Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Klecový systém pro slepice rušit, klecový systém pro lidi nechat. Komentář Štěpána Chába

komentář 22.04.2022
Klecový systém pro slepice rušit, klecový systém pro lidi nechat. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Chleba, to je to, oč tu kráčí a vždycky kráčet bude

Byla to taková podivná etapa mého života, kdy jsme jedli orobinec a každá stovka, která zůstala na jídlo, byla bohatství. Všechno ostatní šlo na poplatky a jeden dluh, který jsme udělali kvůli bydlení, kdy jsme se museli během jednoho roku třikrát stěhovat. Kauce jsou pes. Přičemž dluh se s námi táhnul a škrtil nás deset let. Dluh jsme splatili, poplatky zkrotili a už to nejsou takové galeje. Ale jsem si jistý, že v podobné situaci žijí stovky tisíc lidí i se svými dětmi. Teď, tady, okolo nás všech.

Orobinec není špatný, chutná jako v bahně špatně uleželá brambora. Přežít se to s ním dá. Ale vrhnu se ke vzniku dluhu. Jako mladá a nerozkoukaná rodina jsme se přestěhovali za školou. Našli si tam byt a půl roku platili dohodnutý nájem, po půlroce skončila nájemní smlouva a majitel přišel s novou, kde nájemné citelně zvýšil. Nejspíš počítal s tím, že jsme se zabydleli a radši si připlatíme, než se zase stěhovat. Nepřiplatili jsme si, ale začali hledat nový byt. Ten jsme našli, s ním další kauce. Majitel původního bytu se začal hádat o kauci. Nechtělo se mu ji vracet. Druhé bydlení bylo nouzové, drahé a jen na chvíli, po třech měsících jsme museli zase hledat nové.

V tu chvíli jsem si řekl, že zapojím stát. Pracoval jsem, děti chodily do školky a na další kauci jsme neměli. A ani se nechtěli ještě víc zadlužovat. Protože už jsem cítil v kolenou, že jeho splácení se stane problémem. Na úřadě byla psina. Popsal jsem reálie a úřednicí mi byl nabídnut sociální byt. Poslala mě se na něj podívat. Podivný činžák, močí páchnoucí chodba, zdi počmárané, v suterénu na podlaze injekční stříkačky, bordel, flašky od alkoholu. Už při vstupu do domu jsem slyšel opilý řev a rány, nejspíš se tam rvali, z jiného bytu bujaré veselí a disco na plné pecky. Dům hrůzy.

A byt hrůzy. Jedna miniaturní kuchyňka s jedním miniaturním pokojíkem, v kuchyni byl jen dřez na obouchané lince. Koupelna byla v dezolátním stavu. Všechno to tam páchlo. Přes zeď se ozývalo veselí provázené disco hudbou. Podíval jsem se na úřednici a ptal se jí, jestli si myslí, že tohle je to pravé ořechové, kam by člověk měl vzít děti. Pokrčila rameny a řekla, že jestli chci městský byt, tak ať naplním obálku kaucí a nabídkou a třeba mě vylosují. Ušklíbla se u toho tak krásně, že jsem poděkoval a šel. Do týdne jsme měli další byt a dluh zase nabobtnal.

Protože plat u práce na plný úvazek přestával stačit na uživení i splácení, začínaly krušnější časy. Naštěstí jsem dělal v sociálních službách, kde se podávaly obědy. A protože se vždycky uvařilo víc, než se snědlo, často jsem si domů po šichtě nesl vejslužku v ešusech. Nebýt toho, vaříme orobinec už v tu dobu. Práce nepráce, k uživení to nebylo ani náhodou.

Z nervů jsem si v tu dobu našel v práci milenku a rozbil celou svou rodinu. Zpětně vidím, že ten věčný hlad a snaha neupadnout do exekuce, které v tu dobu už jely na plné pecky, mě dovedly do prapodivného rozpoložení. Rodinu jsem zahnal k tchyni a pár měsíců žil jako bohatýr. Než se mi po rodině začalo stýskat. Ono to bohatýrství je ve výsledku na dvě věci, když za to člověk platí trýzněním své rodiny. A tak jsem za velkých bouří ukončil vztah s milenkou, což ve výsledku vedlo k tomu, že jsem ukončil i pracovní vztah, a utekli jsme i s rodinou na další štaci stěhování.

Přeskočím troje další stěhování a další zbytečné zadlužování skrze bydlení. A to do éry orobince. Už je to promlčené, tak to řeknu na plnou hubu. Abychom se třeba v tu dobu vyhnuli odstřižení elektřiny, falšoval jsem v grafickém programu doklad o zaplacení. Ono se to nezdá, ale když člověku volají, že je všechno na spadnutí, stačilo poslat ofocený odstřižek složenky, kde změníte číslo účtu příjemce a datum. Načež druhý den volá operátor a diví se, protože jste platbu poslali na špatný účet. A vy se divíte s ním a říkáte – pro boha, to jsem tele, já to poslal na blbej účet – a oni vás politují a tím získáte další týden. Takhle jsem šachoval s energetiky i věřiteli tak dva roky. Podobné myškování bylo každodenní a na tisíc způsobů. Prostě snaha se té katovské sekyře vyhnout ze všech sil.

Cokoliv jsme vydělal, šlo pak na všechny ty poplatky a platby a dluhy a úroky a úroky úroků z úroků. Prostě jsem se stal dojnou krávou, z které se dojilo až na krev. Výborná doba, Pánbu zaplať, že už je za námi, že dluhy jsou splacené, úroky úroků z úroků vzal čert a my už platíme jen to nezbytné.

Ovšem mohu směle zkonstatovat, že nám to ukradlo deset let života a mě to dovedlo dvakrát do nemocnice s infarktem a k dalším čtyřem později, které už beru jen jako bonus k prožitému. A tak si říkám – je tohle to, co chceme? Udělal jsem za tu dobu děsnou fůru chyb. Ale jak jsem se jich měl vyvarovat, když jsem byl naivní mladíček, který na svět koukal s důvěrou? Ve škole nás učili, co s tělesem ponořeným do kapaliny a co je blizna a pestík, že by nám řekli něco o životě? Ne, děkujeme, to si zjistěte v provozu, při dělání chyb. Že by tu byl k asistenci úřad, který by pomohl? No, napadlo mě to, ale se zlou jsem se potázal, jak je popsáno výše.

Po škole víme, co je to blizna, ale nevíme, jak si najít byt, jak nespadnout do dluhu, kam se obrátit pro pomoc, víme, kolik je potřeba dělníků na vykopání jámy, když ta je dlouhá deset metrů a jeden dělník potřebuje na vykopání jámy deset hodin a u lopaty jich stojí šest, ale nevíme, že na dno té jámy je strašně rychlá cesta a cesta ze dna neskutečně náročná a dlouhá.

Nově zahájených exekucí je meziročně o 40 % víc. Jsem si dokonale jistý, že jediná z nich nebyla zahájená pro radost dlužníka. Společnost upadá do chudoby, do bídy, všude šplhají ceny jídla, nájmů, nemovitostí, energií. Měli bychom přemýšlet nad tím, jak se vyhnout tomu, aby lidé jedli orobinec. Už jen proto, že tolik orobince u nás ani neroste. Pamatuju si ty večery, kdy jsem křičel hrůzou a proklínal pána boha, ať už toho mučení nechá, že to nekonečné přidušování pod polštářem té naší společnosti se nedá vydržet. Samozřejmě, že jsem většinu chyb udělal já, ale ta bezcitnost systému, když už člověk vinou vlastních chyb je na dně, ta je často ohromující. Přitom by se tak rád vyšplhal alespoň do poslední řady, zatleskal nějakému mazlíkovi šoubyznysu a trochu si oddechnul.

Potkal jsem i spoustu těch, kteří se snažili systém vykrýt. Jednou jsem narazil na inzerát neziskovky Světýlko. Ta pomáhá právě rodinám, které už hledají orobinec. A platí za takové rodiny školní obědy, chudým seniorům nechá dovážet jídlo. V době největší nouze jsem našel jejich inzerát, kde hledali někoho na pomoc. A tak jsem se přihlásil a hladový jak pes sháněl peníze dalším hladovým. Moc mi to nešlo, ale trochu snad přece. Co já vím. Nechcete-li pomáhat chudým na druhém konci světa, kde tak trochu tušíte, že spíš pomáháte zaplatit dovolenou samotné neziskovce, ale chcete pomáhat chudým u nás, rozhodně podpořte činnost Světýlka, byl jsem chvíli uvnitř a řeší tam otřesné případy chudoby a nedostatku a peníze jdou skutečně na chudé, ne na dovolené a prémie. Já to vydržel tak rok, oni to tam dělají už léta letoucí. Což je obdivuhodné.

Všímejme si lidí okolo sebe. Nejsou to jen kolemjdoucí. A natažená ruka s pomocí pomáhá také tomu, kdo pomáhá, ne jen tomu, komu se pomáhá.

 

Vložil: Štěpán Cháb