Na prahu druhé světové války byla nejen ve Střední Evropě, ale i v Pobaltí situace, kterou o necelé půlstoletí později archetypálně charakterizovala replika sládka z Havlovy Audience: „To jsou paradoxy!“
Diplomacie a lži
Tehdejší tajemník lotyšského ministerstva zahraničních věcí vzpomínal: „Byly to dny plné zarážejících politických protikladů. Lotyšsko má se Sovětským svazem dohodu o vzájemné pomoci, která je v platnosti, s Německem dohodu o neútočení, Německo a Sovětský svaz mají vzájemnou platnou smlouvu o neútočení, a Sovětský svaz přesto buduje v neutrálním Lotyšsku vojenské základny, proti nimž Německo neprotestuje, avšak zato se snaží zachránit své lotyšské Němce.“
Po německo-sovětském rozdělení Polska skutečně došlo mj. k dohodám o „repatriaci“ pobaltských Němců do Říše. Znalost tajných dodatků k paktu Molotov-Ribbentrop o sférách vlivu nás dnes zbavuje možnosti takovéhoto podivu. Kromě Lotyšska, Estonska, a posléze i Litvy se podle těchto smluv dostalo do sovětské sféry vlivu také Finsko. Na podzim 1939 přišlo Finsko na řadu jako první. Sovětský svaz požádal Finsko, o kterém věděl, že ho Německo nebude chránit, o změnu hranic. Požadoval (kromě vojenského pronájmu strategických přístavů a ostrovů ve Finském zálivu) odstoupení výběžku Finska na Karelské šíji, těsně na sever od Leningradu, s odvoláním na nezbytnost chránit toto třímilionové velkoměsto v nejisté evropské situaci. Za to však Finům nabízel předání většího teritoria ve východní Karélii. Při jednání s Finy 12. října 1939 shrnul Stalin nabídku své vlády:
„Žádáme 2700 čtverečních kilometrů, a za ně vám nabízíme 5500. Učinila by něco podobného jiná mocnost? Ne. Jedině my jsme takoví hlupáci.“
Sověti vlastně jen formálně vylepšili svůj jednostranný „nárok“ do podoby „vstřícného obchodu“, aby tak nastolili své „mírotvorné a přátelské“ alibi pro chystané zahájení ozbrojeného nepřátelství. Šlo o to, že v těch místech Karelské šíje, kterou měli Finové Sovětům předat, se nacházela tzv. Mannerheimova linie, vybudovaná k ochraně vlastního Finska i s Helsinkami. Dodejme, že i kdyby Finové tuto vojensky nepřijatelnou nabídku přijali, mohli by Sověti přijít s něčím jiným, podobně nepřijatelným. Nepřipomíná vám tento stav něco povědomého? Ano, československé Sudety a Mnichovskou dohodu…
Studená finská sauna
Ovšem i prosté finské odmítnutí výhodného obchodu bylo nyní dost málo k zahájení války. Chyběl ospravedlnitelný důvod. A přesto se nakonec našel. Byl velice závažný. Došlo totiž k ostřelování sovětských pozic na společné hranici! Výsledkem byli čtyři mrtví a devět zraněných příslušníků sovětských pohraničních sil. Je to k nevíře, jak by mohli Finové provokovat velmoc?
Ostřelování bylo ovšem nezpochybnitelným faktem. V odpovědi na sovětskou stížnost Finové potvrdili, že i finská stráž zaregistrovala střelbu. Ale ta střelba, jak vyšlo najevo ze směru výstřelů, směřovala přes klikatou hranici ze sovětského území na sovětské území. Finové se ptali, jestli nešlo o „nehodu při cvičení na sovětské straně“. Sovětská vláda, která dobře věděla, že Stalin nechal prostě bombardovat jedno ze sovětských postavení vlastním dělostřelectvem, neodpověděla na finskou nabídku na sestavení smíšené komise pro vyšetření případu. (Tady jsme zase doma. Přesně tak Německo pod záminkou „útoku polských vojáků“ na německou vysílačku v Hlivicích v téže době rozpoutalo válku s Polskem, která přerostla ve válku světovou. Pro tuto techniku se dnes, kdy je opět v kurzu, vžilo označení „pod falešnou vlajkou“.)
A tak „finská militaristická soldateska zahájila své ozbrojené provokace“. Moskva dne 28. listopadu 1939 přistoupila k odvetě. Vypověděla Finům smlouvu o neútočení z první poloviny třicátých let a v noci z 30. listopadu na 1. prosince zaútočila bez vypovězení války na Finsko po zemi, na moři i ze vzduchu, aby pomohla finskému lidu setřást jařmo utlačovatelů. V sovětském tisku byly tištěny takovéto verše:
„Když strážce zastřelit jde rozvzteklené psy,
lid kolem, jak to zří, rád nabídne své síly.
Zběsilí skřetové svůj konec našli si:
teď shoří v požáru, jejž sami zapálili.“
Sovětská letadla bombardovala Helsinky a další otevřená města a zabila stovky civilistů.
Na výzvu Společnosti národů k zastavení války odpověděl sovětský komisař zahraničních věcí Molotov bez mrknutí oka, že Sovětský svaz není s Finskem ve válce. Naopak, Sovětský svaz prý „je s Finskou republikou v přátelských vztazích“ (!). Aby mohl takovou nehoráznost říct, Sověti neprodleně po útoku vytvořili v pohraničním městečku Terijoki (rusky Zelenogorsk) „demokratickou vládu“ Finska v čele s komunistou Kuusinenem (dlouhodobě již působícím v Moskvě coby představitel Kominterny), s kterou vzápětí uzavřeli smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci.
Molotovův koktejl a fatalismus
Ačkoliv byli Finové početně daleko slabší (300 000 vojáků proti milionu rudoarmějců), kladli houževnatý odpor. Nyní se ukázalo, jak prozíravé bylo rozhodnutí nevydat Sovětům bez boje Mannerheimovu linii, systém zabezpečovacího hraničního pásma, za nímž se ježil řetěz železobetonových opevnění. Finští vojáci v zabezpečovacím pásmu byli oblečení v bílém a používali samopaly, které byly skvělou zbraní pro pěchotní taktiku přepadů na lyžích, když se sovětské útočné kolony ocitaly v pasti (například v zasněžených lesnatých prostorech mezi dvěma mosty, vyhozenými do povětří). Ručně šité pieksu, boty se zdviženou špicí, hladce zapadaly do koženého vázání, takže připínání a odepínání lyží během náhlých přepadů bylo dílem okamžiku.
Ostřelovači káceli srocené sovětské vojáky po stovkách. Mnozí z Finů uměli rusky, což dvacet let po rozpadu carství, jehož součástí Finsko bylo, nebylo divu (sám zakladatel, vrchní velitel armády a v letech 1944-46 i prezident samostatného Finska, etnický Švéd Mannerheim, bývalý carský generál, uměl rusky daleko líp než finsky). Jeden z finských vojáků si chodil drze pro teplé jídlo k polní kuchyni Rudé armády celých čtrnáct dní, než ho zajali. Jistý sovětský důstojník popsal: „Jednou nasměrovala v našem týlovém sektoru skupina finských vojáků, převlečených do uniforem Rudé armády, s páskami na rukávech a praporky v ruce, aby vypadali jako regulovčíci, velkou sovětskou zásobovací kolonu přímo do svých linií.“
S pomocí Státního lihového monopolu Alkohooliliike začala být ve velkém dodávána jednotkám směs surového kerosinu, dehtu a benzínu v lahvích na kořalku. Tento na výrobu nenáročný protitankový postrach byl poprvé použit už ve španělské občanské válce, a to republikány proti tankům Francových falangistů. Vžitý název směsi Molotovův koktejl odrážel fakt, že Molotov byl oficiální představitel Sovětského svazu ve světě (byl lidovým komisařem zahraničí a premiérem SSSR). Název byl tedy míněn v dobrém, odrážel vděčnost španělských republikánů za sovětskou vojenskou pomoc. Nyní, ve Finsku, se hrdý název této protitankové směsi, použité zde proti Sovětům, změnil v ironickou narážku. Největší sovětskou slabinou bylo podle finského vrchního velitele maršála Mannerheima, že neuměli pro válečné akce používat lyží.
Drsní rolníci pěších jednotek Rudé armády však předvedli „fatalismus“, který Finy zarážel. V prvních prosincových bojích postupovali Sověti v těsných formacích, za zpěvu, a dokonce ruku v ruce, finskými minovými poli, zdánlivě neteční vůči výbuchům a přesné palbě obránců. Prohýbali se pod nákladem propagandistických tiskovin, dárků, peněz a oděvů pro finské obyvatelstvo, jež měli osvobodit. Jejich „hrdinství“ mělo známý důvod. Byli těsně sledováni zábrannými oddíly, jejichž příslušníci by je zastřelili, kdyby se chtěli obrátit na ústup.
Pastýři různého druhu
Schopnost poučit se z vlastních chyb nebyla Sovětům, jak se vzápětí ukázalo, cizí. Když přituhlo, a zima byla toho roku nebývale krutá, Rudá armáda nasadila lepší tanky a dělostřelectvo, a hlavně se postarala, aby operovaly v těsné součinnosti s letectvem a pěchotou. Finové zjistili, že bojují proti armádě, která se výzbrojí a velením zcela liší od té, kterou v předchozích bojích zastavili (i když metoda „na vlastní ztráty nehleďte“ Rusům zůstala). V Zimní válce (finsky Talvisota) převzala konečně iniciativu sovětská vojska.
Jelikož Finové věděli, že nemohou nikdy vyhrát válku proti moci Sovětského svazu, iniciovali koncem ledna 1940 tajná jednání o míru. Nejprve doufali v zprostředkování nezúčastněných velmocí (navrhovali je Itálii a USA). Po neúspěchu oslovili přímo Moskvu. Finsku chtěli mezitím vojensky pomoci západní Spojenci (Britové a Francouzi), ale Finové nakonec uznali za bezpečnější nevpouštět je do země. V polovině března byla Mannerheimova linie proražena. Finsko tudíž muselo přijmout podmínky mnohem tvrdší, než byly původní požadavky SSSR. Rozhovory skončily podepsáním mírové smlouvy 12. března 1940, podle které měly nepřátelské akce ustat ve dvanáct hodin v poledne příštího dne.
Finští vojáci předpokládali, že válka skončila, a tak začali 13. března opouštět své pozice už dopoledne. Několik sovětských divizí pak napadlo finské město Viipuri. Došlo k prudkým ozbrojeným srážkám, protože rozzuření Finové se chopili zbraní a bojovali dům od domu. Kolem poledne se však museli vzdát a druhé největší finské město (přejmenované na Vyborg) padlo do sovětských rukou. A pak, deset minut před polednem, kdy mělo příměří vstoupit v platnost, přikázal Stalin osobně, aby Rudá armáda zahájila intenzivní přehradní palbu po celé délce fronty na nekryté a zcela nepřipravené Finy. To jen tak na rozloučenou.
Prezident Kyösti Kallio ratifikoval mírovou smlouvu s hořkostí. Uchýlil se přitom k biblickému citátu (Zacharjáš 11.17): „Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo! Meč proti jeho paži a proti jeho pravému oku! Paže ať mu nadobro uschne a pravé oko úplně vyhasne!“ O pět měsíců později po záchvatu mrtvice ochrnul finský prezident na pravou stranu a zemřel.
Dost místa pro padlé
SSSR anektoval území severně od Leningradu a Ladožského jezera a pás finského státního teritoria v Karélii, celkem 57 000 km2. Ve finských městech visely vlajky na půl žerdi. Někteří Finové říkali, že by raději znovu uslyšeli sirény, oznamující nálet. Zimní válka stála Sovětský svaz 200 000 životů! Jeden sovětský generál údajně poznamenal: „Získali jsme dostatek území, abychom pohřbili své padlé.“
Velitelé Rudé armády získali po Zimní válce generálské a jiné hodnosti se všemi příslušnými privilegii. Dříve byly považovány za třídní přežitek, ale ukázalo se, že jedině ony utužují disciplínu v armádě. Třicet tisíc sovětských válečných zajatců, které Finové na konci války propustili, bylo v SSSR ihned zatčeno a posláno do pracovních táborů s trestem od pěti do osmi let. Důstojníci byli zastřeleni.
Západní i němečtí vojenští pozorovatelé se po Zimní válce shodli v názoru, že sovětské Rusko je hanebně nepřipraveno na válku. Nejveselejší byl z těchto zjištění Stalinův „spojenec“ Hitler. Zůstává ovšem faktem, že pokud jde o Mannerheimovu linii, bylo to poprvé a naposledy v dějinách, co nějaká armáda, byť zdlouhavě a s velkými ztrátami, překonala čelním útokem železobetonové obranné pásmo, a to ještě v arktických mrazech. Uznalými slovy maršála Timošenka: „Rusové se v této nesmlouvavé válce, v níž se Finové hrdinně drželi, mnohému přiučili.“ Do roka vypukla mezi SSSR a Finskem další, takzvaná Pokračovací válka, kterou jsme v této rubrice již probrali:
Pobaltí jako hříčka v rukou vrtkavých pánů
Po Finsku byly přirozeně na řadě Litva, Lotyšsko a Estonsko, země, které stejně jako Finsko byly součástí Ruska od přelomu 18. a 19. století až do roku 1918. Na geopolitické situaci těchto pobaltských států lze demonstrovat jednu velmi zajímavou okolnost, která plasticky vykresluje, jak to vlastně chodí mezi velmocemi, pokud jde o takzvané sféry vlivu. Kdysi dávno před válkou, ještě 17. dubna 1939, navrhl SSSR Britům a Francouzům uzavření trojstranného paktu na obranu proti Německu. Západní mise tehdy přijely do Moskvy až po urgenci 23. července, ale na tom teď nesejde. Nyní je pro nás závažná především ta skutečnost, že Spojenci tehdy mimo jiné nebyli ochotni přistoupit na sovětský požadavek, aby do sféry sovětského vlivu přešly pobaltské státy, tedy právě Litva, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Hájil snad tehdy Západ demokratické státní zřízení a nezávislost těchto států?
Ne tak docela. Přesněji řečeno – vůbec ne. Jádro věci bylo v tom, že ještě mnohem dřív, už v roce 1935, bylo britsko-německou dohodou předáno Pobaltí ze sféry státních zájmů Londýna do sféry Berlína!!! Jedině Berlín tedy mohl předat Pobaltí v této tiché poště dál, do sféry vlivu SSSR. V paktech Molotov-Ribbentrop ze srpna a září 1939 tak Berlín učinil. Další demokrat Edvard Beneš pak mimochodem ve svých pamětech sovětský zábor tří pobaltských republik, které měly stejný osud jako my (vymanili se z jha nadnárodní říše, aby byly po dvaceti letech z téhož směru znovu zabrány), komentoval jako daný fakt a strategickou nutnost pro budoucí sovětskou válku proti Německu…
„Svobodné volby“ pod vedením nikým nevoleného Poláka, Ukrajince a Gruzínce
V červnu 1940, doslova druhého dne po kapitulaci Francie, se Kreml rozhodl naplnit všechny klauzule tajného protokolu sovětsko-německé dohody. Pod vděčnou záminkou „provokací proti sovětským posádkám“ zaslala sovětská vláda dne 14. června 1940 vládám Litvy, Lotyšska a Estonska ultimátum. V něm vlády vyzvala, aby vytvořily „takovou vládu, která by zaručila čestné plnění smlouvy o vzájemné pomoci a zneškodnila její odpůrce“.
V následujících dnech okupovalo pobaltské země na pozvání nových vlád několik tisíc sovětských vojáků. Tankisté a pěšáci Rudé armády hleděli udiveně na evropské rysy místní architektury a nechápavě na zachmuřené tváře „lidu“, kterému přinášeli naději na brzké nastolení socialistického zřízení. V Tallinnu, Rize a Kaunasu (Vilnius byl po staletí součástí Polska a hlavním městem Litevské SSR se stal po sovětském připojení polských území s litevskou většinou, stejně tak se ze Stalinovy vůle zdvojnásobilo nové Bělorusko a Ukrajina) se usídlili Stalinovi zmocněnci. Estonsko dostal na starosti obávaný prokurátor Vyšinskij a budoucí ministr zahraničí, známý ze slavných moskevských procesů (1936-1938), Lotyšsko pozdější čistič kultury a druhý muž strany Ždanov a na Litvě se usídlil šéf sovětské politické policie, diplomat v holínkách Děkanozov.
Abychom pobořili šovinistický diskurz, že „za to všechno mohli Rusové“: Vyšinskij (vlastním jménem Wyszyński) byl na Ukrajině narozený etnický Polák, Ždanov se také narodil na Ukrajině (a jeho rodné město Mariupol, které od roku 2022 nese titul „město-hrdina Ukrajiny“, se v letech 1948-1989 jmenovalo po něm Ždanov) a Dekanozov (dříve Protopopov a původním jménem Dekanozišvili) se narodil v gruzínské šlechtické rodině v Ázerbájdžánu, ačkoli rozhořčení litevští historici o něm posléze napsali, že byl ve skutečnosti Armén, Estonec a Žid.
Po celý následující rok trvaly deportace a popravy pobaltských občanů. Nejdřív ovšem bylo nutno připravit pro takovou činnost odpovídající právní rámec. Po zatčení hlavních politických činitelů všech tří zemí byly hned na polovinu července 1940 vypsány svobodné volby s vyloučením nepřátel lidu. To znamenalo, že se v nich směli ucházet o zvolení výhradně kandidáti komunistické strany. Nově zvolené parlamenty pak neprodleně požádaly sovětskou vládu o přijetí jejich zemí do Svazu sovětských socialistických republik. Žádosti bylo vyhověno.
To všechno ovšem ještě nebylo nic proti tomu, co se dělo, když do Pobaltí do roka vtrhli Němci a o tři roky později znovu Sověti…
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Mark Solonin: Hloupost nebo agrese?