Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdy Hitler ocenil kapitulaci svého spojence a proč na mapě Evropy chybí jeden stát. Pátrání Bruno Solaříka

14.10.2023
Kdy Hitler ocenil kapitulaci svého spojence a proč na mapě Evropy chybí jeden stát. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Wikimedia – volné dílo, Finský válečný fotoarchiv

Popisek: Skupina finských vojáků s kulometem Maxim v únoru 1940

Sovětsko-finská válka 1944 v souvislostech

Ve stínu hlavních bojišť a front druhé světové války probíhalo na severu Evropy tvrdé zápolení mezi dvěma státy, které byly navzájem nesouměřitelné. Země s 194 miliony obyvatel zde válčila proti státu s pouhými čtyřmi miliony lidí. Nešlo navíc o jednu jedinou válku, mezi obrovským kolosem SSSR a malým Finskem tehdy propukly rovnou tři (!) konflikty.

První konflikt mezi Finskem a SSSR probíhal v zimě 1939-1940 a je znám jako „zimní válka“. Druhý se konal od léta 1941 do začátku roku 1942 a byl souběžný s německou operací Barbarossa. Třetí nakonec vypukl roku 1944 a zápolení obou zemí ukončil.

Mnozí historikové ovšem všechny tři konflikty sčítají a mluví o jediné, byť „přerušované“ sovětsko-finské válce 1939-1944. Po stručném přehledu prvních dvou fází konfliktu se vrhneme k hlavnímu tématu článku, k událostem roku 1944.

Území leda pro hřbitov

V útoku, zahájeném v noci na 30. listopadu 1939, vrhl Stalin proti Finsku celkem bezmála milion vojáků Rudé armády. Finové zmobilizovali prakticky veškeré mužské obyvatelstvo, ale i tak dosáhlo jejich vojsko sotva třetiny početního stavu sovětské válečné mašinérie, nemluvě o jejich beznadějném zaostávání v počtu i kvalitě vojenské techniky. Přesto se Finové udrželi, a to nejen díky opevněné Mannerheimově linii na Karelské šíji, ale především díky své houževnatosti. Byl to jejich národní zápas na život a na smrt.

Zato motivace vojáků Rudé armády byla nulová, přičemž její velitelé vedli válečné operace natolik neschopně, že Rudá armáda sečetla 200 000 padlých (!) a Stalin (na rozdíl od Litvy, Lotyšska, Estonska a Besarábie) tehdy nedokázal Finsko (které bylo součástí Ruska v letech 1809-1917) znovupřipojit k SSSR. Musel se spokojit se ziskem nevelkého území kolem Leningradu a v Karelii. Jeden sovětský velitel údajně poznamenal: „Získali jsme dostatek území, abychom pohřbili své padlé.“

V červnu 1941 zaútočilo na Sovětský svaz Německo se svými satelity. Finsko se k útoku připojilo, ale na rozdíl od jiných evropských zemí nebylo Německu podřízeno ani politicky (uchovalo si parlamentní demokracii a nemělo nic společného s fašismem a nacismem) ani vojensky. Německé jednotky o síle sto tisíc mužů, umístěné v severním Finsku na základě mezistátní smlouvy, útočily proti sovětskému přístavu Murmansk jaksi na vlastní pěst. Finské jednotky pak operovaly čistě podle rozkazů finského velení. Ke konci roku 1941 obsadili Finové území, ztracená o rok dřív, a zastavili se nedaleko za starou hranicí, aniž by se snažili dobývat ruskou Karelii, finskojazyčnou oblast, která byla součástí Ruska od roku 1721 a Rusko o ni už nikdy nepřišlo. Expanzivní cíle (s výjimkou části východní Karelie) Finové neměli.

V dalších dvou letech se ovšem na obzoru rýsovala porážka Německa a její hrozba byla po Stalingradu stále reálnější. Finům nezbylo než čekat na odvetu za svou faktickou angažovanost na straně Hitlera. A ta se dostavila.

Hřmění děl bylo slyšet až na druhém konci Finska

V únoru 1944, po několikaleté přestávce, provedl Sovětský svaz ve třech vlnách nečekanou akci, masivní bombardování Helsinek. Ke třem sovětským náletům na Helsinky v únoru 1944 bylo použito prakticky veškeré dálkové letectvo Rudé armády. Šlo o stroje DB-3f, americké Mitchely B-25 a Douglasy a také o letadla sovětské výroby, konkrétně stroje Li-2 spolu s těžkými čtyřmotorovými „létajícími pevnostmi“ Pe-8, schopnými unést pumy FAB-2000, nebo dokonce FAB-5000. První nálet proběhl v noci na 7. února, druhý v noci na 17. února a třetí v noci na 27. února.

V celkovém součtu bylo na Helsinky shozeno 16 490 tříštivých a zápalných bomb o celkové hmotnosti 2575 tun. To je víc než dvě a půl kilotuny (!). Jednalo se bezkonkurenčně o největší operaci sovětského dálkového letectva za všechna léta války. Kupodivu ovšem nedošlo k závažnějšímu poničení města. Byly sice zničeny stovky budov a zahynulo celkem několik lidí, ale množství shozených pum by vlastně slibovalo nedozírně větší škody. Na Helsinky totiž podle všeho dopadlo jen asi deset procent (!) svržených bomb. Finský historik letectví C-F. Geust uvedl: „Provedení řízené protiletadlové palby a předem propočítaná schémata vedení přehradní palby donutily většinu útočících letadel odklonit se od města a shodit bomby do moře.“ O průzkumu a bojové přípravě sovětského letectva, myslím, toto zjištění vypovídá dost výmluvně. V Rudé armádě se zkrátka setrvačně dávala přednost množství před kvalitou…

To ovšem nic neměnilo na faktu, že způsobené škody a ztráty na životech v metropoli finského státu přesto svůj dopad měly. Už po prvním náletu Finové rezignovali na udržení znovudobytých území a nabídli Sovětům stažení na hranice, které jim Stalin nadiktoval v roce 1940.  Ale Sověti teď kromě stažení navíc požadovali, aby Finové vyhnali nebo internovali oněch sto tisíc německých vojáků, kteří dosud byli ve Finsku, kde drželi v Laponsku zapomenutou arktickou frontu. Protože to Finové nemohli bez boje proti Němcům provést, přičemž k takovému boji neměli sílu, moskevská jednání neuspěla a Finové z nouze zůstali německými spojenci. A nezbylo jim než pokračovat v boji proti Rudé armádě.

Tři dny po vylodění Spojenců v Normandii, 9. června 1944, zahájila Rudá armáda mohutnou ofenzívu na Karelské šíji. Finský vrchní velitel, maršál Mannerheim (původně carský generál, který byl ze švédskofinské rodiny a nenaučil se plynně finsky ani v letech 1944-46, kdy se stal finským prezidentem) píše, že hřmění sovětských děl bylo dobře slyšet v jeho hlavním stanu v Mikkeli, tedy až 200 kilometrů od linie fronty. Tři a půl tisíce děl, podporovaných náletem bombardérů, doslova smetlo přední okraj obrany finské armády. Do utvořeného pobřežního úseku, úzkého jen 15 kilometrů, se pak vrhla lavina pěchoty a tanků. Početně měla Rudá armáda nad finskými vojsky trojnásobnou převahu. Letecká převaha byla ovšem drtivá. Skoro 1350 stíhaček, bitevníků a bombardérů (Il-2, Il-4, Pe-2, Tu-2) bylo vrženo proti pouhým 48 (!) finským stíhačkám a 66 bombardérům, což představovalo převahu 12 : 1.

Úspěch, zakončený chybou

V prvním týdnu operace se ofenzíva vyvíjela s nebývalým úspěchem. Během dvou tří dnů postoupila Rudá armáda k hlavní linii finských opevnění a ráno 14. června ji prolomila. K likvidaci průlomu poslal Mannerheim svou hlavní zálohu, jedinou obrněnou divizi finské armády. V divizi bylo poměrně dost obrněnců (asi 120 kusů), ale jednalo se především o sovětské lehké tanky, ukořistěné při finské ofenzívě roku 1941, nebo dokonce v době zimní války 1939-40.

Ve dnech 14. až 16. června se na jihu Karelské šíje rozpoutala unikátní tanková bitva, v níž se starší sovětské tanky T-26 a T-28 (ve finských službách) pokoušely čelit tankům T-34 v nejmodernější modifikaci, novým těžkým tankům IS-2 a těžkým samohybným dělům ISU-152, jejichž výzbroj a pancéřování teoreticky umožňovaly, aby se postavily i německým tigerům.  Dne 16. června musel Mannerheim vydat rozkaz k všeobecnému ústupu.

Sovětské velení se zde ovšem ze samé euforie dopustilo závažné chyby. Jednotky Rudé armády totiž mohly odříznout finskou armádu, pěchotu i těžkou techniku, od ústupové trasy po jediném mostu přes strategickou řeku Vuoksi. Po následném obklíčení finských vojsk by Helsinky musely kapitulovat, protože by je už prakticky neměl kdo bránit. Místo toho však Sověti podlehli nutkání a vrhli se do útoku na město Vyborg (finsky Viipuri), které 20. června obsadili. Pád Vyborgu byl sice podle Mannerheima „hořkým úderem pro bojového ducha vojsk“, ale vlastně šlo jen o symbolický úspěch. Většina finského vojska se totiž mezitím stáhla k obraně prostoru mezi Vyborgem a Helsinkami.

Zázrak jménem panzerfaust

Finové požádali o příměří. Stalin jim oznámil, že od nich nejdřív očekává složení zbraní, a pak teprve že bude ochoten s nimi jednat. To bylo ovšem zcela absurdní. Se státem, který složí zbraně, už přece není o čem jednat, a pokud se s ním vyjednává, je to proto, že zbraně nesložil. Finům tedy nezbylo než dokázat „vítězi“, že ještě nezvítězil. Němci, kteří měli na pokračování finského odporu pochopitelně zájem, jim poslali 14 000 ručních protitankových granátometů, což byla tehdy nová zbraň. Předtím byla finská pěchota prakticky bezbranná. Jakmile se však na bojišti objevily pancéřové pěsti, a to ještě v počtu mnoha tisíc kusů najednou, finský voják se znovu začal cítit jako voják na bojišti, a ne jako oběť, vedená na jatka. Mannerheim píše:

„…Vzpomínám na jednu událost, která byla vskutku bodem obratu. Jakmile se ruské tanky objevily v úseku u Leipäsuo, několik odvážných vojáků ze 4. divize, mezi nimiž byli velitelé i řadoví vojíni, se neohroženě rozběhlo vstříc ocelovým obludám a několika cílenými výstřely z pancéřových pěstí zbavily první z nich pohybu. Ostatní (tanky) se okamžitě otočily a ujížděly pryč. Toho dne se zpevnila víra jednotek v novou zbraň. Během několika dní byla pokleslá nálada vystřídána sebedůvěrou a znovu se projevilo přání bojovat. Tato naprostá změna nálady měla rozhodující vliv na to, že nepřátelskou ofenzívu se nakonec podařilo zastavit…“

Použití pancéřových pěstí samozřejmě neznamenalo zvrat ve válce, ale Finové získali několik dnů až týdnů, během nichž obdrželi od Němců další zbraně včetně osmapadesáti stíhaček Messerschmitt Bf-109.

Hitlerovo pohnutí

Trasa, terénně vhodná pro pohyb sovětské obrněné techniky, procházela přes stanici Tali a obec Ihantala. Na konci června 1944 u oněch dvou obcí, které se ani nevlezly na pořádnou mapu, propukla nejtěžší bitva v dějinách tří sovětsko-finských válek. Dne 25. června zde Rudá armáda prolomila finskou obranu do hloubky 4–6 kilometrů. Její další postup však byl zastaven.

Poté co nekonečné pokusy prolomit obranu finských vojsk na uvedené linii nevedly k úspěchu, nařídil maršál Govorov provedení hlubokého obchvatu hlavního uskupení finských vojsk ze dvou stran. Dne 4. července přešla do útoku 23. armáda s úkolem překonat řeku Vuoksi, a následně pak postupovat podél východního břehu řeky k severu. Nově povolané jednotky 59. armády v těsné součinnosti s Baltským loďstvem mezitím obsadily ostrovy Vyborgského zálivu a podnikly vylodění na jeho severním břehu, tedy do hlubokého týlu finských vojsk. Tím mělo být obklíčení dokonáno.

Výsledek operace však nebyl uspokojivý. Jednotky, vyloděné na severním břehu Vyborgského zálivu, byly zastaveny a vrženy zpět německou 122. pěší divizí, která byla nedlouho předtím přesunuta do Finska po moři z estonské Narvy. Lépe se vyvíjel útok druhého ramene kleští. Dne 9. července překročila vojska Leningradského frontu po mohutné dělostřelecké přípravě a pod ochranou hustých kouřových stěn řeku Vuoksi. Po zuřivých bojích se však útok jednotek 23. armády vyčerpal a 12. července večer přešla sovětská vojska do obrany. 18. července byla pak ofenzíva Rudé armády na Karelské šíji zastavena na všech úsecích. Ani na jediném místě fronty nepřekročila Rudá armáda hraniční čáru z roku 1940, dokonce k ní ani nepostoupila.

Ztráty finské armády (především na Karelské šíji) byly obrovské. Jen nevratné ztráty (padlých a nezvěstných) se v různých pramenech hodnotí na 30 000 mužů. Sovětské ztráty lze jen odhadovat, rozhodně však nebyly nižší. Vojenskopolitický důsledek bojů na Karelské šíji shrnul Mannerheim stručně a zcela přesně: „Nepřítel si ověřil, že naše zničení by ho přišlo příliš draho.“

V srpnu 1944 obnovili Finové jednání s Moskvou, nyní v mnohem lepší pozici než dřív. Prvním cílem jednání bylo ovšem vypovězení spojenectví s Německem. Tentokrát už doopravdy. Maršál Mannerheim se stal prezidentem a odmítl dohody, které v červnu podepsal s Ribbentropem jeho předchůdce. Finsko přerušilo styky s Německem 4. září, následující den uzavřelo příměří se Sověty a 19. září přijalo sovětské mírové podmínky, mnohem snesitelnější než ty, které byly navrženy předtím.

O separátních jednáních z jara onoho roku Němci nevěděli (aspoň ne oficiálně), nyní však Finové okamžitě sami informovali Němce, že už nemohou pokračovat v boji a přistoupí k otevřenému vyjednávání se Sověty. Německá vojska byla díky tomu včas evakuována z finského Laponska do Norska, a teprve pět dní nato podepsalo Finsko klid zbraní.

To na Hitlera (který shodou okolností dva roky předtím strávil v Mannerheimově hlavním stanu den, kdy v Praze zemřel Heydrich, a finští rozhlasoví reportéři omylem natočili jedinou tajnou nahrávku jeho civilního hovoru) zapůsobilo, takže přijal zběhnutí Finska rezignovaně. Řekl japonskému vyslanci Óšimovi, že „Finsko se nedopustilo žádné zrady, neboť se vzdalo, až když veškeré jeho síly byly vyčerpány“.

Porážka, nebo vítězství?

Jednání s Finskem, k nimž došlo v září 1944, byla pro Sověty nepříjemná. Přestože „spojenecká kontrolní komise“ ohledně Finska byla v podstatě sovětská (v čele se spolehlivým stalinistou Ždanovem), její mezinárodní právní status jí neumožňoval jednat vysloveně „po bolševicku“. I tak byla ovšem výsledná mírová smlouva (která definitivně vstoupila v platnost až 10. února 1947!) pro Finy víc než tíživá. Potvrzovaly se hranice, vnucené Sověty roku 1940, přičemž k SSSR byl navíc připojen přístav Petsamo (opatřený jménem Pečenga) u břehů Barentsova moře, s obrovskými zásobami niklu a jediným přístupem Finska k severním mořským trasám.

Finsko, stižené už katastrofální ztrátou téměř 60 000 vojáků, muselo navíc zaplatit gigantické reparace. Ze země, která byla už tak rozvrácená válkou, odjelo do SSSR 340 000 vagonů dříví, celulózy, papíru, strojů a dalšího zboží a surovin. Země byla dále nucena demobilizovat armádu, předat řízení vlastního ministerstva vnitra do rukou komunisty (!) Y. Leina, smířit se s existencí sovětské vojenské základny pouhých 20 kilometrů od centra Helsinek a uvěznit legitimní představitele státu jen proto, že předtím poctivě plnili své ústavní povinnosti. Finsko si však vlastním úsilím a nepředstavitelnými obětmi uchovalo něco nesmírně důležitějšího, státní samostatnost. Lze říct, že finský David, byť sražený na kolena, vlastně sovětskému Goliáši nakonec odolal. 

Mělo to ale i negativní efekt. K jazykovým  národům, které dnes mají za humny jako posilu své nezávislé „postsovětské bratříčky“, jako je pro Rumunsko rumunsky mluvící Moldavsko, pro Turky turkický Ázerbájdžán či  pro Írán persky mluvící Tádžikistán,  Finsko už nepatří. V roce 1940, kdy Stalin předpokládal, že Finsko se vrátí do ruské náruče, založil z jeho ekvivalentu na svém území (historický vztah  Finska a Karélie by se dal přirovnat ke vztahu Čech a Moravy) tzv. Karelofinskou sovětskou socialistickou republiku, která měla stejná práva jako všechny ostatní republiky, od Ukrajiny po Gruzii.

Cílem bylo vychovat z Karelů vrstvu komunistů pro vedení sovětského Finska. Protože se ale uchvácení Finska nepodařilo a díky existenci samostatného Finska měli Karelové kam  utéct (v severských oblastech nebylo dost dobře možné hlídat každý metr hranice), takže se Karelská republika odkarelizovala, ponížil ji v roce 1956 Chručov na pouhou autonomii RSFSR, která, na rozdíl od ostatních sovětských republik, neměla v 90. letech právo na osamostatnění… 

Co zabránilo anexi Finska

Leč pozor. Užitá formulace s Goliášem a nezdolným Davidem je sice efektní, ale ne zcela úplná. Nutno totiž konstatovat, že pokud jde o sovětskou šanci úplně spolknout Finsko, její neúspěch přece neměl zase tolik co dělat se situací na bojišti. Vždyť i pomalá a vyčerpaná ofenzíva by mohla být zase obnovena. Druhá světová válka ostatně stále ještě probíhala a sovětský mobilizační potenciál, na rozdíl od toho finského, byl pro vedlejší, podružnou frontu plně dostačující. Co se tedy vlastně stalo, že už po létu 1944 nebyl využit?

Třetí sovětsko-finská válka, jak řečeno, skončila na stejných hranicích (Vyborg – západní břeh řeky Vuoksi), a především pak ze stejného důvodu, jako první, zimní válka z let 1939-1940. Rudá armáda prostě nedokázala rozdrtit a zničit finskou armádu rychle a vedení SSSR se neodhodlalo začít s tím včas. Kdyby byl Stalin zahájil třetí sovětsko-finskou válku o měsíc dřív, už začátkem května 1944, tedy ihned po skončení jarní oblevy, a nikoli až 9. června, se vší pravděpodobností by byl konec oné války pro Finsko jako samostatný státní útvar likvidační katastrofou. Jenže Stalin rozhodnutí protahoval. Proč?

Jeden z velitelů jugoslávských partyzánů, srbský komunista Milovan Djilas, píše ve svých pamětech, že v dubnu 1945, v době oficiálního oběda v Moskvě na počest Iosipa Broze Tita, prohlásil Ždanov: „Udělali jsme chybu, že jsme Finy nezkapitulovali.“ Stalin pak Ždanova podpořil: „Ano, byla to chyba. Moc jsme se ohlíželi na Američany, a oni by ani prstem nehnuli.“

Moc se ohlíželi na Američany?

Je to tak. Stalin zkrátka vyčkával na okamžik, až budou všechny síly a všechna pozornost západních Spojenců připoutány k pásu mořského pobřeží v Normandii, takže mu v uskutečnění plánů úplného rozvrácení, obsazení a anexe Finska nebudou moci nijak zabránit. Nevěděl přitom, kdy přesně spojenecké vylodění začne. Nakonec, jak řečeno, zahájil operaci proti Finsku až tři dny poté, co byla druhá fronta konečně otevřena, tj. 9. června 1944.

V dubnu 1945, jak svědčí Djilas, toho vyčkávání opožděně zalitoval. Pochopil mezitím, že ani před vyloděním by se USA ve Finsku neangažovaly.

Stejně jako v roce 1940 i nyní Stalina zaskočilo příliš rychlé zhroucení fronty ve Francii, tentokrát ovšem fronty nikoli francouzské, nýbrž německé. V důsledku pak na hlavním evropském bojišti nečekaně brzy započal rozhodující souboj, do něhož musel Stalin vrhnout úplně všechny síly, bez ohledu na osud podružných front. Šlo o závod Sovětů se Spojenci. Závod o Berlín. Ten měl rozhodnout osud války i poválečné Evropy. Tak dlouho Stalin čekal na otevření druhé fronty, až pak kvůli němu ztratil čas. Naštěstí pro Finsko i pro finlandizaci, termín, který se vžil nejen pro finskou politiku za studené války, ale  který postupně začal označovat politiku všech zemí s otevřenými vztahy se dvěma vzájemně ne příliš přátelskými velmocemi. Politiku, která skončila až letos 4. dubna, kdy skoro osmdesát let neutrální Finsko vstoupilo do NATO.

Zdroje: B. H. Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, D. Irving: Hitlerova válka a válečná stezka 1933–1945, J. Lucas: Válka na východní frontě 1941-1945 M. Solonin: 25 ijuňja: gluposť ili agressija?

 

Bruno Solařík

QRcode

Vložil: Bruno Solařík