Obětuji všechno, aby nedošlo k válce proti Rusku, řekl Franz Ferdinand d´Este – a zemřel. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
26.08.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Franz Ferdinand d´Este s chotí
„Kerýho Ferdinanda?“ ptal se Švejk paní Müllerové, když mu přinesla tu velkou zvěst, „já znám dva Ferdinandy.“ Podobně bychom se mohli ohledně 28. června 1914 zeptat: Kerej atentát? Dyť byly dva. Respektive šest. A měly zajímavou souvislost…
Ferdinand si stěžoval, že se cítí jako v hrobce
O sarajevském atentátu má středoškolsky vzdělaný člověk tak jasnou a pevnou představu, že se mu vražedné výstřely studenta Principa na arcivévodu Ferdinanda vybaví zcela automaticky. Každý by jistě s rozhořčením protestoval, kdyby mu někdo začal tvrdit, že dne 28. června 1914 zaútočil na Ferdinanda muž jménem Nedeljko Čabrinović, že nešlo o střelbu z pistole, nýbrž o pumový atentát, a že arcivévoda útok přežil (!).
I když to zní na pohled neuvěřitelně, slavný atentát z onoho dne zkrátka musíme z historického hlediska rozdělit na dvě samostatné části, rozdělené podivnou přestávkou.
Arcivévoda rakouský František Ferdinand d’Este zastával (po předchozím následníku trůnu, císařově synu Rudolfovi, který roku 1889 zemřel taky pistolí) funkci generálního inspektora veškeré branné moci rakousko-uherského mocnářství, takže na manévry do Bosny jel jako na služební cestu. Kromě toho byl Ferdinand synovcem samotného císaře Františka Josefa I. a korunním princem, což znamenalo, že byl následníkem trůnu rakouského císařství. Cestu do Bosny podstupoval arcivévoda s nechutí, císaři se prý svěřil, že se obává zdravotních komplikací. Nesnášel vedra. Samotná cesta pak přinesla dvě zlověstné epizody. Arcivévodův salonní vůz musel být odstaven kvůli kouřícímu ložisku, zatímco v narychlo přistaveném náhradním vozu zas nefungovala elektřina a muselo se v něm svítit svíčkami, což následník komentoval slovy: „Co říkáte tomu osvětlení? Jako v hrobce, ne?“
Manévry proběhly nadmíru úspěšně, takže 28. června se vydal spokojený arcivévoda s manželkou Žofií do bosenské metropole Sarajeva, aby za svou inspekční cestou učinil zdvořilostní tečku. Od nádraží, kde arcivévodský pár s družinou přivítal bosenský guvernér a polní zbrojmistr (generál dělostřelectva) Oskar Potiorek (což v dialektu Českého Slezska, odkud pocházeli jeho předkové, znamená Petříček), se kolona šesti automobilů vydala v deset hodin dopoledne Appelovou třídou směrem k radnici. Ferdinand a Žofie jeli s guvernérem Potiorkem a hrabětem Harrachem v otevřeném sportovním voze Gräf & Stift se staženou střechou, který řídil Harrachův osobní šofér, Čech Leopold Lojka, který pak u soudu usvědčil atentátníka Principa, za což dostal od císaře Karla I. 400 tisíc korun, za které si koupil v Brně hospodu. (Celkem byly tedy atentátu účastni tři etničtí Češi, Potiorek, Lojka a následníkova manželka, rozená hraběnka Chotková, a dva obyvatelé Čech, následník a Harrach). Vůz, projíždějící mezi špalíry obyvatel Sarajeva, byl v pořadí třetí ze šesti.
Bomba a brownink (jak zbrani říkal Švejk)
Při prvním neúspěšném atentátu mohlo všechno skončit. Tiskárenský učeň Nedeljko Čabrinović hodil z davu na vůz bombu deset minut po desáté. Nutno dodat, že byl už v pořadí třetím ze smluvených šesti atentátníků. Dva z nich stihla kolona minout bez incidentu, protože se k činu neodhodlali. Čabrinović odvahu našel, ale chybělo mu štěstí. Nálož se totiž od stažené střechy arcivévodského automobilu odrazila, dopadla na zem a příliš dlouhé nastavení časovače, chránícího atentátníka před předčasnou explozí, způsobilo, že vybuchla až pod dalším vozem kolony. Výbuch utvořil v silnici asi třicet centimetrů hluboký trychtýř a střepiny zranily celkem dvacet lidí. Ferdinandovi a Žofii se nestalo nic.
Kolona se v panice urychleně rozjela dál k radnici.
A pak to přišlo. Následně se totiž Ferdinand i Žofie rozhodli změnit připravený program a navštívit v nemocnici raněné z atentátu, jemuž právě o vlásek unikli. Ve tři čtvrtě na jedenáct nastoupili oba znovu do třetího automobilu z kolony. A vyjeli vstříc smrti. Stalo se totiž něco neuvěřitelného. Na Appeltově nábřeží měla jet kolona podle nového plánu pořád rovně k nemocnici, jenže šofér prvního vozu, kterému o změně nikdo neřekl (!), zatočil v souladu s původním programem u Latinského mostu do ulice Františka Josefa, vedoucí na náměstí.
Guvernér Potiorek tedy na šoféry zavolal, aby vozy zastavily a vycouvaly zpět na nábřeží.
Právě v tu chvíli vycházel jeden z atentátníků, devatenáctiletý student Princip (který se v Srbsku chtěl dát naverbovat do srbské armády, jež na jihu Balkánu bojovala s Tureckem o Makedonii, ale nevzali ho pro malý vzrůst) z lahůdkářství Schiller’s delikatessen, smířen s tím, že atentát se nezdařil. Vtom mu limuzína s arcivévodou zastavila před nosem. Přiskočil k vozu a dvakrát vystřelil z browningu. Ani nemířil, snad prý dokonce při střelbě odvrátil hlavu. Střílel na arcivévodu a guvernéra. Zasáhl arcivévodu a Žofii. Jeho do krku, ji do břicha. Vozidlo uhánělo se zhroucenými postavami, sedícími stále na sedadlech, ke guvernérově rezidenci, kam vynesli Žofii umírající a Ferdinanda mrtvého.
Ferdinandova federalizace (v níž měli prsty Beneš i Masaryk)
Proč soustředěný několikanásobný útok až celých třicet šest let po anexi Bosny? Protože manévry a návštěva představitele okupační mocnosti v zemi, kde žilo 43 procent Srbů, byla záměrně naplánována na nejposvátnější srbský den, Vidov dan, Den svatého Víta, kdy v roce 1389 po bitvě na Kosově poli (to nejšťastné Kosovo…), Srbské království na pět let ovládli Turci. Velmi provokativní konotace… Tolik symboly.
Abychom pochopili širší politické důvody, musíme se vrátit do roku 1878, kdy dostalo Rakousko-Uhersko od berlínského mezinárodního kongresu právo bez časového omezení okupovat území kolem Sarajeva a Mostaru, tj. Bosnu a Hercegovinu, patřící dosud Osmanské říši. Rakousko-Uhersko si tím ovšem znepřátelilo široké vrstvy obyvatelstva Balkánu.
Po třiceti letech okupace, roku 1908, mocnářství Bosnu a Hercegovinu oficiálně anektovalo, což probudilo novou vlnu odporu. Mnozí Srbové a Chorvati snili o utvoření velkého jihoslovanského státu, kterému ovšem stálo Rakousko-Uhersko v cestě. Odpor proti němu byl tak silný, že se říše uchýlila k vyhlášení stanného práva, zostření cenzury a drakonickým trestům pro všechny nespokojence. Neváhala přitom sahat k četným hrdelním trestům. „Separatisté“ odpovídali individuálním terorem. Razance justičních odvet státu učinila z koloběhu atentátů a poprav klasický začarovaný kruh.
Odpůrci mocnářství se sdružovali mimo jiné v tajné organizaci Mladá Bosna. V zoufalé situaci represí si odboj idealizovali do hesla, že „vražda na tyranu není zločinem“. Mezi idealisty individuálního teroru patřili mimo jiné i Nedeljko Čabrinovič a Gavrilo Princip. Bosenský rodák Princip, syn poštovního zřízence, se při bělehradských studiích seznámil se srbskými nacionalistickými kruhy. Ty se soustředily do tajného spolku Sjednocení nebo smrt, známého též pod názvem Černá ruka. Součástí jeho „programu“ byl výcvik vybraných nadšenců ve střelbě.
Princip u soudu tvrdil, že pokládal Ferdinandovu činnost za „velice nebezpečnou pro Jihoslovany“. Je zajímavé, že ve skutečnosti byl následník tím posledním, kdo by hodlal Jihoslovany obzvlášť potlačovat. Spíš tomu bylo naopak. Ferdinand totiž hluboce nesnášel Maďary, jejichž povýšení do role druhého státního národa zavedením „dualismu“ považoval za urážku říšského principu. Připravoval proto federalizaci impéria. Ne proto, že by snad uznával právo neněmeckých a nemaďarských národů na sebeurčení, ale proto, aby strategickou formalitou snížil státoprávní pozici Uher. Mělo tomu napomoci zavedení „trialismu“, kdy měla být jako protiváha Uher povýšena státoprávní pozice právě jihoslovanských národů! (Svou diplomovou práci o Ferdinandově koncepci v té době na univerzitě v Dijonu napsal mimochodem čerstvý doktor práv Edvard Beneš, a protože k ní byl poměrně kritický, doma mu doktorát neuznali a musel zde vystudovat ještě romanistiku na FF UK.)
Ferdinand si rozhodně nepřál konflikt se Srbskem, už protože za touto malou zemí se tyčil její velký spojenec – Rusko. O něm Ferdinand pronesl: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků, anebo možná i svržením obou dynastií.“ Předpověděl to zcela přesně.
Atentát pod falešnou vlajkou
Oběť tedy byla z hlediska jihoslovanských zájmů zvolena nevhodně. Pokud pak jde o rakouskou potřebu pokořit Srbsko, dokonce i sám rakouskouherský premiér se ptal: „Co budeme se Srbskem dělat, i když ho porazíme?“ Bylo totiž zřejmé, že slovanského obyvatelstva má říše už víc než dostatek a anexe Srbska by jeho počet ještě zvýšila. V říšské vládě se též ozývaly hlasy, že válka se Srbskem by mohla vyvolat v pohyb řetěz mezinárodních smluv a konflikt by se mohl rozšířit ve válku světovou.
Jedním z těch, kdo měl pnutí mezi Rakouskem a Srbskem zažehnat, byl kupodivu poslanec rakouského parlamentu T. G. Masaryk. Se svým mladým politickým žákem, pozdějším ministrem výživy Ludwigem Windischgrätzem (Čechy to spojení u vědomí, co ten rod způsobil v Praze během revoluce v roce 1848, asi docela překvapí, ale ještě víc budou překvapeni, když se dozvědí, že jde o Slovany, respektive rod původně slovinský) se v roce 1912 vydal za předsedou srbské vlády Pašićem. Byla to polooficiální delegace, v níž měl klíčem k Pasićovi být Masaryk, který byl, poté co se zasadil za lživě obžalované Chorvaty a Srby v říšském parlamentu, v slovanském světě známý jako velký Panslovan, ale také demokrat. Cesta měla za úkol v Srbsku zjistit, jaké jsou hlavní problémy rakousko-srbských vztahů, a napsat o tom vládní zprávu. Zjistili, že Srbové nechtějí nic víc, než exportovat do Rakouska zemědělské výrobky, aby mohli investovat do průmyslu a získat přístup k moři, což se jim nezdařilo, protože Rakousko zabralo Bosnu i s tamním přístavem Naum a podpořilo Italy v založení Albánie, na kterou si během rozpadu bývalého tureckého území dělalo Srbsko zálusk. Poslanec Masaryk dokonce aspiroval na funkci předsedy rakouského parlamentu (říšského sněmu) a k tomu, aby se jím nestal (a stal se pak zakladatelem ČSR), přispěl nejen jeho největší rival v české politice Karel Kramář, ale i neúspěch jeho srbských jednání.
Kdo je zmařil? Pravděpodobně skupina „jestřábů“, rakouská válečnická klika v čele s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem von Hötzendorf. Ten byl hlavní spojkou s válečnou klikou v Německu, v jehož područí se Rakousko-Uhersko už řadu let bezmocně vleklo.
Je zřejmé, že Ferdinand vlastně této válečné klice překážel. Jeho smrt byla úlevou jak pro císaře, který ho neměl rád, tak pro Conrada von Hötzendorf, který se navíc s následníkem právě při nešťastných manévrech pohádal nad otázkami mezinárodní politiky. Dá se předpokládat, že po návratu ze Sarajeva by Ferdinand zbavil Conrada funkce náčelníka generálního štábu.
Podezření vzbuzují i ostudné chyby při zajištění následníkovy bezpečnosti. I přes řadu varování odmítl generální štáb posílit bezpečnostní opatření s odkazem na to, že při manévrech budou přece v Bosně desetitisíce vojáků. Vojáci však v Sarajevu nasazeni nebyli, nikdo nepovolal ani četnictvo, a trasu sarajevské projížďky tedy hlídalo pouhých šestatřicet(!) místních policistů. Kromě toho byl plánek trasy projížďky předem otištěn v novinách, jako by tím chtěl někdo ulehčit práci případným atentátníkům. Dokonce i po prvním bombovém atentátu byl zamítnut rozumný návrh, aby trasu průjezdu lemovalo vojsko. Vojáci prý neměli slavnostní uniformy(!).
Atentát nemusel nutně vést k válce, natož světové. Ta by však dříve či později vypukla i bez něj. Conrad von Hötzendorf prohlásil, že velká evropská válka musí začít co nejdřív, protože Ústřední mocnosti jsou vlastně geopoliticky obklíčeny a musí se ze sevření Francie a Ruska vymanit právě teď. „Jestřábové“ Německa i Rakousko-Uherska totiž věděli, že Francie dokončí přezbrojování roku 1915 a Rusko o rok nebo dva později. Pak by byla válka ústředních mocností o přerozdělení kolonií obtížnější. V Německu už bylo přezbrojení provedeno a další zbrojení bylo neúnosné.
Existovaly tedy jen dvě možnosti. Buď nechat nepřátele, aby náskok dohnali, nebo na ně co nejdřív zaútočit, dokud je čas. Důvod pro volbu druhé možnosti byl jasný. Teď už jen vytvořit podmínky pro nějakou mezinárodně vhodnou záminku…
Gavrilo Princip, který pro svou neplnoletost (v době atentátu mu bylo 19 a jako takový mohl dostat maximálně 20 let) zemřel přesně 46 měsíců poté (28. dubna 1918) na tuberkulózu a cílené trápení v týchž prostorách pozdějšího terezínského koncentračního tábora, kde 20. dubna 1945 zemřel i agent A-54 Paul Thümmel, který měl na rozdíl od Principova pasivního vlivu na první světovou válku na průběh té druhé určující vliv.
Zdroje: Honzík, M. a H.: 1914–1918, léta zkázy a naděje, Praha 1984, Kafka, František: Smrt následníka Františka Ferdinanda d’Este, Praha 1971, Skřivan, Aleš: Sarajevo, 28. červen 1914, Historický obzor 1994, roč. 5, čís. 7/8, Rozhovor Tomáše Koloce s Bernhardem Rieplem (Masaryk dlouho zachraňoval c. a k. monarchii, ve vídeňském parlamentu má dodnes bustu. A co se Sudetoněmeckého landsmanšaftu týká...), Wikipedia
Vložil: Bruno Solařík