Jak bordel se sídlem v Moskvě prodloužil Hitlerův pobyt v Berlíně. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
23.09.2023
Foto: Wikimedia; Balcer – Vlastní dílo, CC BY 3.0
Popisek: Sovětský pevnostní kanón 76mm (L-17)
Žádný sovětský občan nevěděl před druhou světovou válkou nic o žádné Stalinově linii, a přesto tehdy každý sovětský občan pevně věřil, že ho tato linie ochrání před jakýmkoli útokem. V SSSR se totiž linie opevnění západních hranic, o níž věděl každý, nikdy nenazývala Stalinova linie.
Ten název vynalezl žurnalista lotyšské revue, jehož článek byl přetištěn v britském Daily Express. Odtud se sousloví rozšířilo v západním tisku. Jako řada jiných evropských zemí v meziválečném období (Francie, Německo, Československo, Finsko atd.) se i Sovětský svaz soustředil na výstavbu opevňovacího pásma podél svých hranic. Nešlo samozřejmě o jakousi čínskou zeď od Baltského moře k moři Černému, k čemuž by mohlo svádět slovo linie. Jednalo se o systém obranných staveb, sestávající z takzvaných opevněných prostorů.
Opevněné prostory
Opevněný prostor je soustava 200 až 400 bunkrů („stálých obranných bodů“) a překážek z ostnatého drátu až v padesáti řadách („zajišťovací pásmo“), shromážděná při významné dopravní trase kolem základní „stálé obranné stavby“. Bunkry byly stavěny v skupinách k vzájemné podpoře a každý z nich měl mít posádku v počtu 10 až 40 mužů. Hloubka obrany od předních pozic a překážek k stálé obranné stavbě činila asi dvanáct kilometrů. Stavba samotná měla hloubku do zázemí asi čtyři kilometry. Každý opevněný prostor (dále OP) měl svou správu a štáb, tři až čtyři samostatné kulometně-dělostřelecké prapory, dělostřelecké oddíly až do síly pluku, rotu automobilové přepravy, ženijní a spojovací prapory. V době ohrožení se do OP mohlo soustředit až osm praporů vojska.
Opevněné prostory, budované podle jednotných plánů a stejné obranné metodiky, se od sebe nacházely ve vzdálenosti 50 až 180 kilometrů. Počítalo se s tím, že je na křídlech ochrání přirozené terénní překážky. Základním smyslem OP pak byla dlouhotrvající obrana, při níž se vojskové štáby, spojovací a zásobovací uzly, opravárenské dílny a lazarety nacházely v bezpečí před nepřátelským útokem. Jako opěrná základna daného uskupení vojsk (založeného na pěší divizi, nebo nejlépe na celém armádním sboru) mohl OP sloužit k obraně i k útoku. Při neúspěšném útoku plnil klasickou úlohu „předem připravených pozic“, vhodných k stažení jednotek.
Výstavba pásu OP začala v letech 1927-1928. V roce 1937 bylo dokončeno třináct OP na západní hranici a třináct na Dálném východě. Na západní hranici se jednalo o OP karelský, kingiseppský, pskovský, polocký, minský, mozyrský, korosteňský, kyjevský, novograd-volyňský, letičevský, mogilev-podolský, rybnický a tiraspolský. Kupříkladu kyjevský OP, vybudovaný v letech 1929–1935, zahrnoval pětašedesátikilometrový řetěz bunkrů. V letech 1938–1939 se v mezerách mezi jednotlivými OP na západě začalo s výstavbou dalších osmi OP. Byly to OP ostrovský, sebežský, skucký, šepetovský, izjaslavský, staro-konstantinovský, ostropolský a kameněc-podolský.
„Neproniknutelná linie“
Následně pak do celého systému zasáhla politika. V srpnu 1939 byl uzavřen pakt mezi Německem a SSSR, v jehož důsledku se sovětská hranice během následujícího roku posunula průměrně o 200 až 300 kilometrů na západ (anexe Pobaltí, částí Polska, Rumunska a Finska). Zatímco linie OP na „staré hranici“ (tzv. Stalinova linie) byla konzervována, na „nové hranici“ byla od Baltu po Karpaty neprodleně započata výstavba nového pásma OP. Vzhledem k vžitému termínu „Pakt Molotov–Ribbentrop“ se jí začalo na Západě říkat Molotovova linie. Občané SSSR ovšem o takovém názvu opět nikdy neslyšeli. Opět bylo budováno třináct OP: těljašský, šjauljajský, kaunaský, alituský, grodněnský, osovecký, zambrovský, brestský, kovelský (ljubomlský), vladimir-volyňský, strumilovský a przemyšlský. Každý chránil asi 100 kilometrů hranic. Linie ovšem nebyla zdaleka dokončena. V okamžiku německého útoku bylo dostavěno 880 hlavních staveb z plánovaných 5807. Připravenost linie činila asi 15 až 20 procent.
O nedokončenosti linie „na nové hranici“ (tj. Molotovovy) nikdo nepochyboval, takže když ji útok wehrmachtu 22. června 1941 hravě překonal, nebylo to nikomu příliš divné. V předválečných letech se však v SSSR i v zahraničí utvořil hotový mýtus o neproniknutelnosti linie na staré (před „molotovovsko-ribbentropovskou“ anexí východních částí Evropy) hranici (tj. linie Stalinovy). V prvních dnech hitlerovského vpádu byly masy obyvatel SSSR pevně přesvědčeny, že wehrmacht bude na linii staré hranice zcela jistě zastaven. Do linie byly opravdu osazeny kulometné prapory a ustupující jednotky Rudé armády.
Stalo se ale něco nečekaného. Boj o pevnůstky OP trval většinou nanejvýš dva tři dny. Palebné stavby Stalinovy linie byly rychle ničeny v součinnosti dělostřelectva a zvláštních útočných skupin německé pěchoty. Dělostřelectvo (včetně protiletadlového a protitankového) vedlo proti střílnám cílenou palbu, čímž jejich vlastní palbu výrazně omezovalo. Mezitím se k pevnůstkám těsně přiblížily útočné skupiny a použitím silných trhavých náloží prolamovaly jejich zdi a stropy. Když tedy k zastavení nepřítele nedošlo a Němci prošli i touto linií jako nůž máslem (odpor v jednotlivých prostorech trval většinou několik dnů, výjimečně několik týdnů), přišel celonárodní šok. Co se to vlastně stalo?
Tank a letadlo
Husté řady zajišťovacího pásma z ostnatého drátu spolu s nespočtem kulometných palpostů představovaly nepochybně nepřekročitelnou překážku pro pěchotu i jízdu v éře první světové války. Tehdy platilo, že pokud už armáda zaujala obranu, pokud se zakopala do země, tj. vykopala zákopy, okopy, vybudovala zákopové bunkry a zašněrovala to celé ostnatým drátem, nedařilo se takovou obranu prorvat dokonce ani po mnohaměsíční dělostřelecké přípravě. Existují ovšem dva důvody, proč se během meziválečné éry stala vlastně každá taková opevněná linie beznadějně zastaralou (generálové se ostatně vždy připravují na minulou válku). Jeden z těch důvodů se jmenuje tank a druhý letadlo.
I lehký tank dokáže vyčistit terén od ostnatého drátu se stejnou snadností, s níž koště smetá pavučiny. Sověti samozřejmě tento fakt chápali a vybavili už Stalinovu linii těžkými děly. Vzhledem k náročnosti takového vybavení byla ovšem linie takto zařízena jen asi z deseti procent a u nových OP z asi dvaceti procent. Použitá děla byla přitom až padesát let stará. U Molotovovy linie měl být tento poměr zvýšen na 40 až 45 procent použitím nejnovějších dělostřeleckých systémů se skvělou periskopickou technikou.
Pak je tu ale ještě ten druhý důvod zastaralosti pevností. Nejmohutnějším polním dělem, schopným účinné střelby do pevností, byly houfnice o hmotnosti přes 17 tun, střílející z kanonu ráže 203 náboje o váze 100 kilogramů. Vzhledem k silně omezené pohyblivosti takového kolosu se ovšem takových děl moc nevyrobilo (v sovětské armádě jich bylo pouze sto, zatímco děl nižších ráží 76–152 mm měla Rudá armáda k dispozici přes 70 000). Mnoha vojenským odborníkům se tedy po první světové válce zdálo, že tato objektivní mez pro nárůst hmotnosti munice polního dělostřelectva umožňuje výstavbu prakticky nezranitelných stálých obranných staveb a bodů.
Jenže letadlo uneslo bombu o uvedené hmotnosti 100 kilogramů už tehdy, kdy sestávalo z dýhy, potažené celtovinou. Střední dvoumotorové bombardéry, jako britský Wellington a německý Heinkel-111, unesly bomby o hmotnosti 1800 kilogramů. Těžký čtyřmotorový bombardér TB-7 pak byl v přepravní variantě schopen unést bombu pětitunovou. Od prvního použití takových bomb byly pevnostní stavby jakéhokoli typu, od Maginotovy linie po Atlantický val, odsouzeny k nebytí. Po druhé světové válce se právě proto od výstavby těžkých obranných linií zcela ustoupilo.
Příliš rychlý pod linií
Sovětské obranné linie tvoří ovšem i v těchto chmurných souvislostech výjimku. Přestože ve chvíli německého útoku disponovaly téměř 15 000 protitankovými kanony, tankové jednotky wehrmachtu překonaly obě sovětské linie až příliš rychle. Na otázku, proč se Němcům v létě 1941 podařilo tak snadno překonat nepřekonatelná opevnění, existují různé pokusy o odpověď.
Mnozí vysoce postavení velitelé Rudé armády napsali po válce paměti. Lze z nich kupodivu jednotně vyčíst, že pevnosti na Stalinově linii byly po roce 1939 zbaveny výzbroje (nebo dokonce zničeny), protože se na nové státní hranici začala stavět nová linie. Žukov naopak tvrdí ve svých pamětech, že pevnosti rozhodně ničeny a odzbrojovány nebyly a že prostě „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně starých opevněných prostorů využít“. Tato Žukovova verze navozuje přeludný dojem, že wehrmacht si zkrátka dovolil útočit jinak, než jak čekalo velení Rudé armády. Těžko si lze ovšem představit, jak jinak lze útočit na opevněné prostory, kromě snahy je buď probít čelně a z křídel, nebo je obejít a likvidovat obklíčením. Což jsou samozřejmě jediné způsoby boje, jimiž je wehrmacht v létě 1941 reálně ničil.
Záhada a její vysvětlení aneb Schweinerei
Pravda je nejspíš mnohem banálnější, jak tomu často bývá. Za prvé se o likvidaci opevnění Stalinovy linie nenašly žádné dobové zmínky. Za druhé, což je zde hlavní, našly se naopak zajímavé dokumenty o tom, jak linie vlastně vypadala v době dokončování výstavby. Dodnes se sice má za to, že sovětské linie byly svou kvalitou srovnatelné s obrannými liniemi jiných států, ale opomíjí se jeden zásadní rozdíl. Ten rozdíl přesně vystihuje sovětský systém, jak ho znají ti, kdo ho ještě zažili u nás.
Pomineme nyní peripetie, vzniklé už při projektování, které se provádělo na topografických mapách z let 1909–1913, takže během výstavby často docházelo k excesům. Například jeden z bunkrů tiraspolského OP měl být postaven přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného v roce 193… Horší to bylo se samotnou výstavbou. V letech 1938–39 se konala inspekce stavu pevností, a ta zjistila následující fakta: Do bunkrů byla osazena jen třetina potřebného počtu děl, a ta byla většinou nekompletní. Vinou pozdního dodání plánů bylo v sledovaném (kyjevském) prostoru postaveno jen 13 z 91 objektů. Plány měly nedostatky, narušující jejich základní užití. Stavby byly provedeny z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Stěny bunkrů byly často až o 15 centimetrů tenčí. Vzhledem k tzv. rozestavěnosti docházelo navíc k tomu, že mnohé stavby se v okamžiku dokončení automaticky stávaly stavbami, „vyžadujícími generální opravu a rekonstrukci“.
Uveďme zde dvě z kontrolních hlášení za leden a únor 1939, kdy byla Stalinova linie jedinou linií obrany státu (tj. před rozšířením SSSR na západ). Náměstek lidového komisaře vnitra Ukrajinské SSR B. Kobulov hlásil 11. ledna 1939:
„Levé a pravé křídlo (Kyjevského opevněného prostoru) nejsou chráněna a umožňují nepříteli volný průchod (levé křídlo na 4 km a pravé na 7 km šířky)… Uprostřed zóny OP se nachází sedmikilometrové pásmo, skrze něž by nepřítel mohl projít přímo do Kyjeva… Přední okraj stálého pásma je od Kyjeva vzdálen jen 15 kilometrů, což by nepříteli umožnilo ostřelovat Kyjev i bez dobývání opevněného prostoru…“ – „Všechna děla (mogilev-jampolského okruhu) jsou sestavena z nesouvisejících součástí různých kanonů. K dělům neexistuje dokumentace. Děla, zabudovaná do staveb z roku 1932, byla poprvé rozebrána a čištěna až v roce 1937, takže hlavně jsou zevnitř úplně zrezavělé. Pružiny válců jsou u většiny děl nesprávně umístěny (místo levé pružiny je umístěna pravá hlavová), což by při palbě vedlo k samovolnému odšroubování hlavy kompresorového válce a po několika výstřelech by se hlaveň děla mohla utrhnout z ukotvení.“
A zde je hlášení lidového komisaře vnitra L. Beriji lidovému komisaři obrany Vorošilovovi z 13. února 1939:
„Přes dlouhodobou výstavbu a dodatečné vybavení nemůže být pskovský a ostrovský opevněný prostor momentálně považovány za bojeschopné. Kvůli nesprávně projektovanému a nesprávně vybudovanému vnitřnímu vybavení není u většiny bunkrů možné, aby byly obsazeny jednotkami… Kvůli špatnému měření hloubky podzemní vody je ve stavbách voda do výše 20 až 40 centimetrů. Vodovod přitom nefunguje… Opevněné prostory nejsou vybaveny elektřinou… Zásobovací střediska nebyla postavena… Kvůli neschopnému plánování opevněných prostorů nemohou jejich palebné pozice vést palbu na vzdálenost přes 50 až 100 metrů, protože v terénu jsou vyvýšeniny a nevykácené lesy… Dělostřelecké vybavení OP sestává z šesti zastaralých polních děl z roku 1877, ke kterým nejsou náboje…“
Svědectví nepřítele
Takových hlášení byla celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA proto považovali dané stavby za zcela nepříhodné pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce generálního štábu, komisariátu obrany a ÚV VKS(b) se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem, v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila: „Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby.“ – „Tankové prapory a roty podpory OP existují jen v seznamech, protože se jedná o zastaralé a zcela opotřebované stroje, vyrobené v letech 1929 až 1933 a použitelné jedině jako nehybné palebné body. Pro tankové roty podpory OP neexistují zásoby paliva.“ – „Přes opakované směrnice o nezbytnosti výstavby krytých zařízení s tankovými věžemi, vybavenými kanony a kulomety, k čemuž bylo ženijní správě dodáno k dispozici přes 300 tanků T-18 a T-26, dodnes žádné takové zařízení neexistuje. Tankové věže jsou nasazeny na tankových trupech, zakopaných do země a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek…“
Další (od roku 1932 už desáté) vládní nařízení pro vylepšení systému opevnění na starých i nových hranicích bylo vydáno 25. května 1941 a poslední z podobných dokumentů je z 11. června 1941. Byl tedy vydán jedenáct dní před nacistickým vpádem do země a je zřejmé, že za tu dobu se toho asi moc vylepšit už nestihlo. O tom ostatně svědčí další významné hlášení, a to už od nepřítele. Dne 17. července 1941 byl na štábu sovětské 20. armády vyslýchán německý ženista poručík Böhm, zajatý při bojích u Orši.
Zde je úryvek z výslechu: „Naše rota měla za úkol zablokovat a zničit betonová opevnění na linii staré hranice Sovětského Ruska… Měli jsme skvělý výcvik v rámci postupu spolu s motorizovanými skupinami a tankovými jednotkami… Svůj úkol jsme ale nemohli splnit, protože nebylo co plnit. Namísto mohutných opevněných linií, s nimiž se počítalo, jsme narazili jen na zanedbané betonové stavby, které často ani nebyly dokončeny… Když na nás některé palebné body vůbec začaly střílet, snadno se daly obejít za terénními vlnami… Dlouho jsme nemohli uvěřit, že tohle má být ta nepřekonatelná linie staré hranice…“
Železná košile
Je ovšem nutno dodat, že i přes neuvěřitelné nedostatky byly palebné body OP někdy schopny klást wehrmachtu odpor. Karelský OP (jeden z nejstarších) byl základem obrany Leningradu až do června 1944. Kyjevský OP byl od začátku července po 19. září 1941 základem obrany Kyjeva. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila. Posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a przemyšlského OP kladly nepříteli tvrdý odpor skoro dva týdny. Mnohé OP byly přitom opuštěny až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Nic to však nemění na tom, že snad účinněji než wehrmacht se na dobytí Molotovovy a Stalinovovy linie podílel typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě.
Je zde dokonce patrná určitá kontinuita. Ruská carská armáda používala své pevnosti jako skladiště vojenského haraburdí. Na začátku 21. století se ukázalo, že úplně stejně se před i po pádu SSSR používala sovětská opevnění z dob studené války. Není tedy zase až tak podivné, že dočista stejně se vyšší i nižší velení Rudé armády chovalo k opevněným prostorům, budovaným v letech 1927–1941. Danou situaci nedokázala zvrátit žádná vládní nařízení a sebedrakoničtější tresty. Setrvačnost je železná košile. Tradiční princip „Potěmkinovy vesnice“ se zjevně nevyhnul ani slavné Stalinově a Molotovově linii.
V neposlední řadě se na špatném stavu sovětských obranných linií zřejmě podepsal fakt, že doktrína „dělnicko-rolnické“ Rudé armády počítala s přenesením války na území nepřítele, tj. s válkou útočnou. Ale o tom už jsme psali jinde.
Zdroje: J. Lucas: Válka na východní frontě 1941-1945, Praha 1997, A. Metla: Linija Stalina: pravda i pamjať istorii, Minsk 2006, M. Solonin: 25 ijuňja: gluposť ili agressija?, Moskva 2008, M. Svirin: Začem Stalin uničtožil „Liniju Stalina“?, Priozersk 1997
Vložil: Bruno Solařík