Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Putin ve stanu aneb Na okraj fenoménu ruské duše. Pátrání Bruno Solaříka

komentář 10.06.2023
Putin ve stanu aneb Na okraj fenoménu ruské duše. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Pixabay

Popisek: Kolotoč v Moskvě

Pět vzpomínek z autorovy cesty do Moskvy před 15 lety, z nichž by mělo být patrné, že i dnes je všechno jinak…

Putin ve stanu

Jednoho dopoledne – bylo to v dubnu 2008 – jsem se při svém pracovním pobytu v Moskvě nechal odvézt na Kutuzovovu třídu k panoramatu bitvy u Borodina v roce 1812. (Napoleon si tenkrát myslel, že bitvu vyhrál a získal Moskvu, jenže místní ji zapálili a Napoleon zůstal v ruské pláni bez zásob, na prahu podzimu a svého pádu.)

Na čtyřproudé komunikaci se najednou všechno zarazilo, jako když člověk zapomene, co chtěl říct.

„Co je?“ rozčiloval se šofér, „to jede snad Putin nebo co?“

Zasmál jsem se dobrému vtipu. Ale šofér to myslel vážně: „No né: von jezdí každou chvíli – a celá Moskva stojí.“

Pak náhle energicky zavrtěl hlavou: „Kdepak, Putin to být nemůže, Putin přece sedí ve stanu.“

Už jsem se nesmál.

„Jak ve stanu? Kde ve stanu?“

„Ráno to bylo ve zprávách. Je v Libyi a sedí ve stanu s Kaddáfím. Vovívali se vějířema. – Tak to bude Medveděv.“

Byl to Medveděv. Během mé návštěvy Moskvy byl už zvolen nový prezident Ruské federace, ale ještě nebyl inaugurován. V ruských novinách se tehdy každý den psalo: „Úřadující prezident Putin a zvolený prezident Medveděv přijali v Kremlu toho a onoho.“

„To máte teď blbý, co?“ řekl jsem, „to teď budete mít dvojnásobný zácpy, když máte dva prezidenty.“

„A sakra,“ ulevil si šofér, který si to uvědomil.

K čemu to Západu je?

V předvečer odletu do Moskvy na prezentaci současného českého surrealismu jsem se sešel s britskými surrealisty, kteří tehdy pobývali v Praze. Jedna z účastnic britského výsadku se mě zeptala, proč v Rusku nikdy neexistovala žádná surrealistická skupina.

Odpověděl jsem: „Rusové sami jsou surrealisti. K čemu by jim byla nějaká extra skupina?“

Angličané se zasmáli dobrému vtipu, ale já jsem to myslel vážně. V Moskvě jsem si pak ověřil, že jsem se nemýlil. Při konferenci ve Státním uměnovědném ústavu prohlásil jeden z profesorů: „Například všude samý Freud a tak dál.“

Zpozorněl jsem.

„Nic proti němu, o něho nejde,“ pokračoval profesor, „ale zkrátka ta neustálá potřeba západních surrealistů teoreticky zdůvodňovat spontaneitu: k čemu to je?“

Zatajil se mi dech. Ale to ještě nebylo řečeno všechno.

„My Rusové jsme lidé emotivní, impulsivní,“ rozhodil vědec rukama, „a západoevropský surrealismus nám připadá příliš racionální“.

Profesor to, co jsem považoval za nadsázku (své tvrzení, že Rusové nepotřebují surrealismus) ještě překonal, aniž to sám považoval za nadsázku. Kdo ví, pomyslel jsem si. Surrealismus znamená nadrealismus, ale Rusové jsou možná nadsurrealisti.

Všechno v pořádku

Před zahájením prací na instalaci výstavy čs. surrealismu v empírovém Zeleném sále moskevského Státního uměnovědného ústavu mi tamní paní vedoucí oznámila, že můžu použít všechny rámy, které tam právě visely od předchozí expozice. Byly to moc pěkné rámy a bylo jich hodně. To jsem nečekal: myslel jsem, že bude muset vyjít jen s velkými kliprámy z Českého centra. Nyní jsem měl něco, co mohl empír strávit mnohem líp. Bylo, pravda, zapotřebí nejdřív z těch rámů odstranit fotografie italských renesančních památek, ale to bylo hotové raz dva.

Druhého dne, když byla skoro všechna díla umístěna v rámech, přišla do hlavního sálu jiná vedoucí, spráskla ruce a zděšeně vykřikla: „Proboha, řekněte mi, kdo vám dovolil použít naše rámy?!“

„Ta paní, která nás sem včera uvedla,“ odpověděl jsem s pocitem, že je všechno ztraceno.

Jméno té první paní jsem totiž zapomněl a bylo mi jasné, že moje mlhavá odpověď nemůže nikomu stačit. Vedoucí číslo dvě však řekla „V pořádku“ a bez dalšího vyšetřování odešla klidně pryč. Už jsem ji nikdy neviděl.

„Kdo vám dovolil odstranit z našich rámů ty fotografie?“ zaslechl jsem za zády asi po hodině. Stála tam další vedoucí.

„Jedna paní,“ odpověděl jsem už jen stručně a čekal, co to udělá.

„V pořádku,“ odtušila uspokojeně vedoucí číslo tři a navždy zmizela.

Dalšího rána na mě vylítl z blízké kanceláře nějaký pan vedoucí a zahromoval: „Pojďte sem, prosím vás. Kam jste proboha dali všechny ty fotografie, co byly původně v těch rámech?!“

Odvedl jsem ho k místu, kde ještě předchozího odpoledne ležely. Nebyly tam.

„Tady na té požární bedně,“ řekl jsem, „tady, kde teď nejsou, tak tady včera byly.“

„V pořádku,“ rozzářil se vedoucí a zaklapl za sebou dveře kanceláře.

A tak to šlo dál jakoby nic.

Čtyřiadvacet hodin před promítáním Švankmajerova filmu Šílení se ukázalo, že v kinosále chybí tlumočnická sluchátka. Správce kinosálu prý před několika dny odjel na zdravotní dovolenou a nikdo jiný bohužel neměl zcela jasnou představu, jak se kinosál provozuje a kde v něm co je.

Pět minut před začátkem promítání se sluchátka našla.

„V pořádku,“ řekl jsem si.

Prostřelený básník

Konference ve Všeruské státní knihovně zahraniční literatury byla spojena s prezentací ruské knihy „Vítězslav Nezval – podivuhodný kouzelník české poezie v ruské literatuře“, která shrnula vyjádření desítky nejcennějších jmen ruské literatury k Nezvalovi (jsou mezi nimi nobelisti Pasternak, Šolochov a Brodskij, autor ruské hymny Michalkov, ale i Majakovskij či Achmatovová), z nichž někteří překládali Nezvala do ruštiny – takže příspěvky ruských účastníků vyzněly především jako pocta největšímu modernímu českému básníkovi a příteli ruské kultury.

O to větší bylo oživení v sále, když jsem ve svém příspěvku upozornil na Nezvalovy okamžiky hněvu, když ve stalinské polovině třicátých let hřímal proti členům sovětské kulturní delegace v ČSR, vedené proletářským spisovatelem Bezymenským. Nezval se tehdy zaměřil na sovětskou výtku českým básníkům ohledně jejich údajně jednostranné orientace na francouzskou poezii, která je prý bulvární a z níž prý vyrostli sovětští básníci jak z dětských střevíčků. K tomu Nezval bez skrupulí podotkl: „…dětské střevíčky shledávám nicméně půvabnější nežli křápy, z nichž leze sláma.“ Svůj chladnokrevně vášnivý atak proti oficiálním delegátům SSSR završil Nezval slovy: „Škoda, že Majakovský neprostřelil tou kulkou, již si vehnal do svého velikého srdce, plachtu ve stanu nad hlavou Bezymenských, aby uviděli hvězdu poezie.“

Už to, že tato slova tehdy mohla v Sovětském svazu veřejně zaznít, pomohlo tamním literátům, což byl možná spouštěč jejich zájmu o fenomén Nezval. I na naší nezvalovské konferenci kolotoč přispěvatelů trochu skřípal v pantech: vždyť někteří z jeho dřevěných koníků jeli na téže točně, jako ostatní, leč v protisměru. Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Ani židlemi se neházelo. Zatímco totiž západní myšlení je založeno na aristotelovské logice, eurasijský člověk má naopak v oblibě kompozici ovládanou samospádem. (Ověřil jsem si ve Vysockého divadle Na Tagance při předpremiéře Ljubimovovy adaptace Kafkova Zámku: režisér Ljubimov jakoby nic převedl habsburskou absurditu střední Evropy do ruských poměrů – a z temného podobenství se náhle stala přeludnost nikoli tísnivá, nýbrž jaksi samozřejmá, ba dokonce svěží. Horor a veselohra zároveň.)

Když se mnou jedna z ruských návštěvnic konference kráčela po skončení konference po Tverské ulici, otevřené po straně do Majakovského náměstí, náhle se zarazila, ukázala na vzdálenou básníkovu sochu a vykřikla:

„Ona tam je, ta díra po kulce! Přímo v srdci! Úplně jasně ji vidím!“

Bylo dost šero a bylo to daleko. Neviděl jsem nic a oponoval, že socha ve slohu socialistického realismu přece nemůže být opatřena tak romantickým atributem, jako je spojení obrazu živého člověka s předzvěstí jeho smrti.

Jenže když jsem se v podmračeném příšeří podíval na sochu pořádně, spatřil jsem tam tu díru po kulce, kterou připomněl Nezval, taky! Socha si dokonce s elegancí odhaluje klopu saka právě tak, aby na vestu se smrtícím průstřelem bylo dobře vidět.

Nezbylo mi, než na tuto neuvěřitelnou zvláštnost upozornit každého, s kým jsem toho večera mluvil. Jiného dne, za světla a zblízka, jsem dodatečně zjistil, že nejde o průstřel, nýbrž o vysochané pero, zastrčené v básníkově vestě do jeho náprsní kapsy.

Ale co na tom záleží. Mýtus se zrodil – a to je hlavní.

Věž je věž

Čech Karel Teige, bytostný propagátor konstruktivismu, zhotovil ve svém pozdějším, surrealistickém období fotografickou koláž, v níž vsunul do fasády funkcionalistické vily mytologicko-operní scénu (nemluvě o tom, že vile přidělal nos). Spáchal tím jedinečný zločin na čistotě účelných tvarů, kterou ještě nedlouho předtím fanaticky prosazoval.

V Moskvě u Patriarších rybníků, v místě, kde začíná slavný Bulgakovův příběh Mistra a Markétky, stojí dort. Jedná se o novostavbu ze žloutků a bílků, opatřenou názvem Patriarcha. Vyznačuje se klasicizujícími vlysy, balustrádami a sochami. České podnikatelské baroko je proti ní skanzenem zemljanek. A na špici tohoto cukrářského šedévru se tyčí nejslavnější symbol konstruktivismu – Věž Třetí internacionály. Tato věž je něco jako architektonické perpetuum mobile. Její tvůrce, klasik konstruktivismu, tedy školy, pro niž je evangeliem realizovatelnost a účelnost, Vladimir Tatlin, ji navrhl tak, že jsou hned tři důvody, proč ji nešlo postavit: v rámci ekonomických možností válkou zbídačelé země nešlo zajistit potřebné množství oceli, projekt neřeší konstrukční detaily, a ani se nezabývá stabilitou stavby, takže podle pozdějších statických výpočtů by se stavba zřejmě zřítila.

Tady ale stojí. Není to halucinace a není to fotografická koláž. Věž je přece jenom věž.

Jářku, k čemu, pomyslel jsem si při tom pohledu, by Rusům byla nějaká extra surrealistická skupina?

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík