Jak Hitler zavřel prince z Jugoslávie po letech koncentráku na českém zámku. Pátrání Bruno Solaříka
09.12.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Adolf Hitler
O prvním ze dvou dosavadních zničení Jugoslávie.
Dne 25. března 1941 podepsali představitelé Jugoslávie ve Vídni přistoupení k Paktu tří, tedy k Ose Berlín−Řím−Tokio. V předešlém článku jsem citoval svědectví německého ministra zahraničí Ribbentropa, že akt podpisu připomínal spíš smuteční slavnost. Nebylo divu. Následné zveřejnění tajně podepsané smlouvy totiž vzbudilo v Jugoslávii očekávanou reakci, obrovské pobouření. Zvláště pro Srby, kteří měli v živé paměti chování rakousko-uherských okupantů za první světové války a projevovali silné prozápadní (před Mnichovem přirozeně pročeskoslovenské) sympatie, bylo spojenectví s Němci absolutně nepřijatelné.
Obrat jugoslávské politiky byl ovšem natolik nepopulární, že masové demonstrace proti přistoupení k Ose vyústily prakticky po čtyřiadvaceti hodinách, v noci na 27. března 1941, v státní převrat. Provedla jej skupina důstojníků pod vedením generála letectva Borivoje Mirkoviče. Sedmnáctiletý král Petr II., syn Alexandra, zavražděného v Marseilles v roce 1934 chorvatským ustašovským fašistou, byl předčasně zplnoletněn a dosazen na trůn, čímž byl odstaven bratranec zavražděného krále, kníže regent Pavel, zdiskreditovaný podpisem smlouvy. Přistoupení k Ose bylo anulováno a vláda vyhlásila přísnou neutralitu Jugoslávie.
Nový premiér, velitel jugoslávského letectva Dušan Simovič, si byl nicméně vědom nebezpečí reakce Berlína, a tak se snažil Němce přesvědčit, že na závazcích, které podepsala předchozí vláda, se tím nic nemění (!). Bylo by na místě ptát se, proč tedy k převratu vůbec došlo. V diplomacii jsou ovšem podobné zvraty zvratů a jejich další zvraty běžným postupem v dobách krizí. Současně Simovič přesvědčoval Británii, že Jugoslávie si nyní nemůže dovolit veřejně Paktu tří oponovat, aby si nerozhněvala Hitlera. Británie, která převrat uvítala (nemluvě o tom, že její tajná služba přispěla k jeho uskutečnění), na oplátku oznámila nové vládě, že jí nemůže nijak pomoci. Simovič se tedy zoufale snažil vsadit na rivalitu mezi Hitlerem a Mussolinim a (neúspěšně) usiloval o kontakt s Římem, což je obzvlášť pikantní ve světle toho, co je o tom všem známo dnes, tj. ve světle Hitlerova nezájmu a Mussoliniho zájmu o rozbití Jugoslávie.
Jak z toho ven, hrabě Teleki?
Hitlera přesvědčovala nová vláda zcela zbytečně. Jakmile se o impulzivním státním převratu v Bělehradě dozvěděl, v návalu zlosti nařídil doplnit připravovanou operaci proti Řecku o útok na Jugoslávii s výmluvným názvem „Strafgericht“ (Trestný soud). K spoluúčasti nemusel Itálii a Bulharsko dlouho přemlouvat. Mussolini vzkázal chorvatským ustašovcům: „Nadešla vaše hodina.“
Hitler k útoku velice potřeboval i spolupráci Maďarska, a to nejen povolení tranzitu wehrmachtu, ale i přímou vojenskou účast. Za to nabízel Maďarům územní rozšíření na úkor Jugoslávie. Vláda v Budapešti se dostala do dilematu s velkým D. Smlouva s Jugoslávií o věčném bratrství přece platí právě tři měsíce! (Italská a bulharská smlouva s Jugoslávií jsou přece jen už pár let staré…) Pokud Maďarsko smlouvu poruší, naprosto ztratí tvář (a navíc si definitivně rozhněvá Západ). Ale zase získá území, která si už dvacet let nárokuje. V opačném případě, vzepře-li se nyní Berlínu, obnoví si rozhodně sympatie vzdáleného Západu, ale bude fakticky riskovat mj. i německou okupaci.
Lavírování byl už doopravdy konec. Řešení přišlo koncem března 1941. Admirál Horthy i vláda v čele s Telekim vyslovili souhlas se zradou Jugoslávie a jejím napadením po boku Německa. Telekiho pokus ospravedlnit účast na chystané agresi tak, aby se dala vyložit jako ochrana menšin (nebo se z ní pro uspokojení Británie přece jen nějak vyvléci), nebyl pochopitelně akceptován vůbec nikým. Katolík, skaut a profesor geografie Teleki, který ani v znovupřipojení silně maďarské Vojvodiny neviděl ospravedlnění věrolomnosti své vlády, nenacházel pro svou osobu řešení. Spouštějící se lavinu ozbrojené agrese proti „věčnému bratru“ nebyl objektivně schopen zadržet. Pod tíhou morální a politické zodpovědnosti se zhroutil. Poté co se on sám, vláda i Horthy rozhodli vyhovět Němcům, se Teleki v noci na 3. dubna 1941 zastřelil.
Na Bělehrad…
Posledním zoufalým počinem prozápadní jugoslávské SImovičovy vlády v oblasti mezinárodní politiky se stala dohoda o přátelství a neutralitě (nikoliv o vzájemné pomoci) s vládou dalšího faktického spojence Německa. Šlo o SSSR. „Platonickou dohodu“, jak ji označil německý velvyslanec v Moskvě, podepsali jugoslávský velvyslanec Gavrilovič a sovětský lidový komisař zahraničí Molotov dne 6. dubna 1941 o půl třetí v noci. Necelé tři hodiny na to, ve čtvrt na šest ráno, wehrmacht bez vyhlášení války či jakéhokoliv ultimáta překročil státní hranice Království Jugoslávie. Samozřejmě s populárním argumentem, že místní německá menšina je v nebezpečí. Napadl zemi z jihovýchodu, ze svých základen v Bulharsku, dále ze severozápadu, z anektovaného Rakouska (tehdy Východní marky), a konečně ze severu, z Maďarska.
V sedm hodin už nad Bělehradem, který byl jugoslávskou vládou včas, leč marně prohlášen za „otevřené město“ (tj. prostor mimo válečné akce), vylétala z německých válečných letišť (nikoli ve 20. století naposledy…) letadla, aby Bělehrad zasypávala bombami, které toho dne zabily 2000 lidí (!) a zničily mj. Národní divadlo a Národní knihovnu se všemi skvosty. „Máme se jako spojenci Němců zač stydět,“ řekl italský vyslanec v Bělehradě, poté co vylezl z protileteckého krytu své ambasády.
Čtyřiadvacet německých divizí, podporovaných více než dvěma tisíci letadel, se mezitím hrnulo do nitra země. Nový maďarský premiér László Bárdossy, bývalý vyslanec v Berlíně, nařídil maďarské armádě, aby týden po Telekiho sebevraždě, 11. dubna, vstoupilo na území Jugoslávie i jejích pět divizí. Dne 12. dubna se k útoku připojilo i třiadvacet divizí Itálie ze západu.
Bránit více než 1600 kilometrů dlouhé hranice bylo pro jugoslávskou armádu nemožné. Kladla místy rozhodný, avšak vcelku marný odpor. Přitom se některé chorvatské jednotky vzbouřily a přešly k Němcům. Dne 10. dubna byl obsazen Záhřeb. Zároveň došlo k prolomení linií na všech úsecích obrany státu. Dne 12. dubna padl Bělehrad. Již 15. dubna se v okolí Sarajeva setkaly německé jednotky, postupující z jihu a ze severu, a zajaly vrchní velení jugoslávské armády. Dne 17. dubna, po desetidenním boji, byla podepsána bezpodmínečná kapitulace již téměř neexistující jugoslávské branné moci.
Petr II. a vláda odletěli do Řecka, dlouho se tam však nezdrželi. Do severního Řecka a dále na jih totiž tou dobou nezadržitelně proudila z Bulharska německá 12. armáda, k níž byla pro formu přidána jedna bulharská divize. Řecko, z něhož se úprkem stahovaly britské konvoje, kapitulovalo šest dní po Jugoslávii, 23. dubna. Jugoslávský král uprchl do Brity ovládané Káhiry, řecký do Brity ovládaného Jeruzaléma. Němci ztratili v celém jugoslávsko-řeckém tažení tažení pouhých stojednapadesát vojáků.
Mezitím i v severní Africe přišel Hitler svému postiženému italskému spojenci s urputnou nevraživostí na pomoc. Vyslal do Libye Africký armádní sbor pod velením generála Rommela. Ten zvítězil už po jedenácti dnech a zahnal rozvrácenou britskou armádu zpátky do Egypta.
Rozdělení kořisti
Jugoslávie byla rozbita na střepy. Hitler anektoval severní Slovinsko s Lublaní a okamžitě zde začal realizovat germanizační plány. Teror přesahoval i excesy nacistů v Polsku, slovinština byla vymycována dokonce i z nápisů na náhrobních kamenech. Itálie anektovala jižní Slovinsko, k tomu si přibrala chorvatskou Dalmácii a „osamostatnila“ Černou Horu. Legitimní černohorský kníže Mihailo odmítl za takto ponižujících okolností usednout na trůn a dal přednost koncentračnímu táboru, pročež černohorská koruna připadla italskému králi. To byl naštěstí Mihailův švagr, manžel jeho sestry, ale i tak mu trvalo dva roky, než dokázal přesvědčit Němce, aby Mihaila převezli na zámek Jezeří na Mostecku.
Záborem srbského Kosova a západní části vardarské Makedonie, které připojila k Albánii, zřídila Itálie Velkou Albánii pod svou vládou. Maďarsko obsadilo na severu mnohonárodní území Bačky a Baranji, bývalou součást velkého Uherska. Bulharsko provedlo anexi východní většiny vardarské Makedonie. Na zbylém území Srbska byla vyhlášena „komisařská správa“ pod dohledem německé okupační moci. V čele rady komisařů „nezávislého“ státečku stál bezmocný generál Milan Nedič, který nikdy neskrýval, že se vlastně považuje za jakéhosi „válečného správce“ uprchlého jugoslávského krále Petra, jehož obraz měl pověšen ve své pracovně (prezident zbytkového českého protektorátu Emil Hácha si totéž nemohl dovolit s Edvardem Benešem, ale přesto s ním byl až do roku 1941 ve styku též).
Poglavnik znamená pohlavár
Dne 10. dubna 1941 došlo uprostřed bojů k převratu v Chorvatsku, které pak získalo loutkovou „samostatnost“. Rozkládalo se na území části dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Německo-italskou dohodou se ihned dostalo do italské sféry vlivu, stalo se královstvím a vévoda ze Spoleta Aimon z Aosty (což je pro změnu italská provincie, kde se mluví francouzsky), bratranec italského krále, byl chtě nechtě 18. května jmenován chorvatským králem Tomislavem II., přičemž investituru a svůj příjezd do Chorvatska oddaloval s tím, že žádá všenárodní hlasování. Do Chorvatska nikdy nepřijel, a jakmile se po americké invazi do Itálie dostal z dosahu Mussoliniho režimu, na svou funkci rezignoval a stal se prostředníkem italské královské rodiny při jednání se spojenci.
Chorvatsko pak 15. června přistoupilo k Paktu tří. Nezavisna država hrvatska se do dějin zapsala jako nejkrutější fašistický experiment v okupované Evropě (mimo SSSR). Vzhledem k neochotě Chorvatské selské strany, která dominovala na místní politické scéně, chopit se v „samostatném“ státě moci učinil totiž Hitler výjimku ze své politiky odsouvání regionálních fašistů z cesty a v nouzi souhlasil s nastolením „křesťansko-korporativní“ vlády fašistické strany Ustaša („Povstalec“) v čele s Ante Paveličem, křesťanem s bohatou teroristickou minulostí. Ten byl před odjezdem z Říma, kde dlel v emigraci, přijat papežem Piem XII. Ačkoliv se Vatikán omlouval, že svatý otec nemůže odmítnout rozhovor s katolickým státníkem, Západ přijal toto setkání s velkým rozhořčením. Britové zastávali názor, že se dosud nestalo, aby nejvyšší představitel církve přijal se všemi poctami mezinárodně známého vraha.
Pavelič získal v Chorvatsku titul „Poglavnik“ a vládl s podporou katolického kléru a vysoké byrokracie. Hlavně však z milosti Itálie a Německa, které si ostatně Chorvatsko rozdělily na své dvě okupační zóny a od počátku zde fakticky držely moc, kterou stále rozšiřovaly. Nakonec vládl Pavelič jen hrdlořezům, provádějícím nekonečné pogromy. Pod heslem budování jednotného etnického státu začala ustašovská soldateska zabíjet v souladu s autoritou nového státu, který si k tomu vypracoval speciální vyhlazovací plány.
Otevřela se tím stavidla nelidského a neslýchaného teroru, který byl i na balkánské poměry zcela mimořádný. Za války zahynulo na území sedmimilionového ustašovského státu vysoko přes čtvrt milionu Srbů, Židů, Romů a příslušníků dalších národností. Zpočátku proti této řezničině protestovali dokonce i zástupci italských a německých úřadů (!). Samotný Hitler ale záhy Paveliče za jeho, jak výslovně řekl, „nacionálně netolerantní politiku“ pochválil.
Zatímco Horthy a Pavelić zemřeli koncem 50. let v exilu v klerofašistickém Portugalsku a Španělsku, jugoslávský král Petr II. zemřel, poté co se v Jugoslávii po válce ujal vlády Tito, v americkém exilu. V Srbsku dnes existuje nikoli nevýznamná strana, která chce jeho syna Alexandra II. prosadit do čela srbského státu. Princ, který většinu života strávil jako důstojník britské armády, se v Srbsku těší oblibě i díky svým nebojácným výrokům typu: „Západ se vymanévroval z dění. Hraje si svou válečnou videohru, a to extrémně nebezpečnou.“
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Jan Pelikán: Dějiny Jugoslávie (1918−1991)
Vložil: Bruno Solařík