný Kavkaz byla důrazná a šla od vítězství k vítězství. Wehrmacht & comp. pronikal z Ukrajiny od koridoru Doněc−Don přes Rostov na Kubáň. Na podzim 1942 vztyčili alpští myslivci prapor s hákovým křížem na vrcholku nejvyšší kavkazské (a podle určitého pohledu i nejvyšší evropské) hory Elbrus, ležící v ruském Balkarsku (což je mimochodem místní forma slova Bulharsko, neboť z tamní kavkazské pravlasti jedna část místních turkotatarských Bulharů/Balkarů odešla ve starověku do jihovýchodní Evropy, kde se poslovanštila)!
Vzhledem k úspěšnému postupu dokonce Hitler už předtím rozhodl, že rozvrácenou Rudou armádu není napříště třeba příliš respektovat, pročež kvůli zrychlení kampaně rozdělil útočnou frontu na dva proudy, které měly splnit úkoly ofenzívy nikoli jeden po druhém, ale zároveň. Druhý proud, 4. pancéřová armáda a Paulusova 6. pěší armáda skupiny armád B, se tedy otočil na východ proti Stalingradu a brzy pronikl do jeho ulic a továren na západním břehu Volhy.
A tu nastal rozhodující obrat. V důsledku mnoha okolností včetně Hitlerova podcenění zbylých sovětských sil a rozhodnutí útočit ve dvou směrech naráz ofenzíva u Stalingradu zmrzla. Na přelomu roku pak došlo k skvěle připravenému protiútoku „rozvrácené“ Rudé armády. Ten nakonec připravil Ose vojenskou katastrofu.
Pomineme-li fakt, že na 250 000 německých vojáků (!) padlo před Stalingradem do zajetí a že jižní proud se musel pod hrozbou obrovského obklíčení stáhnout z Kavkazu daleko zpět, vyklidit Kubáň a zaujmout s odřenýma ušima původní pozice u Rostova na Donu, byli touto katastrofou nejvíc otřeseni němečtí vazalové, především Rumuni, Maďaři a Italové. Rumunsko ztratilo čtvrt milionu vojáků (179 000 padlých a nezvěstných, přes 70 000 v zajetí), což představovalo téměř pět procent mužského obyvatelstva. Maďarsko bylo svědkem úplného zničení své dvousettisícové armády v následné bitvě u Voroněže, kde od léta držela přes 200 kilometrů obranné linie podél Donu, a po tomto úderu zůstaly Maďarsku jen základní vojenské síly (padlo 40 000 mužů, 35 000 bylo zraněno, 70 000 zajato). Itálie si vysloužila hanbu, když její vojska od Donu utekla, aby se zachránila před zničením, za což je Němci obvinili ze zbabělosti. V týchž týdnech zaznamenala Itálie úplnou likvidaci své africké říše…
Satelitní elity si nyní zoufale přály zabránit dalším ztrátám a vymanit se z konfliktu, který napovídal, že povede k jejich zhroucení. Mezi jednotkami, které došly na Kavkaz, byla i „Rychlá divize“ armády Slovenského štátu. Její vojáci obzvlášť rychle přebíhali k Rudé armádě, takže divize nakonec ztratila bojeschopnost a byla stažena do Sedmihradska. Druhá, „Zajišťovací divize“ byla nakonec přesunuta jako pomocná stavební jednotka do Itálie. Celkově počet mobilizovaných slovenských vojáků, válčících na straně Německa, ani zdaleka nedosáhl počtu Slováků, kteří se zúčastnili druhé světové války v československých exilových jednotkách, tedy na straně protihitlerovské koalice. V té době už u většiny národů, jejichž armády se účastnily Hitlerova tažení za „novou Evropu“, převažovala jediná myšlenka: Je třeba přeběhnout a vyhrát na té správné straně, anebo si aspoň zajistit prohru bez katastrofy.
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík