Hříchy nespolehlivého kulaka a pétépáka aneb Jak našel chalupář Kos Na samotě u lesa nejlevnějšího zedníka. Tajnosti slavných
25.09.2023
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Alois Liškutín jako stavebník a soused Robert Kos, který v komedii Na samotě u lesa vytipoval pro Lavičkovy chalupu dědy Komárka
FOTO / VIDEO Že jste jeho jméno ještě neslyšeli? Ale jistěže jednoho z nejznámějších sedláků z Tvarožné dobře znáte. A nejen díky nesmrtelným hláškám, které mu vložilo do úst populární autorské duo Smoljak-Svěrák v nesmrtelné komedii Na samotě u lesa.
„Já tu mám pana Lorence, to je nejlepší zedník v kraji, bere jen dvacet korun na hodinu, že jo, pane Lorenc...” říká chalupář Robert Kos a na otázku, a zatímco představovaný poklidně popíjí na invalidním vozíku pivko, na nadšenou reakci Věry Lavičkové, jaká je to krása, najít tak levného řemeslníka, dodává: „Že jo... Takhle už tady postavil tři domy... Von teda nevezme cihlu do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej!” Díky mimořádnému smyslu pro humor a české „kameňáky“ si Alois Liškutín zahrál nejen ve více filmech Jiřího Menzela, na kontě má filmových titulů padesát, o seriálech ani nemluvě.
Na samotě u lesa:
Sedlák z Tvarožné
Do staré rodiny moravských sedláků se Václav Alois narodil 23. září 1929. Některé zdroje tvrdí, že přišel na svět přímo v Brně, podle jiných v některém ze tří Otíků na Jihlavsku a Žďársku, další uvádějí obec Tvarožná, v níž se v roce 1805 odehrálo nejkrvavější střetnutí napoleonských válek, bitva tří císařů. V známé vinařské obci, v níž hospodařili jeho rodiče Marie a Alois, každopádně prožil dětství se sestrami Marií a Věrou a mladším bratrem Františkem, který ale brzy zemřel. Do měšťanky chodil v sousedních Pozořicích, a pak nastoupil v roce 1946 na dvouletou rolnicko-zemědělskou školu ve Šlapanicích, aby získal potřebné vědomosti pro následné převzetí rodinného gruntu. Nakonec ale nebylo co přebírat, protože po únoru 1948 rodina o většinu majetku přišla.
Syn kulaka
Jeho strýc generálmajor MUDr. Josef Liškutín patřil k nejlepším epidemiologům našeho zdravotnictví a za druhé světové války prošel s 1. československým armádním sborem z ukrajinského Chustu až do Prahy. Díky mamince začal Alois brzy hrát s ochotníky divadlo, jeho teta Věra Knosová byla členkou operního souboru Státního divadla v Brně. Obě jeho sestry zpívaly v kostele na kůru a hudební nadání zdědil i Alois. Hrál na klavír a kytaru, v roce 1949 byl přijat ke studiu dramaturgie na brněnskou konzervatoř, z níž byl vzápětí převeden na nově založenou Divadelní fakultu JAMU. Jako syn kulaka ale musel předčasně skončit, tím spíš, že navíc odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže.
Vedoucí autoprovozu Dalibor ve filmu Jiřího Menzela Kdo hledá zlaté dno; foto Česká televize
S pétépákem šup do dolu
Místo školy narukoval k „pétépákům“ (pomocný technický prapor – pozn. autorky) a byl přidělen na šachtu dolu Československý pionýr OKD v Petřvaldu. Teprve v roce 1953 byl po více než dvou letech propuštěn do civilu ze zdravotních důvodů. Studium nakonec přece jen mohl v roce 1955 dokončit a absolvoval velmi úspěšně dvojrolí v Shakespearově hře Komedie plná omylů. První angažmá získal v Hradci Králové, kde tehdy žil i jeho strýc Josef Liškutín, který působil na Vojenské lékařské akademii jako profesor hygieny. Po návštěvě Moskvy, kam byl předvolán, ale v pouhých 46 letech za záhadných okolností předčasně zemřel a po přímo velkolepém pohřbu byl pochován na hřbitově v Tvarožné. Alois byl z hradeckého divadla po třech sezónách propuštěn, protože odmítl vstoupit do komunistické strany.
Záchranná Jihlava
V té době už byl ženatý a jeho manželka Eva čekala syna, takže rodinná situace vypadala zpočátku hodně dramaticky. Naštěstí dostal angažmá v Horáckém divadle Jihlava, jehož tehdejšího ředitele Ladislava Panovce nezajímalo politické smýšlení, ale herecké schopnosti. Alois šel z role do role, hrál v zájezdových představeních i estrádách a zapsal se do historie jihlavské scény jako nadějný představitel mladé herecké generace. V roce 1962 se rodina přestěhovala do Brna, přibyla do ní ještě dcera a Alois začal hrát v satirickém divadle Večerní Brno. Krátce nato se stal členem souboru brněnského Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno) a až do odchodu do penze v roce 1990 v něm ztvárnil několik desítek převážně charakterních rolí. Současně také učil dramaturgii v Lidové škole umění v Rousínově.
Komorník Julián v televizní detektivce z roku 1991 Pravda visí na vlásku; foto Česká televize
Vykoupení z hříchů
Kvůli mimopražskému angažmá využívali pražští filmaři jeho talentu jen výjimečně, mnohem častěji natáčel ve Filmovém studiu Gottwaldov. Před kamerou stanul poprvé až v roce1965 jako muž X v dramatu o v tajemné vraždě na pokyn tajných služeb Anděl blažené smrti. Na další příležitost pak čekal až do roku 1971, kdy dostal malou roli v sportovní komedii Bořivoje Zemana Ženy v ofsajdu. O tři roky později ho konečně objevil Jiří Menzel. Právě začínala normalizace, Menzel zpočátku nesměl natáčet, takže své předchozí hříchy musel vykoupit příkladným budovatelským dramatem Kdo hledá zlaté dno, c němž Aloise obsadil jako vedoucího autoprovozu Dalibora. V roce 1976 mu svěřil chalupáře Roberta Kosa v rodinné komedii Na samotě u lesa a vídáme ho v jeho Postřižinách jako ředitele spořitelny Šefla.
Od divadla k politice
Filmů měl na kontě padesát, zahrál si i v řadě televizních seriálů, od Legendy o živých mrtvých po Četnické humoresky, hlavní role se ale nikdy nedočkal. Občas ale dostal příležitost i v zahraničních produkcích, například v koprodukčním mysteriózním dramatu Kašpar Hauser. Velmi často dostával vedlejší role v televizních inscenacích, spolupracoval s rozhlasem a tu a tam i s dabingem. Po roce 1989 uměleckou činnost omezil, tím víc se ale začal angažovat v řadách KDU-ČSL a byl členem výboru Svazu členů PTP. Naposledy stanul před kamerou v brněnském televizním studiu jako ženský lékař v úspěšném seriálu Četnické humoresky. Alois Liškutín zemřel náhle 10. října 2000 v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Horácké divadlo Jihlava, Masarykova univerzita Brno, Obec Tvarožná, Encyklopedie dějin Brna, iDnes.cz)
Vložil: Adina Janovská