V březnu 1939 Slovensko okupovali Češi i Němci. Postupně. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
04.11.2023
.jpg)
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Jozef Tiso při setkání s Adolfem Hitlerem
V době zářijové krize roku 1938 byla většina Slováků ochotna aktivně bránit ČSR. Podrobení se mnichovskému diktátu přijala slovenská veřejnost s rozčarováním a šokem. K separaci od českých zemí bylo Slovensko tlačeno po Mnichovu ľudáckými politiky. Ani ti se však nehrnuli do překotného radikalismu. Bylo jim zřejmé, že za tehdejších vnitřních i vnějších podmínek by samostatné Slovensko bylo bezbranné. Na podzim 1938 někteří ľudáčtí politici v ČSR opatrně uvažovali o odtržení Slovenska od Prahy, ale hrozba, že by se tak automaticky vydali všanc aspiracím Budapešti, je přivedla k separátnímu jednání s polskými diplomaty. Jejich cílem bylo vytvoření… polsko-slovenské unie! − Polsko by ale uvítalo spíš pořádný kus slovenského území, než takovou „unii“ obra s trpaslíkem…
K překročení pouhého autonomismu (ať vůči Praze či Varšavě) a nastoupení cesty úplného osamostatnění donutil nakonec slovenskou reprezentaci volksgenosse Hitler. Ten přitom neměl na slovenské samostatnosti žádný zájem. Proč o ni tedy usiloval? Z jediného důvodu: potřeboval dosáhnout ztráty platnosti garancí, daných Československu velmocemi v Mnichově. Tyto garance byly totiž přirozeně dány ČSR jako celku, nikoli jen českým zemím.
A tak si Hitler na 13. března 1939 pozval do Berlína vůdce ľudáků (kterým byl od smrti Hlinky v srpnu 1938) Jozefa Tisa. Vůbec mu přitom nevadilo (možná spíš naopak), že Tiso byl Prahou čerstvě odvolán z funkce premiéra slovenské autonomie – v souvislosti se separatistickými tendencemi, které jeho strana na Slovensku vyvolala a které Háchova „česko-slovenská“ administrativa ještě 9. března 1939 (!) potlačila i vojensky.
Mimochodem: za těch pět dnů do zřízení samostatného „štátu“ se z vůle prezidenta Háchy a premiéra Berana ve funkci autonomního slovenského premiéra v rámci ČSR vystřídali dva muži: Jozef Sivák a Karol Sidor. Jozef Sivák pak za „štátu“ byl ministrem školství, který byl odpůrcem židovských deportací a za Slovenského národního povstání v roce 1944 odstoupil na protest proti německé okupaci Slovenska, přesto si po válce musel odsedět dva roky a skončil jako autor učebnic. Karol Sidor byl československý ministr bez portfeje, který byl „štátem“ od konce roku uklizen jako velvyslanec do Vatikánu, kde opět těžce nesl zejména antisemitskou politiku „štátu“, po válce zůstal v zahraničí a zemřel jako předseda exilové Slovenské národní rady v Kanadě.
Hitler Tisovi (který do Berlína odjížděl jako psanec přes Vídeň, kde na něj čekalo vůdcovo osobní letadlo) pohrozil, že nevyhlásí-li Bratislava samostatnost ihned, „ponechá Slovensko jeho osudu“, což, jak řekl, by znamenalo buď pohlcení Maďarskem, nebo rozdělení mezi Německo, Maďarsko a Polsko.
Předseda slovenského parlamentu vyhlašoval stát s odporem
Zasedání slovenského zemského sněmu dne 14. března 1939 proběhlo v mrazivém ovzduší. Předseda sněmu Martin Sokol řekl jinému poslanci: „Já budu muset takovouhle samostatnost vyhlásit. Budu rád, když přitom neomdlím.“ Konečná podoba poměru zemí ČSR k Německu tedy uzrála za půl pátého měsíce od první vídeňské arbitráže. Okleštěné Slovensko (které mělo po Mnichově rozlohu jen tří čtvrtin svého dnešního území) se stalo de facto státoprávně fešáckým vazalem, nemístně zvaným „samostatný štát“, okousané české země pak byly rovnou začleněny do rámce Velkoněmecké říše, a to pod zrovna tak nemístným (právně podle francouzského protektorátu Tunisko vzniklým) názvem „protektorát“ (tj. území pod německou ochranou).
Britové reagovali na okupaci Prahy tak, jak Hitler očekával: dne 15. března sdělil Chamberlain Dolní sněmovně, že „dezintegrace“ Československa „rozchvácením několika zeměmi“ zprošťuje Británii závazku garantovat jeho pomnichovské hranice i jeho samostatnost. Německá vojska, obsazující české země, postupovala (přes Německem v rozhovoru s Tisem deklarovaný vznik slovenské samostatnosti) téhož dne i na Slovensko. Vyhlášky o zřízení protektorátu byly obsahově shodné s těmi, které byly publikovány v českých zemích. Wehrmacht zabral Žilinu, Trenčín, Bratislavu a další města. Násilně odzbrojil místní posádky, obsadil jejich objekty a muniční továrny a zabavil vojenský materiál v hodnotě 2 miliard Kčs. Teprve pak Hitler potvrdil „suverenitu“ Slovenska, které se již smiřovalo s německou okupací.
Samostatnost Slovenska garantoval Hitler tzv. ochrannou smlouvou (Schutzvertrag). Její součástí bylo ovšem zřízení „ochranné zóny“ podél celé velkoněmecko-slovenské hranice. Sahala právě až k Žilině, Trenčínu a Bratislavě a zůstala natrvalo okupovaná Německem. Nicméně přes proklamovaný Hitlerův boj proti Slovanům se Slovensko takticky stalo jedním ze tří „samostatných“ slovanských států, Slovenska, Chorvatska a Černé Hory, jimž dala opět (v případě Slovenska podruhé po Slovenské republice rad, kterou v roce 1919 zřídili maďarští bolševici) vzniknout Hitlerova válka.
Rusíni při odchodu z federace děkovali, Slovensko ani slovo
Z Česko-Slovenska však zbývala ještě Podkarpatská Rus. Po Mnichovu získala, stejně jako Slovensko, autonomii a nazývala se Karpatská Ukrajina. Už na konci listopadu 1938 chystalo Maďarsko její okupaci, tehdy to však Hitler zakázal. Teď už Maďarsku v ničem nebránil.
V noci ze 14. na 15. března 1939, v hodinách, kdy byly plněny rozkazy k zajištění hladkého průběhu okupace českých zemí wehrmachtem, začaly maďarské jednotky bez oficiálního ohlášení překračovat pomnichovské, tj. řádně již okousané hranice Karpatské Ukrajiny.
Tři hodiny po půlnoci vyhlásila autonomní vláda v Chustu mobilizaci. Vypukl ozbrojený konflikt mezi maďarskými a česko-slovenskými jednotkami. Vzhledem k právě provedenému vymazání ČSR z mapy Evropy musela vláda Karpatské Ukrajiny jednat na vlastní pěst. V 19 hodin dne 15. března 1939 přišel do Prahy, která ovšem byla už od časného rána obsazena německou brannou mocí, telegram karpatoukrajinského premiéra Vološina poslaný ministru zahraničních věcí čerstvě rozbité Česko-Slovenské republiky F. Chvalkovskému:
„Jménem vlády Karpatské Ukrajiny sděluji, že po prohlášení samostatnosti Slovenska se nám znemožnilo setrvat nadále ve federaci Česko-Slovenska. Proto naše vláda vyhlásila ve shodě s poslanci sněmu samostatnost Karpatské Ukrajiny… Současně vláda děkuje za dvacetiletou spolupráci, která nám pomohla povznést národní uvědomění a kulturní vývoj.“
Ministr školství Kapras poděkoval v Praze karpatoukrajinskému zmocněnci Šándorovi se slzami v očích a se slovy: „Slováci se neozvali ani slovem. Chtěl bych vám jménem svým i jménem českého lidu popřát to nejlepší pro Karpatskou Ukrajinu a celý ukrajinský národ.“
Boje se táhly několik dní. Ještě 21. března se Maďarům bránil oddíl česko-slovenských (vlastně nyní „karpatoukrajinských“) vojáků u Bočkova, a pak přešel do Rumunska. Země Rusínů byla obsazena a bezodkladně anektována Maďarskem. Nesla nyní jméno Karpátalja.
Rozpínavé tendence ľudáků: inspirace Vlastou Burianem i pro Lasicu a Satinského
Maďarsko sice po 14. březnu uznalo Slovenský štát, ale stále nebylo spokojeno s rozsahem svých zisků. V noci z 22. na 23. března 1939 překročila maďarská armáda z dříve již anektovaného Užhorodu (Ungvár) východní hranice týden „samostatného“ Slovenska, a to pod záminkou, že hranice zde ještě není vytyčena. Slovenská armáda, která se teprve formovala, se agresi postavila na odpor; okamžitě se dostala do defenzívy a Slovensko požádalo podle právě podepsané „ochranné smlouvy“, kterou Německo garantovalo jeho okleštěné hranice, o pomoc Berlín. Po třídenních bojích dochází prostřednictvím Německa nikoli k vrácení maďarské agrese zpět, jak velela týden stará smlouva, nýbrž ke zprostředkování příměří, v jehož důsledku muselo Slovensko odstoupit Maďarsku navíc pás území na východě země se čtyřmi tisíci obyvatel převážně rusínského a slovenského původu.
Zoufalá snaha o navrácení alespoň části všech Maďarskem zabraných území se stala trvalou součástí politiky „štátu“. Dodejme, že tváří v tvář územním ztrátám usilovali po určitou dobu ľudáčtí radikálové kolem Alexandra Macha a Vojtecha Tuky o napravení expanzivní reputace klerofašistické garnitury s úmyslem hojit se na českých zemích – a to ještě za pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Vznesli požadavek anexe Moravského Slovácka. Tato snaha o přičlenění Valašského Meziříčí, Zlína, Uherského Hradiště a Uherského Brodu ke slovenskému „štátu“ byla korunována přivezením několika desítek pokoutních separatistů typu Jana Úprky (syna slavného folklorního malíře) do slovenské Skalice na mítink, který skončil tím, že se poslanec Slovenského sněmu Šaňo Mach ještě před zahájením projevu propadl tribunou, stejně jako pět let předtím Vlasta Burian ve filmu Hrdinný kapitán Korkorán. Vzhledem k tomu, že popsaná snaha směřovala proti území, které se chystala anektovat Velkoněmecká říše, netřeba asi zdůrazňovat, že by z toho nic nebylo, i kdyby se to lešení nezřítilo. U uvažující části moravskoslováckého i slovenského etnika se tato epizoda ještě dlouho těšila humorné popularitě. Když v roce 1970 navštívili Lasica a Satinský Horníčkovy televizní Hovory H, součástí scénky bylo, že českému satirikovi ukazovali mapu Slovenska s tímto dialogem:
Satinský: „Pardon, to je Břeclav. Břeclav to ešte nie je Slovensko.“
Lasica: „No, možno že bude…“
Slováci za nezávislost vděčili Maďarům
To už se schylovalo k německému vpádu do Polska. Maďarská vláda měla v srpnu 1939 na paměti tradičně dobré vztahy s Polskem i potřebu opožděně udržet jakés takés vztahy s Británií (nemluvě ovšem o tom, že byla tou dobou plně angažovaná ve sporu s Rumunskem). Proto nechtěla přistoupit na Hitlerův plán společného tažení proti Polsku. Hitler maďarskou účast z mezinárodně politického hlediska velmi potřeboval. Rozhodl se proto ke zradě spojence, který k němu vzhlížel jako k jediné ochraně proti maďarské expanzi: nabídl Maďarům anexi celého Slovenského štátu. Maďarský premiér Teleki věděl, že by výměnou musel volit nevratné angažmá své země v německé válce, hrozící přerůst ve světový konflikt (který následně, jak víme, skutečně vypukl). A tak se Maďarsko ve chvilkovém vystřízlivění zdrželo účasti na polském tažení a nedovolilo Němcům ani tranzit vojsk a materiálu přes své území. Slovenská vláda nyní mohla dál vesele kolaborovat, aniž by tušila, že právě – jen díky maďarské váhavosti – unikla úplnému zničení.
Slováci proti (Čecho)slovákům
O míře nezávislosti Slovenska po 14. březnu 1939 svědčí již zmíněná ochranná smlouva (Schutzvertrag) s Německem, která postavila Slovensko fakticky pod německý protektorát. O její ceně víme z konce března, kdy Německo namísto naplnění garance „zprostředkovalo“ územní ústupek Maďarsku. Ve stejné době Berlín separátně nabízel velkou část Slovenska jako kompenzaci Polsku – odměnou za přemostění polského koridoru a anexi Gdaňsku. Nabídnutí celého Slovenska Maďarsku, pokud se bude podílet na protipolské agresi, už ani nepotřebuje komentář. Výměnou za takovou „ochranu“, jak řečeno, legalizovala smlouva trvalou německou okupaci západního Slovenska až po Malé Karpaty, určovala hospodářskou závislost Bratislavy na Německu a hlavně výslovně podřizovala zahraniční politiku a obranu Slovenska Říši. Tak se stalo, že 1. září 1939 se Slovenský štát (namísto Maďarska) s válečnickou vervou zapojil do německého tažení proti Polsku (na jehož straně už tehdy bojovali českoslovenští zahraniční vojáci, včetně Slováků!). Byl v této válce jediným Hitlerovým spojencem (samozřejmě nepočítáme-li dělnicko-rolnický stát Sovětů, který ovšem nebyl spojencem oficiálním).
Slovenská armáda trpěla nedostatkem důstojníků (odešli do českých zemí nebo uprchli do Polska a na Západ) i vojenského materiálu (ukradeného Němci). Mobilizace 50 000 slovenských vojáků do boje s Polskem znamenala mimo jiné elementární ohrožení obrany citlivé a již pořádně okousané hranice s Maďarskem, kam byly místo kompletně odvelené armády (!) poslány jen dobrovolnické Hlinkovy gardy… O účasti Slovenska v polském tažení se v českých zemích vyprávěla škodolibá anekdota: Hitler žádal od Tisa vojenskou pomoc a ta mu byla ochotně slíbena: „Príde celá armáda: všetky tri autobusy budú plné.
Slabě vyzbrojené slovenské vojsko (čítající ovšem o dost víc než tři autobusy z protektorátní anekdoty) bylo wehrmachtem zařazeno do polské kampaně jako součást jednoho z úseků německé armádní skupiny „Jih“ generála Rundstedta (slovenská vláda musela přitom vpustit Wehrmacht ke své hranici s Polskem). Úkolem Slováků bylo krýt východní křídlo německé 14. armády, útočící z Jablunkovského průsmyku na Krakov, Přemyšl a Lvov, a zabránit případnému proniknutí polských jednotek na území Slovenska. Do bojů Slováci příliš nezasáhli, o čemž svědčí počet padlých: osmnáct. Jako vítězný stát Slovensko po skončení bojů na podzim 1939 anektovalo pás obce Javorina, zabrané Polskem v důsledku Mnichova roku 1938, a navíc ty části uherské Oravy a Spiše, které odstoupilo Československo Polsku už v roce 1920. Účast na agresivní válce proti sousednímu slovanskému státu se ľudákům nedařilo ospravedlnit ani vlastnímu obyvatelstvu. Falešné manifestování pocitu vítězství nemohlo zakrýt skutečnou morální porážku. Zatímco pater Jozef Tiso se necítil vinen až do své smrti, k níž ho po válce odsoudil československý soud, premiér Maďarského království Pál Teleki (ten, který se odmítl podílet na německé válce proti Polsku) na protest proti zavlečení Maďarska do války proti sousední Jugoslávii spáchal 3. dubna 1941 v úřadě sebevraždu.
Zdroje: Kliment, Charles K.; Nakládal, Břetislav: Slovenská armáda 1939−1945, Kma, Praha 2006, Kováč, Dušan, a kol. Dějiny Slovenska, NLN, Praha 2011
Vložil: Bruno Solařík