První světovou válku vyhlásil Čech. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
02.09.2023
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: František Josef I.
Slavný manifest rakousko-uherského císaře, známý pod názvem Mým národům, byl podepsán 28. července 1914. František Josef I. v něm oznámil občanům mocnářství, že jejich jménem zahájil válku, o níž se tehdy ještě nevědělo, že bude světová. Směřoval k vyhlášení tak velké války i samotný manifest, napsaný notabene nadaným novinářem z Čech?
Válečná rada Prozřetelnosti
Manifest reaguje na sarajevský atentát, který, jak dnes víme, nebyl iniciován srbskou vládou, přičemž text manifestu vnucuje čtenářům představu, že opak je pravdou. Příznačné je zde poněkud nutkavé opakování slovních útoků na „daleko viditelnou krvavou stopu oněch tajných pletich, které ze Srbska byly zahájeny a řízeny“, na to, že „stále výše šlehá plamen nenávisti“, na „pletichy protivníka plného nenávisti“ a „výbuchy nevázané náruživosti a nejrozhořčenější nenávisti“. Manifest pro císaře zjevně nesestavoval zrovna nejtalentovanější stylista.
Prohlášení začíná slovy: „Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru… V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.“
Je otázka, jestli lze označit rakousko-uherský generální štáb za radu Prozřetelnosti. Spíš nikoliv. Byla to totiž válečnická klika tohoto štábu, kdo svorně s ještě militantnějším štábem německým naordinoval Jeho c. a k. Apoštolskému Veličenstvu císaři, aby „na obranu cti Svého mocnářství… po dlouhých letech míru chopil se meče“.
Čekání na dominový efekt
Rakousko-uherské pnutí na Balkán bylo dáno faktem, že jiný směr expanze se již ve velmocensky konsolidované Evropě nenabízel. Po Bosně bylo prvním cílem expanze Srbsko, které se jen nedávno, roku 1878, vymanilo z osmanské nadvlády. V tomto světle zní velmi licoměrně císařovo ujišťování z manifestu, že „království srbské… ode Mne bylo chráněno a podporováno“.
Roku 1908 provedlo mocnářství anexi Bosny a Hercegoviny, kterou císař v manifestu popisuje nehoráznými slovy: „Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější.“ Následovala snaha vstoupit roku 1912 do balkánských válek. Podepsaný císař v manifestu tvrdí, že tehdy „duchem umírněnosti vedena, obmezila se Moje vláda… na hájení nejdůležitějších životních podmínek mocnářství“. Ve skutečnosti bylo tehdy Rakousko-Uhersko zastaveno ve vpádu Srbsku do zad jen umírněností Německa, kde válečnická klika uznala, že čas k velké válce ještě nenastal.
A právě o tu velkou evropskou (o níž se tehdy ještě nevědělo, že přeroste v světovou) válku šlo válečnické klice Ústředních mocností Německa, Rakousko-Uherska a Itálie (která později přešla na druhou stranu, zatímco na tu ústřední přešly Osmanská říše a Bulharsko).
Je ovšem otázka, jak na tuto variantu hleděl sám císař. Lze předpokládat, že měl zájem jen o variantu minimální, tedy o likvidaci Srbska. Šéf rakousko-uherského generálního štábu Conrad von Hötzendorf ostatně tvrdil na říšských poradách, že trestná výprava proti Srbsku jistě skončí dřív, než se kdo naděje, a Rusko bude postaveno před hotovou věc. Proto také vyznívá císařův válečný manifest opravdu jen a pouze jako zdůvodnění oné omezené agrese proti Srbsku. Dodejme, že ze strany generálního štábu se vůči císařově důvěře jednalo o jasný podvod: Nejenže bylo zřejmé, že útokem na Srbsko se samočinně uvede do pohybu systém evropských spojeneckých svazků, nýbrž byl tento dominový efekt válečnickou klikou v Berlíně i Vídni přímo toužebně očekáván.
…aby bylo možno předem očekávat zamítnutí…
Se zahájením války byl ovšem problém. Vyšetřování sice odhalilo napojení atentátníků na srbskou organizaci Černá ruka (od ní dodnes používaný obrat „řádí jak černá ruka“), ta však byla ilegální i v Srbsku. Shrnutí vyšetřování proto znělo: „Nic neukazuje nebo nepřipouští ani náznak, že by srbská vláda věděla o přípravě atentátu a obstarávání zbraní.“ Válečná klika ovšem prosadila verzi, podle níž měl atentát „nepochybně svůj původ v Bělehradu“. Na tomto základě bylo vypracováno ultimatum srbské vládě, které mimo jiné zahrnovalo požadavek, aby se rakousko-uherské úřady mohly přímo účastnit vyšetřování na srbském území. Takový požadavek byl nepřijatelný, protože by znamenal ponížení srbské suverenity. Předkladatelé ultimata ovšem na ministerské radě argumentovali právě potřebou, „aby bylo možno předem očekávat zamítnutí a mohlo se přistoupit k radikálnímu řešení otázky vojenskou intervencí“ (!).
Srbská vláda přijala všechny body ultimáta kromě toho nesplnitelného. Císař k tomu v manifestu poznamenává zjevnou lež: „Srbsko odmítlo umírněné a spravedlivé požadavky Mé vlády a odepřelo dostáti povinnostem, jichž splnění v životě národův a států jest přirozeným a nutným základem míru.“ Kvůli tomu jednomu nesplnitelnému bodu vyhlásila c. a k. vláda přesně měsíc po atentátu válku Srbsku. Během jednoho týdne byla Evropa ve všeobecném konfliktu, který nakonec pohřbil obě císařské říše Ústředních mocností.
Císařův spindoktor aneb Autor manifestu nebyl Cimrman, ale taky Čech
Mezi ty, kdo byli rozpadem Rakousko-Uherska postiženi nejvíc, byl i autor manifestu Mým národům. V minulém textu této rubriky jsme si řekli, že Sarajevskému atentátu, který manifestu předcházel, byli přítomni tři etničtí Češi (rakouský guvernér Bosny Potiorek, řidič Lojka a následníkova manželka, rozená hraběnka Chotková) a dva obyvatelé Čech (následník František Ferdinand d´Este a Harrach). Ano, i autor manifestu byl Čech, a nikoli Jára Cimrman, jak tvrdí film, v kterém se nám ukazuje ležící a spící. Mořic Bloch (1861-1934), syn řezníka z Hoštic u Volyně (ano, těch, kde se odehrávala česká národní „sága“ Slunce, seno…), byl po absolvování českobudějovického gymnázia zaměstnán místními novinami, načež byl angažován do periodika staročechů, kteří ještě neuměli natolik česky, že si pro svou českou politiku vydávali v němčině deník Politik (jeden čas v něm působil i Nerudův a později Haškův přítel Jakub Arbes), načež v roce 1908 (právě v rok rakouské anexe Bosny) byl po neúspěchu vlastních novin angažován jako tiskový tajemník předsednictva rakouské vlády pro Čechy. Brzy se ukázal jeho stylistický talent, pro který byl Bloch pověřen koncipováním nejdůležitějších vládních provolání, ba i manifestů, podpisovaných císařem.
Po válce se Bloch vrátil do Čech, a jak to tak bývá, na druhou stranu barikády – přijal místo v tisovém odboru předsedy československé vlády Karla Kramáře. Tehdy ještě své autorství tajil, ale během jednoho setkání s Egonem Erwinem Kischem a společného vzpomínání na Vídeň (kterou „zuřivý reportér“ Kisch poznal zcela jinak: jako jeden z velitelů neúspěšné Rakouské sovětské republiky, vyhlášené v roce 1919) se Bloch prořekl, že autorem manifestu byl on, což Kisch uvedl ve své slavné knize Tržiště senzací.
Mořic Bloch nebyl poslední z rodiny, kdo se účastnil události světového významu. Jeho synovec František R. Kraus (1903-1967) byl jako vězeň terezínského ghetta jedním z těch, kteří byli v roce 1942 z Terezína přivezeni do nedalekých Lidic, aby tam jako pohřební komando sledovali vraždu 192 lidických mužů, které museli pohřbít. Kraus, první a největší český zapisovatel holocaustu a nacistických zvěrstev, o tom pak po válce, kterou přežil vlastně zázrakem, napsal svědectví.
Zdroje: M. a H. Honzíkovi: 1914–1918, léta zkázy a naděje, E. E. Kisch: Tržiště senzací, Česká televize, Wikipedia
Vložil: Bruno Solařík