S pučem v únoru 1948 nepřišli komunisti, ale demokraté. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
17.06.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Gottwaldovo Právě se vracím z Hradu pečetí osud republiky na 41 let dopředu
Překvapující fakta o převratu, o němž jsme se pak 41 let učili jako o Vítězném únoru a který se kromě jiných vlivů negativně projevil v budoucí perzekuci čtvrt milionu občanů tehdejšího Československa.
Demokraté v demisionářské poloze
V běžné demokratické praxi vládne po vítězných volbách jedna strana nebo koalice stran a ostatní strany jdou do parlamentní (mimovládní) opozice. V ČSR však po roce 1945 vznikla „Národní fronta“ jako fakticky stálé spojenectví úředně povolených stran. Po volbách šly pak všechny tyto strany automaticky do vlády, takže neexistovala (!) parlamentní (mimovládní) opozice.
Dne 13. února 1948 demokratičtí ministři využili faktu, že jako celek mají nad nejsilnějšími komunisty ve vládě většinu (nepřipomíná vám to něco z nedávné minulosti?). Odhlasovali proto vládní usnesení, že komunisté musí přestat s dosazováním pouze svých členů do silových ministerstev.
Byl to na pohled chytrý krok. Premiér Gottwald byl totiž nyní povinen splnit usnesení své vlastní vlády, i když s tím usnesením nesouhlasil. Důvod, proč se usnesení vůbec dostalo do vlády a bylo v ní schváleno (!), spočíval právě v uvedené nehoráznosti, že díky ustavení Národní fronty seděla faktická opozice spolu s vítězem voleb přímo ve vládě.
Vzhledem k tomu, že Gottwald usnesení neplnil, demokratičtí ministři pohrozili demisí a 20. února ji (byť ne všichni) skutečně podali. Došlo přitom k pozoruhodnému paradoxu. Ministři, kteří demisi podali, vzápětí požádali prezidenta, aby ji… nepřijal. Gottwald, kterému ta demise měla rozbít vládu, naopak žádal, aby prezident demisi „reakčních ministrů“… co nejdřív přijal.
Kdo seje bouři, má z ní vítr
Dne 20. února uvedl Sovětský svaz do pohotovosti své vojsko v obsazeném Rakousku na hranicích s ČSR. Ve stejné době probíhaly v Bavorsku těsně u československých hranic manévry americké armády. Beneš si rozhodně nepřál, aby se Československo stalo důvodem pro americko-sovětský konflikt, který byl od léta 1947 na spadnutí. Po zralé úvaze tedy prezident moudře odmítl riskovat občanskou, ne-li evropskou či světovou válku a demisi nekomunistických ministrů k jejich úžasu a zděšení přijal.
Proč k úžasu a zděšení? Právě prezident Beneš totiž až dosud prohlašoval, že by nesnesl, aby některá ze stran Národní fronty nebyla ve vládě. Proto demokratičtí ministři, kteří zároveň stáli v čele demokratických stran Národní fronty, logicky věřili, že tím pádem prezident jejich takticky zamýšlenou demisi nepřijme.
Gottwald ale Beneše ujistil, že žádné strany z vlády vylučovat nehodlá. Na demisí uvolněná místa ve vládě prostě dosadí do ministerských funkcí takové politiky z týchž demokratických stran Národní fronty, kteří zůstali dosavadní vládě věrní. Jak řečeno, podle zákonů, přijatých demokraty i komunisty v roce 1945, neexistovala mimo rámec Národní fronty (tj. vlády) povolená parlamentní (tj. mimovládní) opozice. Vedoucí představitelé nekomunistických stran, kteří podali demisi, už po prezidentově přijetí demise nebyli ve vládě. Vzhledem k tomu ovšem svým vlastním manévrem automaticky ztratili jakoukoli možnost legální politické činnosti (!).
Kdyby demokratičtí ministři demisí jen hrozili, anebo dokonce ani to ne a prostě by bojkotovali schůze vlády, nemohl by Gottwald dělat nic a seděl by v neusnášeníschopné vládě (§ 80), načež by i bez jakýchkoli demisí (ba dokonce i bez nadpolovičního počtu absencí!) mohl prezident Gottwaldovu vládu rozpustit (§ 70) a pověřit Gottwalda jednáním o vládě nové, ovšem opět s „reakčními ministry“, případně jmenovat vládu úřednickou, nebo vyhlásit předčasné volby (§ 31).
Jenže když demokraté demisi reálně podali (!), Gottwald ji využil, mobilizací obyvatelstva proti „reakci“ rozvrátil jejich strany, v podstatě je z nich vyloučil, a KSČ pak i v diktatuře (!) předstírala až do roku 1989 politickou pluralitu stran „Národní fronty“, což byli komunisté, národní socialisté, lidovci, slovenští demokraté a Šrobárovi křesťanští republikáni. Tyto všechny strany pak skutečně oněch 41 a půl roku minulého režimu byly v parlamentu a měly ve vládě své ministry. Povolní sociální demokraté se pak v červnu 1948 sloučili s komunisty a všichni bývalí členové ČSSD, kteří zůstali v republice a nebyli ve vězení, dostali poštou průkazy KSČ, a kdo z nich si ho nepřevzal, dostal se automaticky do hledáčku StB. Jak prosté…
Ústředním bodem obratu byl přitom ten zdánlivě „chytrý krok“ demokratů, kdy v pátek 13. února 1948 přinutili vládu odhlasovat usnesení proti infiltraci bezpečnosti a armády komunisty. Jestli totiž bylo něco v zájmu demokratů, tak to bylo udržení co nejklidnější atmosféry ještě ty pitomé tři měsíce do května, do řádných voleb, v nichž by KSČ zřejmě získala míň (!) hlasů než před dvěma lety.
Demokrati se ale zachovali přesně naopak. Sami, z vlastní vůle vyvolali krizi, přičemž na záminku k vyvolání takové krize čekaly SSSR a KSČ jako na smilování. To bylo to, co vedlo k aktuálnímu uzurpování absolutní moci komunisty, ne mobilizace Lidových milicí a demonstrující ulice, hrozící generální stávkou. V sousedním Rakousku, jehož rozhodující část byla v té době na rozdíl od nás (!) stále obsazena Rudou armádou, se tamní komunisti pomocí stávek pokusili o totéž, jenže „ekvivalent“ Antonína Zápotockého, šéf rakouských odborářů (později ministr vnitra) Franz Olah zasáhl a odboráři vyšli do ulic na podporu stávajícího režimu a proti komunistům. Perličkou je, že sociální demokrati pak s americkými penězi znovuobnovili Hitlerem zrušené noviny z období monarchie, Kronen Zeitung.
Nic proti Ústavě
Hodně se teď mluví o tom, že odstoupivších ministrů z 22. února 1948 bylo sice míň než polovina, ale že těsně před osudovým setkáním Gottwalda s Benešem na Hradě 25. února se k nim připojili ještě dva další ministři, takže demisí bylo od té chvíle nadpolovic. Z toho se vyvozuje, že tudíž Benešovo přijetí Gottwaldova návrhu rekonstrukce vlády prý bylo protiústavní.
Co se ve skutečnosti stalo?
Demisi, která měla podkopat Gottwaldovu vládu, podalo 20. února 12 z 26 ministrů, tedy menšina.
Gottwald si pak ale během krize uvědomil čistě technický detail, totiž že pokud prezident demisi „reakčních ministrů“ dle jeho přání přijme, v nové vládě mu nutně zůstanou i ti z ministrů za soc. dem., kteří sice demisi nepodali, ale Gottwald je v nové vládě stejně nechce. Proto ráno 25. února, ještě před Gottwaldovou cestou na Hrad, donutili komunisté dodatečně k rezignaci sociální demokraty Tymeše (který byl svolný) a Majera (ten to nejdřív odmítl, ale nakonec hrozbám a snad i fyzickému násilí ustoupil a demisi podal rovněž).
Hned poté se Gottwald konečně odebral k Benešovi a přinesl mu tedy nikoli 12, nýbrž už 14 demisí, tj. opravdu nadpoloviční většinu z 26 ministrů, plus návrh na potřebné doplnění vlády.
To je na pohled neuvěřitelné. Nemohl by tedy snad Beneš po tomto nečekaném zvratu Gottwaldovu vládu v tu ránu rozpustit z důvodu konečně dosaženého nadpolovičního počtu demisí?
Bylo to složitější a jednodušší zároveň.
V Ústavě nebylo totiž ani slovo o tom, že po dosažení nadpolovičního počtu demisí musí prezident vládu rozpustit. Ústava prostě předepisovala, že není-li nadpoloviční počet ministrů přítomen při jednání vlády (demise nedemise!), není vláda usnášeníschopná. Tento stav by při dlouhodobém trvání musel být jistě řešen demisí celé vlády či rozpuštěním parlamentu a uspořádáním předčasných voleb.
Jenže takovému dlouhotrvajícímu vakuu vlastně předseda vlády Gottwald včas zabránil právě tím, že přišel k prezidentovi s návrhem na doplnění vlády tak, aby byla opět usnášeníschopná (a to při zachování účasti koaličních stran!), což prezident přijal. Gottwald si proto mohl v klidu dovolit ty dvě demise navíc, které, jak uvedeno, paradoxně nebyly podány „protikomunisticky“ ve prospěch demokratických ministrů v demisi, nýbrž „komunisticky“, tj. jako součást vládní čistky na přímý nátlak Gottwalda.
Paragrafy a politická negramotnost
Prezident republiky mohl dle Ústavy udělat ledacos. Nic mu například zákonně nebránilo učinit to, co reálně udělal, tj. demisi odstoupivších ministrů (bez ohledu na jejich počet) přijmout a akceptovat doplnění vlády, navržené jejím premiérem.
Také ovšem mohl tu demisi sice přijmout, ale zároveň odmítnout Gottwaldův návrh doplnění vlády. Mohl premiéra místo toho požádat o demisi celé vlády z důvodu momentální ztráty její usnášeníschopnosti.
Nebo mohl demisi 14 ministrů vůbec nepřijmout, naplnit tak paradoxní přání těch, kdo ji podali, a čekat, až bude ztráta vládní usnášeníschopnosti neúnosná.
Případně, a to je vzhledem k oněm demisím až komické, mohl prezident podle § 70 kdykoli rozpustit vládu i bez jakýchkoli demisí (!), nemluvě o nějakých nadpolovičních počtech ministrů (!). Paragraf totiž – podržte se stolu – v této věci neukládal prezidentovi žádné omezení ani doplňující podmínky (!). Zde je jeho znění:
„Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští president republiky.“
Čeho by tím ale prezident dosáhl?
Vláda by sice nebyla usnášeníschopná, ale Beneš dobře chápal, že v případě takového či onakého paralyzování činnosti vlády (které přitom do řádných voleb zbývaly jen tři měsíce) by neprodleně následovaly kroky, které už by se na žádnou Ústavu (snad kromě ústavy SSSR) nijak nevázaly:
Za masové občanské podpory by nutně proběhl demokraty vyprovokovaný (!) ozbrojený převrat KSČ, což Gottwald neopomněl Benešovi už v minulých dnech zdůraznit (spolu s pohrůžkou sovětské invaze). To Beneš právem hodnotil jako horší zlo. K nezvratnému přechodu do sovětského bloku by se přidala přinejmenším občanská válka.
Ze všeho vyplývá, že demise, podaná demokratickými ministry, byla nezodpovědným a politicky negramotným krokem, který jen urychlil převzetí moci v ČSR komunisty, provedené navíc, právě díky oné demisi, elegantně ústavní cestou.
Marshall versus generalissimus
Nutno však zdůraznit, že ve skutečnosti českoslovenští demokraté kapitulovali už tři čtvrti roku před únorovou krizí. Už na začátku června 1947 vyhlásily USA Marshallův plán. Šlo o projekt rozsáhlé finanční pomoci válkou poničené Evropě za účelem její hospodářské obnovy. Projekt neměl probíhat pod hlavičkou OSN, nýbrž jako čistě americká akce s cílem zavázat příjemce americkým politickým zájmům. Byl to signál, že prezident Truman (který převzal po zemřelém Rooseveltovi otěže těsně před koncem války 15. dubna 1945) nemá v úmyslu splnit Rooseveltovo předsevzetí vyklidit do dvou let po válce Evropu, nýbrž v ní naopak hodlá svou přítomnost posílit.
Stalin proto v reakci rozhodl o nutnosti upevnit v Evropě zárodečný sovětský blok a svým satelitům (Polsku, Maďarsku, Rumunsku atd.) účast v plánu zatrhl. V téže věci pak s nelibostí sledoval československý souhlas s účastí na červencové pařížské konferenci o Marshallově plánu. Urychleně tedy povolal čs. delegaci do Moskvy, kde na ni vyvinul úspěšný (!) nátlak. V jeho důsledku demokratická (!) vláda Československa dodatečně změnila postoj a 10. července 1947 účast na pařížské konferenci odmítla.
Samotná komunistická uzurpace ministerstev vnitra a obrany, která zapříčinila únorovou krizi 1948, byla tedy jen logickým vyústěním faktu, že vláda včetně demokratických ministrů (!!!) se v létě 1947 podrobila Stalinovu nátlaku a odřekla účast republiky v Marshallově plánu. Nejlépe to charakterizoval ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, který po návratu z Moskvy v úzkém kruhu prohlásil: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Ten ovšem v únoru 1948 žádnou demisi nepodal (!).
To bylo vlastně početí onoho dítěte, narozeného pak v únoru 1948, Únor už zkrátka znamenal jen stvrzení hotového faktu. Faktu spočívajícího v tom, že bez ohledu na další zápasy nekomunistů s komunisty přechází ČSR (ať už s demokratickými ministry, nebo bez nich) do sovětského bloku, takže frontová linie studené války povede nikoli po východní, nýbrž po západní hranici Československé republiky.
Zdroj: Karel Kaplan: Únor 1948, Epocha, Praha 2018
Vložil: Bruno Solařík