Jak Lenin, Stalin a Hitler založili Moldavsko. Pátrání Bruno Solaříka
25.11.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo
Popisek: Carol II. Rumunský, čtvrtý rumunský král z dynastie Hohenzollernů
O tom, jak se země s tajemnými názvy Bukovina, Besarábie, Podněstří a Gagauzie staly nástroji velmocenského boje.
Se Sovětským svazem navázalo Rumunsko diplomatické styky v roce 1934. O dva roky později se dokonce pod vlivem paktu Francie−ČSR−SSSR (1935) jednalo o napojení Rumunska na tento pakt, a tudíž o uzavření rumunsko-sovětské (!) spojenecké smlouvy. V jejím návrhu se uváděl Dněstr jako přirozená hranice mezi oběma státy. Smlouva však nakonec nebyla podepsána, protože právě pro spory okolo tohoto bodu oddalovala Moskva její podpis. Mnichov 1938 odložil náčrty dané smlouvy už úplně ad acta.
Koncem srpna 1939 nabídlo Rumunsko Sovětskému svazu alespoň smlouvu o neútočení, a to prostřednictvím Turecka. Nabídka ovšem neměla nejmenší šanci na úspěch. Několik dní předtím totiž podepsali Molotov a Ribbentrop smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR. V tajném dodatku zmíněné smlouvy se psalo: „Pokud jde o jihovýchodní Evropu, sovětská strana upozorňuje na svůj zájem v souvislosti s Besarábií. Německá strana v této otázce vyslovila svou úplnou nezúčastněnost.“
Už v roce 1923 nařídila Kominterna evropským komunistům podporovat ideu sebeurčení a odtržení Besarábie (ale i Sedmihradska a Dobrudži) od Rumunska. V souvislosti s tím byla v roce 1924 na úzkém pruhu území za Dněstrem (přibližně na území dnešního vůči Moldavsku separatistického Podněstří) vytvořena Moldavská autonomní sovětská socialistická republika v rámci Ukrajinské sovětské socialistické republiky (se stejným statusem, jaký měl v 50. letech v rámci Ukrajiny Chruščovem darovaný Krym). Sovětské vedení oznámilo jménem Kominterny, že západní hranice republiky povede, až přijde čas, výrazně dál na západ, podél Prutu.
Přívažek
Přišel čas. Dne 26. června 1940 sovětská vláda ultimativně požádala rumunské úřady o okamžité předání Besarábie a severní Bukoviny. V tradici v minulém textu této rubriky zmíněné cik-cak politiky se Bukurešť bezradně obrátila na Londýn a Berlín zároveň, i když Německo a Británie byly tou dobou plně zaměstnány vzájemným konfliktem na život a na smrt.
Churchill měl dost svých starostí s hrozbou příprav německé invaze na Britské ostrovy po čerstvém pádu Francie. Navíc čerstvý britský premiér právě jmenoval do funkce velvyslance v Moskvě silně prosovětsky orientovaného labouristického politika, sira Stafforda Crippse, který už 12. června v Moskvě veřejně prohlásil, že podle britského názoru přináleží Sovětskému svazu vedoucí postavení v jihovýchodní Evropě. Tedy přesně tam, kde se rozkládá Besarábie…
Tři dny před ultimátem, 23. června, řekl Molotov německému velvyslanci v Moskvě Schulenburgovi, že řešení otázky Besarábie a severní Bukoviny „nyní již nestrpí dalšího odkladu”, že Sovětský svaz sice usiluje o „řešení mírovou cestou“, je však zároveň rozhodnut použít síly, kdyby rumunská vláda odmítla „mírovou dohodu“. Námitku německého diplomata, že o Bukovině se nejednalo, vyřídil Molotov slovy, že Sovětský svaz je oprávněn tento krok učinit, protože „v Bukovině žije ukrajinské obyvatelstvo“. Na Schulenburgovu výtku, že ho sovětské rozhodnutí překvapuje, protože německá strana vycházela z toho, že Sovětský svaz k takové akci nedá podnět, reagoval Molotov konstatováním, že „tato záležitost mimořádně spěchá“, a vyslovil naději, „že Německo nebude tuto akci narušovat, ale že ji podpoří“.
Hitler svou rozmrzelost nedal najevo. Protože v prostoru rumunských ropných polí nehodlal připustit válku, nešťastnému monarchovi Carolovi, který prosil Berlín o pomoc, jen doporučil, aby Sovětskému svazu neodporoval.
Země buků
Bukovina, země na východ od Podkarpatské Rusi, s hlavním městem Černovicemi (o němž Bohumil Hrabal nadšeně psal, že je tam divadlo stejné jako ve Vídni, a odkud do Rakouska, a posléze do Československa už před válkou uprchl tamní židovský rodák, posléze český, německý a britský herec Eduard Linkers), osídlená na jihu Rumuny a na severu Ukrajinci, nebyla součástí carského Ruska, do roku 1918 patřila k habsburské říši. Besarábie, území dnešní republiky Moldova (Moldavsko) mezi řekami Prut a Dněstr, byla ve středověku integrální součástí Moldavska, které kromě uvedeného besarabského území zahrnovalo též prostor na západ odtud, mezi Prutem a Karpaty.
Roku 1512 se toto celistvé Moldavsko stalo vazalem Osmanské říše. Tři sta let poté, roku 1812 po rusko−turecké válce, byla od osmanského Moldavska odtržena právě Besarábie. Ta byla připojena k Rusku. Vzhledem k pravoslavnému vyznání Moldavanů (včetně tureckojazyčných Gagauzů!) zde byla ruská anexe chápána především jako vítané osvobození od islámské nadvlády.
V prosinci 1917 vznikl v Besarábii parlament Moldavanů (mnohdy označovaných za besarabské Rumuny), kteří vyhlásili Moldavskou demokratickou republiku, a to jako součást již měsíc neexistující (!) Kerenského Ruské federace. Na území republiky však volně operovaly bolševické vojenské skupiny, pročež moldavská vláda požádala o vojenský zásah Rumunsko. V lednu 1918 rumunská armáda se souhlasem Dohody vytlačila z Besarábie bolševiky, načež ji Rumunsko anektovalo, což bylo v roce 1920 uznáno mezinárodním právem (péčí Dohody).
Moskva ovšem tuto anexi neuznala nikdy. V odvetu hned v roce 1918 sovětské Rusko konfiskovalo rumunský zlatý poklad, dovezený v létě 1917 (v době rakousko−německé ofenzívy, završené okupací Bukurešti) do Kerenského Moskvy k úschově. Nejprve dokonce bolševici bezprecedentně zatkli rumunského vyslance, ale po protestech diplomatického sboru ho museli propustit.
Pro zajímavost dodejme, že meziválečná Besarábie byla po druhé světové válce (v období třetí republiky, která dobrovolně odevzdala SSSR sousední Podkarpatskou Rus) dokonce i v československých, tj. prakticky prosovětských historických atlasech éry značena jako součást Rumunska, zatímco v sovětských atlasech byla důsledně vyplněna barvou SSSR a vyšrafována coby protiprávně okupované území Sovětského svazu.
Moldavská sovětská socialistická republika
V létě 1940 stáhl Sovětský svaz k hranici na Dněstru vojsko, které bylo výrazně odlišné od sborů, zastavených v první fázi finské Zimní války. K drtivému útoku na Rumunsko byla nyní připravena mohutná úderná síla moderní motorizované armády a jejích hypermoderních výsadkových jednotek.
Zatímco rumunští opoziční politici žádali boj, král, kamarila a většina generálů se v této nemožné situaci rozhodli kapitulovat. V státním rozhlasu nečekaně vystoupil samotný král Carol II. a osobně oznámil překvapeným občanům, že Rumunsko odstoupilo Besarábii a severní Bukovinu Sovětskému svazu.
Rumunská armáda přitom ztratila obrovské množství výzbroje a dopravních prostředků. Utrpěla katastrofální porážku bez boje a organizace a morálka ozbrojených sil zkolabovaly. Okupace proběhla tak rychle, že na ni nebylo třeba ani čtyř dnů, původně požadovaných Moskvou. Sovětští parašutisté, vysazení z transportních letadel s lehkými tanky, bránili rumunským jednotkám v odvozu materiálu. Současně byla i zmobilizována „pátá kolona“, především z příslušníků místních menšin, žijících v SSSR. V Rumunsku to vyvolalo výbuch antisemitských nálad, ústících v pogromy. Přes 300 000 Rumunů ztratilo domovy, majetek i práci a hledalo útočiště v Starém království. Z odstoupených území bylo na 100 000 Rumunů/Moldavanů (lidu, mluvícího tímtéž románským jazykem) deportováno na Sibiř a NKVD povraždila tisíce místních politických předáků a intelektuálů.
Severní Bukovina a jižní část Besarábie byly připojeny k sovětské Ukrajině přímo, většina Besarábie byla sjednocena s pruhem již zřízené „autonomní republiky“ a celek se stal Moldavskou sovětskou socialistickou republikou, která byla vyhlášena 2. srpna 1940. Hranice sovětské Moldávie vedla nyní po řece Prutu, jak v roce 1924 slíbila Kominterna.
Nové Rumunsko k nepoznání
I po odtržení Besarábie vykonával Sovětský svaz kupodivu neustálý a masivní tlak na novou hranici s Rumunskem přestřelkami a nájezdy. Chruščov ve svých pamětech po sovětsku konstatoval, že v těch časech panovalo na společné hranici napětí a že „rumunské hlídky příležitostně ostřelovaly naše území“, a vzápětí s upřímnou prostořekostí, která pro něj byla typická, uvedl věc na pravou míru: „Sám jsem byl málem zastřelen, když jsem jel k hranicím a naše auto uvízlo v blátě. Rumunský důstojník byl patrně v právu, když dal rozkaz ke střelbě. Domníval se, že inscenujeme nějakou provokaci nebo provádíme průzkum.“ Odtržením Besarábie a severní Bukoviny, severního Sedmihradska a jižní Dobrudži (o ní bude ještě řeč v článku, věnovaném Bulharsku) ztratilo Rumunsko ve třech rychlých rázech celkem 100 tisíc km2, resp. jednu třetinu svého území, a přes šest milionů obyvatel. Po prázdninách ani rumunští školáci ani jejich učitelé nepoznali na nové mapě vlastní stát.
Konduktér
Ze všech stran okleštěné Rumunsko se vzdalo britských záruk. A jasně dalo najevo, že mu nyní jde naopak o sblížení s Německem. V létě tudíž rumunská vláda navázala těsné kontakty s místní Železnou gardou (původně nesla název Legie archanděla Michaela). To byla výslovně fašistická organizace, zrovna tak jako černé košile v Římě nebo berlínské jednotky SA. Výsledkem bylo nastolení totalitní diktatury v Rumunsku. Dne 14. září 1940 mladý král Michal, v jehož prospěch 6. září odstoupil jeho otec Carol (považovaný za viníka kolapsu Velkého Rumunska), vyhlásil „národně legionářský stát“, jehož šéfem byl jmenován generál Antonescu.
V druhé polovině třicátých let byl Antonescu (který v roce 1934 dostal od TGM řád Bílého lva!) náčelníkem generálního štábu rumunské armády. V této funkci chystal orientaci Rumunska proti ose Berlín-Řím. Roku 1938 odmítal hitlerovskou agresi proti Československu a ostře kritizoval Brity a Francouze za jejich mnichovanskou politiku appeasementu. Po Mnichovu však z nouze začal mílovými kroky inklinovat k Berlínu. Podobnost s Emanuelem Moravcem není náhodná.
Po sovětské anexi Besarábie a po Druhé vídeňské arbitráži, v níž Německo a Itálie urvaly od Rumunska severní Sedmihradsko a předaly je Maďarsku, se utvrdil v hazardním názoru, že Rumunsko by mohlo ztracená území získat zpět jedině v přímém spojenectví právě s Německem.
Nyní si Antonescu získal Němce svou reputací, oblibou a rozhodnutím provést reformy, nastolit stabilitu, potřebnou pro tranzit ropy do Německa, a vytvořit silnou armádu. To bylo v Hitlerově zájmu. Ještě král Carol přenesl 6. září na Antoneska titul Conducator. Česky něco jako konduktér čili průvodčí. Němci tedy měli svého vůdce Hitlera, Italové duceho neboli vévodu čili dóžete Mussoliniho, pro Španěly byl Franco caudillo, což znamená pohlavár (což si doslova přeložili Chorvaté, kteří Ante Pavelićovi udělili titul poglavnik) a Rumuni měli konduktéra Antonesca…
Nechte zvony znít
„Národně legionářský stát“ však neoplýval zrovna mocenskou harmonií. Naopak, mezi „legalistickým“ Antoneskem a „revoluční“ Železnou gardou začaly (tak trochu už v řádu vztahů mezi Hitlerem a šéfem SA Röhmem, kterého dal Hitler zlikvidovat v roce 1934) ihned propukat četné rozepře. Po půlroce, v lednu 1941, tyto rozepře vyvrcholily povstáním legionářů alias gardistů, v jejichž čele stál fašista Horia Sima. Po celé Bukurešti byly přitom pleněny obchody a zapalovány synagogy. Ozbrojení gardisté začali obsazovat veřejné budovy a masakrovat Židy. Za každého padlého legionáře vyzváněly v Bukurešti zvony, rozhlas vysílal legionářské písně a výzvy k boji a někteří gardisté na ulicích zešíleli z „revolučního“ opojení a dojatě stříleli po chodcích. Při povstání legie alias gardy zahynuly stovky lidí, přičemž sto dvacet z nich bylo zabito bestiálně. Především šlo o občany židovského původu, zavražděné v městských jatkách.
Mimo jiné však ubili gardisté rovněž několik vojáků pravidelné armády, což se nehodilo německému vůdci. Hitler nepotřeboval v čele svých satelitů potrhlé fašisty (viz jeho postup proti českým vlajkařům a jejich tehdejšímu minipuči tohoto typu v Praze). Extremismus si Hitler vyhradil pro sebe. Proto sice udělil Simovi azyl na německém velvyslanectví, ale politicky i vojensky podpořil Antonesca.
Následujícího dne Železná garda kapitulovala. Profašistický charakter vládnoucího režimu včetně řízeného pronásledování Židů byl ovšem v zemi, z níž se stal další německý satelit, plně zachován. S touto výbavou vstupovalo okousané Rumunsko do převratného roku druhé světové války.
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Paul Schmitt: Statist auf diplomatischer bühne 1923−45
Vložil: Bruno Solařík