Vilém Famm: Afghánistán? Poraženi odešli Rusové, utekli Američani a nyní tam přišli Číňané. Vaše dopisy
17.08.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Afghánské tržiště
Válka na Ukrajině. Mocenská přetahovaná na Tchaj-wanu. Přetahování velmocí o sféry vlivu. Kdo tahá za kratší provaz? Kdo hraje jakou hru a s jakými pravidly? A kde jsme v tom marasmu my? Nad takovými otázkami se pozastavuje Vilém Famm.
„Tak nám opět zuří boj o první místo na slunci. Kdože bude alfa? V přírodě nic neobvyklého a člověk je přece součástí přírody a proto i on chce být prvním, tedy výjimečným. Mnozí z nás si pamatují zápas USA a Sovětského svazu. V ekonomickém boji se srazily dvě velmoci, jako dva šachisté. Vítěze známe a poraženého též. USA jasně opanovalo kolbiště,“ píše Vilém Famm a pokračuje:
„V přírodě boj o alfu nikdy nekončí. Tak je tomu i nyní. Nastal nový boj o prvenství mezi USA a Ruskem, které je nástupcem SSSR. Válka na Ukrajině je oním lakmusovým papírkem, kde znovu pokračuje dávný spor.
Nenechme se však mýlit. Rusko sice bojuje na Ukrajině proti USA (zjednodušeně řečeno), ale ve skutečnosti se již rozhořel zápas mezi USA a Čínou. Pokud čekáme další šachový souboj, tak se mýlíme. Zde se setkávají dvě rozdílné koncepce. Šach a go. Síla ničící proti síle budující. Ano, až takhle je rozdílná taktika myšlení obou her a nyní se tyto síly srazily. Normálně souboj šachu s go není možný, přesto jsme jeho svědky.
Šachy mají složitost 10120, ale go 10800. Až tak velká rozdílnost v myšlení v obtížnosti. Šach poráží silou, svojí schopností a znalostí, u go nerozhoduje jen logické myšlení či IQ hráče, ale vytrvalost, dále schopnost vcítit se do myšlení soupeře, intuice, schopnost zkrotit své emoce a v neposlední řadě i rozhodnost a důvtip.
Nyní spolu bojují dvě velmoci, ale jsou rozdílné ve svém myšlení a tedy ve svém postupu. Jak je vše jiné jsem se snažil vám sdělit.
Jako příklad k tomuto výkladu bych použil Afghánistán, i když mi k němu chybí informace z dneška. Poraženi odešli Rusové, utekli Američani a nyní tam přišli Číňané. Na tohle téma u nás vládne mlčení, mohu ale usuzovat, že pokud by zde pohořeli, tak toho budou, jak se říká, plné noviny. Je však ticho.
Dalším příkladem je zápas o Afriku. Koloniální země zde prohrávají, a protože USA provozovala stejnou politiku, též. Tak Číňané získávají větší a větší vliv. Tak místo pozice síly nabízejí - rovný rovného jsi potkal. Je to však pravda, či jen vychytralý kalkul?
Rozhořel se boj s Ruskem. O co zde ve skutečnosti jde? Rusko má cca 30 % světových surovin. O ty tu jde. Kdo je získá? Politika šachu, tedy síly, či go s asijskou lstivostí?
Šachy stojí v bloku NATO a dávno již nebrání, ale hrozí. Čína podobný blok nemá. Proti sobě však stojí nejvyspělejší země světa Německo, Francie, Spojené království, Itálie, Japonsko, Kanada a Spojené státy versus BRICS - Brazílie, Rusko, Indie, Čína a JAR.
EU - co by spojenec USA, je však likvidována, jak sama sebou, tak i protiruskými sankcemi. Rady USA tomuto společenství rozhodně neprospěly. Rusko v této hře je jen šachovou figurkou, nebo chcete-li, zcela obyčejným kamenem.
Tak se nám srazily dvě koncepce. Na výsledek si však musíme počkat. Při tipování si dovolím jen radit použít více rozum než emoce.
Zapněme myšlení na 111 %,“ zakončil již tradičně Vilém Famm.
|
Čína se svou zahraniční politikou do soupeření velmocí skutečně vnáší zcela nový rozměr. Nesnaží se další státy ovládnout silou nebo si je politicky podřídit. Bojuje investicemi a postupným skupováním. Pak se skutečně dostává na úroveň rovný rovného si našel. Jenže jen dočasně, mám pocit. Stále je to kolonialismus, jen v jiných barvách. Časem Afghánistán bude čínský, protože těch závazků bude tolik, těch obchodních vazeb bude tolik, že z Afghánistánu zkrátka bude čínská provincie. A Čína začne být při chuti.
Pokud by u toho zůstalo a Afghánistánu to doneslo prosperitu a stabilitu, zároveň by Čína nekafrala do politiky Afghánistánu, bude se jednat o nejrozumnější pojetí kolonialismu. A jak se zdá, Čína zatím, na rozdíl od zbylých velmocí, nemá tendence importovat do zemí svého zájmu svou politiku. Jen své peníze. A tedy vliv. Zatím. Zatím.
Čína to mimo jiné předvádí i u Tibetu, který před sedmdesáti lety okupovala. Teď do Tibetu lije nesmírné množství peněz. I přesto ale pokračuje v silných represích vůči Tibeťanům. Což je varující a ukazuje to, že v chápání hodnoty lidského života nebo národu Čína prostě daleko nedospěla. Naopak, stále se chová jako dráb. A podle všeho nám tu prostě vznikla další velmoc, která na ty malé hledí přes optiku jejich využitelnosti a odkopnutí. Jak už to mají ty naše tři velmoci ve zvyku. Dokud si to Čína nezamete doma a nedá Tibetu možnost se nadechnout, není to (z morálního hlediska) velmoc, ale nemoc. Ale to platí o všech třech velmocích, které si hrají ty své hry na písečku jménem planeta Země.
Rusko s USA stále hrají šachy. Čína hraje go. Něco na tom rozhodně je. Ale i ve hře go jsou ti poražení, kteří pak musí přijímat podmínky kapitulace. A pak se vítěz nažere. Netěším se, až začne Čína žrát. Zatím jí jen tečou přes půlku planety sliny a kručí jí v žaludku. Až se zahryzne, rozhodně to nebude v náš prospěch.
|
Vložil: Štěpán Cháb