Jak skončil projekt polské Evropy. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
28.10.2023
Foto: Wikimedia / Kotoviski photograph by Henryk Kotowski – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0
Popisek: Pomník Piłsudského s jeho dcerami, postavený v roce 2010 v Sulejówku
V roce 1934 překvapilo Německo se svým přirozeným protivníkem Polskem světovou veřejnost slavnostním uzavřením vzájemné smlouvy o neútočení. Smlouva zavazovala oba partnery, aby po dobu příštích deseti let (tedy až do roku 1944) řešili všechny spory mírovou cestou. Polští představitelé v čele s Józefem Piłsudskim (jehož portrét má mimochodem na svých strojích i flotila dnešních polských státních letadel) a po jeho smrti (1935) Józefem Beckem a Edwardem Rydzem-Śmigłym měli za to, že tímto paktem a podobnou smlouvou se SSSR z roku 1932 jsou plně ochráněni jak před sovětským, tak před německým nebezpečím.
Horší bylo, že své satelitní postavení Hitlerova chudého příbuzného chápala polská vládnoucí elita jako rovnoprávný vztah dvou evropských VELMOCÍ. Reálná hospodářská i politická váha Polska nebyla nikterak závratná, jenže na tehdejší mapě Evropy působilo Polsko svým rozsahem velmi impozantně. Na východě totiž od roku 1920 drželo velká, avšak nerozvinutá teritoria západní Litvy, západního Běloruska a západní Ukrajiny, která coby území někdejšího Polsko-litevského království, které přestalo existovat v 18. století (po jeho rozdělení mezi Rakousko, Prusko a Rusko), znovuzískalo od ve 20. letech ještě slabého sovětského Ruska. A zřejmě právě pod vlivem oné kartografické iluze, spojené s upřímným nadšením ze „spolupráce“ s Hitlerem (který sice hlásal nadřazenost nad Slovany, ale Piłsudskému přijel na zádušní mši!), osnoval nový polský premiér Beck plány na vytvoření mocenského bloku tzv. třetí Evropy, od Baltu po Balkán, pod polským vedením. S opovržením pohlížel Beck především na Čechoslováka Beneše, který prý nepochopil, že bezpečnost svého státu měl i on zajistit dohodou s nacistickým Německem, a nikoli trojstrannou spojeneckou smlouvou Paříž−Praha−Moskva.
Handlování
V době mnichovské krize odmítla Varšava československou nabídku odstoupení západního Těšínska Polsku výměnou za zlepšení vzájemných vztahů, a obratem vyslovila nárok na právě nabídnuté území násilím – z pozice spojence Německa. Hitler tehdy Polákům nabídl jako přídavek anexi Slovenska, pokud se zúčastní války proti Československu, a tutéž nabídku, jak víme, za stejných podmínek přednesl Maďarům. V obou případech samozřejmě jednal tak, aby o tom nevěděl ani další uchazeč o kořist ani samotná kořist.
K válce ovšem nedošlo. Účast Polska při Hitlerově nátlaku na ČSR však vynesla Varšavě po Mnichovu alespoň připojení západního Těšínska, rozšířeného o přilehlý pruh slovenského území, a pásu spišské obce Javorina. Varšava ovšem tehdy navíc vystoupila s iniciativním návrhem odtrhnout od Československa Podkarpatskou Rus a rozdělit ji mezi Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Návrh nebyl uskutečněn, odmítl jej rumunský král Carol, a to s odůvodněním, že nehodlá zneužívat těžkostí bývalého spojence. Pás Podkarpatska s nadpolovičním maďarským osídlením tedy za Mnichova zabral Horthy, načež o rok později během likvidace československého státu zabral i zbytek.
„Teď už nechceme nic, jen válku“
Několik týdnů po Mnichovu navrhl Berlín Varšavě v duchu vzájemného paktu o neútočení mírové vyřešení otázky připojení Gdaňska k Německé říši. Přístavní město a metropole regionu Kašubsko Gdaňsk (německy Danzig) bylo tehdy, po stovkách let nadvlády Pruska, osídleno převážně německým obyvatelstvem. Versailleská smlouva jej nepřiznala ani Polsku ani Německu. Učinila z něj takzvané svobodné město pod správou Společnosti národů, jak ho známe z románu Günthera Grasse Plechový bubínek. (Přesně totéž se po válce druhé stalo na druhém konci střední Evropy s italsko-slovinským městem Terst, které bylo v letech 1947 – 54 pod přímou správou nově založeného OSN, načež bylo na národnostním principu rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii.) Dále žádal Berlín zřízení německého komunikačního koridoru přes polský koridor k moři. Šlo o plán vybudování exteritoriální dálnice a železnice z Německa do Německa, a to přes územní klín, získaný Polskem ve Versailles za účelem přístupu Polska k moři. Tento klín odřízl od hlavního německého území tzv. Východní Prusko. Za splnění svých požadavků Německo tajně nabídlo Polsku – opět – velkou část Slovenska. Samozřejmě bez ohledu na to, že tehdy již Berlín Slovensko „osamostatnil“ a postavil pod svou „ochranu“. Těsně po 15. březnu totiž Hitler ještě stále počítal s variantou spojenectví s Polskem proti Sovětskému svazu. Z toho by Polsku kynula vyhlídka na válečné zisky na Ukrajině.
Události 15. března 1939 obrátily všechno vzhůru nohama. Dva dny trvalo britským appeaserům, než jim mj. pod vlivem rozhořčení veřejného mínění došlo, že anexi západního a ovládnutí východního Československa Hitlerem nelze odbýt prostým konstatováním likvidace garancí. Pochopili, že tímto aktem byla především roztrhána nevzrušená samolibost jejich mnichovského „vítězství“. Dne 17. března tedy v opožděné konsternaci vydali dojemné prohlášení, že toto je poslední akt agrese, který budou tolerovat. 23. března 1939, v zájmu napravení své morální reputace, vyhlásil Chamberlain, a po něm i Daladier, že jejich země nyní garantují nezávislost (německého satelitu) Polska, dále pak (napůl již k Hitlerovi připoutaného) Rumunska a (stranou stojícího) Řecka. S pocitem, jako by náhle dostali astma, tím upozornili Hitlera, že žádné jednostranné fait accompli už nepřipustí.
Tím se změnila situace i pro Hitlera. Naprosto nechápal, co to má s tím Polskem znamenat. Jelikož neviděl žádný důvod, proč by měl appeasement Západu měnit směr, s plnou vahou se na Polsko zaměřil nikoli již jako na spojence, nýbrž jako na protivníka. Naprostá neochota přehnaně sebevědomých Poláků vůbec jednat o Gdaňsku a komunikacích v koridoru mu totiž umožnila opustit nyní již nevyhovující politiku spolupráce. O území za východními hranicemi Polska se vlastně s nikým dělit nechtěl. S úlevou tedy nastoupil cestu otevřené válečné konfrontace s Varšavou. Dne 3. dubna podepsal plán Weiss, tj. plán války proti Polsku. Těšil se, že zde v praxi vyzkouší a předvede nové vojenské doktríny wehrmachtu. Když už v Mnichově o první takovou příležitost přišel, rozhodl se nyní, že nedopustí žádné další mírové zprostředkování přítele Benita děj se co děj. „Již nikdy Mnichov,“ říkal si možná…
Dne 11. srpna 1939 se italský ministr zahraničí Ciano zeptal německého kolegy:
„Tak, Ribbentrope, co chcete? Koridor, nebo Gdaňsk?“
„Teď už nic,“ odpověděl Ribbentrop. „Chceme válku.“
Uražený Brit
Dne 23. srpna 1939 uzavřeli Hitler a Stalin šokující pakt o neútočení, čímž se pro Německo vyloučila možnost války na dvou frontách. Především však měl být hartusící Západ přiveden tímto paktem k rozumu. Britové a Francouzi ale nyní tvrdohlavě pokračovali ve své uražené pobřeznové politice, jejíž logika Hitlerovi unikala. I přes prudce zhoršenou geopolitickou situaci podepsaly západní mocnosti o dva dny později, 25. srpna, spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci s Polskem v případě jeho napadení „třetí zemí“.
Vzápětí Hitler, který teď už požadoval nejen Gdaňsk a „koridor přes koridor“, ale rovnou celý polský koridor, a k tomu ještě část horního Slezska, mohl opět klidně spát. Dne 29. srpna vyvinuli Spojenci na čerstvé polské bratry ve zbrani tak mohutný politický nátlak, že v jeho důsledku Varšava po vzoru Prahy neochotně souhlasila s jednáním o územních ústupcích Německu…
Ale chyba lávky! Hitler, jak řečeno, tentokrát žádná jednání nechtěl. Generál Halder si po poradě s vůdcem téhož dne, 29. srpna, zapsal do deníku plán akcí:
„30. 8. Poláci v Berlíně. 31. 8. Roztržka. 1. 9. Použití síly.“
Ve výbušném rozhovoru 31. srpna s britským velvyslancem Hendersonem pronesl Ribbentrop hystericky, po Hitlerově způsobu:
„Mohu vám, pane Hendersone, jen říci, že situace je zatraceně vážná.“
Nyní ztratil nervy i britský diplomat. S výhružně vztyčeným ukazováčkem křikl na Ribbentropa:
„Právě jste řekl zatraceně! To nejsou slova, jaká používá státník v tak vážné situaci!“
Chvilku bylo ticho, oba soupeři náhle vyskočili ze židlí a Ribbentrop zařval: „Co jste to řekl?!“
Ve vzduchu visely facky.
Nám již známý tlumočník Paul Otto Schmitt (který zde byl vlastně jen pro forma, protože Ribbentrop, který předtím pobýval v Kanadě, USA a byl velvyslancem v Londýně, anglicky uměl) zůstal sedět a rozpačitě předstíral, že si do svého bloku píše poznámky. To se mu za jeho dlouhé kariéry ještě nepřihodilo.
Tři čtvrti na pět
Bylo řečeno, že Hitlerovi unikala logika politického obratu na Západě. Jakpak by mu neunikala, žádná zde nebyla. Hitler zkrátka nepochopil mentalitu Britů, kteří dokážou tak dlouho tolerovat výstřelky, pokud jim vyhovuje jejich směr, pokud mají za to, že hybateli loutek jsou zde oni, a dokud se výstřelky nestanou citelně urážlivými pro ně samé. „Nechci žádného Čecha,“ hřímal Hitler v září 1938 a Britové mu uvěřili. V březnu 1939 se naštvali a na chvíli zapomněli i na své strategické plány.
Hitler ovšem, ze strategického hlediska zcela pochopitelně, naprosto odmítl kalkulaci, že by se Západ, poté co odepsal přes čtyřicet opevněných československých divizí s moderními motorizovanými a tankovými jednotkami, hodlal angažovat právě po boku polské lehké jízdy. Naopak, její neutralizace by přece logicky dovršila antibolševické nasměrování Říše k nástupu na Východ, v jehož duchu se nesla politika západního appeasementu od samého počátku. Nyní, když se Hitler navíc pojistil čistě taktickou, dočasně účelovou smlouvou o neútočení se Sověty, byl si absolutně jist, že Spojenci své garance opět nesplní. Dne 1. září 1939 ve tři čtvrtě na pět ráno, v odpověď na poslední pokus Spojenců přimět ho k jednání se zplnomocněncem Varšavy (které zprvu sám ultimativně požadoval), vrhl Hitler na Polsko bombardovací svazy Luftwaffe. Zároveň vyrazily vstříc polské kavalérii obrněné jednotky wehrmachtu. Londýn a Paříž své garance v náhlém návalu rozhořčení a zbrklosti dodržely a vyhlásily Německu válku, aniž ovšem Polsku, rychle se hroutícímu pod údery Blitzkriegu, jakkoli vojensky pomohly.
To jsou paradoxy…
Regionální konflikt nabyl světových rozměrů, a to de facto proti původní vůli Británie, Francie… i Německa.
Paradoxně existoval jeden z účastníků srpnových událostí, který si světový rozměr rozpoutané války naopak přál s tím, že sám zůstane co nejdéle stranou. V daném okamžiku mohl den 1. září slavit jako svůj triumf. Byl to generální tajemník VKS(b) Stalin v Moskvě. Dne 19. srpna, čtyři dny před podepsáním paktu Molotov–Ribbentrop, poučil Stalin své nejbližší spolubojovníky v politbyru:
„Je v zájmu SSSR, vlasti pracujících, aby vypukla válka mezi Říší a kapitalistickým anglo-francouzským blokem. Je zapotřebí učinit vše pro to, aby byla tato válka co nejdelší, a to s tím záměrem, aby se obě strany navzájem vyčerpaly. Právě z tohoto důvodu musíme souhlasit s uzavřením paktu, navrženého Německem, a pracovat na tom, aby tato válka, jakmile k ní už jednou dojde, trvala co nejdelší dobu.“
Tak to v dějinách bývá…
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Jota Brno 2000, Paul Schmitt: Statist auf diplomatischer Bühne 1923−45, Athenäum-Verlag, Bonn 1950
Vložil: Bruno Solařík