Útoky na spojence pod falešnou vlajkou a kotle zajatců. Jak Němci vítězili nad SSSR. Pátrání Bruno Solaříka
30.09.2023
Foto: Wikimedia – volné dílo, Německý federální archiv
Popisek: PRvní dny Operace Barbarossa na Ukrajině - propagandistický snímek německého wehrmachtu
Co se změnilo na jižním úseku německo-sovětské fronty v létě 1941. Událost, známá mezi historiky druhé světové války pod názvem umaňský kotel, by nebyla pojata v úplnosti bez užití výrazu lvovský výběžek.
Právě z okolí Lvova totiž ustoupily na jih k Umani zbytky sovětských vojsk, která před 22. červnem 1941 stála v obří koncentraci přímo na německo-sovětské hranici. Samotné obklíčení vojsk Rudé armády u Umaně pak tvoří významný předěl německo-sovětské války v celé jižní polovině fronty.
Zatímco německé skupiny armád Sever a Střed prováděly po 22. červnu své akce severně od polského města Lublin, veškerá válečná činnost na zbylém úseku hranice byla svěřena skupině armád Jih, které velel generál polní maršál Gerd von Rundstedt. Operace Barbarossa počítala s tím, že v jižním úseku fronty mají být sovětské armády sevřeny do kleští mezi 1. tankovou skupinou generálplukovníka Ewalda von Kleista a Černým mořem a zničeny před řekou Dněprem. Úlohu jakési výplně mezi Kleistovými tanky a černomořským pobřežím měly sehrát jednotky německých satelitů, poháněné z prostoru Przemyśl 17. armádou wehrmachtu.
Ukrajinci proti Ukrajincům
Útok wehrmachtu byl po celé délce německo-sovětských hranic úspěšný. Namísto „hlubokých operací“, na nichž byla založena sovětská vojenská doktrína, prováděla Rudá armáda spěšně organizované a improvizované tankové protiútoky. Docházelo přitom k nesmyslným přesunům všemi směry a zpět. Od sovětských tanků T-28, T-34 a KV se odrážely protipancéřové granáty německých děl, jenže nakonec tyto tanky často zlikvidovala německá pěchota. Vzhledem k tomu, že tankové divize jsou naopak určeny k obkličování pěchoty, byly uvedené události opravdu na pováženou. Z tankových divizí se tak během několika dnů stávalo cosi jako poničené tankové prapory, rozeseté po krajině.
Základním rysem počátečních týdnů války byla ovšem bezpříkladně masová dezerce vojáků Rudé armády, hromadné vzdávání se do zajetí a místy i přechod na stranu nepřítele. Rovněž významná byla spolupráce obyvatelstva západu SSSR, tedy po paktu Molotov-Ribbentrop nově zabraných území wehrmachtem, zejména v západoukrajinské Haliči (mezi jinými třeba i ukrajinského příslušníka Divize SS Galizien Jaroslava Huňky, kterého minulý pátek ocenili premiér Kanady a prezident Ukrajiny potleskem, načež kvůli tomu odstoupil předseda kanadské sněmovny a polský ministr školství požádal o vydání Huňky jako válečného zločince). Rudá armáda se v prvních dnech války proměnila v bandy ozbrojených dezertérů, kteří za sebou nechávali tanky, děla, minomety a kulomety jako zbytečnou přítěž při útěku z boje.
Ústřední operační „řez“ provedla v daném úseku fronty 1. tanková skupina generálplukovníka Ewalda von Kleista. I přes pokusy o její zastavení v okolí měst Dubno a Rovno dosáhla zanedlouho Žitomiru, a tím rozsekla Jihozápadní front sovětského generálplukovníka (rodáka z východní Ukrajiny) Michaila Kirponose na dvě části. Jednotky určené k obraně Kyjeva a operující v prostoru Korostěně se od této chvíle nemohly spojit se zbytky vojsk 6., 26. a 12. armády. Ty ustupovaly jižně odtud ze lvovského výběžku SSSR, avšak ústup zahájily zbytečně pozdě vinou počátečních rozkazů neustupovat a útočit. A právě tyto sovětské jednotky nyní směřovaly k svému osudu jménem Umaň.
Pěchota německých sborů výrazně zaostávala za tanky, přesto se podařilo průlom 1. tankové skupiny, takzvaný žitomirský koridor, udržet. Vzhledem k tomu musel Kirponos zahájit s pravým křídlem Jihozápadního frontu obranu samotného Kyjeva a jeho opevněného prostoru. Na jeho dosažení a dobytí nestačily ještě Němcům síly, přičemž Kirponos jejich pěší jednotky neustále vázal novými a novými protiútoky.
Útok pod falešnou vlajkou i svatá válka za národní území aneb Jak se do války dostaly další národy
Skupina armád Jih nezahrnovala jen poměrně krátký úsek německo-sovětské hranice mezi polským Lublinem a Karpaty. Oblouk tohoto pohoří totiž po událostech z let 1939-1940 tvořil hranici maďarsko-sovětskou a od horního toku Prutu až k ústí Dunaje do Černého moře se vinula hranice rumunsko-sovětská. A jak známo, oba tyto státy patřily k německým spojencům. Právě proto spadalo i území podél jejích hranic se SSSR do sféry německé skupiny armád Jih.
Po zahájení německého útoku bylo politbyro v Moskvě s několikahodinovým zpožděním informováno o oficiálním vyhlášení války nejen ze strany Německa, ale též ze strany Itálie, Finska, Rumunska, Slovenska a Chorvatska. Jedině Maďarsko setrvávalo zatím v neutralitě. Maďaři jen přerušili s Moskvou diplomatické styky. Ovšem 26. června, čtyři dny po zahájení Barbarossy, dopadly na od roku 1938 opět maďarské město Kassa (které známe pod jménem Košice) bomby z neoznačených letadel. Podle prvních zpráv měla letadla patřit Sovětům, bombardování však bylo údajně dohodnuto maďarskými a německými vojenskými kruhy. Ta neoznačená „sovětská“ letadla prý byla letadla německá nebo možná rumunská. (Vzhledem k ofenzivní sovětské doktríně však nelze vyloučit ani tu alternativu, že šlo skutečně o sovětský letecký útok.) Ať to bylo jakkoli, účelu bylo dosaženo. I Maďarsko nyní vyhlásilo válku Sovětskému svazu.
Od chvíle úspěšného průlomu Kleistových tanků k Žitomiru byla ve hře možnost obklíčení sovětských vojsk, opouštějících lvovský výběžek. První pokus, provedený německou 17. armádou, byl zastaven, protože v německém velení panovala obava, jestli lze tak koncentrované množství mechanizovaných sborů vůbec za chodu porazit. Další možnost se naskýtala v případě postupu 11. tankové divize o něco východněji, konkrétně k ukrajinskému městu Vinnica. Zde ovšem negativně zapůsobila pomalost postupu německých spojenců, Slováků a Maďarů, od hranic v karpatském oblouku.
Jednotky slovenské Rychlé brigády o síle 65 000 mužů se 132 lehkými tanky se ráno 22. června 1941 pod vedením styčných důstojníků německé 17. armády začaly formovat v okolí Medzilaborců. Hranice SSSR překročily 24. června. Rychlá brigáda se ihned dostala pod palbu sovětského dělostřelectva a musela ustoupit, zatímco hlavní masa vojska, nazvaná Polní sbor, se pro naprostý nedostatek dopravních prostředků přesouvala pěšky. Postup kupředu byl následně možný jen díky úspěchům sousedních německých jednotek.
Rychlá brigáda se účastnila nerozhodné bitvy u západoukrajinského Lipovce nedaleko města Vinnica, v níž se prokázala její slabost. Maďarský rychlý sbor generála Szombathelyho o síle 24 000 mužů (později až 40 000 vojáků), vybavený 81 tanky Toldi maďarské výroby, svedl první boje 9. července nedaleko Stanislavi, kde překročil Dněstr. Při svém postupu se potýkal s totožnými potížemi jako Slováci.
Italský expediční sbor generála Messeho o síle 62 000 mužů s praporem lehkých tanků L6/40, neschopných samostatné akce (podobně jako tanky slovenské a maďarské), byl začleněn do německé 11. armády, a operoval tedy na frontě s Rumuny (což bylo dobré i proto, že italština a rumunština jsou vzájemně srozumitelné asi jako polština a čeština). Zatímco slovenské, maďarské a italské síly na východní frontě byly víceméně srovnatelné (65 000, 24 000 a 62 000 mužů), rumunská armáda byla mobilizována kompletně a vyslala k hraniční řece Prut na 700 000 vojáků. Důvodem byl fakt sovětské anexe rumunské Besarábie, k němuž došlo o rok dřív a jejíž znovuzískání se pro Rumuny stalo vysloveně „svatou válkou“. (Každý národ má nějaké takové území.) V pozici nadřízené elitní skupiny vojsk operoval s Rumuny a Italy německý kontingent 11. armády o síle 63 000 mužů.
Reorganizace proti panice
O týden později než na hlavním směru útoku, 1. července 1941, započaly operace „Jižní útočné skupiny“ (13 rumunských divizí, devět brigád 3. a 4. rumunské armády, devět divizí 11. německé armády a italský expediční sbor s divizemi Pasubio a Torino) proti neobyčejně silným, ale k obraně zcela nepřipraveným divizím Sovětů. Dne 4. července získal útočník hlavní město dříve rumunské a nyní sovětské Bukoviny Černovic (rumunsky Cernăuți) a do poloviny měsíce dobyly rumunské a německé jednotky besarabskou neboli moldavskou metropoli Kišiněv (rumunsko-moldavsky Chișinău). Koncem měsíce pronikly k Dněstru a v několika dalších dnech ukončily dobývání Besarábie. Území Besarábie a severní Bukoviny se s německým souhlasem opět stalo součástí Rumunska.
Teprve nyní, pod hrozbou vpádu do týlu z jihu, musela sovětská vojska 6., 26. a 12. armády ze lvovského výběžku urychlit svůj ústup. Tlačil je tedy víc čas, než čelní nepřátelský tlak. Jednotky německé 17. armády s vojsky Maďarska a Slovenska obsazovaly zbylý prostor Haliče a Podolí často v závěsu za ustupujícími sovětskými jednotkami, které při ústupu často nestačily ani klást odpor. „Množství vojáků i důstojníků, ve skupinách i jednotlivě, ozbrojené či beze zbraní, prchá bez ustání do týlu, kde šíří paniku,“ tak znělo interní hlášení Rudé armády o situaci mezi Lvovem a Umaní v létě 1941.
Sověti nyní museli reorganizovat velení vojsk. Jihozápadní a Jižní front byly 10. července sjednoceny pod velením legendárního maršála bolševické revoluce a zakladatele Rudé armády, dragouna Semjona Buďonného, jehož politickým zástupcem, tj. prodlouženou rukou Kremlu v družině stárnoucího osmapadesátiletého vojáka posedlého jezdectvím, byl budoucí vůdce SSSR a Východního bloku z let 1953-1964 Nikita Chruščov. V jižním prostoru se Němcům, Rumunům a Italům nepodařilo obklíčit vojska sovětského Jižního frontu mezi řekami Dněstr a Jižní Bug. Jižní front generála Ťuleněva však musel zahájit ústup vzhledem k pokračujícímu postupu Kleistovy 1. tankové skupiny ze severu,od Berdičeva a Žitomiru k Vinnici a Umani. Ústup Jižního frontu, tedy sovětské 18. a 9. armády, stěžovalo německé letectvo, které ničilo mosty přes Dněstr. Sověti sice k ústupu budovali pontony, ale po odchodu je nestíhali ničit, takže umožnili nepříteli rychlé stíhání.
Kotel, který neřídila Michaela Jílková
Ke dni 23. července 1941 byla situace na jižní polovině německo–sovětské fronty následující: Ťuleněvův Jižní front ustupoval za Jižní Bug před tlakem Němců, Rumunů a Italů. Na sever odtud vyklízely armády Jihozápadního frontu Vinnici ve prospěch Němců, Slováků a Maďarů. Oba tyto ústupové manévry však byly vynuceny nikoli uvedeným tlakem, nýbrž bleskovým postupem Kleistovy 1. tankové skupiny ještě dál na sever od popsaného bojiště, tedy přes Dubno a Rovno do prostoru Žitomir a až ke Kyjevu.
Úderné kolony 13., 14. a 9. tankové divize, divize SS Wiking a motorizovaná divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, se však nyní, když byly již dosti daleko na východě, stáčely jižním směrem. V západněji situovaném prostoru Berdičeva provedla tentýž manévr i 11. tanková divize. (Celkem šlo o většinu všech tří sborů 1. tankové skupiny.) Ostrý obrat Kleistových tanků od východního směru do směru jižního působil na první pohled jako ústup (od kyjevského opevněného prostoru). Ve skutečnosti znamenal pro Jihozápadní a Jižní front Rudé armády katastrofu. Jejich jednotky totiž opět nebyly schopny čelit silným tankovým klínům.
Zatímco 11. tanková divize postupovala od severu přímo k Umani, kam se ze západu urychleně stahovala sovětská vojska 6., 26. a 12. armády, další mobilní vojska Němců (9. tanková divize, 25. motorizovaný sbor a sbor SS LAH) zahájila definitivní severojižní výpad ještě o něco východněji za Umaň. Téměř bez odporu zde dorazila až do města Pervomajsk, které bylo nově založeno až po VŘSR. Toto město se ovšem nacházelo hluboko v týlu všech sovětských uskupení v daném prostoru.
Došlo k tomu efektu, že ustupující sovětská vojska už za městem Umaň neměla kam dál couvat. Nepřítele měla před sebou i za sebou. Tomu se říká odříznutí ústupu, případně obklíčení. Anebo kotel. Umaňský kotel. Dne 6. srpna 1941 se ve stísněném prostoru za Umaní vzdal do zajetí sám velitel sovětské 6. armády I. N. Muzyčenko, podobně jako jeho náčelník štábu Meandrov (budoucí spolutvůrce ROA) a náčelník štábu 6. pěšího sboru divize Richtěr. Armáda bez velení skládala zbraně stejně jako 12. armáda i její velitel, generálmajor P. G. Ponědělin. Celkem bylo v umaňském kotli zajato na 100 000 vojáků.
Následně pak Rudé armádě nezbylo než ustoupit se zbylými silami nejen ze západní Ukrajiny, ale i od černomořského pobřeží (včetně Oděsy, kterou obléhali a dobyli Rumuni) a hromadně se soustředit až daleko odtud, na východním břehu Dněpru. Umaňský kotel byl pro sovětské velení operačním debaklem. Nebyl to první kotel (u Minska padlo dva týdny předtím do zajetí 300 000 rudoarmějců). Byl to však naprostý kolaps celé jižní poloviny německo-sovětské fronty. Umaňská ztráta 100 000 vojáků navíc představovala jen začátek zkázy. U Smolenska se v srpnu 1941 vzdalo dalších 300 000 vojáků Rudé armády. V kyjevském kotli (který by se bez kotle umaňského zřejmě neutvořil) v září 1941 bylo zajato 665 000 mužů. V brjanském kotli v říjnu 1941 bylo zajato 658 000 vojáků.
Vzhledem k tomu, že SSSR nepodepsal Ženevské úmluvy o vzájemném zacházení se zajatci, mohl Hitler se zajatými zacházet po libosti a také to dělal, což nakonec v roce 1944 vedlo k založení kolaborantské Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády jako jediné alternativy, kterou sovětští zajatci měli k vyhlazovacím koncentračním táborům. Též byla v Rudé armádě postupně zavedena známá tvrdá opatření proti dezerci. Éra německých kotlů pokračovala až do zimní protiofenzívy Rudé armády u Moskvy. Pak začala jejich éra sovětská…
Zdroje: V. Běšanov: Tankovyj pogrom. Minsk 2004, R. Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih). Praha 2008, T. Snyder: Krvavé země (Evropa mezi Hitlerem a Stalinem). Praha 2013, M. Solonin.: 23. červen aneb Opravdový den „M“. Praha 2010
Vložil: Bruno Solařík