Jak Rumuni nevěděli, zda jít se Západem, Hitlerem, Stalinem či Řeky, a přišli nejen o Drákulu. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
18.11.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Válečník v rumunském městě Kluž
V důsledku čím dál pasivnější politiky velmocí, které měly po první světové válce zajišťovat versailleský status quo, došlo k tomu, že autoritativní vlády Rumunska a Jugoslávie začaly, na rozdíl od demokratické a bezprostředně ohrožené ČSR, od poloviny třicátých let provozovat opatrnou politiku evropské neutrality.
Taktika cik-cak
Rumunský král Carol zvolil takzvanou cik-cak politiku, spočívající v setrvání věrnosti Francii a Británii, avšak současně též v narušování stávajících svazků hledáním podpory i v Německu. Mohl si to dovolit, po matce byl vnuk britské královny Viktorie, po otci zase z rodu Hohenzollernů, který byl v roce 1918 svržen z německého trůnu, a románsky mluvící Rumunsko bylo po léta politicky orientované na románsky mluvící Francii.
Po anšlusu Rakouska jak Rumunsko, tak i Jugoslávie při jednání Malé dohody odmítly československý návrh na rozšíření malodohodových závazků pro případ útoku Německa a Itálie a shodly se v názoru, že otázka tzv. Sudet je vnitřní záležitostí ČSR. Tím sice odmítly vměšování Německa v československém pohraničí, ale i účast na odporu proti němu. Rumunská diplomacie tehdy dokonce vyslovila pochopení pro požadavky Polska na západní Těšínsko a Maďarska na jižní Slovensko.
Důvodem pro balkánskou politiku srozumění s Hitlerem byla v prvé řadě naprostá neochota západních impérií přispět k posílení vlastních spojenců. Británie a Francie odmítly v meziválečném období pomoci Čechoslovákům s odběrem zemědělské produkce agrární Jugoslávie a Rumunska. Průmyslově-zemědělsky středně rozvinuté Československo nemohlo její nákup přes veškerou snahu samo zvládnout. Zato pro plně industrializované a pětkrát lidnatější Německo to byla hračka.
Povolit průchod rudým
V ostrém kontrastu k politice vládnoucích elit malodohodových spojenců Československa byl ovšem postoj obyvatel těchto států. V září 1938, v době hitlerovského tlaku na Prahu a všeobecné mobilizace československé branné moci, se v Rumunsku i Jugoslávii konaly desetitisícové demonstrace solidarity s ČSR. Samotná rumunská vláda si byla vědoma osudového faktu, který vyjádřila slovy, že „opuštění ČSR by znamenalo i rozbití Rumunska a Jugoslávie“. Proto odmítla maďarské nabídky na separátní jednání o postupu vůči ČSR. Vyslovila přitom rozhodné výhrady proti myšlence odtržení Slovenska jako celku od ČSR. V případě nevyprovokovaného maďarského útoku slíbilo Rumunsko Československu dokonce vojenskou pomoc.
Ba co víc, bez ohledu na to, že adekvátní smlouva mezi ČSR a Rumunskem neexistovala, bylo Rumunsko při pochopení vlastní prekérní situace dokonce ochotno v době takzvané zářijové či československé krize povolit průchod Rudé armády (!) přes své území na pomoc ČSR (naše země tehdy se SSSR ještě nesousedila, mezi naším a sovětským územím byla stopadesátikilometrová kolmice polsko-rumunské hranice) v případě všeobecného válečného konfliktu. V tom případě by prý nepochybně stálo na straně Československa a jeho spojenců. Den po československé všeobecné mobilizaci 23. září 1938 o tom Rumuni oficiálně zpravili sovětskou vládu (která neodpověděla). Toto stanovisko Rumunska si zaslouží uznání, uvážíme-li jeho napjaté vztahy se SSSR, který (jak uvidíme v příštím článku) si dělal nárok na ta rumunská území, přes která by jeho vojska nutně musela projít…
Rozbití Československa vedlo k naprostému rozpadu Malé dohody, jediné záruky Rumunska proti maďarskému revizionismu a základního kamene rumunské zahraniční politiky. Bezpečná nebyla ani rumunská hranice s Bulharskem, jelikož Sofie požadovala jižní Dobrudžu, a se SSSR, který si nárokoval Besarábii, což bylo území přibližně v oblasti dnešního Moldavska. Největší však bylo maďarské nebezpečí. Bezprostředně po obsazení Podkarpatské Rusi se totiž maďarská vláda rozhodla obrátit pozornost k Sedmihradsku.
Sedm hradů aneb Pohnutá vlast českého (vzdoro)krále, krysaře a Drákuly
České slovo Sedmihradsko je z německého Siebenbürgen, latinsky a mezinárodně Transylvánie, což je latinský výraz, přeložitelný jako Zálesí. Maďarsky se země jmenuje Erdély, z Erdö-elve − „země za lesem“, odkud zřejmě vznikl rumunský název Ardeal. Od 11. století bylo Sedmihradsko součástí Uher, Rumuni jej však vnímali jako etnické a politické jádro rumunského národa. Na území Sedmihradska skutečně převažovalo rumunské etnické složení, ale pronikli sem i Maďaři, jejichž nejznámějším městem je Kološvár, rumunsky Cluj, neboli Kluž.
V jihovýchodním cípu Sedmihradska, zrovna v nejzazším výběžku Karpat, se navíc v 13. století usídlili blízcí příbuzní Maďarů Sikulové, kteří tam pak působili řekněme jako uherští psohlavci, tj. strážci hranic. (Že Sikulové nejsou Maďaři, si ale mohl ve svých humoreskách dovolit napsat jen Jaroslav Hašek, který uměl plynně maďarsky a jeho humor Maďaři přijímali. Maďarům to zní podobně, jako kdyby se nám řeklo, že chodské etnikum, které skutečně nejspíš prapůvodně pošlo z dávných hraničářů polského původu, nejsou Češi.) Z nedostatku maďarských osadníků posílali uherští panovníci do Sedmihradska během 12. a 13. století také Němce (Sibiň, Brašov).
Sedmihradsko mělo v rámci Uher zvláštní postavení jako vojvodství. V 16. a 17. století, po turecké likvidaci uherského království, získalo Sedmihradsko, jediná část Uher, která se Turkům vcelku úspěšně bránila, status autonomního knížectví v rámci Osmanské říše (podobně jako Valašsko a Moldavsko, další části budoucího Rumunska). V roce 1699, po ústupu Turků ze střední Evropy, se Sedmihradsko stalo součástí Habsburské říše, přidruženou opět k obnoveným Uhrám. V roce 1867 (rakousko-uherské vyrovnání) ztratilo Sedmihradsko zbytky autonomie a téměř tři miliony místních Rumunů byly podrobeny násilné maďarizaci. V roce 1918 bylo Sedmihradsko konečně od Uher odtrženo a připojeno k Rumunsku. Tentokrát zase muselo maďarské a sikulské obyvatelstvo čelit násilnému porumunšťování.
Tolik v kostce k regionu, z něhož se zrodily tři osobnosti, známé i nám, zeť Jiřího Poděbrad a český vzdorokrál z let 1469-1490 (kterého ovšem v sousední Lužici dodnes mají za nejmilejšího českého krále) Matyáš Korvín a dvě archetypální evropské legendy, o krysaři a Drákulovi. Ani v jednom případě nic milého, ale taková už je to země.
Válka bez války
Na Rumunsko, zbavené československého spojence, si Maďaři nyní už hodlali vojensky troufnout. Koncentrace maďarského vojska na rumunských hranicích se stále zvyšovala. Bukurešť tím byla donucena přijmout odvetná opatření. Do rumunské armády byli povoláni záložníci a proti Maďarsku byla vytvořena zvláštní armádní skupina. Tím se konfrontace ještě vyostřila.
K vyvrcholení krize došlo v srpnu 1939. Rumunsko se ještě pokusilo odvrátit ozbrojený konflikt tím, že nabídlo Maďarsku uzavření paktu o neútočení. Dne 24. srpna 1939 Maďarsko tento rumunský návrh odmítlo, Budapešť byla již pevně odhodlána k válečnému útoku. Maďarský premiér, hrabě Pál Teleki, který nastoupil do úřadu 16. února, a řídil tedy už obsazování Podkarpatské Rusi, proto bezodkladně informoval Řím i Berlín, že jeho vláda rozhodne dlouholetý územní spor vojenskými prostředky.
Maďarsko a Rumunsko se řítily k válce. Přesto k ní… nedošlo. Jak to?
Inu tak: Maďaři si pro svůj Drang nach Osten nemohli vybrat méně vhodnou chvíli. Německo jim válku prostě zakázalo a Hitler k tomu měl pádný důvod. Obával se totiž zbytečných mezinárodních komplikací těsně vpředvečer svého vlastního válečného tahu, známého pod jménem Fall Weiss. Srpen 1939 probíhal ve znamení vzrůstající konfrontace mezi Německem a Polskem, která vyvrcholila vypuknutím druhé světové války.
Další pendlování
O záruku své stávající hranice s Maďarskem požádala nyní rumunská vláda Hitlerovo Německo. Na oplátku mu nabízela hospodářské výhody, hlavně rumunskou ropu. Německo však odmítlo otevřenou angažovanost do balkánských sporů. V souladu s úslovím „rozděl a panuj“ se raději snažilo o využívání těchto sporů ve svůj prospěch. Berlín chtěl také potrestat Bukurešť za prozápadní tendence, které v její politice stále ještě přežívaly. O těchto prozápadních tendencích ostatně svědčí i okolnosti, za kterých se Rumunsko v stejných dnech snažilo odvrátit bulharskou hrozbu z jihu. Samotný král Carol totiž tehdy jednal v tureckém Istanbulu s podtajemníkem řeckého ministerstva zahraničí a s vyslanci Anglie a Francie o preventivním společném napadení Bulharska!
Skutečnost, že Rumunsko teď muselo pendlovat s žádostmi o pomoc mezi Západem a Německem, stačí sama o sobě k načrtnutí obrysů bouře, která se stahovala nad Bukureští. Když k tomu ale připočteme, že za řekou Dněstrem se tyčila sfinga SSSR, hledící upřeně k rumunské Besarábii, netřeba asi zdůrazňovat, že situace Rumunska směřovala přímo ke katastrofě. Předchozí spojenecké svazky v rámci Malé dohody byly rozbity, naděje na vytvoření Balkánského bloku se nevyplnily. V garance západních mocností nemělo Rumunsko velkou důvěru, po Mnichovu ostatně nebylo divu.
Žádnej Maďar...
Maďarsko bylo od Hitlerova nástupu jednoznačně proněmecké, ale i ta jednoznačnost měla své mouchy. Premiéru Telekimu a jeho okolí bylo jasné, že pro uskutečnění zásadních zahraničně politických cílů Maďarska je nezbytné přátelství Německa. Obávali se však, že konflikt, který v Evropě propuká, nebude ani lokální ani krátkodobý, a varovali se definitivního rozchodu, nebo dokonce války se Západem v roli německého spojence. Teleki se snažil tento podivuhodný „směr“ dodržovat. Je ovšem až trapné prozradit, že pokud jde o hraběte osobně, tento exponent maďarského expanzionismu dokonce tajně věřil v budoucí vítězství Spojenců (!), a dřív než k němu dojde, chtěl využít možnosti napravit prostřednictvím Říše křivdy, kterých se dopustili v Trianonu právě Spojenci (když od země v roce 1920 oddělili dvě třetiny někdejšího imperiálního Uherska ve prospěch Rumunska, Československa, Jugoslávie, a dokonce i nově zřízené Rakouské republiky).
Krátkozraké a hazardérské zacházení s elementární soudností je možná slabým vyjádřením charakteru této zoufalé politiky. Důsledně vzato, i protidohodová Budapešť se dostávala do takové politické pozice, která byla nakonec až frapantně podobná lavírování jejích protivníků v Bělehradě a Bukurešti.
Celkově však bylo maďarské politické vedení rozhodně blíže Berlínu. Problém byl nyní spíš v tom, že se vláda pramálo sama angažovala ve věci realizace svých cílů. Hitler s opovržením prohlásil, že Maďaři toho chtějí moc a za levný peníz. Navíc se mu vůbec nelíbilo, jak se Maďarsko postavilo k československé i polské krizi, a nehodlal je za jeho liknavost favorizovat vůči Rumunsku. Rumunsku (které mělo krále německého původu!) zase nemohl zapomenout, že bylo až dosud nejvíc prozápadní ze všech obojetníků.
Maďarsko-sovětská, nebo maďarsko-německá invaze?
Na podzim 1939 se Maďarsko po své anexi československé Podkarpatské Rusi a sovětském připojení polské východní Haliče stalo sousedem SSSR. V důsledku sovětského sousedství Budapešť 23. září 1939 obnovila diplomatické styky s Moskvou (přerušené počátkem roku). Původně se obávala, že toto sousedství povzbudí ilegální komunisty doma a že Stalin bude podle všeho požadovat převážně Ukrajinci-Rusíny osídlenou „Karpátalju“, tedy území Podkarpatské Rusi. Místo toho se však ukázalo, že mezi Maďarskem a SSSR existuje naopak vítaná shoda zájmů – ohledně Rumunska!
Tato shoda byla příčinou tak vřelého sblížení obou zemí, že ještě před svým vlastním útokem na rumunskou Besarábii na jaře 1940 navrhla sovětská vláda Maďarsku dokonce společný vojenský útok na Rumunsko. K maďarskému premiérovi Telekimu se sice tajnými kanály doneslo varování Británie, která byla stále formálním garantem rumunské celistvosti, ale nabídka SSSR byla příliš lákavá. Jenomže se do toho zamotal Hitler.
Spíš než Rudou armádu by do Rumunska s Maďary pustil německý wehrmacht s tím, že by preventivně okupoval rumunská ropná pole. Nakonec ovšem u Hitlera zvítězilo zjištění, že nejen chystaná válečná akce SSSR a Maďarska, ale i případná varianta maďarsko-německá by mohla ohrozit stálý přísun dodávek rumunské ropy do Německa, už protože v tušení nejhoršího Rumuni zoufale pohrozili, že v případě jakéhokoli napadení své ropné vrty sami zapálí. To Hitlera přimělo, aby donutil Budapešť a Bukurešť k bilaterálním jednáním.
Rumunská vláda by sice za normálních okolností nikdy o Sedmihradsku s nikým nejednala, ale Hitler teď využil toho, že se na něho právě obrátila s nervózní žádostí o spojenectví a z něj vyplývající záruky. Tentokrát to Hitler rád přislíbil, pod podmínkou rumunského jednání s Maďarskem o nových hranicích. Jednání ovšem pochopitelně ztroskotala a obě země mobilizovaly.
Tajemství země v Karpatech
Mírotvorce Hitler tedy spěšně pozval rumunské a maďarské představitele do Vídně. Ve dnech 29. a 30. srpna 1940 se namísto chystané maďarsko-sovětské či maďarsko-německé invaze konala tzv. Druhá vídeňská arbitráž, při které Německo a Itálie přiřkly Maďarsku bez boje severní Sedmihradsko. V důsledku arbitráže více než 300 000 Rumunů dobrovolně či nuceně odešlo ze severního Sedmihradska do Starého království. Maďarsko zaznamenalo územní zisk 43,5 tisíce km2 s 2 400 000 obyvatel. Z toho bylo jen 50 procent etnických Maďarů. (Pokud vám to připomíná náš Mnichov, po kterém zůstalo na území Hilterových Sudet půl milionu Čechů, což byla desetina tehdejšího národa, není to náhoda.)
Maďarsku bylo velkoryse vydáno mj. území jejich příbuzných Sikulů, a s nimi i těch Rumunů, kteří žili mezi oběma národními větvemi, což ovšem fakticky znamenalo maďarskou anexi celého karpatského oblouku, a tudíž vytvoření územního beranidla hluboko do geopolitického centra rumunského státu. Teprve pak dostalo okleštěné Rumunsko německé záruky. I při této druhé arbitráži byl přítomen tlumočník Paul Otto Schmidt, a tak se i nyní můžeme pokochat pohledem přímo do jednací síně:
„Když byla sestavena nová mapa, Maďaři nebyli s to skrýt svou radost. Pak jsme náhle uslyšeli hlasité bouchnutí. Byl to (rumunský ministr zahraničí) Manoilescu, který upadl v bezvědomí na stůl.“
Jediný, kdo jásal poněkud méně, byl vůdce maďarských katolických skautů, maďarský premiér hrabě Pál Teleki ze Szék, přestože byl univerzitním profesorem geografie a jeho rod pocházel právě ze znovu „dobytého“ Sedmihradska (a který byl mimochodem částečným předobrazem hraběte Felixe Teleke z Tölökö z filmu Tajemství hradu v Karpatech, který se také odehrává v Sedmihradsku, a roli Telekeho v něm hrál Michal Dočolomanský, jehož otec v tomto kraji potkal hercovu matku, Rumunku…) Co dějiny dále způsobily této zvláštní postavě, se ještě dozvíme…
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Paul Schmitt: Statist auf diplomatischer bühne 1923−45
Vložil: Bruno Solařík