Mendel a ti druzí aneb Český génius jako archetyp inspektora Trachty. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.07.2022
Foto: Wikimedia / Kirk
Popisek: Mendelův pomník v zahradě Starobrněnského kláštera
Ve středu jsme oslavili dvousté výročí narození objevitele základních zákonů genetiky Johanna Gregora Mendela. Pojďme při té příležitosti s pomocí příběhů jeho a dvou našich dalších objevitelů odkrýt archetypální příběh o těžkém kříži naší země, kde ten, kdo svou světovou práci uskutečnil většinou sám, „na koleně“ a navzdory vrchnosti, která mu namísto pomoci házela klacky pod nohy, většinou za svou práci nezíská materiální prospěch ani čest. Z tohoto archetypálního příběhu se zrodila jak osobnost Járy Cimrmana, tak i policejního inspektora Trachty, který ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný formuluje pernou českou zkušenost: „Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí…“
Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), zakladatel genetiky
Johann Mendel se narodil v Hynčicích v okrese Nový Jičín, na tehdejší jazykové hranici, jeho otec byl doma vychován v češtině, ale díky matce byla rodina německojazyčná. Syn z malozemědělské rodiny se třemi dětmi, který se v jinošství pro svou slabší konstituci věnoval zahradě a včelařství, absolvoval studia díky sestře, která se vzdala věna (když měl pak Mendel jako kněz stálý příjem, nechal z něj vystudovat její tři syny). Středoškolská studia absolvoval v Lipníku nad Bečvou a v Opavě, během studia filozofické fakulty v Olomouci se setkal s Johannem Karlem Nestlerem, jehož pokusy se šlechtěním ovcí nasměrovaly jeho celoživotní směřování. Kvůli potřebě materiálního zajištění vstoupil do kněžského semináře a do Řádu augustiniánů v Brně (zde přijal řádové jméno Gregor), kde byl vysvěcen na kněze a zároveň pracoval jako suplující profesor na gymnáziích ve Znojmě a v Brně. V letech 1851–1853 studoval ve Vídni matematiku, fyziku, chemii, botaniku, zoologii a paleontologii a jeho učitelem byl Christian Doppler, který prosazoval užití kombinatoriky a teorie pravděpodobnosti. Přesto Mendel u aprobačních zkoušek, které by ho opravňovaly získat místo regulérního středoškolského profesora fyziky a přírodopisu, propadl právě z předmětu, který později od základu změnil.
První běh jeho genetických pokusů s hrachem (během něhož pro neustálé psaní za nedostatečného světla svíčky dočasně oslepl, podobně jako v téže době začínající romanopisec Alois Jirásek!) trval deset let a Mendel během něj nejen potvrdil svou teorii, že pravidla přenosu vlastností u rostlin s nízkým počtem sledovaných znaků (on jich sledoval osm) jsou matematicky přesná, ale také jako jeden z prvních použil biostatistickou metodu opakovaných pokusů, potvrzujících předpokládanou teorii. Ačkoli opat kláštera Cyril Napp nad ním držel ochrannou ruku a nákladem řádu mu v klášteře svatého Tomáše zřídil skleník 6 x 15 metrů, všechny ostatní náklady si Mendel musel platit sám, za neustálých bojů s tehdejším brněnským biskupem, hrabětem Antonem Schaffgotschem, který v hledání zákonitostí dědičnosti a snaze po vyšlechtění nových druhů viděl útok na mystérium stvoření, během něhož Bůh stanovil počet druhů rostlin i zvířat.
Spor mezi biskupovým kreacionismem, podle nějž bylo biblické stvoření v sedmi dnech doslovné, a Mendelovým evolucionismem dodnes hýbá univerzitami zejména v USA, kde je i řada akademiků přesvědčena, že svět, jak podle nich lze vypočítat z věku biblických postav, je starý pouhých šest tisíc let a významně se nemění. Když ani nejproslulejší botanik Mendelovy doby, Švýcar Karl Wilhelm von Nägeli, Mendelovy výzkumy nepřijal a členové Brněnského přírodovědeckého spolku se obávali jeho šlechtitelské poučky uvést do praxe, zemřel Mendel jako opat svého kláštera, který většinu času trávil soudním sporem se státem o daňovém zatížení majetků řádu. Rekviem za něj dirigoval Leoš Janáček, kterému jako studentu-krajanovi (narodil se ve 20 kilometrů vzdálených Hukvaldech) vymohl Mendel klášterní stipendium. Teprve na začátku 20. století, když jeho spisy o genetice a meteorologii zapadly prachem, museli jeho objevy „znovuobjevit“ graduovaní vědci s postavením na významných univerzitách Hugo de Vries a Erich von Tschermak, a především objevitel slova „genetika“ William Bateson, který jeho spisy dal přeložit do angličtiny, což byla hlavní podmínka toho, aby si jich svět všiml.
Jan Janský (1873 – 1921), objevitel krevních skupin
Pocházel ze Smíchova (který se ovšem stal součástí Prahy až po jeho smrti), jeho otec byl místním mydlářem. Jeho sestru si vzal právník Alois Rašín, odsouzený v procesu s Omladinou, který byl za první světové války za odboj proti habsburskému státu odsouzen k smrti, novým císařem Karlem amnestován a jako v poválečném období hladu přísně šetřící ministr financí nově vyhlášené Československé republiky zastřelen levicovým atentátníkem. Janský sám si ještě za studií vzal dceru jednoho z nějbohatších Smíchovských podnikatelů, stavitele Josefa Bečky, čímž se v životě, který si vybral pojistil proti chudobě. Po absolvování místního gymnázia začal na pražské české univerzitě začal studovat medicínu s cílem stát se nikoli majitelem výnosné ordinace, ale vědeckým výzkumníkem. Už když byl medik, tvrdili někteří jeho učitelé, že takový talent se rodí jednou za sto let - což mu ale jako absolventovi nepomohlo k místům na jím zvolených klinkách chirurgie či gynekologie, protože nepocházel z vyšší společnosti. Z nouze se dostal na kliniku profesora Kuffnera, která se věnovala psychiatrii, která tehdy byla považována za pavědu a tudíž byla co do vybavení na chvostě dotační politiky (neměla kupříkladu žádnou laboratoř) a spíše než s psychologií byla spojována s fyziologickými jevy, takže se Janský během své práce na pražské psychiatrické klinice při pozorování psychóz, schizofrenie a hysterie věnoval i výzkumům mozkomíšního moku, když se ale dozvěděl, že není první, oborem jeho výzkumu se stal vliv shlukování krve na duševní poruchy. Během tohoto výzkumu v roce 1906 zjistil, že lidé se dělí na majitele čtyř krevních skupin, které se rozlišují podle své srážlivosti, a stanovil zákony nezaměnitelnosti, respektive zaměnitelnosti při jejich použití jako transfúze pro pacienty s odlišnou krevní skupinou. Česká odborná veřejnost si však Janského objevy vyložila po svém: skupinu A považovala za normál, zatímco další tři skupiny za druhy krevních nemocí. Nepomohlo ani to, že Janského spolupracovník MUDr. Kozdera odjel do válčícího Maroka, kde Janského teorii experimentálně potvrdil (výsledky, které posílal do Prahy, v očích imperiálních Evropanů znedůvěryhodnil fakt, že se přidal na stranu domorodých vzbouřenců), ani to, že se (díky tomu, že v Klinickém sborníku vyšel jeho článek s francouzským shrnutím, které se dostalo do světa) setkal s určitým zahraničním úspěchem. Během první světové války, v době, kdy Alexander Fleming neúspěšně bojoval za to, aby britská armáda zakázala traumatické dezinfikování čerstvých ran, Jan Janský se v rakouskouherksé armádě setkal se stejným odmítnutím když požadoval, aby vokákům se ztrátou krve začaly být prováděny transfuze s použitím jeho rozlišení krevních skupin. "Náplastí" na to vše bylo Janského jmenování mimořádným (tj. neplaceným) profesorem všeobecného lékařství...
Šest let před ním objevil tři krevní skupiny (dnes je nazýváme A, B a 0) rakouský lékař Karl Landsteiner a dva roky poté jeho kolegové Alfred von Decastello and Adriano Sturli objevili čtvrtou skupinu AB. K stejnému výsledku dospěl roku 1910 Američan William Moss, který se o Janského objevech dozvěděl až po ukončení svého výzkumu. Janský měl v těch letech dost práce jako frontový lékař, který za nevůle nadřízených zachraňoval životy raněných aplikací transfúze správných krevních skupin a do týlu byl poslán až v roce 1916 po svém prvním infarktu. Po skončení války se stal přednostou neuropsychiatrie pražské Vojenské nemocnice a v roce 1921 zemřel. Teprve dva roky po jeho smrti se na mezinárodním chirurgickém kongresu v Londýně jeho čeští kolegové dozvěděli, že „americký lékař Jansky“, který byl v té době citován i v odborných pracích i v ČSR, je totožný s nedávno zesnulým pražským psychiatrem. Přes protesty Janského přívrženců získal v roce 1930 Nobelovu cenu za objev krevních skupin Rakušan Landsteiner.
Otto Wichterle (1913 – 1998), vynálezce silonu a gelových kontaktních čoček
Narodil se v Prostějově jako syn majitele strojíren Wikov, které vyráběly zemědělské stroje, ale i automobily, a dcery z rodiny velkostatkářů, cukrovarníků a pivovarníků, což samo už vedlo k špatnému pohledu na jeho osobnost ze strany minulého režimu. Těsně před nastoupením školní docházky málem utonul a kvůli svému zranění byl před nastoupením do běžné školy tři roky vzděláván doma soukromou učitelkou. Po absolvování gymnázia se namísto původně plánovaného strojírenství stal studentem ČVUT, obor chemie, a vedoucím levicové (!) frakce studentského senátu, která navrhla novou koncepci výuky.
Zavření vysokých škol v roce 1939 prožil už s titulem inženýra a postgraduálního doktora technických věd, který navíc začal se studiem medicíny s vidinou vzniku nového oboru – biochemie. Namísto učení na jeho plánované katedře tak nastoupil ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa, kde uskutečnil své objevy v oblasti umělé látky, později nazvané silon. Její objevitelé ale nechtěli svůj vynález odevzdat do rukou okupantů, a tak projekt nebyl dotažen do velkovýroby, s níž se začalo až po válce. Sám Wichterle ale už ve Zlíně nebyl, vrátil se zpět na svou mateřskou vysokou školu jako učitel, odkud byl ale v roce 1958 vyštván.
Azyl mu poskytl Ústav makromolekulární chemie AV, kde jako ředitel pokračoval ve svém vývoji kontaktních čoček, kterému se vedle jiné práce věnoval od roku 1952 až do roku 1961, kdy stát výzkum zrušil pro „nízkou rentabilitu projektu“. Vyvíjený stroj na výrobu čoček pak dovyvinul ve svém bytě, kde si postavil aparaturu z dětské stavebnice Merkur, poháněnou nejprve dynamem z bicyklu, a poté motorkem z gramofonu. Po klinických zkouškách na očních pacientech stát opět připustil další práci na projektu, dokonce na půdě speciálního pracoviště se čtyřiceti zaměstnanci.
V roce 1971, když americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv povolil sériovou výrobu čoček, firma Bausch & Lomb, která měla smlouvu s československým státem (který nedisponoval potřebným vybavením na sériovou výrobu), přes noc navýšila akciový kapitál o 250 milionů dolarů. Otto Wichterle byl tou dobou ale už jako signatář manifestu 2000 slov a exposlanec Federálního shromáždění z doby doznívání obrodného procesu vnímán jako nepřítel nově nastolené normalizace, a tak se náš stát s malostí sobě vlastní vzdal licenčních smluv, jednak aby ušetřil na výdajích za mezinárodní soudy a jednak proto, aby jméno disidenta přišlo o svou mezinárodní popularitu. Notoricky devizově podvyživený socialistický stát se raději připravil o licenční platby v přibližné výši jedné miliardy dolarů.
Po revoluci v roce 1989 se do té doby řadový pracovník Otto Wichterle stal předsedou Akademie věd, kterým byl ale jen dva roky (1990 – 1992). Vadilo i to, že hájil nezbytnost širokého základního výzkumu a svobody vědeckého bádání a vždy zdůrazňoval, že nové praktické výsledky se rodí zejména z rozvoje a mistrovského ovládnutí určité metodiky a teorie (což byl systém socialistických výzkumných ústavů), zatímco od počátku násilně komerčně cílený či aplikovaný výzkum (který nazýval tržním zneužíváním vědy) tyto výsledky nemívá…
Vložil: Tomáš Koloc