Jak Jugoslávie málem dostala druhé moře a Slovenka přestala být královnou Albánie. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
02.12.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Adolf Hitler
V rámci politiky neutrality, s níž se Jugoslávie (spolu s Rumunskem) začala od třicátých let vzdalovat ideji Malé dohody, není divu, že jugoslávský princ regent Pavel a mussoliniovský premiér Stojadinovič nelibě nesli následné sbližování Francie a Československa se SSSR. Bělehrad sice ujišťoval, že dodrží závazky, vyplývající z existujících smluv, avšak současně plánoval úplné opuštění dosavadních spojenců. Po anšlusu Rakouska se prakticky rozklížila Malá dohoda. Československý návrh na rozšíření závazků všech tří členů dohody, ČSR, Jugoslávie a Rumunska, i pro případ útoku Německa či Itálie byl v Bělehradě i Bukurešti zavržen.
Jugoslávie navíc péčí premiéra Stojadinoviče už v roce 1936 rozbila československo-francouzský návrh na uzavření bezpečnostního paktu mezi Malou dohodou jako celkem na jedné straně a Francií na straně druhé. Bělehrad naopak ujistil Berlín, že se nezapojí do žádné protiněmecké mocenské kombinace. V roce 1937 pak Jugoslávie uzavřela smlouvu „o věčném přátelství“ s Bulharskem a smlouvu o přátelství a neutralitě s Itálií, čímž se Malá dohoda dále oslabila. V září 1938 šlo jugoslávské vládě jen o to, aby nebyla zatažena do německo-československé války, což hrozilo, pokud by se k chystanému útoku Německa na ČSR připojilo Maďarsko. Veřejnost v Jugoslávii, především v Srbsku, měla ovšem na ohrožení Československa jiný názor, než jugoslávská vláda. Šedesát tisíc (!) jugoslávských dobrovolníků se hlásilo do československé armády.
Cik-Zog
Jugoslávská vláda vedla tedy od poloviny třicátých let obdobu rumunské cik-cak politiky, přesněji řečeno, šla svou „politikou všech azimutů“ rumunské vládě vzorem při navazování „nových přátelství“. Dalo by se říct, že tato politika byla velmi úspěšná. Bez obětování formálního spojenectví s Francií a ČSR a dobrých vztahů s Británií navázala Jugoslávie srdečné vztahy s Německem a Itálií. Při pozornějším pohledu však dospějeme k hrůznému zjištění. Příklonem k revizionistickým státům vlastně Jugoslávie pomáhala připravovat likvidaci versailleského systému, o který sama opírala svou existenci (!). Po velikonocích 1939 okupovala Itálie Albánii, sousedící s Jugoslávií. Dva dny po narození jeho jediného syna, kterého měl se svou slovenskou manželkou, vyhnala ze země jediného rodile albánského krále (předtím místního premiéra a prezidenta) Zogua I. a namísto něj dosadila na albánský trůn italského krále.
V důsledku tohoto aktu a rovněž pod vlivem nedávné tragédie zbytků Československa se bělehradská velkosrbská vláda rozhodla pojistit vnitřní celistvost státu poskytnutím rozsáhlých autonomních koncesí Chorvatům, druhému největšímu národu v rámci Jugoslávie. Jednání vedla ke vzniku takzvané Chorvatské bánoviny. Ta byla prohlášena dne 26. srpna 1939, tedy jen pět dní před osudovými výstřely školní lodi Schleswig-Holstein na polskou základnu v gdaňském přístavu. Bánovina, zabírající třetinu Jugoslávie, získala široká autonomní práva.
Šlo ovšem o kompromis, který neuspokojil ani Chorvaty ani Srby.
Překvapení
Po zahájení druhé světové války vyhlásila Jugoslávie neutralitu. Současně její vláda proklamovala, že hodlá udržovat přátelské styky s oběma bojujícími stranami (!). Tentokrát však Jugoslávie viditelně stranila západním Spojencům. Vládě (zvláště díky knížeti regentu Pavlovi) totiž právě s plnou vahou došlo, že Jugoslávie si pod sebou už delší dobu řeže větev. Pořádně ji to vyděsilo.
Bělehradské úřady tedy bezodkladně zahájily jednání s Francií. Tato jednání však nepřinesla žádný výsledek. Na vině byla především skutečnost, že způsob, jakým Francie plnila své závazky vůči Polsku, byl spíš odstrašující. Vždyť Francie nechala Poláky padnout, aniž proti Německu podnikla vlastní válečné operace, které by stály za řeč. V létě 1940, poté co pro změnu padla sama Francie, se jugoslávská vláda musela začít chovat k Ose Berlín−Řím opět mnohem opatrněji. Nechtěla dát Hitlerovi záminku k nepřátelství. Osamocení Britové tehdy naplánovali aktivizaci bloku dosud neutrálních států, Jugoslávie, Řecka a Turecka, který by byl protiváhou německé moci na Balkáně.
Plán se nepodařilo uskutečnit především kvůli nečekané události. Večer dne 28. října 1940 (v den výročí Mussoliniho pochodu na Řím z roku 1922) napadl italský diktátor z obsazené Albánie Řecko. Nejvíc tím překvapil diktátora německého, s kterým přitom téhož dne odpoledne jednal ve Florencii, aniž by se mu s chystaným útokem pochlubil. Chtěl ho zřejmě postavit před hotovou věc, a to oplátkou za německé překvapování Italů vojensko-politickými akcemi bez vzájemné konzultace.
Ale co se nestalo. Řekové brzy italskou invazní armádu zastavili a v blátivém podzimním terénu přešli do všeobecné protiofenzivy! Záhy se zmocnili tisíců italských zajatců a zatlačovali útočníky zpět do Albánie. Dne 9. prosince 1940 navíc zahájili Britové ofenzívu v italské Libyi, 6. února 1941 obsadili Benghází a začali Italy vyhánět i z Etiopie!
Beznaděj z úspěchů
Severní soused Jugoslávie, Maďarsko, se mezitím v důsledku německé podpory v otázce Sedmihradska ocitlo v naprostém hospodářském a politickém podřízení Říši. Maďarská vláda stále ustupovala fašistickým silám v zemi včetně zostření protižidovských opatření, za zisk severního Sedmihradska však zaplatila v prvé řadě ochladnutím vztahů s Británií, která druhou vídeňskou arbitráž (tu protirumunskou), na rozdíl od té první (protičeskoslovenské), nyní už kupodivu považovala za diktát.
Maďarsku nezbyla jiná možnost než opustit politiku neutrality. Dne 20. listopadu 1940 se společně se svými krajně nevraživými spojenci Slovenskem a Rumunskem připojilo k Paktu tří mocností, který před dvěma měsíci uzavřely Německo, Itálie a Japonsko. Tím se chladný postoj Británie k Maďarsku zcela zmrazil.
Už pět týdnů před podpisem Paktu tří vpustil „konduktér“ (jeho oficiální titul zněl národní conductor neboli průvodčí či lépe „vůdčí“) Antonescu do Rumunska německé jednotky. Němci se díky tomu dostali zase o kus blíž k nešťastným Mussoliniho armádám v Řecku. Rumunský diktátor tím nasadil žárlivým Maďarům brouka do hlavy, aby teď Němci nezačali příliš stranit Rumunsku. Již tak napjaté vztahy Maďarska s Rumunskem se staly po Antonescově nástupu nesnesitelnými, takže společné přistoupení obou států k Paktu tří muselo mít nepopsatelnou atmosféru. Ostatně i vztah Maďarska k dalšímu spojenci, Slovensku, byl od počátku plný „zásadních disharmonií“, jak se vyjadřovala tehdejší diplomacie. Nu a se SSSR neměla Budapešť o čem jednat. Premiér Teleki proto usilovně hledal cestu Maďarska z beznadějné mezinárodní izolace, do které je přivedla úspěšná revizionistická politika. Při pohledu na mapu ho musel polít studený pot.
„Věčné bratrství“
Jediným sousedem, kterého se dosud nedotkl maďarský expanzionismus a který připadal v úvahu k navázání spojenectví, totiž byla Jugoslávie, kterou by prostí Maďaři nejraději viděli rozsekanou na kusy. Ale nedalo se nic dělat. Dne 12. prosince 1940, tři týdny po přistoupení Maďarska k Paktu tří, podepsalo Maďarsko s Jugoslávií bilaterální spojeneckou smlouvu. Měla navýsost emotivní název: Pakt o věčném bratrství.
Telekimu šlo v prvé řadě o to, zajistit si jugoslávskou neutralitu v případě konfliktu mezi Maďarskem a Rumunskem o jižní, Rumunsku ponechanou část Sedmihradska. Ano, s vyvoláním takového konfliktu s rumunským spojencem (!) se v Budapešti stále zcela vážně počítalo, protože Maďarům šlo o obnovení i jižní hraniční linie Velkých Uher. Zároveň byla lavírující Jugoslávie jediným zbývajícím napojením Budapešti na Londýn. To poslední by sice bylo hezké, nebýt ale toho, že Bělehrad na své houpačce zrovna kvačil opět na stranu Berlína, nemluvě o tom, že Hitler vyslovil se smlouvou Budapešť–Bělehrad podmíněný souhlas v prvé řadě s očekáváním, že Maďaři tím povzbudí vládu Jugoslávie, aby i ona definitivně opustila Západ přistoupením k fašistickému Paktu tří.
Jedině hlupák
Hitler potřeboval přístup k jugoslávským surovinám a potravinám, nemluvě o strategickém významu Jugoslávie, zvlášť v dané situaci vleklé italsko-řecké války. Na rozdíl od Říma neměl Berlín vůči Bělehradu podstatné územní požadavky a dával protentokrát přednost zachování Jugoslávie vcelku. Šlo mu teď hlavně o vytlačení Británie z Řecka, kam ji bezděky nastěhoval chaotický útok Mussoliniho.
Aby překonal zdlouhavé váhání jugoslávského knížete regenta Pavla, šel Hitler ještě dál. Nabídl jugoslávskému vedení nejen záruku územní celistvosti, ale i předání řeckého vojenského přístavu Soluně Jugoslávii! Nežádal od ní přitom ani povolení průchodu vojsk wehrmachtu Jugoslávií ani její vojenskou pomoc proti Řecku. Současně ovšem pohrozil, že nepřistoupí-li Jugoslávie k Paktu tří, nebude považována za spřátelený stát Osy. To znamenalo, že následně by Německo přestalo bránit sousedům Jugoslávie, aby vystoupili se svými územními požadavky vůči ní. Možnost, aby Jugoslávie, zatlačená takto do kouta, přistoupila k Paktu tří, se projednávala v listopadu 1940 a znovu v lednu 1941. Britové, kteří tehdy jako jediní vzdorovali Němcům, sledovali s velkolepým rozhořčením, jak se jejich „přítel“ vzdává „totalitním silám“. Posměšně tvrdili, že jedině hlupák může uvěřit Hitlerovi.
Měli s tím, řečeno na okraj, už dost svých vlastních zkušeností…
Slet dravců
Jugoslávská vláda však věděla, že její armáda je přes úctyhodný počet čtyřiceti divizí (200 000 mužů) beznadějně nepřipravená a logisticky znevýhodněná. V prvé řadě ztrátou největších dodavatelů zbraní, a tedy i náhradních dílů, Škodových závodů v Plzni a brněnské Zbrojovky. Věděla také, že Británie by sice Jugoslávii ráda přitáhla k sobě, nemá ale čím.
Dne 1. března 1941 podepsalo přistoupení k Paktu tří Bulharsko, součástí jehož území byla pirinská Makedonie, které ale pošilhávalo po řecké (egejské), ale i jugoslávské (vardarské) Makedonii. Sofie oficiálně souhlasila se vstupem německých vojsk na bulharské území. Němci ovšem spěšně překročili hranice z Rumunska už večer předtím, aby si to Bulhaři nerozmysleli. Šlo jim o dokončení příprav k útoku wehrmachtu na Řecko, kde šla zatím italská armáda od porážky k porážce.
Při svádění Bulharska do lože Osy pomohl Berlínu zvláště onen nečekaný fakt přepadení Řecka Italy, který mu jinak, zvláště nyní po britském vylodění, spíš způsobil hromadu starostí. Řecko se tak z nutnosti stalo definitivně britským spojencem, a tudíž nepřítelem Německa. V odpověď na bulharské spaktování se s Hitlerem se v Řecku 4. března vylodili Britové.
V obklíčení Osy
Británie se kromě odražení útoku luftwaffe na Anglii nemohla před Bulhary vykázat žádným válečným úspěchem. Německo jich zato mělo na rozdávání, nemluvě o tom, že dělení Řecka by Bulharům z Londýna těžko povolili, zatímco Hitler zde Sofii vycházel jednoznačně vstříc. Tím se mezi bulharskými politiky vytvořil dojem, že opakovaná sázka na Berlín, po špatné zkušenosti z první světové války, tentokrát nemůže nevyjít.
Bělehrad se ovšem nyní ocitl v naprostém obklíčení Osy.
Dne 25. března jugoslávský premiér a ministr zahraničí tajně (!) podepsali ve Vídni protokol o přistoupení Jugoslávie k Paktu tří, tedy právě k té Ose, kterou měl nyní Bělehrad bezmála všude kolem sebe. Přestože mnohé z toho, co bylo při podpisu řečeno, znělo navenek slibně, jugoslávští představitelé byli dle Ribbentropova svědectví natolik sklíčeni, že celá akce prý připomínala spíše smuteční slavnost.
Ať tak či tak, další německý satelit byl na světě. Ne nadlouho. O tom ale příště.
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Jan Pelikán: Dějiny Jugoslávie (1918−1991)
Vložil: Bruno Solařík