Jak Bulharsko dostalo všechno, aniž přitom vyhlásilo válku. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
16.12.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Adolf Hitler
Jaro 1941. Jugoslávie je roztrhána na kusy. Maďarsko získalo část srbské Vojvodiny (Bačku a Baranju) a pás slovinského Mezimuří, celkem 11 500 km2 s 1,1 milionu obyvatel. Třicet procent z nich byli Maďaři. Okupovat úzký zbytek Vojvodiny, jugoslávskou část Banátu při hranici s Rumunskem, nebylo Maďarům k jejich zklamání dovoleno. Němci zde totiž chtěli vytvořit úrodný „ostrov“, který měl být kompaktně osídlen (nejen místním) německým obyvatelstvem, a dané území nazvali Eugenie (podle habsburského vojevůdce Evžena Savojského). To ovšem Hitlerovi pochopitelně nebránilo v tom, aby tento úzký severojižní pás vychytrale sliboval střídavě Maďarsku a Rumunsku.
V letech 1938–1941 zdvojnásobilo Maďarsko svou rozlohu a počet obyvatelstva. Celkem získalo 80 000 km2, čímž zmenšilo trianonskou ztrátu po rozpadu monarchie na polovinu. Maďaři tvořili 50 procent obyvatel zabraných území. Maďarsko se tak opět stalo mnohonárodnostním státem, nyní v něm Maďaři tvořili 79 procent obyvatelstva. Menšiny představoval milion Rumunů, 700 000 Němců, půl milionu Rusínů, dále Slováci, Srbové, Chorvati.
Menšiny byly podrobeny kruté maďarizaci, která přecházela v barbarské zásahy, zejména v Bačce-Baranji. Srbové, usazení zde po roce 1918, byli vyhnáni ihned. V reakci na činnost srbských partyzánů spáchaly maďarské jednotky ve dnech 2.-5. ledna 1942 v hlavním městě Vojvodiny Újvidék (jinak Nový Sad – ano, to je to místo, kde sto let předtím jako učitel a kazatel slovanské vzájemnosti prožil část života český obrozenec slovenského původu Pavel Josef Šafařík) masovou vraždu 3000 místních obyvatel. Vláda László Bárdossyho (který vystřídal Pála Telekiho, co se zabil, aby se podobným věcem vyhnul) odbyla tento hrůzný „incident“ zcela formálním vyšetřováním.
Nezničitelná Malá dohoda
Územní rozšíření Maďarska však mělo ještě jiné důsledky, než jen nadšené tištění nových map. Došlo též k potvrzení mezinárodní izolace Maďarska. Británie s ním přerušila diplomatické styky a americký prezident Roosevelt označil Maďarsko za agresora. Budapešť se musela ucházet o přízeň hitlerovského Německa bez jakýchkoli alternativ.
Ale to nebylo všechno, co nyní Maďarům uchystala ironie dějin. Po vytvoření italsko-německého vazalského státu z Chorvatska a německého vojenského protektorátu ze zbytku Srbska se totiž Maďarsko dostalo do pozoruhodné situace. Bylo nyní vlastně obklíčeno jakousi nacistickou obdobou prvorepublikové Malé dohody (kterou kdysi tvořily ČSR, Jugoslávie a Rumunsko), sestávající také z nově fašisticko-satelitních států, Tisova Slovenska a Antonescova Rumunska. Kvůli svým územním ztrátám chovaly tyto státy k Maďarsku ještě mnohem větší zášť, než jejich profrancouzští předchůdci se svými územními zisky. Slovensko, Rumunsko a Chorvatsko navíc tehdy skutečně zahájily vzájemnou kooperaci. V Maďarsku se proto začalo otevřeně poukazovat i na oživování „ducha Malé dohody“. Tento „duch“ byl pro Maďary dlouho noční můrou. Ještě v březnu 1968 varovali neostalinističní maďarští komunisté Brežněva před „novou Malou dohodou“ reformátorů socialismu (kteří znovunavázali vztahy se západem): Tito–Dubček–Ceausescu…
Velké Bulharsko zpět!
Jedna ze zemí jihovýchodní Evropy, která zatím víceméně unikala z našeho zorného pole, se nyní ocitla v jeho středu. Jednalo se o Bulharsko. V meziválečné době se tento stát léčil z ran, utržených díky jeho pozici spojence v první světové válce poražených Ústředních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko, Turecko). Sofie chtěla za první světové války znovuzískat území, o která je v roce 1913, v takzvané druhé balkánské válce, připravili sousedé Srbsko, Řecko a Rumunsko.
Před ním Bulharsko vlastnilo nejen dnešní Pirinskou, ale skoro celou evropskou Makedonii (která mluví vlastně tímtéž jazykem, jemuž se ale v makedonské variantně říká makedonština, ačkoli Bulhaři ho považují za svůj stejně jako všechny slovanské Makedonce – etnický Makedonec byl i slavný poválečný bulharský komunistický premiér Georgi Dimitrov.), tj. i dnešní samostatnou Severní (kdysi vardarskou) Makedonii, i Makedonii egejskou, tedy východ dnešního Řecka při hranicích s Tureckem. Bulharsko mělo před první světovou válkou přístup nejen k Černému, ale i Egejskému moři. Místo toho však muselo akceptovat poválečné potvrzení daného okleštěného stavu, a to v ještě horší verzi.
Jistou možnost pro vystoupení Bulharska ze stínu izolace, v níž se coby poražený stát po válce ocitlo, ukazoval rok 1934. Tehdy byl totiž péčí Paříže konstruován plán takzvaného Balkánského paktu. Ten měl zahrnovat především Rumunsko, pak Jugoslávii, Řecko a Turecko. Francie, a hlavně Československo se snažily získat pro Balkánský pakt právě i Bulharsko. Nakonec však celá iniciativa skončila neúspěchem. Sofie zůstala mimo prozápadní alianci. Proč?
Na jedné straně by hypotetický Balkánský blok dočista zlikvidoval tíživou politickou izolaci Bulharska. Jenže na druhé straně tento plán, pro Bulhary zcela nevhodně, trval na nedotknutelnosti (a tedy nerozšiřitelnosti) stávajících bulharských hranic. A bulharské politické elitě byla nakonec milejší fantomatická vidina obnovení územního rozsahu z roku 1912. Tím bylo Bulharsko jakousi logikou revizionistických dějin nejen ponecháno v izolaci, ale navíc bylo opět vháněno rovnou do náruče Německa.
Bulharská vláda nicméně v druhé polovině třicátých let aspoň normalizovala vztahy s Jugoslávií. V rámci možností se sbližovala i s Francií. Navázala dokonce i diplomatické styky se SSSR. Paktem o „věčném přátelství a spolupráci“, který Bulharsko v roce 1937 uzavřelo s Jugoslávií, však spíš Bělehrad potvrzoval odklon od Západu, než Sofie příklon k němu.
Anšlus Rakouska a mnichovská dohoda ze září 1938 byly v Bulharsku vnímány jako první vlaštovky likvidace nespravedlivých mírových smluv z Versailles a s ještě větším pochopením se zde setkala První vídeňská arbitráž. Právě na etnickém základě si totiž Bulharsko nárokovalo jednak Rumuny odtrženou jižní Dobrudžu s množstvím bulharského obyvatelstva, a jednak území, ležící v Jugoslávii a Řecku a osídlené jihoslovanskými Makedonci. Ti byli v Bělehradě považováni za větev srbského národa, ale v Sofii (jak řečeno) za větev národa bulharského.
Část bulharských vládnoucích kruhů se tak v důsledku událostí roku 1938 utvrdila v přesvědčení, že jedině orientací na Berlín může Sofie dosáhnout splnění svých vlastních územních požadavků vůči Jugoslávii, Rumunsku a Řecku. Na základě shody revizionistických požadavků ohledně území Jugoslávie a Rumunska tedy Bulharsko přikročilo ke sblížení nejprve s Maďarskem. Tím se jeho orientace na Německo jen prohloubila.
Dobrudža
Mnohonárodnostní oblast mezi Bulharskem a Rumunskem, o které tak mile píše nositel Nobelovy ceny, tamní rodák Elias Canetti. Sefardský Španiol, tedy španělsky mluvící Žid, jehož předci, vyhnaní v 15. století z kastilsko-aragonského království, byli přijati na druhé straně Středomoří, v osmanském tureckém impériu... Dobrudža. Ta, o které ve hře pro změnu místního Bulhara Ivajlo Petrova tak krásně zpíval Miroslav Donutil:
V létě 1940 přišlo Rumunsko kromě severního Sedmihradska a Besarábie ještě o jedno území, o kterém tu mluvíme. Dne 7. září 1940 totiž Bukurešť, do třetice všeho dobrého, podepsala ještě tzv. craiovskou dohodu se Sofií. V jejím důsledku Rumunsko vrátilo Bulharsku dunajsko-černomořské území jižní Dobrudži (tzv. Cadrilater = Čtyřúhelník), kterou získalo v důsledku druhé balkánské války v roce 1913. Bulharsko, šťastný nabyvatel posledně jmenovaného teritoria, se až dosud v mezinárodní politice angažovalo, jak naznačeno, jen obdobou lavírování mezi velmocemi, jakou už dobře známe odjinud. Druhou světovou válku v září 1939 přivítala Sofie vyhlášením neutrality. Víc než pnutí k expanzi tehdy přece jen zapůsobily špatné zkušenosti z první světové války.
Neutralita to však byla velice problematická. Tři čtvrtiny bulharského vývozu směřovaly do Německa, a tím se zpětně posiloval revizionismus bulharské politiky. V tomto směru, tedy pokud jde o uspokojení bulharského územního revizionismu, neměl Londýn pro Sofii žádný dárek. Musel by ukrajovat území státům, o jejichž spojenectví stál rovněž, a možná i víc. Zato Německo žádné takové problémy nemělo, protože si balkánské země jednu po druhé podrobovalo přímo, a to díky hospodářské dominanci v daném prostoru. Dominanci, kterou mu Západ k vlastní škodě umožnil v období appeasementu.
Jeden moment je zde pozoruhodný. Pokud jde o jižní Dobrudžu, měl bulharský požadavek na její navrácení kupodivu podporu nejen Německa i SSSR, ale byla jej ochotna sankcionovat dokonce i Velká Británie! Jednak už totiž Rumunsko, které jižní Dobrudžu dosud drželo, nemohl Londýn považovat za potenciálního spojence, a jednak i Rumuni samotní želeli této ztráty ze všeho nejmíň. Spíš se v daném okamžiku zbavili obtížného břemene. Rumuni zde totiž tvořili jen zanedbatelnou část osídlení. Bulharsko se koneckonců na oplátku zavázalo k vyplacení náhrady ve výši jedné miliardy lei.
Součástí smlouvy o předání jižní Dobrudži Bulharsku byl navíc protokol o výměně obyvatelstva. Tento protokol legalizoval jednak vyhnání rumunské menšiny (i s etnikem Aromunů, kteří žijí na jižním Balkáně od Srbska po Řecko už od antiky coby potomci místního římsko-thráckého obyvatelstva a s rumunským státem mají pramálo společného) z Bulharska, ale i vyhnání početnějšího bulharského obyvatelstva z rumunské severní Dobrudže. Důsledkem bylo masové stěhování obyvatelstva a „etnická konsolidace“ obou Dobrudží. (O totéž se mimochodem po válce pokusilo ČSR projektem „výměny“ slovenských Maďarů a maďarských Slováků…)
Získat vše bez vyhlášení války
Těsně před jugoslávsko-řeckou kampaní, v době, kdy došlo k protiněmeckému (!) převratu v Bělehradě, chystal se podobný převrat i v Sofii. Skupina místních anglofilských politiků se v poslední chvíli pokusila zabránit sklouznutí Bulharska do protispojeneckého kotle. A to zvláště po varujícím prohlášení Velké Británie, že přistoupení Sofie k trojstrannému paktu (které ostatně vyvolalo přerušení diplomatických styků s Bulharskem ze strany Británie) a vpuštění wehrmachtu do země je jasnou přípravou na bulharský útok proti britskému spojenci Řecku. Londýn v této souvislosti pohrozil, že Bulharsko bude v případě takového útoku považováno za nepřátelský stát se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Jakmile tedy útok na Řecko a neplánovaně též na Jugoslávii započal, bulharská vláda v čele s archeologem a kunsthistorikem Bogdanem Filovem se snažila zaujmout co nejlišáčtější postoj.
A taky jej zaujala.
Postupovala opatrně a pokud možno tak, aby si definitivně neuzavřela cestu k Britům, což je pro nás důvěrně známá píseň. Na jedné straně v závěsu za buldozerem wehrmachtu, už prakticky bez boje, obsadila (19.–20. dubna) a anektovala řeckou, a v nové situaci dokonce i jugoslávskou Makedonii. Ale na straně druhé nevyhlásila ani jedné z obou napadených zemí válku!
Bulharští politici zkrátka doufali, že neobyčejně skromnou účastí na bojích se vyhnou nejen vlastním ztrátám, ale především válce s Británií. Odpovědí Jugoslávie ale bylo rozhodnutí považovat Bulharsko od prvního okamžiku útoku Osy za nepřátelský stát, protože i z něj byl německý útok veden. Jugoslávské letectvo tudíž okamžitě bombardovalo Sofii a Kjustendil. „Rozhořčení“ Bulhaři nato 15. dubna přerušili s Jugoslávií diplomatické styky (!).
Odpovědí Británie bylo chladné ticho, které daleko spíš než úspěch bulharské taktiky předznamenávalo sestup ještě níž, k tichu mrazivému. Řecko a Jugoslávie totiž, ač byly fakticky zbaveny samostatnosti, zůstávaly právně vzato nadále spojenci Británie, takže udržení Bulhary nabytých území bylo absolutně závislé na budoucím vítězství Německa v druhé světové válce.
Problematická kořist
I přes nadšení z opětovného vytvoření Velkého Bulharska anexím cosi chybělo. Při anexi řecké (egejské) Makedonie nezískali Bulhaři nejdůležitější město Soluň. Na východě anektované Thrákie si navíc Němci ponechali „neutrální zónu“, přes kterou vedla jediná kvalitní železnice z Bulharska na zabraná řecká území. Rozdělení jugoslávské (vardarské) Makedonie mezi Bulharsko a italskou Albánii pak vedlo automaticky ke zhoršení vztahů s Itálií, neboť obě strany se začaly obviňovat z porušování práv anektovaných menšin.
Sofie navíc musela poslat na žádost Německa okupační kontingent do zbytkového Srbska.
A bylo tu ještě něco velmi trapného. Německo totiž pod dojmem bulharského „příspěvku“ k válce oznámilo, že územní zisky Bulharsku odevzdává jen do dočasné správy a že jejich konečný statut bude vyřešen až po válce. Tím k sobě Hitler připoutal Sofii už naprosto, protože jí dal najevo, že definitivní anexi si bude muset teprve zasloužit. V tu chvíli dokráčely balkánské satelity Německa k sudu střelného prachu, který stál trochu stranou Balkánu. Ale o tom příště.
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Jan Pelikán: Dějiny Jugoslávie (1918−1991)
Vložil: Bruno Solařík