Jak Rumunsko dostalo od Hitlera Oděsu, i když ji nechtělo. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
23.12.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Adolf Hitler
Císař „Rudovous“ (neboli Hitlerovo ruské tažení Barbarossa) se představuje…
Sotva si vyřešil své záležitosti v Bělehradě a v Athénách, mohl se Hitler vrátit k přerušené práci na konečné porážce Británie, s kterou už bezmála dva roky urputně válčil, ačkoli ho s ní od počátku spojovaly vzájemné sympatie (potvrzené například v Mnichově). Nakonec ale německý diktátor místo toho dokončil přípravu na masivní úder proti někomu jinému. Proti partnerovi, s nímž byl aktuálně vázán smlouvou o přátelství… Vzápětí po zničení Jugoslávie a Řecka proto německé oddíly odjížděly nikoli na západní, nýbrž na východní hranice okupované Evropy.
Politika velmocenských sfér vlivu nepočítala v mírové době s přímou anexí států, které do nich spadaly, nýbrž prostě s podřízením jejich politiky zahraničně-politickým zájmům dané velmoci. Byl to zjevně Hitlerův příklad, kdy šel od anexe k anexi, co způsobilo, že se i Stalin rozhodl pojímat politiku sfér vlivu jako politiku přímých anexí.
Hitler, který nehodlal měřit sobě i Stalinovi stejným metrem, byl znechucen sovětským záborem Pobaltí a Besarábie. Tlak Sovětů však ještě ke všemu pokračoval. Směřoval proti Rumunsku, o kterém tajný dodatek sovětsko-německého paktu z roku 1939 nehovořil. A to není všechno. V průběhu berlínských jednání na podzim 1940 Molotov před Hitlerem zcela vážně argumentoval potřebou SSSR získat přímé spojení s Bulharskem (!).
Tím vším se Hitler cítil být ne už pouze znechucen, ale ke všemu i existenčně ohrožen. Jinými přírodními zdroji ropy, než byla ropná pole u rumunské Ploješti, totiž nacistické Německo (na rozdíl od Sovětů s ropnými poli za Kavkazem) prostě nedisponovalo. Zřejmě právě v době, kdy Stalin zabíral Besarábii, v létě 1940, se tudíž Hitlerovi rozsvítila v hlavě poplašná žárovka. Stane-li se Rumunsko sovětskou republikou, bude jen otázkou času, kdy se v Německu pro nedostatek pohonných hmot zastaví úplně všechna auta, letadla a tanky. To ostatně „vůdce“ vysvětlil i ve svém jediném zaznamenaném civilním rozhovoru (finskými rozhlasáky pirátsky pořízeném v jihofinském městě Imatra, kam Hitler v den Heydrichovy smrti, 4. 6. 1942, přijel finskému maršálu Mannerheimovi pogratulovat k jeho 75. narozeninám):
Úder
Řešení viděl Hitler v jediné možnosti, která byla jeho posedlostí a stala se jeho osudem. Jedné krásné neděle, konkrétně dne 22. června 1941, se obyvatelé Kyjeva, Minska, Vilniusu, Sevastopolu a dalších měst ve vnitrozemí SSSR probudili do rachotu výbuchů leteckých pum. S několikahodinovým zpožděním bylo politbyro v Moskvě informováno o oficiálním vyhlášení války ze strany Německa, Itálie, Finska, Rumunska, Slovenska a Chorvatska. Útok wehrmachtu, konkrétně „Skupiny armád Střed“, byl po celé délce německo-sovětských hranic úspěšný. Sověti, vybavení silnou a moderně vyzbrojenou, především však údernou Rudou armádou, nebyli připraveni k obraně státu.
O týden později než na hlavním směru útoku, 1. července 1941, započaly operace „Skupiny armád Jih“ (třináct rumunských divizí, devět brigád 3. a 4. rumunské armády a devět divizí 11. německé armády) proti neobyčejně silným, ale k obraně rovněž zcela nepřipraveným divizím Sovětů. Dne 4. července získali Rumuni hlavní město Bukoviny Černovice (Černivci, Cernăuți) a do poloviny měsíce dobyly rumunské a německé jednotky besarabsko/moldavský Kišiněv (Chișinău). Koncem měsíce pronikly k Dněstru a v několika dalších dnech ukončily dobývání Besarábie. Území Besarábie a severní Bukoviny se s německým souhlasem opět stalo součástí Rumunska.
Suchozemský admirál jde do boje
Rumunská, italská, finská, slovenská a chorvatská vojska (spolu s kontingenty francouzskými, španělskými, nizozemskými atp.) se už účastnila německého tažení proti SSSR. Zato Maďarsko, přestože jeho generální štáb se Hitlerovi nabízel už před 22. červnem, bylo stále drženo stranou dění! Maďaři jen přerušili s Moskvou diplomatické styky. Důvodem pro tuto maďarskou zdrženlivost byly výzvy k obezřetnosti ze strany konzervativců i demokratické opozice. Tyto výzvy však byly přehlušeny impozantním dojmem ze všech dosavadních německých výkonů.
Dne 26. června, čtyři dny po zahájení hitlerovské Barbarossy proti SSSR, dopadly na maďarské město Kassa (které Maďarsko zabralo tři roky předtím pod jménem Košice a za další čtyři tam byla instalována první poválečná československá vláda) bomby z neoznačených letadel. Podle prvních zpráv měla letadla patřit „Rusům“. Bombardování však bylo údajně dohodnuto maďarskými a německými vojenskými kruhy. Ta neoznačená sovětská letadla prý byla ve skutečnosti letadla německá. Ať to bylo jakkoli, účelu bylo dosaženo. Dne 27. června vyhlásil admirál regent Horthy válku Sovětskému svazu.
Zpráva o útoku na stát s ruskou většinou, vůči kterému nemělo Maďarsko žádné územní požadavky, zato už v uherských dějinách zažilo pár špatných zkušeností s bojem proti němu, byla obyvatelstvem přijata bez nadšení. Před zahájením východní kampaně byly navíc vztahy Maďarska a SSSR poměrně dobré, vzpomeňme na přípravu společného ozbrojeného úderu proti Rumunsku v létě 1940. Nejextrémnější maďarské politické síly sice nyní na chvilku doufaly v připojení části Haliče se skrovnými nalezišti ropy, ale to byl jen improvizovaný a vůči Němcům vlastně neprosaditelný pokus o vysvětlení účasti ve válce, nikoli výraz zásadního zájmu maďarské zahraniční politiky. Nemluvě o tom, že ihned po obsazení východní Haliče ji Hitler bez řečí a dotazů celou připojil k svému Generálnímu gouvernementu, zahrnujícímu zbytkové území Polska.
Motivem války byla pro Maďarsko vlastně pouze „diplomatická“ potřeba upevnit své mocenské postavení vůči sousedním (spojeneckým!) zemím, Slovensku, Rumunsku a Chorvatsku. A tak nebyla Budapešť s to vytvořit všelidovou podporu pro válku ani udržet morálku svých vojáků na frontě. Do boje byla zprvu vyslána karpatská skupina rychlého armádního sboru (kolem 40 000 mužů). Už na podzim 1941 došlo k deportaci dvaceti až třiceti tisíc židovských obyvatel z Maďarska do Osou okupovaných oblastí SSSR, kde byli vyvražděni…
Kompenzace
Není příliš divu, že rumunský „Conducător“ Antonescu už 11. června 1941, při návštěvě u Hitlera, úlevně souhlasil s definitivní eliminací narůstající sovětské hrozby prostřednictvím účasti Rumunska v chystaném tažení proti SSSR. Předchozí sovětský zábor Besarábie a severní Bukoviny, chování sovětských orgánů vůči tamnímu obyvatelstvu a pokračující zjevné ohrožování rumunské bezpečnosti i v rámci okleštěných hranic, to vše poskytovalo dost důvodů, aby rumunské obyvatelstvo ve své většině podpořilo účast svého státu na východním tažení jako „spravedlivou válku“…
Rumunsko se v nynější válce proti SSSR angažovalo víc než čile. Bylo to umožněno vojenskou motivací i stavem veřejného mínění. Zatímco Maďarsko v důsledku německého diplomaticko-vojenského snažení už dříve anektovalo části Československa, Rumunska a Jugoslávie, a tak začínalo východní kampaň se závazkem vůči Německu, u okleštěného Rumunska tomu bylo obráceně. Celkově se dá říct, že Maďarsko dostalo od Němců za budoucí účast na ruském tažení zaplaceno předem, protože od SSSR fakticky nic získat nemohlo, zatímco Rumunsko mělo inkasovat až během kampaně.
Už před zahájením války proti SSSR se Německo s Itálií shodovaly, „že by Rumunsku měla být nabídnuta nějaká kompenzace“. Šlo samozřejmě o kompenzaci za osudovou ztrátu severního Sedmihradska ve prospěch Maďarska. Dne 21. dubna 1941, dva měsíce před zahájením války, vyplynulo z jednání Ribbentropa s Cianem, že „v současné době je těžké říci, co by to mělo být, ale možnost by měla být detailněji posouzena v budoucnu“.
Budoucno přišlo záhy. Jak se po zahájení operace Barbarossa ukázalo, zisk ze spojenectví s Německem proti SSSR mělo Rumunsko inkasovat tím, že mělo být na úkor SSSR povysunuto z těsného Balkánu trochu na východ.
Zadněstří neboli Transnistria – země, kde se bojuje i dnes
A skutečně. Koncem července 1941 Hitler požádal Antoneska, aby převzal odpovědnost za ochranu, správu a hospodářské využití území o rozloze 40 tisíc km2 se dvěma miliony obyvatel, které se rozkládalo na černomořském pobřeží mezi řekami Dněstrem a Jižním Bugem. Toto území za Dněstrem (tedy východně od meziválečné rumunsko-sovětské hranice) bylo patřičně nazváno Transnistrie, asi i jako psychologická náhrada za způli odtrženou Transylvánii.
A co víc, Hitler vyzval Rumunsko, aby toto území přímo anektovalo. Dne 19. srpna 1941 vyhlásil Antonescu oficiální převzetí odpovědnosti za rumunskou správu Zadněstří („Administratia Civila Romana in Transnistrie“). Střediskem území, osídleného především Rusy, Ukrajinci, Armény, Řeky, Židy, Gagauzy atp., byl zprvu Tiraspol (který je dodnes hlavním městem menší republiky, jež se roku 1991 odtrhla od nezávislého Moldavska pod názvem Podněstří), a pak velkoměsto Oděsa. Rumunská správa byla podřízena guvernérovi, který byl odpovědný přímo Antonescovi. Šéfy žup byly osoby z místního rumunského či německého obyvatelstva, které zde ovšem nikterak nepřevládalo.
Režim v oblasti Zadněstří by se s pevně přimhouřenýma očima dal považovat za relativně „mírný“ ve srovnání se situací v sovětských oblastech, okupovaných Německem, ale skutečně jen v tomto srovnání. Nijak to nesnižuje míru fašistického bezpráví na místních Židech a Slovanech (do táborů v oblasti byli podle vzoru Německa, které gros holocaustu zase provádělo ve své východní provincii jménem Generální Gouvernement, sváženi Židé z celého Rumunska), spolu se systematickým drancováním, počínaje rekvizicemi dobytka a tramvají a konče vetešnickým odvážením pouliční dlažby, zabavováním šatstva a zařízení domácností!
Nechceme Oděsu, ale Kluž
Rumunskou anexí Zadněstří chtěl Hitler za prvé dosáhnout odchýlení rumunského tlaku od sedmihradské otázky, která mu lezla krkem, a uvolnění jednotek, které Maďaři a Rumuni neustále drželi na společné spojenecké hranici, za druhé se osvobodit od „závazku“ vůči Rumunsku, a naopak si zavázat Bukurešť, a za třetí naprosto připoutat Rumunsko k Německu tím, že se válka Rumunska za revizi hranic změní v expanzivní válku německo–nacistického typu, tj. ve válku s cílem kolonizace východních území.
Antonescu Hitlerovy záměry pochopil a k nelibosti árijského věrozvěsta se je usilovně snažil zmařit (!). On přece nepotřeboval nějakou kompenzaci za severní Sedmihradsko. Doufal prostě, že aktivní zapojení rumunských vojsk do plánu Barbarossa způsobí nejen neutralizaci sovětské vojenské hrozby a znovuzískání Besarábie, ale i revizi revizionistického (protiversailleského a protitrianonského) rozhodnutí německo-italské arbitráže o připojení severního Sedmihradska k Maďarsku!
Proto se Antonescu coby faktický držitel Zadněstří uchýlil k oficiálnímu odmítání (!) fakticky provedené anexe daného území, jen aby mohl nadále prosazovat rumunské právo na severní Sedmihradsko. To prohlásil, k Hitlerově zuřivosti, za jediný územní požadavek Rumunska, a to s tím, že zábor Transnistrie je prý jen vojenského charakteru… Stojíme v podstatě před další variantou reálné absurdity hitlerovských satelitů: Transnistrie byla anektována státem, který o takovou anexi nestál. Jak to s ní dopadlo, se dozvíme příště.
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík