Vilém Famm: Slovenský vítr v české krajině. Vaše dopisy
25.01.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Státní znak s hvězdičkou nad hlavou. To asi jak po ní dostal dějinami smžovkou pořádnou ránu
Před třiceti lety jsme zpřetrhali pouta se Slováky. Nešlo to jinak. Slováci cítili život ve společném státě jako ponižující. Jako kdyby byli kolonií Čechů. Na Slovensku vybublala na povrch jistá zášť a jánošíkovský odboj. A tak jsme se rozloučili. V té době jsem to bral jako rozvod z donucení. Po letech konstatuji, že rozvod proběhl ve prospěch všech. Slováci se nádherně osamostatnili, získali sebevědomí a píšou si svou politiku. A zůstali jsme ruku v ruce jakýmsi duchovním Československem. Nebo spíš Česko-Slovenskem. Nad tématem se zamyslel Vilém Famm.
„Již více než 30 let žijeme bez bratrů Slováků a oni bez nás. Rozloučení jsme nakonec zvládli. Zůstal jen šrám na duši, že se tak nestalo na základě referenda. Jistě, rozešli jsme se v míru, ale s referendem jsme mohli být příklad pro svět na 111%,“ napsal Vilém Famm a pokračoval:
„Mnozí jsou i tak spokojeni. Podívejme se na dělení Jugoslávie, nebo nyní na Ukrajinu.
Po hospodářské stránce si my myslíme, že jsme na tom poněkud lépe, ale pokud mám postavit vedle sebe socialistickou Strážnici a Skalici, pak musím přiznat, že Skalica dnes rozkvetla a opozdila se Strážnice. Ta pořád zůstává na svém maloměstě. Skalice rozkvetla do krásy, rozmanitosti, prostě svoji sestru Strážnici velmi předběhla. Před lety si strážnický pan starosta vzal za úkol navýšit počet obyvatel nad 6 tisíc. V roce 2000 byl stav 6042 (Skalica 15229). Roky však přišly hubené a jeho práce je nyní v troskách, ubylo 652 lidí (Skalica v roce 2022 měla 15573 obyvatel). Ostatně, když jsem na strážnicko přišel, první jsem poznal Skalicu (tady má moje žena polovinu své rodiny), až později Strážnici. Města mi připadala tak nějak vybavením stejná (Skalica měla navíc nemocnici). Dnes musím uznat rozvoj slovenské Skalice a upoždění Strážnice.
Celkově hospodářská spolupráce se Slováky nepřestala, jen ta kulturní poněkud „kríva“. Mladí Češi nerozumí slovensky. Dříve bylo pondělí v televizi vyčleněno nějaké slovenské tvorbě. Nejsem nějaký velký příznivec televizního kanálu Šlágr, ale je zde jeden fakt, za který je musím velmi pochválit. Jejich vysílání je česko-slovenské nebo spíše česko-moravsko-slovenské. Tady slyšíme různou směsici češtiny či slovenštiny, která dokáže být velmi pestrá, zvláště ta východňárská. Písně, obzvláště lidové, tak nějak plují okolo nás. Již několikrát jsem se přistihl, že jsem nevěděl, zda slyším češtinu či slovenštinu a chvíli mi trvalo, než jsem se chytnul. Pravda, u té výchoďnárské musím zesílit zvuk, to abych lépe rozuměl mě neznámým slovům, ale ta melodie! Naopak zrádná je mi hlavně záhorácká slovenština v mnohém podobná nám, moravským Slovákům. Tady se ztrácím. Pocházím z moravského Slovácka, z toho Slovácka, které chtěli mnozí za války začlenit do Slovenského štátu. Kudlovice, odkud pocházím, mají nad vesnicí polní cestu, která nese název „Hradská“, což je slovenské značení a jeden z důkazů proč patříme ke Slovensku.
Šlágr nás svými písněmi nerozděluje, spíše naopak spojuje. Jistě jste si všimli, že sportovní utkání rozněcuje vášně a svým způsobem i určitou bojechtivost, písně též rozněcují vášně, ale bez té bojechtivosti. Dobré vášně klidu, míru a pohody. Tohle všechno si tedy nenechme vzít, tohle všechno zachovejme a nechme růst.
Šlágr tak nastoluje pohodu mezi nás. Taky klid, který tak potřebujeme. Zde slovenština, ale i čeština se svými různými odstíny zní tak patřičně, tak pravdivě. Buďme rádi za ty písně, které jsou tak pro nás vícenásobným přínosem. Poděkujme vlastně všem rozhlasovým i televizním stanicím, které si nekladou žádné požadavky, jen prostě jsou.
Za klid, pohodu, mír a libozvučnou slovenštinu patří Šlágru můj dík.
Ať se hrají písně na 111%,“ popřál na závěr Vilém Famm.
|
Pokúšam sa svoje deti naučiť znalosť slovenčiny. Púšte im občas rozprávky so slovenským dabingom. Ale bráni sa srdnato, je to asi pohodlnosť mladosti, nechce si do hlavy pchať zbytočnosti. Ale k sakru, tu si zatancujem na hrobe spoločného štátu Čechov a Slovákov vojnový tanec. Bratstvo našich národov nie je žiadna zbytočnosť. A mať vedľa seba niekoho s Tatrami, to sa počíta.
Mindrák Slovákov je viditeľný aj teraz. Stačí sa pozrieť práve na to, že Slováci nášmu jazyku rozumejú, mladí Česi už slovenčine nie. Nepotrebujú to. Smutné.
Púšťať deťom rozprávky so slovenským dabingom ma naviedla jedna skúsenosť. Raz na prechádzke som začal hovoriť po slovensky. Neviem, ktorý démon ma to posadol, ale áno, z úst sa mi linula krásna slovenčina. A detičky moje mi nerozumeli. Nevedeli, čo hovorím, prečo to hovorím a kde zohnať číslo na exorcistu. A ja užasol. Veď rozumieť slovenčine je predsa prirodzené. Natoľko prirodzené, až ma prekvapilo, že moje deti jej nerozumejú. Predsa ich nepošlem do sveta s tým, že sa na brata Slováka budú pozerať ako na cudzincov. Toho bohdá nebude. Ale bráni sa, bráni. Ale ja ich k tej láske k bratovi donútim. Aj keby na chlieb nebolo.
|
Vložil: Štěpán Cháb