Druhá světová válka jako perpetuum mobile lží politiků, zpravodajců i vojáků. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
28.05.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Sousoší z písku, zachycující poválečnou Jaltskou konferenci
Před týdnem, v úvodním textu rubriky, popsal autor příběh německo-sovětské války, která začala z německé strany, protože Hitlerova Barbarossa předstihla Stalinův plán útoku na Třetí říši jménem Bouře. Po čtenářském úspěchu z minulého týdne autor popisuje uzavřený kruh lží, které tomuto vývoji předcházely.
Proč Stalin v předvečer 22. června 1941 věřil, že Němci nezaútočí? Sovětská rozvědka totiž výrazně nadhodnotila počet německých tanků, takže vzhledem ke svým odhadům momentálně napočítala přímo u sovětských hranic jen asi polovinu jejich údajného celkového počtu. Nikdo v SSSR nevěděl, že u hranic jsou všechny německé tanky a víc že jich Hitler nemá. Stalin z nadhodnocených odhadů dospěl k závěru, při daném stavu znalostí vlastně pochopitelnému, že pokud tedy má Německo někde v Evropě ještě jednou tolik tanků, kolik jich nyní soustředilo u hranic SSSR, byl by nesmysl, aby útočilo už zítra, protože stávající počet jejich tanků na úspěšnou agresi prostě nestačí.
A že na ni nestačí, zase nevěděli Němci. Jejich rozvědka totiž neodhalila jednak fakt, že SSSR má celkem k dispozici až třikrát víc tanků, než čítal nejodvážnější (již tak neuvěřitelně vysoký) odhad Guderianův, a jednak skutečnost, že má ve výzbroji bezmála dva tisíce tanků T-34 a KV, proti nimž nemělo Německo ani vzdáleně srovnatelnou protizbraň (až do roku 1943, mimochodem řečeno). Hitler pak ostatně po zahájení útoku, na začátku července, řekl Guderianovi: „Kdybych byl věděl, že mají takové množství tanků, byl bych si tu invazi asi rozmyslel.“
Válka tedy začala 22. června 1941, protože nehorázně selhaly obě rozvědky, německá i sovětská. Šlo ale doopravdy o selhání? Nešlo o něco jiného?
Stalin vycházel z faktu, že během posledních let se podařilo vyzbrojit Rudou armádu moderními tanky, děly a letadly. Pokud jde o vycvičenost a postoj mužstva, tam se počítalo s tím, že nejlepší zárukou přípravy je nemilosrdný dril, spojený s tvrdými kázeňskými tresty. Všudypřítomná bolševická rétorika pak zajišťovala ideologickou spolehlivost. Vzhledem ke splnění těchto tří podmínek vojenské připravenosti byl Stalin optimistou ohledně možnosti úspěšně napadnout Hitlerovu říši. Přitom chápal, že se to musí stát co nejdřív. Bylo mu přece známo, že Hitler mezitím připravuje svůj vlastní útok na SSSR.
Timošenko, Žukov a další představitelé armády však věděli z prosté zkušenosti v terénu (která Stalinovi chyběla), že moderní technika sice k dispozici je, ale že dril k získání bojové zkušenosti nestačí a ideologický krunýř je jen kulisa. Proto bylo v jejich osobním zájmu, aby se na faktickou nepřipravenost vojáků nepřišlo a získal se potřebný čas k vylepšení výcviku. Tudíž aby byla válka co nejvíc oddálena. Z tohoto důvodu navrhovali další (fakticky v danou chvíli zbytečné) zvýšení výroby tanků, kterého se dalo v požadovaných počtech dosáhnout až za dva roky. V získaném čase by se pak dalo pokročit ve výcviku armády, o což ve skutečnosti šlo. Lze předpokládat, že sovětská rozvědka zdvojnásobila odhad počtu německých tanků proto, aby Stalin ztratil chuť k okamžitému útoku na Hitlerovu Evropu a smířil se s oním dvouletým odkladem.
Když však vojáci s rozvědčíky 21. června 1941 pochopili, že sám Hitler hodlá zaútočit na SSSR hned nazítří (!), hlásili to urychleně Stalinovi. Jenže v danou chvíli se dostali do situace známé pod jménem Péťa a vlk: Stalin jim nevěřil právě proto, že věřil jejich předchozí dezinformaci ohledně dvojnásobného počtu německých tanků. Proč by Hitler zítra útočil, když má po ruce u hranic zatím jen polovinu tankového vojska, že.
A teď rozvědka německá. Ta několikanásobně podhodnotila počet sovětských tanků a vůbec neodhalila jejich nové typy T-34 a KV. Stalin přitom počítal s tím, že Němci o jeho výzbroji vědí, a proto se do války nepustí s tím málem, které dosud na hranici shromáždili (ve skutečnosti s veškerou svou tehdejší silou).
Jak je možné, že německá rozvědka tak kolosálně selhala?
Víme, co řekl Hitler Guderianovi v červenci 1941: „Kdybych byl věděl, že mají takové množství tanků, byl bych si tu invazi asi rozmyslel.“ A v tom to asi vězí. Je totiž známo, že Británie zoufale potřebovala, aby byl SSSR do války proti Hitlerovi zatažen, protože válčila s Německem sama a byla vysílená. – Proč tu mluvím o Británii? Inu proto, co se říká o šéfovi německé vojenské rozvědky Canarisovi. Byl to prý britský agent.
Kruh se uzavírá. Kdyby Britové věděli, že Stalin na Německo zaútočit chce, Canaris mohl Hitlera klidně informovat pravdivě, že Stalin má v sériové výrobě moderní výzbroj, převyšující německou v počtech i v kvalitě. Hitler by se pak bál zahájit válku Německa a SSSR, ale záhy by ji stejně rozpoutal Stalin. Britové však o sovětské vůli zaútočit nevěděli (Stalin se s nimi o jakékoli spolupráci setrvale odmítal bavit), a tak si řekli, že když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi, a prostřednictvím Canarise zatajili Hitlerovi vysoký počet sovětských tanků, aby ho nenapadlo odvolat svůj vlastní útok na SSSR.
Když se dva perou, třetí z toho těží. Důsledky známe: Za prvé – záchrana Británie. Za druhé – téměř úplné zničení předválečné Rudé armády v létě 1941. Za třetí – bezpodmínečná kapitulace Německa na jaře 1945.
Zdroj: Mark Solonin: 23. červen aneb Opravdový den „M“, Praha 2010
Vložil: Bruno Solařík