Český čtenář si nezaslouží, aby se mu mazal „med kolem huby...“, aneb Pohádka o Soše svobody. Okénko ,ven' Miloše Horkého

Foto: Pixabay

Popisek: Sochu svobody, stojící se na ostrově Liberty Island v newyorském přístavu, navrhl francouzský sochař Frédéric Auguste Bartholdi a její kovovou kostru zkonstruoval Gustave Riffel. Slavnostně byla posvěcena 28. října 1886.

Po vítezství koalic v nedávných volbách díky podvodu na voliče začínají, kromě dalších netušených důsledků, vylézat na povrch opět i Henlainovi pohrobci. Jsme vrženi zpět do dob ,komentátorů' typu Mandlera, Doležala či Mary Heimannové, autorky knihy Československo, stát, který zklamal.

Hlavní předností výše uvedených autorů bylo, že se „nesnažili českému nebo slovenskému čtenáři zalíbit...“ - charakteristika Heimannové na knižním veletrhu. Někteří z těchto autorů volají dokonce po návratu k rakouské monarchii, jiní zase litují výsledků druhé světové války. A všichni hořekují nad tím, že středoevropské národní státy, mezi nimi i Československo, už od svého vzniku v roce 1918 až dodnes procházejí krizí identity. Mnozí z nich tvrdí, že dvacet let mezi válkami „bylo dobou naprosto nedostačující k vybudování jakéhokoliv mezinárodně respektovaného státního tvaru“.

„Mezinárodně respektovaného státního tvaru?“ Mimochodem, všechny tyto státy byly uznány podle mezinárodního práva už v roce 1918, v roce 1933 je uznaly USA i sovětské Rusko. Nejsou to tedy snad pánové Chamberlain, Daladier, Musollini a Herr Hitler, jsme to tedy opět my, kdo je vinen Mnichovem 1938? Podobně „sovětská okupace pomohla vyhnat ze střední Evropy více než dvanáct milionů Němců“ (ZDE). Takže vlastně nešlo o usnesení Postupimské konference vítězných spojenců, byla to sovětská okupace, která odsun zařídila, a Roosvelt a Churchil sklapli kufry?

Zástupci velmocí na postupimské konferenci (zleva Clement Attlee, Harry Truman a Josif Vissarionovič Stalin); foto Wikimedia

Německý prezident Gauck se v roce 2012 vydal po zemích Evropy s omluvou za Lidice, Malín (Ukrajina), Sant’Anna di Stazzema (Itálie), Ligiades (Řecko), Kalavryta (Řecko), Oradour (Francie). Těch vesnic bylo mnohem víc, nicméně i toto všechno byly vesnice, které vypálili a vyvraždili Němci, několik dětí poslali na ,převýchovu', podobně jako naše Lidice. Jeho gesto je nutno uvítat, nicméně německý prezident se omlouval za teroristické útoky na malé vesnice, nemluvil o vyvolání světové války s cílem vyhladit Židy a Slovany. Naši tzv. krajané ze Sudet dodnes nezměnili svou zakládající Smlouvu, kde požadují svůj návrat, tedy „heim ins Reich“, přestože jim v roce 2015 ,domlouvala' sama kancléřka Angela Merkel. Nyní chtějí uspořádat své krajanské setkání u nás a nezdá se, že nový ministr by byl dostatečnou hrází proti takovým snahám. Prezident Zeman si musel vyžádat garanci od předsedy vlády, že nic podobného nepřipustí.

Redefinujeme pohled na výsledky druhé světové války

Až dosud se historie domnívala, že to byli ruští vojáci, kteří osvobodili Východní Evropu od německých okupantů a dobyli Berlín. Ale historie se asi hluboce mýlila. V našich médiích nyní redefinujeme pohled na výsledky druhé světové války, neboť od nynějška čteme, že to byla „sovětská okupace..., která posunula celé území Polska o stovky kilometrů na západ...“ (ZDE). Polský vicepremiér tvrdí, že Německo chce z EU vytvořit ,čtvrtou říši'. No, to pro Polsko určitě nevypadá dobře, protože Poláci se rozhádali jak s Německem, tak i s Ruskem.

Nicméně v této souvislosti je charakteristický i spor o to, čí legislativa je nadřazená, zda zákony, které vydává Evropská komise, nebo zákony, jež schvalují národní parlamenty jednotlivých zemí. Spor dostatečně vysvětluje, v jaké pozici jsou dnes evropské národy. Když byla v roce 2008-2009 schvalována Lisabonská smlouva, nikdo u nás, ani Ústavní soud ani prezident Klaus, neřešil otázku legislativní nadřazenosti. Británie si včas uvědomila, jak se věci mají, a výsledek už známe. Francie se oportunisticky pokouší Evropskou komisi ,uplatit', výměnou za dotace na jádro přijme uprchlíky. Dovolím si tvrdit, že ve Francii, která tak žárlivě střeží své kulturní dědictví, dodnes není na veřejnosti dostatečná povědomost o tomto ,drobném' problému. Kdyby tomu tak bylo, nejsem si zdaleka jist, jak by ten spor dopadl a jak by dopadly blížící se francouzské volby. Pokud si však Francouzi myslí, že je to jen problém ,malých národů' v EU, mohou opět splakat nad výdělkem, podobně jako tomu bylo po Mnichovu 1938.

Maršál Koněv v pražských ulicích po osvobození v květnu 1945; foto Wikimedia Karel Hájek

Příznivci monarchie u nás se domnívali, že „nově sjednocené vojensko-industriální Německo, které teprve hledalo vlastní pozitivní identitu opožděné velmoci, by nadetnické symbióze v Rakousko-Uhersku nikdy neporozumělo, oslněno vlastní nedospělou výjimečností“. No, to by si dnes už asi přátelé monarchie nedovolili napsat. Vždyť Německo je tu charakterizováno pojmy jako identita opožděné velmoci, vlastní nedospělá výjimečnost, a dokonce je tu i poznámka o německém neporozumění rakouské ,nadetnické symbióze'. Obzvlášť po Hitlerově volání po čisté rase a po  sebemrskačské reakci, když Angela Merkel pozvala milion uprchlíků do Německa, to zní málem jako dehonestující urážka (ZDE).

Pokračujme ve vzácném textu našich monarchistů: „Slepá víra v národní socialismus dovedla střední Evropu k přijetí komunistické diktatury.“ Nebyla to ovšem „víra v národní socialismus“, byla to vděčnost Rusku, jehož vojáci nás osvobodili z okupace a zpod německého jařma. Kromě milionů Židů zahynulo v důsledku německého řádění také nejméně 350 000 Čechů a Slováků. V roce 1945 nikdo nemohl vědět, že přijdou stalinské čistky. Inu, i mezi příznivci monarchie platí, že mýliti se je lidské.

A už zase tady máme ,bubliny'

Nejoblíbenějším pojmem českých sloupkařů se stalo slovo bublina, viz všechny možné bubliny na celém světě a také „středoevropská „bublina... národních států“ (ZDE).Nepíšou však jen o bublinách, máme tu i imaginární národy a stejně imaginární dějiny (tamtéž). Možná je to v očích našich monarchistů hřích, ale mám ten pocit, že nejen na našich školách se učí naše národní dějiny? Ale hlavně bych chtěl oponovat závěru a pointě tohoto odstavce. Monarchisté nám sdělují: „Ukazuje se, že odpor proti totalitarismu, tedy nejprve nacismu, a pak komunismu, sám o sobě neměl pozitivní přesah a neobsahoval představu moderní demokratické alternativy.“ (tamtéž)

Nebudeme tu teď rozebírat dědictví disidentů, kteří bojovali proti komunismu a stáli v čele státu po Sametu. Zcela jistě si nikdo z nich nedá sáhnout na svou oddanost věci moderní demokratické alternativy, rád bych však přece jen posunul myšlení našich monarchistů o krok dál. Ve svém článku ze dne 7. 11. 2021 (ZDE) jsem napsal, že „Západ, a zejména lidé v Americe, nemají s tzv. nedemokracií, tedy s nesvobodou, pražádnou zkušenost“.

Západ vlastně vládl celému světu minimálně 400 let. A Američané, ale i lidé v západní Evropě, kteří jsou pod jejich vlivem, nezažili to, co zažili Evropané z Východu. A teď mluvím i o 18 milionech lidí v bývalém východním Německu, kde je to obzvlášť zřetelné. Po řádění Němců jsme spadli do nesvobody ruského područí. To je ovšem zkušenost, kterou nikdo na Západě nezažil. Trvala skoro půl století. Po padesáti letech nesvobody rozumíme demokracii jinak, protože s ní máme jinou zkušenost. Jak píše profesor Robert Pfaller z Vídně, jsme v jistém smyslu „dospělejší“ (ZDE).

Americká politoložka Barbara F. Walter, známá svou prací na teorii vyjednávání a politickém násilí; foto se svolením Random House

Američané nechápou, že jim pod nohama vyrůstá podhoubí totality. Uznávaná americká bezpečnostní expertka Barbara Walter, která spolupracuje se CIA (Ústřední zpravodajskou službou), píše ve své nové knize How Civil Wars Start (Jak začíná občanská válka) o úpadku demokracie v USA a hrozbě občanské války. Vypadá to, že do podobně nestabilní situace se dostaly samy Spojené státy. Podle Walter je Amerika na prahu totality (ZDE).Politologové tomu říkají pomalá demokratická eroze, čímž chtějí popsat fakt, že v současné době se kvalita demokracie snižuje. Lidová mluva tomu samému jevu říká krájení salámu natenko, tedy postup, kdy se lidem dává politická realita jen po kouskách, přesně, jako tomu bylo s otázkou nadřazenosti, kdy se problém začal řešit až deset let po podpisu ústavních činitelů.

Každý soudný člověk, který se podívá na americká levičácká hnutí a na způsob jejich myšlení, rozpoznává velmi zřetelně, že aktuální nebezpečí totality je už za dveřmi. Amerika to nevidí, Západ Evropy je pod vlivem Ameriky. Jediný, kdo se až dosud vzepřel, je Francie, která protestuje proti hnutí severoamerických kampusů.

A je to Francie, která kdysi Americe darovala sochu Svobody...

Vložil: Miloš Horký