Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sovětské Ukrajině veleli Češi. Pátrání Bruno Solaříka

komentář 09.09.2023
Sovětské Ukrajině veleli Češi. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Pixabay

Popisek: Čepičky do pranice; ilustrační foto

Pokud jde o dějiny československých legií, má o nich znalec událostí první světové války poměrně jasnou představu. Ví, že se jednalo o vojsko o síle až padesáti tisíc mužů, že mělo za cíl bojovat na straně dohodového Ruska proti Rakousko-Uhersku a Německu – a že se nakonec proslavilo něčím dočista protichůdným, totiž významným ozbrojeným zásahem do vnitřních ruských záležitostí. Téměř neznámá je však kapitola jiných československých jednotek, které ve stejném období bojovaly na druhé straně – v Rudé armádě.

Počet československých vojsk nebyl tak velký jako počet účastníků sibiřské anabáze Masarykových a Štefánikových legií, ale z vojenského i politického hlediska českoslovenští rudoarmějci rozhodně stojí za řeč. V Rudé armádě totiž po dobu občanské války bojovalo deset až dvanáct tisíc Čechů a Slováků. To je vlastně úctyhodná bojová síla, a uvážíme-li zkušenost, zdatnost a kázeň československých vojáků s čtyř- až pětiletou válečnou zkušeností ve srovnání s jinými složkami tehdejších sotva vzniklých ozbrojených sil bolševiků, které se tvořily nejen z přeběhlých a zajatých carských a bílých republikánských vojáků, ale často také z mužiků nejrůznějších ruských národností, kteří strávili celou první světovou válku doma na poli. Obrat „sotva vzniklý“ není řečnický, když si uvědomíme, že v rané fázi Rudé armády počet československých rudoamějců vlastně převyšoval počet těch domácích.

Jak to tedy bylo s „rudými legionáři“, v české kultuře zastoupenými starým Suchánkem ze seriálu Rodáci (Ota Sklenčka), ale ještě více uhlířem Matějem Budákem ze seriálu Byl jednou jeden dům. Vzpomínáte si: 

 

Československým rudoarmějcem? Proč ne?

Proč vlastně mělo tolik Čechů a Slováků zájem do Rudé armády vstupovat? Odpověď je překvapivá pro ty, kdo žijí v oficiální verzi, že všichni dobrovolní vojáci se vojáky stávají kvůli idejím: vstupovali do ní z téměř stejných sebezáchovných důvodů, jaké vedly jiné Čechy a Slováky ke vstupu do slavných legií. Rozdíl byl začasté jen v tom, KDY byli zajatí rakousko-uherští vojáci verbováni do jednotek bojujících na ruské straně. Před únorovou bílou revolucí 1917, stejně jako po ní, existovala pro české a slovenské zajatce jediná možnost, jak opustit zajatecké tábory: vstoupit do československých jednotek, bojujících na straně Dohody proti Ústředním mocnostem. Vlastenci, usilující o rozbití habsburského „žaláře národů“, stejně jako vojáci, kteří prostě nechtěli setrvávat v zajateckých táborech, ovšem vstupovali do jednotek namířených proti Ústředním mocnostem i poté, co v Rusku došlo k bolševickému převratu.

Po rudém říjnu 1917 a poté, co se ukázalo, že Masaryk s bolševiky nepůjde, nebyla jiná možnost opuštění tábora než vstoupit do jednotek proruských, ale nastala tady jedna převratná změna: nová bolševická vláda „lidových komisařů“ už totiž logicky nehodlala do táborů vpouštět náboráře dosavadních legionářských jednotek. Legie přece nebyly nové Leninově klice nijak podřízeny, takže nábor zajatců by pro bolševiky znamenal jen posilování nezávislé a nevyzpytatelné síly ve vlastním zázemí. Daleko logičtější pro bolševiky bylo poslat do zajateckých táborů pro vojáky ústředních mocností vlastní náboráře a zahájit ve jménu boje proti Ústředním mocnostem budování takových cizineckých jednotek, které by plně podřízeny Moskvě – staronové metropoli, kterou bolševici po dvou stech letech petrohradské vlády cara a prozatímní republikánské vlády znovu udělali svým hlavním městem. V situaci, kdy bolševická Moskva jakákoli nová vojenská uskupení potřebovala přímo zoufale.

Takový nábor začal neprodleně probíhat. Fakt, že ideologickým obsahem bolševických vojenských jednotek byl samozřejmě třídní boj, nehrál v celé záležitosti zdaleka takovou roli, jak by se dalo předpokládat. Rusko i zahraniční vojáci na ruském území totiž už od února 1917 prožívali tak jako tak doslova revoluční zvraty: masové popravy byly na pořadu dne ve všech armádách. Bolševický převrat z října dle juliánského (tedy z listopadu našeho gregoriánského kalendáře, který bolševici zavedli až v roce 1918) téhož roku zde tudíž z povrchního pohledu neznamenal zase tak velkou změnu. Navíc neztrácejme ze zřetele, že masy frontových vojáků, pocházejících většinou z dělnických, rolnických nebo nezámožných středních vrstev, se chovali vstřícně už k umírněným výzvám únorové (bílé) revoluce provést sociální emancipaci a nastolit po pádu polofeudálních impérií nový, radikálně demokratický republikánský řád – což všechno bolševici slibovali daleko radikálněji.

Domů? S Masarykem kolem Zeměkoule – nebo s rudou hvězdou

Bolševická rétorika se vlastně od dosavadní poúnorové propagandy lišila spíš jen zvýšením důrazu na tutéž věc sociální i národní emancipace. Tak se to aspoň muselo jevit zajatcům, kteří samozřejmě neměli možnost rozlišit mezi bolševickou rétorikou a skutečnými záměry likvidace celých tříd obyvatelstva ve jménu sociálního inženýrství Leninovy vlády.

Jediný rozdíl spočíval v tom, že bolševici byli obecně podezírání z tajného souručenství s vilémovským Německem, tedy z realizace vzájemně výhodného obchodu, kdy Lenin způsobí v Rusku zmatek a vyřadí je z války, za což bude Německo tolerovat jeho vládu. Dnes víme, že ty rozšířené „pomluvy“ byly téměř doslova pravdivé a že carský diplomat ve Švýcarsku, baron Michail Bibikov (kterému se v té době mimochodem narodila dcera Marija, kterou si posléze vzal za ženu český herec Hugo Haas) Lenina ve slavném vagónu opravdu zaplomboval a odeslal do vlasti.

Avšak jako každá neoficiální politická dohoda platil tento německo-sovětský obchod jen do té doby, dokud oběma stranám vyhovoval. Brestlitevský mír například uzavřel Lenin v únoru 1918 za krajně nevýhodných podmínek, kdy v podstatě neměl jak chránit vlastní území právě před Němci, kterým bolševický chaos v Rusku vyhovoval nejen k rozvázání rukou na západní frontě, ale i k odtržení významných částí ruského území. V důsledku příměří obsadily jednotky Ústředních mocností na jaře 1918 celou Ukrajinu s Běloruskem a Pobaltím, zatímco bolševici burcovali kohokoli do zbraně na záchranu zbylého území Ruska.

Vzhledem k tomu, že oficiálně byla válka na východní frontě ukončena, naskytla se otázka, co s obrovským československým vojskem. Rozhodnutí přesunout je na západní frontu do Francie přes Sibiř a Vladivostok působilo jako jediná možnost. Byla tu však pořád ještě možnost druhá, totiž bojovat proti Ústředním mocnostem na „neoficiální“ frontě spolu s bolševiky. Právě v tomto smyslu přesvědčovali legionáře rudoarmějci. Namísto zdlouhavého postupu na francouzské bojiště kolem světa (aby se nedostali do rukou Němcům či Rakušanům, pro které by nebyli mezinárodně chráněnými zajatci, ale vlastizrádci, kteří by byli okamžitě předáni do rukou katovi) nabízeli lepší způsob, jak porazit Ústřední mocnosti a dorazit do Prahy. Ten způsob spočíval v rozšiřování bolševické revoluce do střední Evropy. Což tehdy ještě ani vzdělaným nepřipadalo příliš zcestné (jedním z velitelů povstalecké Maďarské a Slovenské republiky sovětů/rad tehdy byl později mezinárodně známý kulturní teoretik György Lukács, velitelem Vídně pro tamní republiku sovětů byl zase jeden z nejoceňovanějších novinářů všech dob, zuřivý reportéř Egon Erwin Kisch, prvním tajemníkem strany Západoukrajinské republiky rad byl zase Ozjasz Szechter – otec pozdějšího polského disidenta a vůdce opozice Adama Michnika).

Nutno říci, že v situaci, kdy nikdo samozřejmě neviděl do budoucnosti, působila tato alternativa dokonce logicky (rozhodně by to byla kratší cesta) a řadu vojáků přesvědčila. Kromě toho v očích většinového domácího obyvatelstva byli ti, kteří bojovali s ním proti zahraniční okupaci, vnímání jako přátelé, zatímco legionáři jako nepřátelé, tzv. běločeši.

ČSSD – zakladatelka československé Rudé armády

K rudým gardám například přešla v únoru 1918 celá rota 7. pluku čs. legií pod velením Vladislava Petrase. V témž únoru 1918 zastavily bolševické jednotky postup Němců u Narvy a Pskova. Z tohoto vítězství vlastně vzešla nová ozbrojená síla bolševiků – Rudá armáda. Svou roli v tomto boji hráli i českoslovenští zajatci bojující na straně bolševiků. Už v červenci 1917, tedy ještě před bolševickým převratem, ovšem vznikl v Berezani (městečku východně od Kyjeva) československý oddíl rudé gardy. V říjnu 1917 byl v Oděse založen internacionální prapor Adolfa Šípka, složený z Čechů a Slováků. Začátkem února 1918 byl v Kyjevě ustaven československý bolševický oddíl čítající 285 mužů a železniční oddíl o 190 mužích.

Jednotky československých rudých gard vznikaly prakticky všude, kde se nacházel větší počet českých a slovenských zajatců, tj. v Kazani a Simbirsku na Volze, v Jekatěrinburgu na Urale, v Irkutsku a Chabarovsku na Sibiři a Dálném Východě – zkrátka po celé trase Transsibiřské železnice. Jedním z největších byl kyjevský oddíl o 1 000 mužích. Tyto jednotky, jimž veleli bývalí legionáři František Kaplan, Vladislav Petras, Josef Sedlář a Ladislav Švarc, vedly na straně bolševiků těžké ústupové boje s německými a rakousko-uherskými vojsky především na Ukrajině, například u Žmerinky, u Romodanu, Žitomiru, Bachmače, Černigova, Charkova a Rostova. Později bojovaly československé oddíly v západním Povolží – u Caricynu (pozdějšího Stalingradu, kde se 25 let nato bojovalo zas) a Balašova.

Zároveň bojovali čs. rudoarmějci proti „bílým“ na Urale a v přilehlých stepích (Perm, Uralsk), na Sibiři a Dálném východě proti jednotkám atamana Semjonova. Jednotka o 200 mužích byla utvořena v západosibiřském Omsku pod velením Josefa Hofmana, která pak bojovala proti bílým až na hranicích s čínským Mandžuskem. Ve Vladivostoku vznikla především z vojáků, kteří už předtím prošly legiemi jednotka československých rudoarmějců o síle 300 mužů pod velením bývalého legionáře Václava Mirovského. Denně přecházelo na sovětskou stranu průměrně deset až dvacet legionářů, v civilu většinou sociálnědemokratických dělníků (komunističtí být nemohli, protože KSČ jako radikální odnož sociální demokracie vznikla v Rusku až v květnu 1918 a doma až v květnu 1921).

Bílí Čechoslováci bojují proti rudým Čechoslovákům (a z vlaku se na to dívají čeští a slovenští navrátilci do Rakouska-Uherska…)

V únoru 1918 Masaryk rozhodl o nezapojení se legionářů do ruské občanské války, nicméně 14. května 1918 se legionáři (už tehdy rozezlení, že na magistrále dostávají přednost protijedoucí vlaky německých a rakouských repatriantů a proti dohodě svých velitelů s bolševiky, že se z Ruska vytratí přes Sibiř východní cestou ani budou zasahovat do místní občanské války), po konfliktu na nádraží v Čeljabinsku (z protijedoucího vagonu někdo vyhodil kus železa, který zabil legionáře Ducháčka, legionáři zastavili vlak a viníka utloukli, načež bylo rudými deset legionářů zatčeno, což vyvolalo československou vzpouru a obsazení města legiemi) byla válka mezi bolševiky a legiemi hotová. Zatím, v dubnu a květnu vzniklo čs. rudoarmějské středisko v západovolžské Penze. Utvořil se zde mezinárodní oddíl pod velením Čecha Slavojara Částka a rovněž 1. československý (rudý) revoluční pluk o 720 mužích pod velením bývalého legionářského důstojníka Jaroslava Štrombacha. Penza byla velkou železniční křižovatkou, kterou projížděly československé legie na východ, takže bylo pro rudé výhodné zřídit zde náborové středisko, které pracovalo mezi vojáky legionářských vlaků. Právě proto uznalo velení čs. legií za nutné Penzu pacifikovat. Když se před městem soustředilo dostatečné množství legionářských vlaků, zaútočilo 28. května, tři dny po prvním ozbrojeném vystoupení legií proti bolševikům, na posádku Penzy o síle 1 500 mužů legionářské vojsko čítající na 8 000 vojáků. Legionáři byli vedeni cíleným heslem potrestat velezrádce z 1. čs. revolučního pluku. Obě strany dobře věděly, že zde jdou do boje příslušníci stejného národa. Penza by se tak dala směle označit za druhý bratrovražedný Zborov, vzhledem k tomu, že i u Zborova bojovali v létě 1917 Čechoslováci v ruských uniformách proti Čechům a Slovákům v uniformách rakousko-uherských.

Přes obrovskou převahu legionářů se obhájci Penzy tvrdě bránili, město však uhájit nedokázali. „Bílí“ Čechoslováci zde porazili „rudé“ Čechoslováky. Nutno dodat, že důvodem tak nízkého počtu obránců Penzy bylo protisovětské povstání v saratovské a kuzněcké oblasti těsně u Penzy, k jehož potlačení byly těsně předtím právě z Penzy odveleny početné oddíly československých rudoarmějců. Po splnění tohoto krvavého úkolu byly zmíněné oddíly včleněny do internacionálního pluku 24. simbirské divize, později zvané železná. S ní prošli rudí Čechoslováci z povolžského Simbirska do poduralského Orenburgu a v létě 1918 se účastnili bolševického záboru východního Povolží až k Uralu. V Samaře vznikl už v dubnu 1918 středně silný oddíl za vedení Františka Šebesty a Jaroslava Haška (o jehož angažmá už jsme v této rubrice psali a ještě se ho dotkneme). V létě 1918 vznikla na uralské řece Kamě (severně od Volhy) ozbrojená rudá říční flotila, které velel čs. rudoarmějec František Kaplan. Posádku tvořilo 3 000 mužů a dva oddíly výsadkového jezdectva na šesti pancéřových parnících, dvanácti dělových a několika pomocných lodích. Celé velení flotily tvořili Češi. Stejně tak se pod české velení dostal například obrněný vlak s názvem Sovětská Ukrajina a zčásti i obrněný vlak Sovětské Rusko. (Leninova národnostní politika byla v první fázi zcela jiná, než pozdější Stalinova a menšinové národy spíše podporovala.) Podobně působili Češi v sovětském letectvu.

V listopadu 1918, po vzniku Československa, byli čs. rudoarmějci vyzváni bolševickými úřady k návratu do vlasti, aby mohli doma využít bojových a ideologických zkušeností k převratu v rámci světové revoluce. Vzhledem k celkové rozjitřenosti středoevropských poměrů by to snad ani nebylo nemožné: vždyť roku 1919 byly vyhlášeny zmíněné sovětské republiky (tehdy se jim říkalo „republiky rad“, což je koneckonců správný překlad do češtiny, ale i do dalších jazyků: ukrajinsky se Sovětský svaz nazýval Radjanskyj sojuz) v Rakousku, Maďarsku a Německu, tedy u hranic ČSR, a dokonce i na Slovensku, tedy přímo uvnitř ČSR.

Právě zkušenost legií s boji s bolševiky v Rusku však vedly čs. úřady ke zvýšené obezřetnosti, takže repatriovaní rudoarmějci byli drženi v tzv. karanténním táboře v Pardubicích a propouštěni domů po částech. Především však nutno zdůraznit, že po porážce Rudé armády u Varšavy (srpen 1920) a prohrané bitvě budoucích komunistů o pražský Lidový dům (prosinec 1920) se celková situace ve střední Evropě uklidnila, republiky rad zanikly a epizoda československé Rudé armády byla pozapomenuta, stejně jako hrozba světové bolševické revoluce.

Švejk z Turkestánu aneb Nejvýše postavený český rudoarmějec (s díky Tomáši Kolocovi)

Jedním z významných představitelů mezinárodních jednotek Rudé armády byl – jak už naznačeno − pozdější autor Švejka Jaroslav Hašek. V březnu 1918 zběhl z legií a vstoupil do ruské komunistické strany (jejíž samostatná československá sekce, jak řečeno, vznikla až v květnu). Ačkoli byl představen šéfovi byra bolševické strany Jakovu Sverdlovovi, s nímž si pro své vzdělání (uměl už před válkou dokonale rusky, stejně jako německy a částečně i francouzsky a maďarsky) a bezprostřednost byl blízký a znal se i s Trockým - lidovým komisařem (ministrem) zahraničí, který se právě v době Haškova příchodu stal lidovým komisařem vojenství (tedy fakticky v Rudé armádě druhým mužem po samotném Leninovi), nicméně problémem byli českoslovenští bolševici, kteří od samého začátku Haškovi moc nevěřili. Byl poslán do povolžské Samary, kde založil náborové oddělení pro formování československých oddílů při Rudé armádě. Po dobytí Samary legiemi v červnu 1918 prchá na poslední chvíli z města a čtvrt roku se v legionářském týlu protlouká tatarskými a mordvinskými vesnicemi. Vzhledem k tomu, že je na něj vydán zatykač a hrozí mu trest smrti z rukou vlastních soukmenovců, úspěšně před legionářskými hlídkami předstírá „od narození blbého“ syna německého kolonisty z Turkestánu. Což byla „nahoře“, opět kádrová skvrna zejména u československých soudruhů v čele s jejich lídrem, bývalým rakouskouherským poručíkem Jaroslavem Salátem (!). A tak se rozhodli Haška vyzkoušet a zároveň využít jeho už předválečné záliby pro jiné národy – a udělali ho velitelem mužstva složeného z menšinových turkotatarských Čuvašů, které bylo posláno na pozice v tatarské Samaře. Naskýtá se myšlenka, že tato zkušenost, kterou Hašek hned po válce ztvárnil ve své nejslavnější povídce Velitelem města Bugulmy mohla napomoci k psychologické modelaci pozdějšího Švejka, stejně jako jeho zážitky s menšinovými ruskými národy byly očividně inspirací pasáží o Švejkovi, který s nimi trávil čas v ruském zajateckém táboře a Tomáš Koloc ve svém článku této rubrice vyslovil i další smělé domněnky (vliv marijských pohádek o ovčácích na schwarzenberského ovčáka, který Švejka ukrývá během jeho budějovické anabáze).

Později Hašek zastával řadu významných politických funkcí v páté (sibiřské) armádě rudých, jejímž vrchním velitelem byl v té době i maršál Tuchačevskij, později nejslavnější oběť Stalinových srmádních čistek. Hašek byl sekčním šéfem mezinárodní sekce politického oddělení 5. armády (tedy nejvyšším politrukem jejích zahraničních vojáků), později šéfem jeho informační sekce a na týden dokonce zastupoval šéfa celého oddělení, byl tedy zástupcem velitele celé armády pro věci politické. Vedle toho měl řadu jiných funkcí, jako byl předseda okresního stranického výboru okresu Krasnojarsk nebo poslanec městského sovětu (radní) města Irkutska, kde se usídlil nejdéle a hodlal zde už zůstat. Fakticky ale jádro jeho práce tkvělo v tom, že byl zakladatelem a editorem novin pro armádní menšiny (do nichž nakonec psal bez překladu články v ruštině i němčině) a – což tehdy jinak nešlo – ředitelem tiskáren, které tyto noviny tiskly. Neustále se školil v ruských menšinových jazycích. Pro Burjaty, což je složka mongolského etnika v Rusku, dokonce upravil písmo a jako takový byl prvním styčným důstojníkem Sovětů v jednáních s vůdci revoluce pozdější „druhé zemi socialismu“ (Mongolska). Dal se i za tímto účelem dokonce zapsat na japonské oddělení kurzu východních jazyků na Irkutské univerzitě. Po celou dobu působení v Rudé armádě Hašek nepil alkohol, věděl totiž, že porušení předpisů v rámci velitelského sboru se v Rudé armádě trestá smrtí, a chápal, že pod vlivem alkoholu by předpisy nedokázal neporušit. (Smrtí se ostatně za přitěžujících okolností trestalo už samotné požití alkoholu.) Podle literárního teoretika Radko Pytlíka Jaroslav Osipovič (anebo Romanovič – podle svého literárního bratrance Romana, ale možná taky jako špílec na vraždu ruské carské rodiny, Romanovců, ke které došlo právě díky soutěžení mezi postupujícími čs. legiemi a stahujícími se, silně československými rudými, a se kterou Hašek pravděpodobně nesouzněl) „Gašek“ měl v této době poprvé a naposled v životě pocit opravdového docenění a zcela se změnil, takže není vyloučeno, že i bez těchto přísných pravidel by tehdy (ten, který předtím i později projevoval rysy alkoholismu…) sám nepotřeboval pít. Rakouskouherský a bohužel ani československý stát mu takovou míru realizace nikdy neposkytly…

Hašek byl spolu s většinou československých rudoarmějců poslán domů na konci roku 1920. Vracel se (stále ještě na něj byl vydán čs. zatykač) pod cizím jménem, s novou manželkou, dcerou tatarského ševce z baškirské Ufy, doma nerozvedený, ale beze strachu ze souzení pro bigamii, protože československá legislativa tehdy ještě neměla se Sověty smlouvu o vzájemném respektování juridikce (ostatně SSSR právně vznikl až rok nato), a tedy jeho sibiřský sňatek v Praze neplatil – a kdyby v Československu vyhrála bolševická revoluce, dalo se předpokládat, že by jeho prohřešek anulovala. Všechno ale dopadlo jinak: Hašek do Prahy dorazil až po prohrané „Kladenské republice rad“ a zápasu o Lidový dům (po nichž tehdejší premiér a budoucí prezident Beneš nechal zavřít vůdce čs. revoluce, budoucího prezidenta Zápotockého), z jakékoli úlohy ve vedení nově založené KSČ ho soudruzi opět vyšachovali (ostatně i ze Sovětského Ruska se dle některých odborníků vracel na poslední chvíli před čistkou), a tak mu zbyla jen předválečná profese kabaretního komika a literáta. Naštěstí pro světovou literaturu. Stáhl se na Lipnici, aby tam dopsal knihu, jejíž zralý humanistický nadhled kontrastuje s legionářskou i rudoarmějskou zavilostí vojáka jako voda s ohněm. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nejslavnější a druhou nejpřekládanější českou knihu (po Fučíkově Reportáži psané na oprátce), jejíž pokračování napsali takoví autoři jako autor Matky Kuráže Bertolt Brecht nebo autor Hlavy 22 Joseph Heller, a jmenovitě na práci s ní vyrostli umělci jako Josef Lada, Erwin Piscator, E. F. Burian a Pavel Kohout. A která v neposlední řadě měla díky Haškově zakladatelské úloze ve VŘSR „amnestii“, a tak i díky svým širokým publikačním možnostem po celou dobu vlády minulého režimu pomáhala přežít celému východnímu bloku. A i dnes má tento (dle vyjádření Bertolta Brechta) největší protiválečný román jedno dobové prvenství a unikátní pozici: je přímo idolem jak ruského, tak ukrajinského národa. Ostatně poslední dvě z jeho šestnácti filmových ztvárnění, z let 2009 a 2012, byly natočeny v místní produkci na Ukrajině…

Zdroje: J. Hašek: Tajemství mého pobytu v Rusku, J. Sekera: Česká rapsodie, S. Šusta: Svědkové vzdálené přítomnosti, rozmluvy T. Koloce s R. Pytlíkem, K. A. Četkarjev: Marijské pohádky (přeložil Bruno Solařík), J. Otčenášek a O. Daněk: Byl jednou jeden dům, J. Matějka: Rodáci, A. Solženicyn: Souostroví Gulag

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík