Proč k nám řehtačky přišly z Afriky. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
12.08.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Řehtačka
Nejstarší náboženské představy lidského rodu jsou spojeny se svištivou řehtačkou (rhombos, bull-roarer) coby nadpřirozeným hlasem odjinud. V den zahájení zasvěcovacího obřadu u jihočadského lidu Sara nastane po setmění shon: ženy, jak svědčí etnolog Robert Jaulin, si přestanou všímat okolí a „jako přízraky“ prchají do chýší v náhlém neklidu z děsivého hluku, vyluzovaného rachotem rhombu. Ten zvuk podle Jaulina „připomínal cosi mezi rychlým houkáním, svistem, vrčením motoru a sténáním prohánějící se vichřice“.
Hlad
Vlastně jsou to hlasy a hrozby mrtvých předků. Říkají si z onoho světa o svá živá „vnoučata“, protože mají hrozný hlad. Chtějí je sníst. Mrtví představují v dané situaci „věc, která jí,“ a hrobový hlas předstíraného mrtvého opakovaně pronáší vysvětlující větu: „Jedna věc pojídá druhou.“
Zkušenost s řehtačkou, ne svištivou, nýbrž řinčivou, mají ostatně i mnozí Evropané včetně Čechů a Slováků, a to vlastně dodnes. Součástí jarního novoročí byly totiž zvykové obchůzky v kouzelném kruhu kolem obce, spojené s údery cepy a sekerami, stejně jako s obřadným hlučením řehtačkami. Ty ovšem v dané poloze magického myšlení neuvádí božstva zásvětí do iniciační hry tím, že by představovaly přímo jejich projev, nýbrž před nimi danou obec živých chrání, a to logicky jejich řečí. V osudových dnech má hluk řehtaček odhánět zlé síly, které představují zrovna tak duchy, jako hmyz a jiné škůdce domu a hospodářství. I křesťanství tyto pohanské rituály začlenilo do vlastních velikonočních obřadů (kde řehtačky nahrazují zvuk zvonů, které odletěly do Říma), samozřejmě s doprovodem popěvků a říkánek s pašijovými motivy a se společnými modlitbami u sakrálních objektů.
Boje se zásvětím
Vraťme se ze střední Evropy do střední Afriky, do Čadu. Do hluku rhombu se za víření bubnu mísí pokřik „bojů“ mezi zasvěcenci a zemřelými. Boje doprovází zaklínání nadpřirozených sil a žalozpěvné, sborové volání o pomoc, které před ženami a nezasvěcenci stvrzuje dojem, že bitva s nebožtíky je krutá. Zasvěcenci v úlohách mrtvých přitom doopravdy z křovin napadají průvod noviců, chráněných jinými zasvěcenci v roli ochránců, takže nebezpečí zranění je reálné.
Podobně probíhá digilibyt neboli tanec duchů u jihoamerických Čamakoků, jak to na začátku 20. století dosvědčil český cestovatel A. V. Frič: Část mužů se nenápadně vytratí. Ve skrytu se celí pokryjí péřovými ozdobami. Tím se přestrojí za duchy a přepadnou vesnici. Zbylí bojovníci před zděšenými ženami a dětmi předstírají, že vesnici před duchy brání, nakonec ji „ubrání“ a zaženou duchy do lesů.
Zasvěcenci v průběhu čadské iniciace žádají ženy, aby novicům před „smrtí“ naposledy přichystaly prosné kuličky, protože by nebylo vhodné, aby byli novici svými předky pozřeni s prázdným žaludkem. Pokrm má bílou barvu smrti. Ochránci novicům ostříhají vlasy. Vlasy jsou totiž svědky všech dosavadních činů člověka a musí před jeho „odchodem“ zmizet stejně jako jeho dosavadní ošacení apod.
Antropolog Victor Turner připomněl, že při rituálu zambijských Ndembuů k navrácení plodnosti stejně jako při místním zasvěcení nového náčelníka s jeho rituální manželkou jsou muž a žena při rituální léčbě smrtí oba nazí až na úzké bederní roušky. Už tímto oděvem se vyjadřuje, že jsou zároveň dětmi a mrtvými.
Zakladatel moderní religionistiky Mircea Eliade popsal, že u australských domorodců jsou novici při obřadu nuceni hledět jen k zemi, někdy jsou přikryti rohožemi, a jindy jsou jim dokonce zavázány oči.
Podobně je tomu u čadského lidu Sara. Při varování, že rituální průvodci-duchové jedí maso a že je zabijí, leží novici při samotném „zabití“ tváří k zemi, podloženi a přikryti velkými listy, a slyší tupé údery předmětů o zem, dusot tančících nohou, kvílení rhombu a bubnování, opakovaně doprovázené děsivě přízemní promluvou: „Zabíjím je do polívky.“
Průnik ducha hmotou
Ve starém Řecku byla podle Plútarcha velmi oblíbená slovní hříčka, založená na podobnosti slov teleutan a teleisthai: být mrtvý a být zasvěcen. Ať jde o zasvěcení do loveckého či ženského kultu, nebo do hodnosti náčelníka či šamana, patří rituální smrt k iniciační zkoušce jako její ústřední okamžik. Představa smrti totiž nejlépe symbolizuje myšlenku, že dosavadní navyklý způsob žití doopravdy končí. Proto je záhodno navodit při zasvěcení atmosféru blízkosti opravdové smrti.
U zambijských Ndembuů jsou novici nejen vysvlečeni ze svého běžného oděvu, ale zrovna tak jsou jim „svlečena“, tj. odňata, i jejich dosavadní jména (což shodně praktikuje řeholní tradice všech kultur a vyznání včetně křesťanství). Pak musí projít pod symbolickou branou. Etnolog Arnold van Gennep upozornil, že rituál přechodu z dřívějšího do nového světa může v různých kulturách spočívat například v procházení novice mezi dvěma tyčemi nebo větvemi, ale také mezi dvěma částmi nějakého předmětu, třeba vozu, který byl předtím rozebrán nebo přímo rozříznut vedví. Zvyk je doložen už ze starověkých iniciací.
Je přitom pozoruhodné, že při vynášení skutečně mrtvého těla z domu, jak doložil medievalista A. J. Gurevič, pozůstalí ještě v pozdním středověku rovněž rozebírali pohřební vůz na dva kusy a nebožtíka pronášeli vzniklou mezerou. Lze předpokládat, že prvotní zde bylo toto pronášení nebožtíka. Právě proto se však stejný obřad následně provozoval i při iniciaci živého novice.
Podobně je tomu, jak upozornil folklorista V. J. Propp, například u pohádkového motivu, kdy se živý hrdina nechá zašít do kravské nebo koňské kůže, v níž ho obří pták dopravuje na horu nebo za moře, kam by se hrdina jinak nemohl dostat. Zdrojem tohoto iniciačního motivu je bezpochyby dávný pohřební obyčej zašívání nebožtíků do zvířecích kůží, v nichž byli zázračně přeneseni do říše mrtvých. Ostatně hlavní zasvěcovatelé i věštci u čadských Sarů jsou vedle náčelníků kmenoví hrobníci. Pohřbívají pravé nebožtíky, a v zájmu autenticity rituálu tudíž logicky „pohřbívají“ i zdánlivě mrtvé neboli zasvěcované.
V staroegyptských katakombách byla podle historika Milana Nakonečného nalezena alabastrová truhla, sloužící patrně jako sarkofág pro uložení novice, který zde podstoupil symbolickou smrt. Málo se ovšem ví, jak upozornil archeolog Jan Bouzek, že dokonce i původní křesťanský oltář (umístěný v chrámu namísto sochy císaře) představovala zpočátku rakev, sarkofág. Šlo tedy o připomínku hrobu, určeného k zmrtvýchvstání…
Prostředníci mezi nebem a zemí (často v maskách dravých zvířat) jsou při obřadech přírodních národů vnímáni nejen jako symboly a znaky nadpřirozených bytostí, nýbrž jako tyto bytosti samotné, jako součást posvátné skutečnosti. Pro účastníky jsou zkrátka nadpřirozené bytosti vskutku přítomny. Novic se proto zcela vážně obává, že bude božskými bytostmi doopravdy zabit.
O to větší otřes zakouší, když branou smrti projde živý, tedy vlastně obrozený.
Tajemství
Mircea Eliade popsal, jak jsou novici na Fidži přivedeni k posvátnému okrsku, posetému „rozpáranými“ těly „mrtvých“, kteří leží v kalužích krve. Novici mezi nimi musí projít za knězem až k veleknězi. Náhle velekněz vykřikne. Na to znamení všechny „mrtvoly“ vyskočí a ke zděšení noviců utíkají k řece, aby se tam umyly od krve, kterou byly pomazány.
U Sarů jsou novici po obřadu „zabíjení“ náhle vytaženi zpod vrstvy velkých listů, které jim při zvucích smrti bránily vidět, co se děje. Jsou prudce postaveni na nohy a nemilosrdně zmrskáni karabáčem. Zasvěcenci je přitom utěšují, že ve srovnání se slíbenou smrtí je přece takové zmrskání úplná maličkost. Smrt byla samozřejmě jen předstírána, ale hra byla v psychickém smyslu totožná s realitou. Novic před „úlevným“ zmrskáním skutečně prožil vlastní smrt.
V Austrálii šamani vyzvou novice, aby pozvedli zrak. Když to učiní, spatří převlečené a maskované muže, pomazané uhelným prachem. Muži ukazují novicům předměty, o nichž tvrdí, že si je vyňali z útrob. Celé scéně vévodí postava božstva, vyřezaná ve stromě. Šamani novicům osvětlí, že toto je ono božstvo, které předalo lidem zákony kmene, že žije nad nebesy, odkud vše sleduje, ale že kdysi žilo na Zemi. Jasně se tím zdůrazňuje vztah mezi přírodou a nadpřirozeností, mezi lidmi a božstvy. U Wiradjuriů šamani odříznou z kmene stromu kousek kůry a vzniklou spirálu prohlásí za cestu mezi nebem a zemí. Někde je přes novicovu hlavu metán oheň na znamení očisty bleskem, nebo je novic vyzdvižen do vzduchu jako znak oběti nebesům a zároveň vystoupení k nim. Novic obdrží pás muže, zhotovený z kůží vačic. Obřad je následně stvrzen tanci, zpodobňujícími pohyby zvířat, a představením mytologických scén. V té poslední je do jámy „pohřben“ šaman. Ten následně po všeobecném vzývání božstva vstane z hrobu a tvrdí, že když byl mrtev, dostal od božstva čarovné výtažky z bylin.
K novicovi, jemuž jsou opět zavázány oči, pak šaman přitančí, uchopí jeho hlavu a pomocí sekáčku a kladívka mu na pamětnou vyrazí řezák. (Jinde dochází k obřízce, tetování, vytržení vlasů, popálení chodidel atp.) Tento bolestivý prožitek je chápán jako pamětný okamžik iniciace.
V Čadu (podobně jako v jižní Americe i jinde) zasvěcenci seznámí novice s tajnou řečí, označující především části těla a základní úkony, a nakonec je pořežou na tvářích a hrudi, aby jim navždy vyřezali v kůži zasvěcovací znaky. I když jsou novici samá krev, která jim z obličeje stéká na tělo, nekřičí. Soustředí se na obřad, a bez ohledu na drastické okolnosti proto působí klidně a uvolněně.
Zasvěcenci shromáždí ostříhané vlasy noviců pod seřazené tykvičky u stromu. Ty budou později připomínat kolemjdoucím, že zde proběhlo zasvěcení a došlo k proměně bytostí, které zde spolu s vlasy zanechaly nezkušenou a neznalou minulost, od níž se odloučily.
Po obřadu bývají novici u čadských Sarů pomalováni bílou barvou na znamení, že se z nich staly přízraky. Ženy věří, že jejich děti byly ve svém dosavadním stavu zabity a pohlceny nepřátelským a tajemným božstvem. I když je pak znovu uvidí živé, vědí, že jsou jiné. Umřely svému dětství. Po návratu noviců proto nad nimi jejich matky bez ohledu na faktické shledání pláčou jako nad mrtvými.
Novicům je dle Eliadeho pod trestem smrti zapovězeno zhotovit obraz spatřeného božstva na veřejnosti, tedy v hlavním táboře, plném žen a dětí. Nutnost neprozradit mystérium obřadu ženám a dětem dokládají šamani varovným vyprávěním, že zrada vyvolala v minulosti vesmírné otřesy, které zahubily bezmála všechny lidi na světě. Podobně u jihoamerických Čamakoků dle Friče vyprávěli starci bojovníkům u poradních ohňů, že kdysi v dávnověku skoro všichni Čamakokové vymřeli, protože prozradili ženám mystérium rituálu. Též Lucien Lévy-Bruhl svědčí, že zveřejnění mýtu by u přírodních národů zrušilo jeho kouzelnou moc a kmen, zbavený mýtů, by podle vžitého přesvědčení nebyl schopen udržet své bytí. Mýty jsou přitom součástí jak kmene, tak i každého jednotlivce, takže zbavit člověka příběhu znamená zbavit ho života. „Mýty jsou doslova nejdrahocennější poklad kmene, souvisí s podstatou toho, co je chápáno jako posvátné,“ vysvětluje Lévy-Bruhl. „Nejdůležitější mýty znají jenom starci, kteří žárlivě střeží jejich tajemství… Staří ochránci tohoto tajného vědění sedí v osadě, němí jako sfingy, a rozhodují, do jaké míry mohou bez nebezpečí svěřit vědění předků mladému pokolení, v kterou chvíli bude mít předání tajemství nejlepší účinky…“ Předčasné pátrání nezasvěcenců po původu rituálního hluku, zápasu s duchy a vůbec průběhu celého obřadu by proto bylo i u čadských Sarů trestáno surovým zmrskáním nebo smrtí
Vzkříšení
Nazítří po zasvěcení se skupina noviců (u Australců i u čadských Sarů) jde v poledne vykoupat, aby se stopy obřadu fakticky i obrazně smyly. Když je u Sarů rozhlášena zpráva, že novici byli po zabití vzkříšeni, musí je jejich matky od zasvěcenců vykoupit, a následně je nakrmí. Novici vycházejí z buše jako plody z mateřského lůna země. Už nejsou natřeni bílou barvou smrti, nýbrž červenou barvou života, síly a činorodosti.
Rudí obrozenci vtančí do vsi. I když příchod živých a zdravých noviců přináší úlevu, vesnicí přitom projede hrůza a každý zděšeně couvne. Vždyť vlastně přicházejí bytosti, které pozřeli a zase vyvrhli mrtví předkové…
I v Austrálii jsou novici nebo novicky po iniciaci ostatním obřadně ukázáni. Takové předvedení (zděděné z časů před vznikem artikulované řeči) už samo o sobě znamená povýšení daného předmětu či bytosti na něco výjimečného, tajemného, posvátného.
Většinou je pak australský novic nucen nemluvit. Jíst musí bez pomoci rukou, jako zvíře nebo nemluvně. Je přece znovuzrozen a nic ještě neumí. Zasvěcenec v Čadu už nemůže nosit své vlastní dosavadní svršky, protože jde vlastně o věci po nebožtíkovi. I on se chová jako dítě, které nic neumí, a musí být i svým vlastním příbuzným představen, protože je znovuzrozený a s nikým se samozřejmě ještě nezná. Ještě i ve fryžských rituálech (Frýgie byla ve 12.–7. století před Kristem antický stát v Malé Asii, kde vládl král Midas, který měl dle archetypální báje oslí uši), dnešním starověku, byli novici podle římského historika Gaia Sallustia „krmeni mlékem, jako by to byli novorozenci“. Předchozí život zkrátka novic jakoby zapomíná, a to včetně nejjednodušších úkonů, jako je schopnost umýt se vodou. Nepamatuje si ani své jméno, nemluví a bere předměty z opačných stran. Vždyť je to nová bytost.
Při iniciaci u čadských Sarů vpraví zasvěcenec novicovi přímo do úst velkou kouli (symbolizující ženu a zemi) z masa, krve a dalších nevyzrazených přísad a do nosu neznámý černý prášek, to vše se slovy: „Ať vše, co jsem dal sníst, zůstane živé a ať zůstane naživu i ten, kdo jí.“
Co takto novic spolkne, je vlastně sám život. Jedení jako takové představuje koneckonců spojení tajemství krve a potravy s tajemstvím ducha, takže jakákoli potrava má posvátnou povahu vždycky. Místo smrtelně bílé prosné kaše dostanou nyní sarští vzkříšenci k jídlu maso. Moci jíst maso znamená být dospělý, zasvěcený. Je to kuřecí maso, a především kuřecí srdce. Je totiž černé, a to je barva činného zápasu o život. Zručně, tj. nečekaně podříznuté zvíře má totiž srdce rudé, zatímco zvířeti, které před smrtí zápasí, srdce zčerná, protože z něj krev vytéká pomalu a sráží se.
Eskymácký šaman, který podle arktického cestovatele Rasmussena musel při iniciaci mimo jiné strávit delší dobu o samotě, prý tvrdil, že se tehdy cítil „tak trochu mrtev“. Tak trochu, ale přece jenom mrtev. I sarské ženy, které mají uvěřit, že rituál dospělosti jejich dětí je skutečným přechodem skrze smrt, podobně jako zasvěcení muži, kteří rituál řídí, sice všichni vnímají, že iniciační smrt je jen hraná, ale přesto podléhají sugesci obřadu. Nejde ostatně tolik o přesnost, doslovnost a uvěřitelnost představení, jako spíš o všeobecně závažnou, slavnostní a meditativní náladu rituálu. To ona je totiž reálně prožita a stává se součástí paměti „nového člověka“ i jeho blízkých.
Staří a noví zasvěcenci pak spolu v tajné řeči zazpívají příběh. Dalo by se čekat, že to bude nějaká vznešená legenda. Ve skutečnosti je to příběh o buvolovi, který pod sebe pro nic za nic kálel všude, kde ho napadlo…
Zdroj: spisy Roberta Jaulina, Alberto Vojtěcha Friče, Mircey Eliadeho, Plútarcha, Arona Jakovleviče Gureviče, Vladimira Jakovleviče Proppa, Milana Nakonečného, Jana Bouzka, Luciena Lévyho-Bruhla, Gaia Sallustia Crispa a Knuda Rasmussena
Vložil: Bruno Solařík