Tisovo slovenské vojsko: antifašisti i vyhladitelé běloruských Lidic. Pátrání Bruno Solaříka
16.09.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Andrej Hlinka a Josef Tiso
Armáda Slovenského štátu (o níž se běžně neví, že byla méně početná než součet Slováků, bojujících v rámci Svobodovy armády a Slovenského národního povstání) poznala Azovské moře, Kavkaz i Dolomity, a to nikoli na dovolené, nýbrž jako pomocnice Hitlerova Wehrmachtu. Nakonec se původní Tisovi vojáci vrátili domů spolu s Rudou, československou zahraniční i americkou armádou. Příčiny a čtenářsky nepříliš známé události této anabáze v sobě nesou místy až absurdní příběhy.
K odtržení Slovenska od ČSR v březnu 1939 došlo především z Hitlerova záměru rozbít Československou republiku, a anulovat tak západní garance její suverenity, aby mohl české země připojit k Německu. Samotné Slovensko dostalo na výběr: buď samostatnost, nebo pohlcení Maďarskem. Volba byla jasná. Obranné možnosti slovenského státečku byly ovšem žalostné. Po 15. březnu totiž došlo k repatriaci důstojníků a vojáků českého původu, po níž zbyl v jednotkách na slovenském území jen zlomek mužstva i velení.
Tři slovenské autobusy jako první spojenec Hitlera
Slovenský štát byl hned týden po svém vzniku uvržen do války. Maďarská armáda se tehdy po obsazení zbytkové Podkarpatské Rusi, jejíž část byla Maďary zabrána už po Mnichově (jako samostatná se jmenovala Karpatská Ukrajina, v maďarské terminologii Karpatsko), obrátila proti východu Slovenska a (poté co už od roku 1938 byly zabrány i blízké Košice) za „právní“ asistence Německa přičlenila pás území východně od města Michalovce k Maďarsku. V této malé třídenní válce vlastně slovenská armáda prodělala křest ohněm. Vzhledem k naprosto zoufalému stavu se útoku bránila poměrně úspěšně. Následovalo dobrodružství s Polskem v září 1939. V německo-polském konfliktu, z něhož se rozhořela druhá světová válka, bylo tehdy Slovensko jediným Hitlerovým spojencem (!). Dobová protektorátní anekdota líčí, že prezident Tiso prý Hitlerovi na jeho žádost o vojenskou pomoc odpověděl: „Príde celá armáda – všetky tri autobusy budú plné.“ Ve skutečnosti by se slovenská armáda po mobilizaci osmi ročníků do tří autobusů přece jen nevešla, čítala přes 50 000 mužů. Slovenské vojsko bylo přičleněno k německé armádní skupině Jih a 1. září v 5 hodin ráno obsadila slovenská pěchota první polské vesnice. Hlavní boje německo-polského konfliktu ovšem probíhaly v jiných úsecích fronty, takže během měsíční kampaně za Tatrami ztratila slovenská armáda 18 padlých.
Pro útok na SSSR mobilizovalo Slovensko přes 65 000 mužů. Jednotky nepočetné Rychlé skupiny (později Rychlé brigády) pod velením plukovníka Pilfouska (který byl, podobně jako jeho protivník, pozdější vůdce SNP Šmidke, sudetoněmeckého původu) a se styčnými důstojníky německé 17. armády se ráno 22. června 1941 začaly formovat v okolí Medzilaborců. Hranice SSSR překročily 24. června. Rychlá skupina/brigáda se ihned dostala pod palbu sovětského dělostřelectva a musela ustoupit, zatímco hlavní masa vojska, nazvaná Polní sbor, se pro naprostý nedostatek dopravních prostředků přesouvala pěšky. Postup kupředu byl možný jen díky úspěchům sousedních německých jednotek. O měsíc později se Rychlá brigáda účastnila nerozhodné bitvy u západoukrajinského Lipovce nedaleko města Vinnica, v níž se prokázala její slabost. Generál Čatloš proto nařídil reorganizaci obou uskupení do Rychlé divize pod velením plukovníka Turance (později plukovníka Jurce), postupující s Němci kupředu, a Zajišťovací divize pod velením plukovníka Malára (později plk. Kuny), používané k zabezpečení dobytého území a k boji proti partyzánům.
Rychlá divize
V září 1941 dostala Rychlá divize za úkol střežit úsek fronty na břehu Dněpru, zatímco německé jednotky von Reichenauovy skupiny obkličovaly Kyjev. Po odražení sovětského pokusu překročit Dněpr se divize hnula s postupujícími Němci sama přes řeku u Kremenčugu a za občasných útoků sovětského letectva dorazila k Azovskému moři. Na pobřeží mezi Mariupolem (ano, válka se stále vede na týchž strategických místech) a Taganrogem o délce 120 kilometrů pak měla za úkol bránit případným sovětským pokusům ve vylodění z moře. Koordinaci jednotek zajišťovala rybářská loď, vybavená kulomety a opatřená slovenskou vlajkou.
V první polovině roku 1942 bránila Rychlá divize dvanáctikilometrový úsek fronty před sovětskými pozemními protiútoky, které ustaly až po německém postupu na Charkov. V červnu vyrazila Rychlá divize díky nové organizaci automobilových jednotek doopravdy tak rychle na východ, že se proudy jejích nákladních vozidel pohybovaly svižněji než německé tanky. 22. června obsadila divize Rostov na Donu a byla první jednotkou Osy, která utvořila předmostí na jih od Donu. Při následujícím postupu pak urazila 800 kilometrů až do Krasnodaru pod Kavkazem. Ironie osudu tomu chtěla, že teprve po tomto triumfálním postupu náklaďáků, které fungovaly jako svérázná náhrada obrněných vozidel, dorazily k divizi ze slovenského (tehdy Turčianského Svätého) Martina její opravené tanky. Ty se pak další ironií osudu hodily především pro dopravu munice k bojujícím jednotkám, tedy jako náhrada za náklaďáky, které přes podzimní bahno neprojely.
Právě tehdy se celá situace začala obracet. V lednu 1943 zahájila Rudá armáda dlouho připravovanou ofenzivu, v jejímž důsledku se čtvrt milionu německých vojáků dostalo do obkličovacího kotle u Stalingradu a zbylé jednotky musely na celé frontě zahájit ústup, aby se do obklíčení nedostaly i ony. Rychlá divize se z přístavu Tamaň přeplavila na Krym, přičemž kvůli útokům sovětských letounů utrpěla značné ztráty na vybavení (zbyl jí například jen jeden tank!). Nyní divize hájila Perekopskou šíji, tedy přístup z pevniny na krymský poloostrov. To už se z uvedených důvodů jednalo i oficiálně o divizi nikoli obrněnou, nýbrž pěší. Po evakuaci Krymu byl zbytek Rychlé divize přepraven do Rumunska. Tam už byla „divize“ využívána jen při opevňovacích pracích za frontou. Od září 1944 byla dokonce kompletně odzbrojena a stala se z ní prostá pracovní jednotka. Na konci války byla Rudou armádou zajata u Balatonu a poslána domů.
Zajišťovací divize
Jednotky Zajišťovací divize (asi 8000 mužů ve dvou pěších plucích) se po celou válku pohybovaly v prostoru ukrajinsko-běloruského pohraničí mezi Žitomirem a Homelem. Proti partyzánům zde operovaly kromě Slováků také jednotky německé polní policie, maďarských honvédů a kolaborantů z obyvatelstva Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí. Vzhledem k naprostému nedostatku dopravních prostředků si Zajišťovací divize z nouze postavila improvizovaný obrněný vlak, který pak používala k ochraně místní trati. Až v létě 1942 byla divize vybavena rotou obrněných automobilů, rotou tanků LT-40 a nakonec i stíhací letkou s československými stroji Letov-Š-328. Po následné srážce u Lojeva byla však rota automobilů zcela zničena. Silně oslabená tanková rota byla pak používána jen k ochraně pěších pluků a nepodnikala žádné útočné operace. V květnu 1943 už divize neměla tanky vůbec.
Jako obyčejná pěší divize byla ze sovětského bojiště nakonec stažena a přemístěna až do severní Itálie (kam bylo tehdy posláno i české protektorátní vládní vojsko). Tam byla podobně jako Rychlá divize používána především ke stavbě obranných opevnění. V listopadu 1943 byla dokonce přejmenována na pouhou Technickou brigádu. Na rozdíl od Rychlé divize jí byla ponechána základní výzbroj, ale do žádných bojů už ji německé velení neposlalo.
Technická brigáda se v Itálii rozhodně nevyznačovala žádnou nacistickou pravověrností. Naopak se zapojila do spolupráce s místními partyzány skupiny Garibaldi a řada vojáků brigády se k nim přímo přidala. Nakonec se Technická brigáda v Itálii spojila s protektorátní brigádou vládního vojska. Obě jednotky utvořily Skupinu československých vojsk v severní Itálii. Ta se v dubnu 1945 podílela na osvobozování Lombardie. Vojáci bývalé Zajišťovací divize se poté v rámci této Skupiny vrátili domů na Slovensko přes americký sektor a přes Plzeň.
Není pluk jako pluk
Stažení Rychlé i Zajišťovací divize z východní fronty a jejich degradace na pouhé pracovní jednotky byla způsobena především četnými dezercemi Slováků, kdy v některých případech přecházely frontu na sovětskou stranu celé menší jednotky o stovkách mužů najednou (jak známe ze Švandrlíkových Černých baronů: „Nepřátelům zřízení zbraně do ruky nepatří“).
Protiválečně ovšem nevystupovali úplně všichni. Svébytný příklad rozdělení přístupu zde skýtá odlišné chování velitelů obou pluků Zajišťovací divize. Jednotky 102. pluku se z vůle horlivého nacisty plukovníka Pilfouska (později příslušníka SS) daly počítat ke kolaborujícím. V reakci na zabití osmi vojáků partyzány byla dokonce při pluku utvořena trestná jednotka, pojmenovaná podle nejvyššího slovanského boha Perun (!), jejíž členové zcela po nacisticku postříleli všechny obyvatele nedaleké běloruské vesnice Malodušye, nahnané do jednoho z domů, který pak zapálili. (Lidice symbolicky odkazovaly na slova lidskost, Malodušye zase na malé duše či malodušnost.) Jiní vojáci a důstojníci, kteří se marně snažili událost odvrátit, a ohlásili pak věc nadřízeným, dostali důtku pro „překážení v boji proti partyzánům“.
Naopak velení 101. pluku se díky antifašistům plukovníku Čánimu, podplukovníku Kmickiewiczovi, poručíku Rohačíkovi a kapitánu Nálepkovi dohodlo s partyzány na vzájemném neútočení, které trvalo celé měsíce a podobalo se daleko víc přátelské spolupráci, než ozbrojenému nepřátelství.
Působení Slováků na německé východní frontě bylo celkem víc než rozpačité. Na rozdíl od disciplinovaných německých jednotek se ve slovenské armádě prokázaly od počátku operace Barbarossa závažné nedostatky. Vojáci i velitelé měli tendenci při každém zahájení nepřátelské palby hned utíkat, zatímco personál automobilových dílen utajoval svou schopnost opravit poškozené tanky a vozidla na místě, takže musely být posílány na řadu měsíců k opravě na Slovensko. Jinými slovy se jasně ukázalo, že zatímco proti Maďarsku roku 1939 šlo o obrannou válku a proti Polsku existovala téhož roku aspoň trapná záminka navrácení v roce 1920 Polsku ostoupených částí Oravy a Spiše, k nimž tamtéž Poláci v roce 1938 připojili další okupované území (a které Němci Slovenskému štátu pak ponechali jako miniaturní náplast za jednu třetinu slovenského území, které po rozbití první republiky získali Maďaři), pak válka proti slovanskému SSSR neměla u slovenských vojáků ani obyvatelstva žádné zdůvodnění, a tudíž žádnou podporu. Je v této souvislosti příznačné (i když málo zmiňované), že mnohem víc Slováků, než v jednotkách Slovenského štátu, bojovalo za války v sovětských i spojeneckých jednotkách a ve Slovenském národním povstání.
Legenda versus pravda jménem Ján Nálepka
Kapitán slovenské armády Ján Nálepka se jako náčelník štábu 101. pluku Zajišťovací divize zasloužil o záchranu obyvatel čtrnácti obcí u běloruského Jelska. O přípravě hrůzné výpravy wehrmachtu, při níž měli být obyvatelé všech vesnic postříleni a domy spáleny, se Nálepka dozvěděl díky žádosti místní německé posádky o pomoc slovenských vojáků v tak rozsáhlé operaci. Nálepka nejenže slovenskou účast na masakrech civilistů odmítl, ale okamžitě o akci tajně informoval partyzány, kteří stihli obyvatelstvo všech vsí během několika hodin evakuovat. V Jelsku má za to Nálepka nejen svou ulici a pamětní desku, ale jeho památka je zde opravdu vděčně uctívána.
K sílícímu podezření ze styků s partyzány přibylo na místní gestapo hlášení z Popradu, že tam Nálepka na dovolence v opilosti urážel německé vojáky a křičel: „Ja sa Hitlerovi, Tisovi aj Šaňovi Machovi vyserem na hlavu. A teraz, keď chcú, nech ma aj zastrelia!“ V předvečer zatčení byl varován a s dalšími dvěma důstojníky přeběhl v květnu 1943 k partyzánům. Pod krycím jménem Rjepkin se stal velitelem 1. československého partyzánského oddílu v SSSR. V listopadu 1943 padl při osvobozování ukrajinského města Ovruč. Je jediným Slovákem s titulem Hrdina Sovětského svazu za bojovou činnost. Po válce z něj režimní propagandisté udělali komunistu, kterým nikdy nebyl. Jako vzdělaný člověk se sociálním cítěním a přesvědčený stoupenec obnovy Československa se prostě jen nemohl dívat na hitlerovské vraždění a v boji proti němu padl. Roku 2004 byl posmrtně povýšen do hodnosti brigádního generála.
Zdroje: Baka, I.: Slovenská republika a nacistická agresia proti Poľsku, Bratislava 2006, Kamenec, I.: Slovenský štát v obrazech. Praha 2008, Kliment, Ch. K.; Nakládal, B.: Slovenská armáda 1939–1945, Praha 2006, Nálepka, Jozef (ed.): Iní o kapitánovi Jánovi Nálepkovi (zborník spomienok a dokumentov k nedožitým 90. narodeninám), Spišská Nová Ves 2002
Vložil: Bruno Solařík