Smlouva SSSR s Třetí říší byla pro Hitlera životní šok. Pátrání Bruno Solaříka

Třetí, závěrečný díl série o druhé světové válce pojednává o vzniku a souvislostech paktu Ribbentrop-Molotov.

Nehorázná myšlenka

Nepřátelství mezi nacisty a bolševiky samozřejmě nezačalo až 22. června 1941. Bylo vlastně, jak známo, jedním ze základních znaků politické situace v Evropě dvacátých a obzvlášť třicátých let 20. století. Všeobecné povědomí o nesmiřitelnosti obou ideologií potvrzuje i fakt, že jistá teze, kterou publikoval Lev Trockij začátkem roku 1939 v Mexiku ve svém exilovém Bulletinu opozice, vyzněla – přes svou chladnou logičnost – naprosto otřesně a absurdně i pro jejího autora. Šlo o následující poznámku:

„Hitler se připravuje na válku… Úder proti Západu by se ve víceméně blízké budoucnosti mohl uskutečnit jen za předpokladu vojenského spojenectví mezi fašistickým Německem a Stalinem.“

Trockij byl jedním z mála zainteresovaných, kdo se opovážil takovou nehoráznost, jako byla hypotéza jakéhokoliv partnerství nacistů a bolševiků, vůbec uvést ve vážně míněné analýze. I Trockij však zůstal nohama na zemi a rychle dodal:

„Ale jenom nejotrlejší kruhy bílé emigrace mohou věřit v možnost něčeho tak absurdního anebo pokoušet se tím strašit.“

Němcům šlo počátkem léta 1939 o to, každopádně zabránit podepsání spojenecké smlouvy Západu se SSSR, a tím izolovat Polsko. Vedoucí nacisté si byli jisti, že pouhé anglo-francouzské záruky z března téhož roku Polsku nepomohou a že po jeho zničení budou západní velmoci jen těžko uvažovat o další spolupráci se SSSR, když už s ním Německo bude mít skrze Polsko společnou hranici, a tudíž i vyhlídku na budoucí likvidaci bolševismu přímo „z chodu". A hlavně: Sovětský svaz byl sice pro nacisty vtělením ďábla, ale co to je proti možnosti úspěchu dočasné šokové strategie vůči Západu?

Takto tehdy skutečně rozjímal i Hitler. V salonu snachy Richarda Wagnera, Angličanky Winifred Wagner v Bayreuthu, ho z rozjímání vyrušil vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley a zeptal se, co by říkal tomu, kdyby se na nadcházejícím sjezdu NSDAP upustilo od obvyklé fanfáry z Verdiho Aidy a místo toho se zahrála skladbička, kterou on, Ley, pro tuto příležitost složil. Poté co si Hitler vyslechl nehoráznou Leyovu untermusik, stručně oznámil: „Zůstaneme u Aidy!”

Ale to jsme odbočili. Důležité je, že několik minut po této události se sám Hitler rozhodl poprvé navrhnout podobný nehorázný útok proti tradici. Vyzkoušet, co to s nacisty udělá, když jim navrhne opuštění antibolševické linie, která byla pro NSDAP prakticky distinkčním znakem. „Co byste řekl smlouvě s Ruskem?“ oslovil bez varování čerstvého pražského protektora von Neuratha a ten byl otázkou doslova omráčen. Asi by býval taky raději zůstal u Aidy.

Počátkem srpna 1939, tedy v okamžiku, kdy se kulo železo smlouvy Západu se SSSR, nabídl britský premiér Chamberlain „plnohodnotné politické světové partnerství“ Německu. Dal přitom najevo, že pokud by Hitler souhlasil, Británie už s Polskem vyřídí, aby dalo Němcům bez boje, co chtějí. I lord Halifax při té příležitosti naznačil, že Británie je ochotna „vyjít velice vstříc“ německým požadavkům. Zároveň se Britové urputně snažili nalézt způsob, jak předat Gdaňsk, polský Koridor k Baltskému moři a případně i rozsáhlá území s německou menšinou v Polsku bez války Německu.

Hitler se však již rozhodl zničit Polsko vojenským útokem. Proč? Trpěl totiž, podobně jako Edvard Beneš, mnichovským komplexem. Cítil se okraden o válečné vavříny, které s jistotou očekával po omezené válce s Čechoslováky, a považoval za svou porážku, že německé obyvatelstvo s takovým nadšením vítalo po Mnichovu záchranu míru, namísto aby bylo případnou válkou zoceleno k novým výbojům. Do Londýna vzkázal, že od něj nechce nic, ale že pouze žádá volnou ruku na východě, a že se na Západ obrátí se svou vlastní nabídkou později. „Později“ pro něj znamenalo po rozbití Polska na kusy. Námět oné „pozdější“ nabídky však načrtl již nyní. Je ochoten uzavřít s Británií pakt a dát záruky všem britským državám. Své generály Hitler ujistil, že Západ nezasáhne: „Na to já už dohlédnu. Tento polský konflikt nikdy, nikdy, nikdy nepovede k evropské válce.“

Rychlé námluvy a nevěrná svatba

Někteří ze zasvěcených nacistických diplomatů se domnívali, že nabídka případného dělení Polska a Pobaltí, na níž byl založen německý návrh smlouvy s Moskvou, bude „se salvou tatarského smíchu odmrštěna“. Jednání však již začalo a „Tataři“ se pořád nesmáli. Dne 14. srpna odeslal Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop na německé velvyslanectví v SSSR telegram s bezprecedentní žádostí o neprodlené informování svého sovětského protějšku Molotova, že je ochoten přiletět do Moskvy.

Molotov 16. srpna žádost zcela vážně akceptoval. Ribbentrop urychleně nabídl, že přijede do Moskvy podepsat během dvou tří dnů smlouvu o neútočení. Jenže Moskva dala vzápětí najevo, že nemá důvod zase tolik spěchat, vždyť je nakonec času dost… To bylo ovšem pro Hitlera příšerné. Jemu běžel čas neúprosně, minutu za minutou. Válka proti Polsku měla totiž podle první verze plánu Weiss začít už 26. srpna! A do té doby musí být smlouva podepsána!

Na pokraji nervového kolapsu se Hitler rozhodl zasáhnout osobně. Napsal sám přímo Stalinovi bezprecedentní prosbu o přijetí Ribbentropa během následujících tří dnů. Vzápětí se ovšem vlastní odvahy zhrozil, a poté co byla jeho zoufalá žádost nevratně odeslána do Moskvy, stihl promptně vynadat nešťastnému Ribbentropovi za to, že ho prý do téhle nejisté situace vysoké diplomacie vlákal. Napětí v Hitlerově letním sídle, Orlím hnízdě v alpském Berghofu, se dalo, máme-li věřit svědkům, prý doslova krájet…

Moskva však 21. srpna vyslovila… souhlas! Hitler se prý po prožité úzkosti plácal radostí do stehen, což byla jeho typická reakce na dobré zprávy. Stalin si ho hezky povodil po dvorku… Když se člen politbyra Chruščov dozvěděl od Stalina se značným zpožděním, že nazítří přijede do Moskvy Ribbentrop, reagoval prý na tuto neuvěřitelnou zprávu nevinným dotazem, zda se Ribbentrop rozhodl emigrovat…

V jednu hodinu odpoledne 23. srpna 1939 přistálo zbrusu nové Hitlerovo osobní letadlo Focke-Wulf Condor i s Ribbentropem na moskevském letišti. Na letištní budově vlálo pět nacistických praporů, používaných dříve v sovětských protinacistických filmech, s obrácenými hákovými kříži. V Kremlu čekal na Ribbentropa k jeho překvapení kromě Molotova i sám sovětský vůdce Stalin. Na otázku, čím na něj Stalin při jednání nejvíc zapůsobil, odpověděl po letech diplomat von Walther překvapivě, že svým šarmem: „Dovedl si podmanit každého.“

V noci 23. srpna byla smlouva o neútočení podepsána a druhého dne byla zveřejněna. V platnost vstoupila okamžitě, a to na dobu deseti let, tj. do roku 1949… Nejdůležitější část smlouvy, která vymezovala sféry vlivu obou zemí a jejich zábory teritorií východní Evropy, zůstala přirozeně tajná. V noci volal Ribbentrop Hitlerovi, že zaznamenal úspěch na celé čáře. Hitler mu poblahopřál a řekl: „Bude to jako rána z děla.“

A byla.

Západ i světové veřejné mínění byly po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop v dokonalém a absolutním šoku. Ovšem pozor, platilo to přirozeně i o občanech signatářských zemí, Německa a SSSR! Až na jednu komickou výjimku. Nedůvtipný Ribbentrop připravil po svém triumfálním návratu z Moskvy pořádný šok i Hitlerovi. Nechápal totiž úzkou účelovost paktu, jenž právě uzavřel, a pln dojmů Hitlera přesvědčoval: „Stalin je přesně takový jako vy, můj vůdče, je neuvěřitelně mírný, vůbec se diktátorovi nepodobá.“

Jeden z členů Ribbentropova doprovodu, gauleiter Forster z Gdaňsku, kdesi poznamenal, že se v Kremlu cítil jako „mezi starými stranickými kamarády“. Ribbentropovi se to tak zalíbilo, že to v Německu opakoval každému na potkání sám o sobě. Tím ovšem pochopitelně naprosto znechutil staré stranické ideology NSDAP. I italský ministr zahraničí Ciano při zmíněném Ribbentropově výroku při oficiálním obědě hleděl zarytě do talíře. Alfred Rosenberg, pro kterého byl antibolševismus vyznáním víry, po podepsání paktu utrousil: „Ve světle našeho teď již dvacetiletého boje je to ztráta tváře.“

Mezi členy SA a „prostými nacisty“ bylo slyšet hlasy, že Mein Kampf by měl být stažen z knihkupectví, protože Hitler dělá pravý opak toho, o čem psal. Zahrada Hnědého domu v Mnichově byla prý druhý den po zveřejnění smlouvy poseta vyhozenými stranickými odznaky…

Důsledky

Stalin si v Moskvě po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení zavolal Vorošilovova pobočníka generála Chmelnického a nařídil mu, aby řekl Vorošilovovi, že má ukončit rozhovory se západními vojenskými misemi. Chmelnickij prý vyřídil Vorošilovovi vzkaz těmito slovy: „Klime, Koba řekl, že máš sklapnout kolovrátek.“ A tak Vorošilov pozval 25. srpna oba vedoucí činitele anglo-francouzské mise do Kremlu.

Na jejich otázku, zda Sovětský svaz ještě uvažuje o možném pokračování porad, odpověděl Vorošilov: „V nynější situaci by pokračování rozhovorů nemělo žádný smysl.“ Kupodivu k tomu ovšem dodal: „Není však vyloučeno, že v budoucnu dosáhneme pozitivních výsledků.“

Moskevský list Izvěstija uveřejnil 27. srpna rozhovor svého zpravodaje s maršálem Vorošilovem o průběhu a výsledku jednání se Západem. Vorošilov řekl:

„Sovětská vojenská mise soudila, že SSSR vzhledem k tomu, že nemá společné hranice s agresorem, může pomoci Francii, Velké Británii a Polsku jen tehdy, budou-li sovětská vojska moci vstoupit na polské území, protože neexistuje jiný způsob, jak by se dostala do styku s vojsky agresora. Tak jako za minulé války by nemohla anglická a severoamerická vojska spolupracovat s Francií, kdyby neměla možnost operovat na její půdě, tak by nyní sovětská armáda nemohla spolupracovat se západními ozbrojenými silami, pokud by neměla zajištěn průchod přes polské území. Bez ohledu na samozřejmou oprávněnost tohoto stanoviska francouzská a britská vojenská mise s tímto stanoviskem sovětské mise nesouhlasily a polská vláda otevřeně prohlásila, že nepotřebuje vojenskou součinnost Sovětského svazu se západními mocnostmi.“

Rozhovor byl završen tímto dialogem:

Otázka: „Reuterova kancelář oznámila, že sovětská vláda pokládá po podepsání paktu o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem další jednání s Anglií a Francií za bezúčelná. Shoduje se to se skutečností?“

Odpověď: „Nikoli. Vojenská jednání s Anglií a Francií nebyla přerušena, protože byl podepsán pakt o neútočení s Německem, nýbrž naopak. Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné proto, že vojenská jednání s Anglií a Francií se dostala pro nepřekonatelné názorové rozpory do slepé uličky.“

Zatímco Kominterna uklidňovala užaslé evropské komunisty výkladem, že v důsledku politiky appeasementu západních demokracií je smlouva s nacistickým Německem jedinou možností, která Sovětskému svazu zbývá (a že se nyní vlastně zvýšila pravděpodobnost semknutí Němců proti Hitlerovi…), Molotov si vzal na starost domácí scénu. Dne 31. srpna (doslova den před vypuknutím druhé světové války) prohlásil na zasedání ÚV VKS(b):

„Sovětsko-německou dohodu ostře napadl britsko-francouzský a americký tisk, a zvláště některé ‚socialistické‘ noviny… Obzvlášť ostře odsoudili tuto dohodu někteří francouzští a britští socialisté… Tito lidé jsou rozhodnuti, že Sovětský svaz musí bojovat proti Německu na straně Británie a Francie. Člověk by se skutečně mohl ptát, zda se tito váleční štváči nezbláznili. (Smích.) Podle sovětsko-německé dohody není Sovětský svaz povinen bojovat ani na britské, ani na německé straně. Sovětský svaz sleduje svou vlastní politiku, kterou určují zájmy sovětského lidu a nikoho jiného. (Hlasité ovace.) Jestli tito pánové mají tak neodolatelnou touhu jít do války, dobře, ať tedy jdou do války sami, bez Sovětského svazu. (Smích a potlesk.) Uvidíme, jací z nich budou bojovníci.“ (Hlasitý smích a potlesk.)

Bomba byla odpálena. Dne 23. srpna 1939 smlouva se Stalinem explodovala.

Nyní šlo o to, aby výbuch vyplnil naděje, které do něj Hitler vkládal. Kancléř netrpělivě čekal na reakci Británie. Došlo však k něčemu, co Hitlerovu radost z odpálení bomby přímo drasticky zchladilo, a to už pouhých pár hodin po explozi. Otřesený Chamberlain totiž v důsledku obratu britské politiky po Hitlerově porušení Mnichovské dohody z 15. března oznámil Dolní sněmovně, že bez ohledu na právě zveřejněný šokující pakt Německa se SSSR hodlá Británie závazky vůči Polsku tentokrát dodržet.

Hitlerovi nezbývalo než doufat, že je to jen oficiální úlitba veřejnému mínění Velké Británie. Pokud ne, jeho hlavní trumf se promění v bezcennou kartu…

Dne 25. srpna mluvil Hitler do duše britskému velvyslanci Hendersonovi: Proč se Británie zbytečně připravuje o své světové impérium kvůli Polsku? Jakmile Německo vyřeší polský problém, je ochotno uzavřít s ní dohody, „které by Británii zajistily německou pomoc, bez ohledu na to, kde by této pomoci bylo zapotřebí“.

Válka

Dne 1. září 1939 byla z moře zahájena palba na polskou základnu Westerplatte v Gdaňsku. Její velitel major Sucharski odeslal do Varšavy následující radiotelegram: „Německá řadová loď Schleswig-Holstein zahájila ve 4:45 palbu na náš přístav. Palba trvá. Žádám o rozkazy.“ Po šestiminutové dělostřelecké přípravě zaútočila na základnu pěchota. Wehrmacht zahájil polské tažení.

Když Hitler o dva dny později obdržel britské ultimátum s požadavkem okamžitého stažení wehrmachtu z polského území, obrátil se na Ribbentropa, který ho předtím tolik přesvědčoval, jak Angličany zná a že ti do války nepůjdou, a s hněvem na něj vyštěkl: „Co teď?“ Ribbentrop prkenně odvětil: „Domnívám se, že nám za hodinu předají podobně znějící ultimátum Francouzi.“

Stalo se.

Útok na Polsko i přes obě ultimáta pokračoval, načež se automaticky změnil ve světový konflikt, protože Západ, nemaje už jiného východiska, vyhlásil Německu válku. Německý státní tajemník von Weizsäcker (otec pozdějšího prezidenta SRN z let 1984-1994) později provedl zdrcující shrnutí:

„V poledne 25. srpna vzal Hitler výstrahy Západu vážně a ze strachu, že se Anglie pustí do boje, ale Itálie ne, zrušil ještě večer již vydaný rozkaz k útoku. 31. srpna už pro něho nic z toho neplatí. Přikazuje napadení Polska, třebaže ví, že se nic nezměnilo, totiž že Itálie zůstane stranou a Anglie se slavnostně zavázala, že Polákům přijde na pomoc. Konečně 3. září je Hitler zaskočen britsko-francouzským vyhlášením války a zprvu je bezradný.“

Novou světovou válku zahájil Hitler opřen o neutralitu Sovětského svazu, svého úhlavního ideového nepřítele, s nímž úplná budoucí shoda či „družba“ nebyla myslitelná. Bojoval v té válce proti dosud vstřícné Velké Británii, o jejíž přízeň se řadu let ucházel…

Už z téhle jeho „geopolitiky naruby“ se dalo hned na začátku docela spolehlivě odhadnout, jaký bude mít ta válka nakonec pro Německo konec.

Zdroj: Basil Liddell Hart: Dějiny druhé světové války

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP, druhá světová válka,