Ruská Morava v Evropě. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
29.07.2023
Foto: Erzianj jurnalist / Wikimedia / foto pod licencí Common volně k užití
Popisek: Mordvinské ženy v tradičních krojích
„Uplynul nějaký čas. Možná den, nebo snad dva, možná týden, snad i dva. A možná měsíc...“ (Z mordvinské pohádky)
V diskurzu, který už pár desítek let před současnou válkou vylučoval Rusko ze společenství atlantických zemí (což by se nemohlo stát za ostřílených západních státníků, jako byl Winston Churchill, který ač svým slavným Fultonským projevem odstartoval studenou válku, na přelomu 40. a 50. let, poté co Sovětský svaz vykonal úspěšné zkoušky atomové bomby, okamžitě měnil taktiku a na danou informaci zareagoval slovy: „Teď musíme Rusy přivést zpátky do rodiny a připomenout jim, že jejich země je jedna z kolébek Evropy“) a dnes démonizuje i ty složky ruského národa, které jsou k vedení své země kritické, se málo mluví o tom, že součástí Evropy na její východní hranici s Asií je koneckonců i sedmnáct neruských útvarů Ruské federace (šestnáct autonomních republik a jeden autonomní okruh), které nesou jména národů, jež jsou (až na podkavkazské Osetince, příbuzné s asijskými Íránci) všechny svým původem spjaté s národy vnitřní Evropy včetně EU.
S Basky, kteří žijí na pomezí Španělska a Francie, jsou podle části lingvistů příbuzné evropské kavkazské národy Adygejci, Čerkesové a Kabardi (kteří všichni mluví jediným jazykem), Čečenci a Ingušové. S evropskými altajskými národy, jako jsou thráčtí Turci (z nichž pochází Anife Vyskočilová), moldavští Gagauzové, ukrajinští Karaimci (z nichž pochází český spisovatel Michal Ajvaz) nebo na trojhraničí Polska, Litvy a Běloruska žijící Lipečtí Tataři (z nichž pocházel nejslavnější polský spisovatel Henryk Sienkiewicz), je příbuzný jediný buddhistický národ Evropy, povolžští Kalmyci, ale i poduralští Tataři, Čuvaši a Baškirové, a také pod Kavkazem žijící Karačajové a Balkaři, jejichž část kupodivu odešla v raném středověku na Balkán, kde přijala slovanský jazyk a pozměněné evropské jméno Bulhaři. Příslušníci obou těchto skupin (kavkazské i altajské) pak obývají republiku Dagestán, kterou tvoří přes třicet různých národů. (Dagestánec byl například Chajrbek Zamanov, velitel 322. střelecké divize Rudé armády, která osvobodila koncentrační tábor Osvětim.)
A pak jsou tu příbuzní Maďarů, Finů a Estonců, ruské ugrofinské národy. S Maďary mají vzájemně srozumitelný jazyk Mansijci, kteří spolu s příbuzným národem Chantů spravují autonomní okruh v evropském podhůří Uralu. Národnostní složku finského národa s velmi podobným jazykem tvoří Karelové, za hranicemi jejichž Karelské autonomní republiky v rámci RF leží finské provincie Severní a Jižní Karélie. (Našinci budou vlastní název Karelů nejspíš znát z hokejového turnaje Karjala Cup.) S těmi všemi jsou pak příbuzní arktičtí Komijci a středoruští Marijci, Udmurti (z nichž pocházel například konstruktér legendární pušky Michail Kalašnikov) i Mordvini, jejichž republika leží ze všech nejblíž metropoli, v centru evropské části Ruska jen nějakých 400 kilometrů jihovýchodně od Moskvy.
Při studiu folklóru a literárních památek těchto národů mě zaujali právě Mordvini. Už protože vlastně žádní neexistují. Mokšané a Erzjané, dvě etnika velmi podobných ugrofinských jazyků, žijí v západním Povolží, kde mají v rámci Ruské federace vlastní zmíněnou Republiku Mordva, česky Mordvinsko. V obecném povědomí bývají házeni do jednoho pytle „národa Mordvinů“, ale to má u nich odezvu podobnou tomu, co známe my sami, pokud jde o tzv. národ československý. Etnonymum „mordvinský“ používají jen, pokud žijí mimo svou sídelní Mordvu, doma používají adjektivum „mokšoerzjanský“, což je podivuhodný ekvivalent našeho vystupování i našeho adjektiva „československý“. Jen s tím rozdílem, že Mokšoerzjané tím nikdy neměli na mysli jeden národ jako naši budovatelé státu za první republiky, nýbrž prostě sdílené živobytí dvou národů v jedné zemi, stejně jako další naši budovatelé státu po druhé světové válce.
Rozdíly mezi Erzjany a Mokšany rozhodně jsou, jazykové, kulturní i historické. Sběratel mordvinských pohádek Stěpan Anikin (mimochodem syn Erzjana a Mokšanky) psal už roku 1909: „Mordvini si takhle ve vlastní řeči sami nikdy neříkají. Dělí se vzájemně na Erzju a Mokšu a označují se výhradně takto.“ Dokonce i encyklopedie v seznamu nejznámějších členů národa neuvádí slavné dohromady Mordviny, ale pěkně zvlášť: slavné Erzjany a Mokšany. Nejslavnějším Erzjanem byl bezesporu slavný rudoarmějský velitel Vasilij Čapajev, po němž bylo za minulého režimu pojmenováno pražské náměstí před Olšanskými hřbitovy, písničku o němž ve Švandrlíkových Černých baronech tak rádi zpívávali velitelé odloučeného pomocného technického praporu na Zelené hoře v čele s majorem Terazkym. Za nejslavnějšího Mokšana pak pokládají prameny slavného spisovatele, režiséra a herce Vasilije Šukšina. Pokládal bych ho za něj i já, kdybych nevěděl, že kromě Erzjanů a Mokšanů v Mordvinsku existuje i třetí příbuzné etnikum a dialekt se spisovateli podezřele podobným jménem Šukšané.
Dvě (nebo vlastně tři) etnika, jedna země. Pro našince znovu tolik povědomé: Češi, Slováci, (Rusíni)… Na druhé straně nutno zdůraznit, že tamní národy se nikdy nerozdělily. Co my víme, třeba je to proto, že dávnověký název „Mordva“ není výhradním vlastnictvím žádného z obou národů, a proto jim není zatěžko jej coby zastřešující pojmenování společné vlasti beze všeho přijmout. Podobně je to snad i s Belgií, jejíž starověké jméno akceptují Valoni i Vlámové, kteří by jinak svou zem asi už dávno vejpůl roztrhli. U nás je těžké takový název najít. Staletí před Kristem žili v českých zemích keltští Bójové a na Slovensku keltští Kotini, na přelomu letopočtu zas tady germánští Markomani a tam germánští Kvádové… Geologicky by to taky nešlo: Český masiv a Karpaty.
Jeden výraz by se však přece jenom hodil velice dobře. Po roce 1918 vydali bratři Čapkové článek, v němž název „Československo“ kritizovali jako krkolomný a nehistorický a místo něj navrhovali pro nový státní útvar od Aše až po Jasiňu zastřešující výraz, který přece sjednotil předky Čechů a Slováků už před tisíci lety: Morava. Ostatně ve slově Morava by vlastně stačilo vyměnit jenom jedno písmenko a máme tu jiný společný stát dvou bratrských evropských národů: Mordva.
Zdroj: Stěpan Anikin, Andrej Aleškin: Plodný podzim – příběhy, pohádky
Vložil: Bruno Solařík