Co Hitler odkázal dnešním politikům. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
01.07.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Adolf Hitler
Obecně se má za to, že Hitlerova válka byla umožněna bezvýhradnou podporou, s níž se Němci vrhali do všeho, co jim přikázal vůdce. Odtud se odvíjí představa o „kolektivní vině“ německého národa za rozpoutání a vedení druhé světové války. Realita však byla složitější. Německá podpora Hitlerovi rozhodně nebyla monolitní. Často se měnila její intenzita. A především pak byla ta podpora zapříčiněna něčím úplně jiným, ba diametrálně odlišným (!), než nadšením pro hrdinské činy…
Vůdče, dělej si co chceš, jen když doma máme klid
Existuje dobrá zkušenost, že oficiální příležitosti vnucují lidem určitou masku, takže jejich přirozené chování i názory lze lépe pozorovat jinde: v běžném životě. Kde může historik takové pozorování provádět? Například v materiálech tajných služeb. Informace o skutečných náladách německého obyvatelstva lze dnes najít jednak v informacích nacistické bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD), a jednak v ilegálních zprávách pozorovatelů zahraniční emigrace z organizace Sopade.
V základech fungování nacistického Německa stál psychologicko-politický efekt, který lze označit jako Hitlerův kult. Obecně se má za to, že šlo především o mýtus krve a boje, hrdinství a války, jak o tom svědčí bombastické přehlídky a sjezdy, které v meziválečném období naplňovaly Němce nadšením. Není ovšem tak dobře známo, že tato silácká gesta představovala ve skutečnosti pro většinu obyvatelstva krajní mez.
Například v březnu 1936, kdy Německo doopravdy porušilo versailleskou smlouvu a vojensky obsadilo „demilitarizované“ Porýní, podle bezpečnostních hlášení tajné služby SD se Němci ve své většině obávali zásahu Francie, což znamenalo nárůst pochyb o správnosti Hitlerovy politiky. Až když se ukázalo, že Západ proti porušení versailleské mírové dohody nezasáhne, následná úleva přinesla bouřlivé oslavy Vůdcova „osvobozujícího činu“. Především se ovšem ukázalo cosi pozoruhodného: obyvatelé Německa byli nadšeni proto, že triumfu bylo dosaženo bez rozpoutání války. Jak vejce vejci se uvedené reakci podobala situace s anšlusem Rakouska v březnu 1938. Ani v této dramatické chvíli Západ nereagoval jinak než protestem. A opět následovala úleva, a s ní obrovská vlna „horečného nadšení“ a „všudypřítomný jásot, hlavně proto, že to náš führer dokázal bez krveprolití“.
Bylo by asi na místě se ptát, jak je možné, že válečnická symbolika nacismu, doprovázená agresivními činy, byla ze strany Němců vítána vždy až tehdy, když se sebe hrozbu války setřásla. Zní to asi překvapivě, ale není na tom nic divného. Už čtvrt roku po svém nástupu k moci, v květnu 1933, totiž Hitler ve veřejném projevu důrazně prohlásil před celým národem, že pro něho existuje „jen jeden velký úkol: zabezpečit mír ve světě“. O dva roky později zdůraznil v podobném projevu: „Německo potřebuje mír a přeje si mír.“ A právě tyto a podobné Hitlerovy projevy byly v Německu přijímány s bezmezným nadšením.
Jinými slovy zde stojíme před čímsi, co lze nazvat paradoxem Hitlerova kultu. Bezpříkladný válečný štváč si získal německý lid nikoli svými násilnickými plány, nýbrž naopak licoměrným voláním po míru…
Oba uvedené extrémy strachu a úlevy se zopakovaly v československé krizi z léta a podzimu 1938. S jedním rozdílem. Československo mělo silnou armádu, hodlalo se bránit, a Hitler tedy musel otevřeně hrozit celému světu, že soukmenovcům v Sudetech, trpícím „českými zvěrstvy“, nyní Německo „pomůže“. To ovšem mohlo v dané chvíli znamenat jedině válku. Proto tehdy mezi německým obyvatelstvem vznikla válečná psychóza – a hrůza z války dosahovala v Německu úrovně paniky. Podle zpráv SD byla nálada „vážná, depresivní“ a pesimistická. Například zpráva tajné služby z Bavorska hlásila, že „když začaly lítat třísky, ztrácejí lidé důvěru v našeho Vůdce“.
S tímto přístupem se pak plně shodoval postoj Berlíňanů k demonstrativní vojenské přehlídce v hlavním městě Říše dne 27. září 1938 (tedy čtyři dny po československé mobilizaci, když se ještě nevědělo, zda válka bude nebo nebude). Místo nadšeného potlesku většina občanů „zmizela do podzemní dráhy, odmítala se na přehlídku dívat“ a na ulicích stály v tichosti jen hrstky lidí. Hitler přehlídku sledoval z balkonu říšského kancléřství a byl prý upřímně „znechucen apatií davů“. Ale jako obvykle zde osudovou chybu představoval postoj Západu, konkrétně uzavření mnichovské dohody…
V souladu s předchozími výkyvy strachu a nadšení byl totiž propad Hitlerovy popularity v Německu opět vystřídán novou, tentokrát už téměř nekritickou vlnou úlevy, obdivu a vděku. Hitler se nyní Němcům jevil jako „státnický génius“, který „měl pevné nervy, zatímco ostatní kolísali“, a proto se na jeho „neomylnost“ dá vždy spolehnout… A opět byl Führer svými soukmenovci veleben především pro svou schopnost dosáhnout svého bez války. Obsazení zbytku českých zemí z 15. března 1939 poskytlo jen další opakování téhož příběhu: překvapení, rozpaky a skepsi vystřídal jásot z mírového dosažení cíle.
Co náš vůdce dělá, dobře dělá. Nebo ne?
Falešná stavba „mírumilovného“ nacismu, jak ji Hitler čistě účelově prezentoval obyvatelstvu, přečkala i obtížné zkoušky, pro samotného Hitlera se v ní však skrývala obrovská komplikace do budoucna. On to totiž s tím válčením myslel vážně a pochopil, že bude nutno konečně změnit mediální politiku. V tajném projevu k vydavatelům německého tisku v listopadu 1938 se tedy bez obalu přiznal, že národu po léta lhal (!): „Okolnosti mne nutily po desetiletí hovořit téměř výhradně o míru. Jen novým a novým zdůrazňováním německé tužby po míru bylo pro mne možné… poskytnout německému lidu potenciál, nezbytný jako základna k dalšímu kroku. Taková mírová propaganda… má také svou problematickou stránku. V myslích mnoha lidí to totiž může vést k závěru, že současný režim se dá ztotožnit s odhodláním a vůlí udržet mír za všech okolností.“
V Německu se tedy roku 1939 změnil tón propagandy. Přestal se vzývat mír a připouštělo se válečné vyústění evropské situace. Jenže setrvačné veřejné mínění nehodlalo žádnou změnu připustit, a proto došlo k pozoruhodnému přemetu v mentalitě mas, lze-li to tak říct. V polské krizi, kdy Hitler začal požadovat připojení Gdaňsku a přilehlých polských území k říši, zkrátka obyvatelstvo Německa paradoxně vynechalo dříve nezbytnou fázi skepse a obav (!). Všichni v Německu už nyní zkrátka pevně věřili, že když Západ nebojoval kvůli Československu, nebude mít jistě důvod bojovat kvůli Gdaňsku a Polsku. V létě 1939 tedy zavládla v Německu všeobecná nálada plná jistoty (!), že Hitler opět dostane bez války všechno, co žádá.
Sám Hitler (který od první světové války neměl v ruce zbraň a neviděl jedinou smrt, ani v podobě popravy) si válku toužebně přál: chtěl, aby se laxní lid konečně zocelil k dalším výbojům. Počítal však s tím, že nyní půjde jen o lokální konflikt výhradně s Polskem, bez účasti Británie a Francie. Byl totiž přesvědčen o genialitě svého paktu o neútočení se Stalinem, paktu, který zbavil Západ možnosti obklíčit Německo… Mírumilovné naděje obyvatel Německa se zhroutily, jakmile Wehrmacht vpochodoval do Polska, načež Francie s Británií třetího dne vyhlásily Německu válku. Německé občany ovládl šok a strach. Následné vítězství nad Polskem bylo sice přijato s radostí, ale ponurá nálada z válečného stavu se Západem přetrvávala. Není od věci zde připomenout, že právě v této rozpačité atmosféře došlo 8. listopadu 1939 k nezdařenému pokusu o atentát na Hitlera v mnichovském Bürgerbräukeller. Bylo zřejmé, že další vyčkávání v „podivné válce“ by lidem v Německu na náladě nepřidalo. Hitler si to uvědomil a na tajné poradě velení Wehrmachtu na jaře 1940 prohlásil, že „morálka obyvatelstva se už může jen zhoršovat“, takže je nejvyšší čas pro úder proti Francii.
Teprve oslnivě rychlé vítězství nad Francií se stalo osudovým zlomem v pohledu Němců na válku. Nyní už i těm největším skeptikům nezbylo než mlčet a obyvatelstvo začalo Hitlera chápat nejen jako taktika, který se nebojí riskovat, nýbrž navíc jako válečného stratéga na úrovni císaře Napoleona… Léto 1940 představovalo zřejmě nejvyšší vrchol podpory Hitlerovy politiky mezi Němci.
A to není všechno. Dřívější lpění Němců na míru bylo nyní konečně vystřídáno válečnickým nadšením. Všeobecně se čekalo už jen na vylodění v Británii a triumf nad ostrovní říší. Hitlerova popularita byla tedy zcela závislá na nových rychlých úspěších, podobných triumfu nad Francií. Ale kde ty rychlé úspěchy brát? Podle ilegálních zpráv protihitlerovské německé exilové sociální demokracie (která v letech 1933–38 sídlila v Praze, 1938–40 v Paříži a 1940–45 v Londýně) se nyní ukázalo, že lidé se raději drží Hitlera a jeho vítězné rétoriky, než aby mysleli na to, co by mohlo následovat po případné porážce. Vnímali zkrátka Vůdce „jako uklidňující drogu“.
Rychlý triumf se však tentokrát nedostavoval. Bombardování Británie úspěch nepřineslo. Naopak probudilo vůli Britů k rozhodnému odporu. Nálada v Říši začala opět upadat. Až v únoru 1941 vystoupil Hitler s veřejným proslovem, v němž slíbil národu brzké vítězství. – Lidé začali jeho slibu skoro bezmezně věřit, jejich „drogová závislost“ na Hitlerovi dosáhla vrcholu. Jakmile se Wehrmacht hnul do války na Balkáně a na jaře 1941 rychle rozdrtil Jugoslávii a Řecko, obyvatelstvo Německa bylo takříkajíc „v rauši“.
Mezi lidmi se však brzo začaly šířit obavy kvůli novým zprávám o zhoršení vztahů se SSSR a o pohybech jednotek Wehrmachtu k východním hranicím Říše. Pro veřejné mínění v Německu znamenal 22. červen 1941 především obrovské překvapení a hluboký otřes, pokud ne přímo zděšení. A zase došlo k opakování setrvačného pohybu kyvadla: strach byl vystřídán úlevou a vzrůstající důvěrou, protože východní tažení Wehrmachtu probíhalo zpočátku nad očekávání rychle. Zdálo se, že bude vítězně ukončeno během několika týdnů. Dne 9. října 1941, kdy započala operace Tajfun (tažení na Moskvu), se v německých novinách objevily titulky tohoto znění: „Východní tažení rozhodnuto – bolševismus vojensky zničen“.
O to horší pak byl skluz veřejného mínění, když namísto vítězství následovala nečekaná výzva ke sběru zimního ošacení. Kampaň Winterhilfe způsobila v obyvatelstvu hořkost a otřes, nemluvě o následných zprávách, že Wehrmacht musel od Moskvy částečně ustoupit. Do toho všeho vneslo ještě černější tón německé vyhlášení války USA.
Dvě proroctví obyčejných Němců, která se přesně vyplnila
Na jaře 1942 Hitler veřejně slíbil, že „bolševické hordy během tohoto léta rozdrtíme na prach“. Ve veřejnosti vyvolal tento slib vlnu optimismu. Lidé věřili, že Vůdce by přece neříkal něco, o čem si není jist. V létě 1942 pak doopravdy začala ofenzíva, která dovedla Wehrmacht až k hřebenům Kavkazu a do ulic Stalingradu. Ve stejné době se Rommelovu Afrikakorpsu podařilo porazit angloamerické jednotky v Libyi, zatímco v Atlantiku podnikaly úspěšný lov německé ponorky. To všechno skýtalo pro Německo velmi nadějné vyhlídky.
Dne 30. září 1942 pak slibuje Hitler národu: „Teď jde především o dobytí Stalingradu, a k tomu dojde. Můžete se na to spolehnout, nikdo nás odtud už nedostane!“ Pád sovětského Stalingradu se čekal každým dnem. Jenže v tu chvíli se německý tisk a rozhlas odmlčely. Na frontě totiž v zimě došlo ke krachu Hitlerových plánů. Iniciativu převzala Rudá armáda.
Když bylo dovršeno obklíčení a zničení německých vojsk u Stalingradu, dostal říšský tisk konečně nové směrnice – a 3. února 1943 bylo zveřejněno „Zvláštní oznámení“: „Bitva o Stalingrad skončila. Věrna své přísaze bojovat do posledního dechu, 6. armáda podlehla přesile nepřátel a nepříznivým podmínkám.“
Zde přichází konečný zlom.
Dřív žehrali nepočetní skeptici na šlendrián v NSDAP nebo na špatná rozhodnutí velitelů Wehrmachtu. Nyní obviňují obyvatelé Říše z tragického neúspěchu už přímo samotného vůdce. Jedna ze zpráv Sicherheitsdienst cituje názor obyčejných Němců, že Hitler přeceňováním svých sil a odmítáním všech mírových nabídek „nakonec sám nese vinu za úpadek, který nastal“. Vnitřní opozice zdvíhá hlavu a bez ohledu na surové represálie se v německých ulicích objevují letáky, označující Hitlera za „stalingradského vraha“. Podle zpráv SD lidé přestávají nosit stranické odznaky a už jen zřídka se používá hajlování, přičemž příbuzní padlých vojáků odmítají nacistické symboly přímo demonstrativně. Mezi lidmi se v roce 1943 (!) šíří říkanka, která se do slova a do písmene vyplní o dva roky později: „Všechno v žití míjí, všechno mizí v háji, Hitler padne v dubnu, strana po něm v máji“.
Bombardováním Británie v roce 1940 navíc přivedl Hitler vlastní národ do neštěstí. Při odvetných náletech Spojenců na německá města se ukázalo, že Německo není schopné zabránit nepříteli v dosažení absolutní vzdušné nadvlády. Neexistovala ani odpovídající obrana, ani možnost odvetných náletů. Lidé si v souvislosti s nálety začali zvykat na naprostou bezmoc. Roku 1942 svrhli Spojenci na špatně chráněná německá města přes 40 tisíc tun bomb, následujícího roku 1943 už to bylo 200 tisíc tun – a roku 1944 už přes milion tun. V prvních měsících roku 1945 spadlo na Německo ještě dalších 500 tisíc tun bomb. Bombardováním byla celkem postižena čtvrtina všech německých domů s třetinou obyvatel země. Nálety stály život víc než 300 tisíc civilistů. Nebylo už ani možné zastrašit obyvatele před otevřeným vyjádřením názorů. Po bombardování Düsseldorfu například prohlásil jeden z postižených: „Za to můžeme poděkovat vůdci.“
Dne 18. února 1943 vyhlašuje Goebbels před vybraným publikem fanatických nacistů totální válku, tedy plnou občanskou mobilizaci. Reakcí Spojenců byl krok, který lze z hlediska německého obyvatelstva chápat jako tragický. Spojenci totiž prohlásili, že jediný způsob, jakým se Německo může z války dostat, je jeho bezpodmínečná kapitulace. Pro hitlerovskou moc to znamenalo, že jí vlastně ani nezbývá než bojovat až do konce. A byl to boj čím dál zoufalejší.
Po Stalingradu provedli Spojenci vylodění na Sicílii a v Itálii, načež padl Mussolini a Německo muselo zbytek Itálie vojensky okupovat. Bombardování německých měst sílilo a na východní frontě selhal plán zvrátit vývoj v bitvě u Kurska. V novém roce 1944 se situace dále zhoršuje. V červnu provádí Spojenci úspěšnou invazi do Normandie a zahajují osvobozování Francie. Sovětská letní ofenzíva vrhá jednotky Rudé armády až k Bělehradu a k Varšavě.
Přes to přese všechno stále existuje „vlivná menšina“ těch, kdo věří Hitlerovi bez ohledu na cokoli. Za prvé jde o určitou část mládeže a mladších občanů, zfanatizovanou už v předchozích mírových letech v duchu nacismu. Za druhé jsou to straničtí úředníci NSDAP, jejichž kariéra s Hitlerem stojí a padá. Za třetí se Hitlerova kultu drželi mnozí vojáci na bojišti.
Avšak Hitler jako táborový řečník měl pořád ještě schopnost přesvědčit o své pravdě i kolísající skeptiky. Po jeho projevu z listopadu 1943 prý dle zprávy SD prohlásil jeden z posluchačů jeho rozhlasového přenosu: „To je zvláštní, jakou má vůdce moc. Stejní lidé, co v úterý ráno říkali, že Německo je poraženo, v úterý večer o tom už nechtějí ani slyšet.“
Objektivně se ovšem situace Německa zhoršuje pořád dál. Uprostřed probíhající invaze Spojenců a sovětské letní ofenzívy dochází 20. července 1944 v Rastenburgu ve východním Prusku k pokusu o atentát na Hitlera, který provedl plukovník generálního štábu von Stauffenberg. V Berlíně dle záznamů SD mnohé ženy plakaly radostí, že se Vůdce zachránil. Jenže další zprávy SD informují naopak o rozšířených projevech zklamání (!), že se atentát nezdařil. Informátor tajné policie zaznamenal v protileteckém krytu anonymní ženský hlas: „Kéž by ho byli dostali.“ Bylo zkrátka čím dál jasnější, že Němci, kteří se dosud báli, co bude po porážce, začali porážku naopak vzývat jako jediný způsob, jak uniknout z válečných hrůz.
Ohledně případné kapitulace se začalo říkat, že „v roce 1918 to nebylo tak špatné, a nebude ani teď“. Mnozí občané začali zastávat názor, že „hrůzný konec je lepší než hrůza bez konce“.
Dle informátora prohlásil jeden občan: „Vůdce nám byl seslán Bohem, ale ne proto, aby Německo zachránil, ale aby ho zničil. Prozřetelnost se rozhodla zničit Němce a Hitler je vykonavatelem její vůle.“
Poslední Hitlerův veřejný projev proběhl 24. února 1945. Tentokrát už mezi posluchači nedošlo k žádné katarzi. Spojenci na východě i západě obsazovali přímo území Německa a na obyvatele obklíčené Říše neudělaly nové Hitlerovy sliby žádný dojem. Poslední propagandistický krok, spočívající v příslibu roztržky mezi Spojenci, stejně jako víra v nové zbraně, zaujaly jen skalní nacistické fanatiky z řad Hitlerjugend a stranických kádrů. Žena v protileteckém krytu prý tehdy pronesla: „Vůdce to má jednoduché. Nemusí se starat o rodinu. Pokud dojde k nejhoršímu, nechá nás všechny napospas a prožene si kulku hlavou.“ Jakmile se proroctví ženy z krytu splnilo, ukázalo se, jak slabé kořeny měla víra Němců v NSDAP i v Hitlera – a jak je ošidné věřit proklamacím politiků, kteří lidem namísto jejich vlastního selského rozumu nabízejí své doktríny a koncepce, s jejichž pomocí všechno vyřeší za ně.
Zdroj: Ian Kershaw: Hitlerův mýtus, Iris, Praha 1992
Vložil: Bruno Solařík