Jak Hitler nabídl Maďarům Slovensko. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
21.10.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo
Popisek: Ministr zahraničí druhé republiky František Chvalkovský, italský ministr zahraničních věcí a zeť Benita Mussoliniho Galeazzo Ciano, Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a maďarský ministr zahraničí v éře regenta Miklóse Horthyho Kálmán Kánya po podpisu dohody o podstoupení československého území Maďarsku, která byla přijata 2. listopadu 1938 ve Vídni
První světová válka (1914-1918) způsobila, jak známo, zhroucení několika tradičních evropských říší. V důsledku rozpadu jedné z nich, rakousko-uherské monarchie, se uvolnilo hned několik trůnů. O titul přišel císař podunajské monarchie Karel I. Země koruny české (anebo Země Koruny svatováclavské, jak se jim už tehdy říkalo, aby Čechy nebyly ani v názvu) vplynuly do Československé republiky, a tím zde skončilo panování (nekorunovaného) českého krále Karla III. Převratem v Maďarsku přišel o Korunu svatoštěpánskou uherský král Karel IV. Pro pořádek řečeno: Všichni tři jmenovaní panovníci se personálně shodovali s jediným člověkem, kterým nebyl nikdo jiný než Karl von Habsburg, toho času bez státního občanství. Tak po 617 letech skončilo soustátí, které v roce 1301 jako první spojil Václav III. Přemyslovský, a v důsledku války zanikla též jedna z regionálních evropských velmocí, Velké Uhry. Nové Maďarsko přišlo o více než 70 procent bývalého území a téměř dvě třetiny obyvatelstva historických Uher. To národnímu sebevědomí Maďarů zasadilo ránu, která se nezahojila dodnes.
Poválečný chaos vedl k tomu, že se v Budapešti dokonce chopili moci maďarští bolševici, tzv. Maďarská republika rad, v dnešní terminologii sovětská republika, jejichž jedním z vůdců byl pozdější zakladatel světové kulturologie György Lukács a na nějakých 40 procentech dnešního slovenského území stačili vyhlásit i první slovenský stát, Slovenskou republiku rad, v čele s českým bolševickým novinářem Antonínem Janouškem. Poté co byl bolševismus v Maďarsku poražen vojsky ČSR a Rumunska, bylo v zemi obnoveno království. Habsburk na trůnu byl však nejen nepřijatelný pro Dohodu, ale i nevítaný pro čerstvě jmenovaného maďarského regenta, tj. panovníkova zástupce. Regentem čili říšským správcem se stal bývalý velitel rakouskouherského loďstva, uherský, ale velmi špatně maďarsky mluvící šlechtic Miklós Horthy (vzpomeňme si na minulé vyprávění o Finsku, které zakládal švédskojazyčný maršál Mannerheim).
Horthy příliš rychle přivykl moci a éru svého regentství záměrně protahoval, a to i poté, co během pokusu Karla I. (který uprchl z dohodové internace ve Švýcarsku a posbíral dost vojska na to, aby se pokusil obsadit svůj trůn v Budapešti), opět s pomocí ČSR a Rumunska, odstranil vojensky toho, jehož měl zastupovat (Karla za to Dohoda zbavila solidní apanáže a poslala ho do vyhnanství na africké ostrovy Madeira pod portugalskou správou, kde za pár dní zemřel na španělskou chřipku. Třiadvacet let po něm symbolicky portugalský exil volil i Horthy.) Logicky. Jistotu, že by v demokratických volbách byl zvolen prezidentem, mít nemohl, a místokrál má i daleko větší pravomoc.
Po celou dlouhou dobu mezi roky 1920 a 1945 tedy autoritativnímu království chyběl král. Horší však pro Maďary bylo, že na územích, o která přišli, nežili jen dříve utlačovaní Rumuni, Slováci, Chorvati, Srbové, Rusíni a Slovinci (a v Banátu také Češi a Slováci) či (privilegovaní) Němci, ale také tři miliony Maďarů. Uhry jako poražený stát je musely ponechat osudu menšin v nástupnických státech a vydat je spolu s nemaďarským odtrženým územím. Stalo se tak buď na základě plebiscitu (obyvatelé tzv. Burgenlandu, Hradska, táhnoucího se mezi novým Rakouskem a Maďarskem od ČSR až k Jugoslávii, hlasovali pro připojení k Rakouské republice, protože tam převládalo německojazyčné obyvatelstvo), nebo pro zajištění životaschopnosti a strategické územní funkčnosti nových spojenců vítězné Francie, tedy Československa, Rumunska a Jugoslávie (hranice zde namísto etnických poměrů respektovaly průběh říčních toků, železničních tratí a další strategické potřeby).
Změny hranic, vnucené poraženému Maďarsku 4. června 1920 v pavilonu pařížského Versailles, byly v některých detailech snad až zbytečně radikální. Tyto zřetelně nespravedlivé detaily byly ovšem v dobové situaci po světové válce chápány prostě jako součást přirozeného zadostiučinění vítězných nástupnických států. Jejich legitimita při osvobození Slováků, Rusínů, Rumunů, Srbů či Chorvatů, trpících před válkou v rámci Uher pod neúměrným maďarizačním tlakem, byla ovšem sama o sobě stěží zpochybnitelná.
V obklíčení Malé dohody
Státy, které Maďarům úspěšně zlikvidovaly jejich Velké Uhry, si ovšem ponenáhlu začaly uvědomovat, že akce plodí reakci. Že si zkrátka svým teritoriálním vylepšením zkomplikovaly život na dlouhá léta, protože Maďarsko se bude (tu více, tu méně právem) snažit bez ustání o větší nebo menší revizi trianonských hranic. Došlo jim to hned ve chvíli, kdy místní maďarské obyvatelstvo začalo dodávat na četnické stanice dříví s navrtaným otvorem pro dynamit či páchat jiné podobné teroristické sabotáže.
Na státní úrovni se to projevilo už během krátké existence zmíněné Maďarské republiky rad, která slavila dočasný úspěch v roce 1919. A to nejen díky snaze o extrémně radikální sociální reformu v rozvrácené zemi, ale také kvůli k expanzi Budapešti zpět do mezí bývalých Uher (viz Slovenská republika rad). Důsledkem této kooperace, zplozené obavami z maďarského revizionismu, byl vznik spojenectví mezi Československou republikou, Rumunským královstvím a Královstvím Srba, Chorvata a Slovince (Královstvím SHS, v roce 1929 přejmenovaným na Jugoslávii). Do dějin vstoupilo toto spojenectví pod jménem Malá dohoda. Tento název vznikl přijetím ironického přízviska, jakým tuto organizaci označil maďarský tisk s narážkou na „velkou“ Dohodu, v původním znění francouzsky Entente, vítězných velmocí Světové války (Francie, Británie, Ruska, později Itálie, USA, Japonska…)
Malá dohoda byla ovšem skutečně malá, její platnost se omezovala na bezpečnostní politiku signatářských států speciálně a jen vůči Maďarsku. Když pak Bělehrad, ohrožovaný nemístnými nároky fašistické Itálie, navrhl v roce 1926, aby došlo k rozšíření dohody na univerzální spojeneckou smlouvu, zaručující všem třem zemím vzájemnou vojenskou pomoc i proti jednotlivým nepřátelům každého ze zúčastněných států (tedy proti Německu z hlediska ČSR, Itálii z hlediska SHS nebo SSSR z hlediska Rumunska), byl tento návrh zamítnut. A to z rozhodnutí Prahy, prezidenta Masaryka a zplnomocněného zahraničního ministra Beneše, která se nehodlala zavazovat k angažmá mimo své bezprostřední geopolitické zájmy. Ty byly v polovině dvacátých let jištěny slabostí Německa a spojenectvím s Francií. Francie byla tehdy rozhodující velmocí na evropském kontinentu.
Velkoněmecko
Pak ale v roce 1933 došlo k nastolení nacismu v Německu a na tuto zásadní změnu reagovaly západní velmoci, jak známo, zlověstnou politikou takzvaného appeasementu, tedy usmiřováním agresivního Hitlera všemožnými ústupky. Začalo to v roce 1935 Hitlerem požadovaným referendem o přičlenění tehdy nezávislého Sárska, plného německy mluvících německých emigrantů, a krizí v Porýní v roce 1936, kdy Německo vojensky obsadilo vlastní území při své západní hranici, které však mělo být podle Versailleské dohody demilitarizované, a evropský četník v Paříži se omezil jen na formální protest. V březnu 1938 pak Německo slavilo další územně revizionistický triumf. Likvidace samostatnosti Rakouska byla nazvaná termínem Anschluss, užívaným v němčině dodnes pro mírumilovné připojení plynu nebo elektřiny. A versailleské velmoci ani nehnuly prstem.
Domů do Uher
Revizionistická politika orientovala maďarskou diplomacii už od dvacátých let nejdřív na Itálii, a pak na Německo, v neustálé snaze o radikální revizi Trianonu. Maďaři šli tak daleko, že od počátku třicátých let například umožňovali na svém území fungování a výcvik teroristických základen chorvatské fašistické organizace Ustaša („Povstalec“), usilující o odtržení Chorvatska od Jugoslávie. V říjnu 1934 spáchal člen této organizace v Marseille atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviče a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua. Připravil tím politiku evropské kolektivní bezpečnosti o dva z jejích nejaktivnějších zastánců. Reálný prostor pro splnění snu o obnovení Velkých Uher se začal Maďarsku konečně po dvaceti letech otevírat.
Maďarské očekávání, že po anšlusu snad Hitler vydá Budapešti Burgenland, připojený k Rakousku po první světové válce v důsledku plebiscitu, bylo zklamáno. Zato padl první článek Malé dohody. V září 1938 Hitler pozval do Kielu Horthyho a tehdejšího premiéra Imrédyho a oznámil jim, že je odhodlán rozdrtit Československo vojenskou silou. Vyzval Maďary, aby zemi napadli z týlu, za to jim umožní anektovat Felvidék neboli Slovensko.
Maďaři byli ohromeni. Jednak velikostí nabízeného území a jednak žádostí, aby pro to něco sami udělali. Revizionistické Maďarsko, jak se ukázalo, totiž vůbec nebylo připraveno vést válku. Jeho armáda byla sice dvakrát větší, než povolovala Trianonská smlouva, ale její výzbroj a organizace byly nedostatečné. Nemluvě o nebezpečí vojenského ohrožení z Rumunska. Chtě nechtě tedy Horthy před nabídkou svých snů zoufale kličkoval, čímž způsobil, že 20. září pozval netrpělivý Hitler oba maďarské představitele znovu, tentokrát do Berchtesgadenu, a tam je už bez ptaní donutil, aby v zájmu svých expanzivních cílů laskavě mobilizovali armádu a připravili ji k útoku na Československo. Maďaři fatalisticky vyhověli a asi se jim notně ulevilo, když se dozvěděli, že díky bezprecedentní zradě ze strany Francie a diplomatickému Mussoliniho úsilí bude československá krize (k pečlivě skrývanému vzteku válkychtivého Hitlera!) vyřešena na konferenci v Mnichově.
Arbitráž
Nyní už nebylo čeho se bát. Poté co československá vláda přijala mnichovský diktát čtyř velmocí (Británie, Francie, Německa a Itálie), vystoupilo Maďarsko vůči čerstvě osekanému Česko-Slovensku (jak se čs. stát přejmenoval vždy těsně před rozdělením) s územními požadavky, vyplývajícími ostatně z Mnichovské dohody. Celé Slovensko bez boje Maďaři získat nemohli, a proto své požadavky vystavěli na etnickém základě, tj. tak jako Německo. Rozhovory mezi maďarskou a česko-slovenskou (fakticky autonomní slovenskou) delegací 8. října v Komárně skončily bezvýsledně, takže územní spor měl být předložen k arbitráži mnichovským mocnostem. Francie a Británie však v dané věci vyjádřily svůj nezájem, a tak mohly Německo a Itálie nabídnout zprostředkování takříkajíc v rodinném kruhu.
Ve dnech 2. a 3. listopadu 1938 se konala tzv. První vídeňská arbitráž, při které bylo Maďarsku postoupeno jihovýchodní česko-slovenské pohraničí o velikosti 12 000 km2 s necelým milionem obyvatel, z nichž čtvrt milionu byli Slováci. Šlo o pětinu slovenského území. Byly přitom použity tendenční maďarské etnografické statistiky z let 1900 a 1910. Podle nich žilo na odstoupeném území 84 procent Maďarů, podle československého sčítání jich tam bylo pouze 57 procent. Atmosféru arbitráže lze vyčíst z pamětí Ribbentropova tlumočníka Paula Otto Schmidta:
„Na velkém stole, u něhož stál Ribbentrop a Ciano se svými poradci, byla rozložena mapa sporných území. Oba ministři zahraničí drželi tlustou tužku a za řeči prováděli korekce hraniční čáry… Když budete takto bránit zájmy Čechů, prohodil Ciano k Ribbentropovi se zlomyslným úsměvem, dají vám za to vyznamenání. Změnil čáru silnými tahy tužky ve prospěch Maďarska. To je rozhodně moc daleko, protestoval Ribbentrop a znovu posunul kus čáry. Ministři pokračovali značnou dobu v této při, během níž vymazávali a znovu kreslili čáry, až tužky byly čím dál tupější a hranice širší. (Ukázalo se, že konečná hraniční čára sama by vyšla několik kilometrů široká.)“
Berlín byl očividně zklamán přílišnou opatrností Maďarska v době mnichovské krize, a nehodlal mu tudíž dávat za málo peněz hodně muziky, ovšem Ribbentropovo dílčí handlování „ve prospěch“ Česko-Slovenské druhé republiky mělo ještě další dimenzi. Pomnichovský státní útvar s pomlčkou v názvu byl Berlínem chápán již nikoli jako suverénní stát, nýbrž jako vazal Německa a jeho budoucí součást, o jehož území se Německo nechtělo dělit…
Zdroje: Roman Holec: Trianon – triumf a katastrofa, Paul Schmitt: Statist auf diplomatischer bühne 1923-45
Vložil: Bruno Solařík