Jak Rumuni zachránili Evropu aneb I Hitler chtěl ropu. Pátrání Bruno Solaříka
07.10.2023
Foto: Se svolením Military revue
Popisek: Tankisté 1. rumunského tankového pluku v lednu 1941
O důležitosti armád, které dokážou ve správný čas přebíhat ze strany na stranu
K pochopení důvodů, vedoucích Rumuny do Hitlerovy války, je nutno znát dvě slova: horské Sedmihradsko (rumunsky mluvící rodiště hraběte Vlada Draculy a rodu Hunyadyů, jehož příslušník Matyáš Korvín jako vzdorokrál usedl i na český trůn, území, které bylo později jedinou částí Uher, která dokázala vzdorovat Turkům) a Besarábie (v dějinách rumunská, turecká i ruská, dnes nezávislé Moldavsko). Obě území byla Rumunsku odňata v roce 1940 a obě chtěli Rumuni získat zpět.
Účast Bukurešti v útoku na SSSR byla tedy vedena nejen snahou sebrat Sovětům právě ukradenou Besarábii, ale vysloužit si především severní Sedmihradsko, které předtím Hitler opět daroval Budapešti, nyní rumunské spojenkyni, která si ale v přichýlení k Berlínu pospíšila více než Bukurešť. (Druhou zemí, která si pospíšila, bylo Bulharsko, které za odměnu dostalo Dobrudžu na jihu Rumunska.) Právě o tato ztracená rumunská území se tedy bojovalo, když došlo k velké oplátce za „válečnou techniku“ kotlů, kterou tři roky předtím Němci se svými spojenci aplikovali na Sověty.
S Třetí říší aneb Co Hitler prozradil v tajné nahrávce
Rumuni, bývalí smluvní partneři První československé republiky v Malé dohodě (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko), měli ke konci roku 1941 na východní frontě obrovský kontingent, čítající přes 700 000 vojáků. Až do konce roku 1942 vypadala účast v plnění plánu Barbarossa jako dobrý nápad, s wehrmachtem tehdy Rumuni postupovali až ke Stalingradu. Tam však došlo k drastickému obratu. Rumunská armáda (s maďarskými a italskými jednotkami) bránila u Stalingradu křídla vysunuté německé 6. armády. A právě na křídla se soustředil sovětský protiútok. Rumunsko zde ztratilo na sto tisíc padlých, zajatých a nezvěstných mužů.
V následujícím roce 1943 vojska Osy nadále ustupovala. Rok 1944 tudíž začínal s jasnou perspektivou nutnosti bránit nyní před Rudou armádou samotné Rumunsko. Zbylá a nově povolaná rumunská vojska byla německým velením promíchána s vojsky wehrmachtu a zahrnuta do společné armádní skupiny Jižní Ukrajina (o celkové síle asi 900 000 mužů). Ta byla rozdělena na jižní skupinu Dumitrescu a severní skupinu Wöhler. Proti tomuto uskupení Osy se na druhé straně fronty soustřeďovaly jednotky sovětského Druhého ukrajinského frontu v čele s etnickým Ukrajincem, generálem a později maršálem Malinovským (do května zastával jeho funkci Rus, maršál Koněv, než byl převelen na polský, ofenzivní směr fronty) a Třetího ukrajinského frontu pod velením Rusa, generála Tolbuchina. Oběma frontům operačně velel Ukrajinec, maršál Timošenko.
Začátkem dubna 1944 zahájila Rudá armáda útok na severním úseku fronty, konkrétně na severorumunské město Tirgu Frumos. Sovětské mobilní jednotky zde dokázaly odříznout týlové zabezpečení zaskočené rumunské obrany o síle dvou divizí. Německé velení, obávající se ztráty regionálního centra, města Iaşi, v nouzi poslalo do místa střetu divizi tankových granátníků Grossdeutschland pod velením generála Manteuffela, která měla mimo jiné k dispozici 40 tanků Panter a 40 tanků Tiger. Po rychlém přesunu zahájila divize úspěšný protiútok, kterého využily k upevnění pozic i rumunské jednotky. Manteuffel si zapsal do deníku: „Německý útok odřízl ruské předvoje od jejich hlavních sil… Ruský útok na ropná pole v Ploješti byl zastaven.“
Mimochodem: Na ropná pole v Ploješti… Ta byla jedním z hlavních důvodů Hitlerova zájmu o Rumunsko, a dokonce i jeho útoku na Sovětský svaz, podle jediného (tajně nahraného!) civilního záznamu Hitlerova vyprávění, které bylo shodou okolností natočeno v den Heydrichovy smrti v sídle vrchního velitele finské armády (a v době, o níž je tento text, pak i prezidenta) Carla Gustafa Mannerheima ve městě Imatra v jižním Finsku:
Bylo zřejmé, že dubnový sovětský pokus dobýt Rumunsko přímo „z chodu“ ztroskotal. Na druhé straně byl hned poté, v květnu 1944, osvobozen Krym (kde při evakuaci ztratila rumunská armáda dalších 26 000 mužů), čímž se pronikavě zlepšila situace sovětského loďstva v přístupu k rumunským přístavům.
„Němec stojí na Prutu a Sere-tu“
K doplnění stavů a přípravě dalších akcí potřebovaly obě strany klid. Ten se protáhl od dubna až do srpna 1944. Němci přitom najisto počítali s tím, že Sověti zachovají v Rumunsku klid i nadále, protože hodlají pokračovat v náporu na severním úseku východoevropského bojiště, tj. ve výše uvedeném polském směru. Značné síly z rumunské fronty proto Němci odveleli do Polska a v samotném Rumunsku se spokojili s budováním silně opevněné obrany o hloubce 10 až 20 kilometrů podél fronty.
Strategicky by pro Němce a Rumuny bylo vlastně výhodné ustoupit do nových pozic, opevněných přirozenou překážkou v podobě karpatského oblouku. V krátkém nížinném úseku Fokšanské brány mezi Karpaty a Černým mořem mohli vybudovat pevnou obranu (Traianova linie, nazvaná podle římského císaře, za něhož říše dosáhla maximální velikosti a který byl rodem předek Rumunů, Thrák), zesílenou dolním tokem Dunaje. Právě toto taktické stažení, bez ohledu na to, že to znamenalo vyklizení besarabské i rumunské Moldávie, navrhoval nový náčelník německého generálního štábu Guderian, a to se souhlasem rumunského diktátora Antonesca. Oba danou myšlenku předložili Hitlerovi. Jenže ten stále trval na nepružném principu „neustoupit ani o píď“…
Fronta vedla od podhůří Karpat přes město Tirgu Frumos na řece Seret k městu Iaşi u řeky Prut. Tento fakt tehdy vedl ke vzniku nevinné protektorátní průpovídky: „Němec stojí na Prutu a Sere-tu“… Následně se fronta táhla v širokém perimetru kolem besarabské metropole Kišiněva. V poslední části se pak držela podél řeky Dněstr až k černomořskému pobřeží. Celkem měla rumunsko-sovětská fronta tvar oblouku, jehož kišiněvský vrchol zabíhal jako klín do sovětských postavení.
Ve vysunutém klínu byla dislokována německá 6. armáda, doplněná jen jednou rumunskou divizí, zatímco na obou křídlech dominovaly naopak rumunské armády (4. a 3.), doplněné vždy jen jednou německou divizí. Tato skladba vojsk odrážela přesvědčení německého velení, že budoucí úder Rudé armády povede právě na besarabské hlavní město Kišiněv, na střed fronty, s úmyslem celou frontu rozbít.
Jako za Pauluse
Přesvědčení Němců, že Sověti rumunskou operaci odložili, bylo mylné. Přísun a redislokace vojsk Rudé armády probíhaly pod důmyslným maskováním, v němž za dobu války získali Sověti slušné zkušenosti. Postup 2. a 3. ukrajinského frontu, známý v dějinách pod názvem Jasko-kišiněvská operace (20.-29. srpna), byl naplánován koncem července a stvrzen směrnicí hlavního stanu dne 2. srpna 1944. S německým předpokladem sovětského útoku na střed fronty uvedený plán od začátku počítal. A proto byl pojat úplně obráceně.
Plán vycházel z toho, že rozmístění bojeschopnějších (německých) divizí doprostřed fronty a méně bojeschopných (rumunských) na křídla je vlastně pro obranu výrazně nevýhodné. Mimochodem řečeno, bylo to stejně nevýhodné postavení, jaké zvolili Němci o půl druhého roku dříve u Stalingradu. Křídla hájili slabí Rumuni a Italové, zatímco ve vysunutém středu stála silná německá vojska. Právě na křídla fronty nyní Sověti soustředili tolik děl, minometů a dalších sil a prostředků, že jich v úsecích plánovaných průlomů měli až šestkrát víc než protivník (zatímco v centrální části fronty byla sovětská převaha jen dvojnásobná).
A je tu ještě jedna mrazivá paralela: I tehdy (jako v době strašné porážky maršála Pauluse, který posléze dožil jako zajatec a ředitel ústavu pro válečné dějiny NDR) se hlavní německé uskupení v centru fronty jmenovalo 6. armáda…
Po šesté hodině ráno dne 20. srpna 1944 proběhla dělostřelecká a letecká příprava, následovaná postupem pěších i mechanizovaných jednotek, vybavených moderními tanky T-34/85 a IS-2. Úderná skupina Druhého ukrajinského frontu pod velením Malinovského už prvního dne prolomila do hloubky obranu nepřátelského levého křídla u města Iaşi. Pokus o protiútok, při kterém Němci vyčerpali operační zálohy armádní skupiny Wohler, byl zmařen. Malinovskij pak prohloubil průlom až na 25 kilometrů a obsadil jak Tirgu Frumos, tak Iaşi. 22. srpna pronikly sovětské jednotky průlomem až do hloubky 60 kilometrů, do prostoru Vaslui – Huşi, kde Němci a Rumuni neměli zálohy ani obranné linie. A především se tím jednotky Druhého ukrajinského frontu ocitly již skoro v zádech mohutného obranného uskupení německé 6. armády u Kišiněva…
Na pravém křídle německo-rumunské obrany provedla vojska Třetího ukrajinského frontu přechod ústí Dněstru, a to bez dělostřelecké přípravy, takže zcela nečekaně. Říční flotila pak během dvou dnů přepravila přes Dněstr jednotky i vojenskou techniku, s nimiž bylo utvořeno předmostí. Následně Rudá armáda v prostoru mezi Tiraspolem a černomořským pobřežím prolomila rumunskou obranu. Čelní mechanizované sbory pronikly až 90 kilometrů hluboko do Besarábie, čímž odřízly rumunskou 3. armádu (která následně 24. srpna složila zbraně) od německé 6. armády. Ta už byla u Kišiněva téměř obklíčena, takže se mohla zachránit jedině včasným ústupem.
O povolení ústupu celé armádní skupiny Dumitrescu požádal velitel Skupiny armád Jižní Ukrajina Friessner. Vrchní velení (OKW) však váhalo a souhlasilo s ústupem až večer 22. srpna, kdy už bylo pozdě. Mechanizované sbory Třetího ukrajinského frontu přerušily spojení mezi 6. armádou a zázemím, přičemž velitelský sbor 6. armády uprchl do Karpat. Posledním úzkým koridorem se malé jednotky snažily marně pronikat až do 24. srpna, kdy tankisté obou ukrajinských frontů dosáhli Prutu a obkličovací kruh kolem 6. armády uzavřeli.
Obklíčené jednotky kladly odpor místy až do 29. srpna. V kotli totiž nezůstal ani zástupce uprchlého štábu, který by měl pravomoc podepsat sovětskému parlamentáři kapitulaci. Tehdy došlo k okamžiku, o němž se v Protektorátu Čechy a Morava pod hrozbou trestu smrti z moskevského rádia dozvěděl a radoval hlavní mužský hrdina seriálu Vlak dětství a naděje Pepa Pumplmě (Stanislav Zindulka): „Šestatřicet salv na oslavu osvobození města Kišiněva!“
Změna stran číslo dvě
V kotli se ocitlo pět německých armádních sborů, což bylo 18 z 24 německých divizí Skupiny armád Jižní Ukrajina. Znamenalo to, že nejen úvodní rozložení sil na frontě, ale i závěrečné účtování plně sneslo srovnání s katastrofou u Stalingradu. Večer 23. srpna se navíc německé velení dozvědělo o bukurešťském svržení vlády diktátora Antonesca, o rozkazu vrchního velitele armády, rumunského krále, zastavit palbu (rumunský důstojnický sbor rozkaz až na nečetné výjimky uposlechl) a rozhodnutí nové vlády generála Sanatesca vystoupit z hitlerovské Osy.
Teprve nyní, tedy vzhledem k situaci beznadějně pozdě, schválil Hitler rozhodnutí „co nejkratší cestou ustoupit na karpatská polozakrytá postavení“. Tou dobou bylo přímo v Bukurešti 30 000 německých vojáků a jen asi 3000 rumunských. Hitler nařídil obsadit opožděně „Traianovu linii“ ve Fokšanské bráně a podél ústí Dunaje, což byl nyní už zcela nereálný úkol, a zamýšlel svrhnout novou rumunskou vládu, jak to půl roku předtím provedl v Maďarsku pod názvem „operace Margarethe“. K provedení „operace Margarethe II“ ovšem nedošlo, protože zaprvé do Fokšanské brány postupovala vojska Druhého ukrajinského frontu ze severu a Třetího ukrajinského frontu z východu, kterým kladly odpor už jen dvě (!) německé divize, a zadruhé začali do Bukurešti proudit vojáci rumunských jednotek z fronty.
Němci byli jakožto dosavadní spojenci informováni novou vládou, že mají patnáct dní na to, aby se v klidu stáhli z Rumunska. Příštího dne, 24. srpna, Němci návrh odmítli se svou typickou rázností, leteckým bombardováním rumunské metropole. V odpověď Rumunsko 25. srpna vyhlásilo Říši válku. Rumuni složili zbraně Sovětům, ti jim je však ponechali k boji proti Němcům. Dne 30. srpna pronikly sovětské tankové a pěší svazky k Bukurešti, kterou zároveň očišťovala od Němců rumunská královská armáda. Fronta se zhroutila a Rudá armáda spolu s Rumuny postupovala na západ a severozápad. Rumunská královská armáda se znovu (jako ve 30. letech) stala armádou spojeneckou. Operativně podléhala Druhému ukrajinskému frontu.
Němci se probíjeli ze země v urputných bojích s Rudou armádou i s rumunskými jednotkami, konkrétně s rumunskou 1. armádou, dislokovanou v Banátu, a se 4. armádou, která se vymanila z německého velení a zahájila postup na sedmihradský Brašov. Útok na Maďary anektované severní Sedmihradsko prohlásil rumunský generální štáb 30. srpna za hlavní cíl nové válečné doktríny. V souladu s tím Rumunsko vyhlásilo 7. září válku dosavadnímu spojenci Maďarsku. Postup Rumunů a Sovětů z jihu do Sedmihradska zároveň pro Němce znamenal obchvácení karpatské linie obrany, připravené k obraně proti postupu z východu. Z Karpat se Němci museli rovněž začít urychleně stahovat. Ke konci září bylo osvobozeno celé Rumunsko. Jasko-kišiněvská operace Rudé armády a přechod Rumunska do řad nepřátel Osy tak výrazně přispěly ke zkrácení průběhu druhé světové války.
Naši osvoboditelé (nejen) z Kuřimi
Rumunská armáda po boku Sovětů pak došla až do Německa a cestou spoluosvobodila i významnou část ČSR, kde se potkala i s osvoboditeli z polských a belgických jednotek, o nichž se dnes také nemluví. U nás osvobozovala od středního Slovenska až po východní Čechy. V naší dnešní republice to byla například města Bzenec, Zlín, Kroměříž, Humpolec, Uherský Ostroh, Polná, Kunštát, Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, ale i Havlíčkův Brod a Chotěboř.
K dodnes připomínanému dramatu došlo 15 kilometrů severně od Brna v Kuřimi, kde za války byla zbrojařská továrna Klöckner Werke Kuřim, která byla na závěr války masívně bombardována angloamerickými osvoboditeli, a hned poté i těmi sovětskými (a to, jak to mezi spojenci bývá, koordinovaně). Němci s tím počítali, a tak nahnali celé město do skalních štol, kde je víceméně drželi i jako rukojmí, přičemž jim hrozili i kolektivní otravou. Město pak na poslední chvíli, 9. května, osvobodila rumunská armáda.
Kuřim proto v roce 1963 na svém náměstí vztyčila sochu s názvem Osvoboditel, která však (tak jako i v jiných našich městech a obcích) byla po začátku rusko-ukrajinské války neinformovanou (a neinformovatelnou) částí našeho národa pod záminkou, že je to „ruský pomník“, poničena. Naštěstí starosta města (sám potomek lidí, kteří ve 40. letech před fašisty museli utíkat) zařídil odbornou opravu a instalaci na původní místo. Právem. Jak praví evangelium, mzdu si zaslouží všichni dělníci na dobré vinici, i ti, kteří se k tomuto dobrému dílu obrátili později. Včetně osvoboditelů…
Zdroje: J. Frajdl: Krize nacisticko-fašistického režimu v r. 1944 a její projevy v balkánských státech, D. M. Glantz: Bouře směřuje na Balkán, J. Lucas: Válka na východní frontě 1941-1945, F. Ziemke: Stalingrad to Berlin - The German Defeat in the East
Vložil: Bruno Solařík