Vilém Famm: Přestaňme navyšovat počty obyvatel. Když nás bude méně, můžeme si žít v relativním přepychu všichni. Vaše dopisy
01.12.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Chudoba a moc lidí, dva problémy, které jdou ruku v ruce
Vilém Famm sepsal třeskutý text, který se týká přelidnění planety. Ekologické i sociální dopady, nenažranost kapitálu. A k němu varování, že počet obyvatel musíme vrátit o 220 let zpátky, na jednu miliardu obyvatel celé planety. Jak toho dosáhnout? To je otázka, na kterou se snaží i sám odpovědět.
„Tohle povídání je o nutnosti ukončení bezbřehosti lidského počínání,“ napsal Vilém Famm a pokračoval: „Je jisté, že člověk narušuje křehkou rovnováhu přírody. V přírodě čas od času dochází k přemnožení nějakého druhu a příroda si vždy s takovým jevem sama poradila. Lidstvo se též přemnožilo, o tom není pochyb a covid může být její ochranou vrátit věci na správné místo. My však na rozdíl od jiných druhů dokážeme lépe s přírodou bojovat, pak se ovšem nedivme, pokud příroda vytáhne svůj další trumf. Je jen otázkou, kdy k tomu dojde. Tenhle stav mi nejvíce připomíná, že jsme v situaci velkého dlužníka. Celé roky jsme si jen půjčovali a nyní přišel čas platit a nejsme to my, kdo určuje výši splátek. Jsme však schopni tolik platit za hloupost našich elit? Zvláště těch, které nikdo nevolil - tedy hospodářských, navíc vše rozhodujících. Klimatické konference jsou bezbřehé a jediné, co z nich přichází, je obrovský chaos, viz energetická krize. Za svoji neschopnost elity doposud nemusely nic platit, takže je nic nenutí správně konat.
Výše dnešních splátek musí být tak velké, aby nejenom zastavily růst škodlivin, ale je nutno tyto ukazatele zvrátit na správnou míru, tedy snížit, jinak věci nedopadnou dobře. Ještě jeden fakt je nutno si uvědomit. Dnes stále těžíme, co nám příroda za miliony let uložila, ale přijde den, kdy to nadále nebude možné. Nebude totiž co těžit, zbudou jen recyklace.
Jsme svědky, že nás čeká ekologický kolaps Země, pokud nevrátíme věci do správné rovnováhy.
Koncentrace např. oxidu uhličitého CO2 stoupá. Za 2,5 mil. let z 250 částic na milion na 410 částic nyní. Nepomůže jen zastavit narůstání, ale je nutné stav zvrátit. Jaký je ten správný?
Světové elity při svých zábavách a vydělávání peněz přehlížely varování vědců. Nyní se mohou přetrhnout v návrzích na řešení. Prý nebudeme moci topit dřívím v krbech. To bychom též neměli zapalovat doma či v kostelech svíčky za zesnulé a pro dobrou pohodu?
Dá se však udělat něco smysluplného bez ustavení udržitelného počtu obyvatel v jednotlivých zemích?
Tak nyní konají, jak nás informoval Mudr. Ivan David, europoslanec za SPD v Novinách kraje Hodonínského z října 2021. Zelená dohoda z dílny EU navrhuje snížení pesticidů o 50 % a minerálních hnojiv o 20 % oproti dnešním stavům a to prosím vůbec nezohledňuje, jaký skutečný stav je, a že mnozí již hodně snížili, kdežto druzí ne. Nemělo by se spíše stanovit či doporučit správné ošetření či hnojení? Jaká je budoucnost evropského zemědělství pod rozhodováním takové Evropské komise? Jaká je naše budoucnost?
Vytáčí mě doběla prohlášení mnohých politiků, že vymíráme a je tedy zapotřebí podpora rodin, aby tomu tak nebylo. Žijeme asi v různých světech. Podíval jsem se na statistiku počtu obyvatel, abych se dozvěděl následující.
Česká republika měla v roce 1800 - 4 659 000 obyvatel, 2020 - 10 700 155.
Svět v roce 1804 - 1 miliardu, 2012 - 7 miliard a nyní za několik měsíců 8 miliard.
Pouhým okem tedy vidíme, jak vymíráme. V ČR je nás dvakrát víc oproti roku 1800 a pro celý svět platí 7 (8)x více. Zde je kámen úrazu. Pokud neuděláme nic s počty obyvatel a nevrátíme naše konání ke spotřebě více méně jen obnovitelných zdrojů, nezachráníme tuto Zemi. Zastavme bezbřehou migraci po dobu, než bude vyřešena otázka přelidnění.
Přestaňme navyšovat počty obyvatel. Využijme robotizace pro narůstající počty důchodců a snižujme počty na udržitelnou míru, podle klíče kolik daná země uživí lidí, zásobuje je vodou či obnovitelnou energií. Nás zabije chamtivost hospodářských elit, které nevědí, že již dávno měli víc než dost. Snědí snad více chleba než kterýkoliv z nás? Zůstaneme-li u tohoto příměru, je snadné si uvědomit, že ten, kdo miluje tlačenku s cibulí a octem nesáhne po kaviáru jen proto, že na to má. Tak zůstane i různá výše exkluzivity.
Když nás bude méně, můžeme si žít v relativním přepychu všichni. Tímto směrem by měla kráčet naše společnost. Dnešní způsob neničí jen budoucnost našich dětí, ale už i tu naši. Říkal jsem si, že nemohu byť jen odhadovat smysluplný počet obyvatel a hle. Díky knihovničce na městě se mi dostal do rukou časopis Respekt ročník XXXII-33 a v něm článek „Jako kladivo„ str. 20. Zde jsem se dozvěděl, jak jsme na tom s oteplováním. Tři miliony let jsme nezažili, co zažíváme nyní. Oteplení od roku 1850, díky emisím, přesahuje za uplynulých 100 tisíc let a na konci tohoto století to budou téměř 3 stupně navíc oproti předprůmyslové éře.
Pro začátek bychom se tedy měli vrátit s počtem obyvatel do roku 1800. Na 1 miliardu na celém světě. Je ovšem otázkou zda bude tohle snížení stačit. My přece chceme žít, jako dosud bez drastických omezení a přitom je nutné vrátit obsah skleníkových plynů zřejmě o 220 let zpět. Kolik k tomu budeme nyní potřebovat času?
Dopracovat se k rovnováze počtu obyvatel se můžeme i tím, že zrušíme dnešní podporu porodnosti. Je naopak nutné vysoce navýšit podporu jednoho dítěte, v případě dalšího nedávat nic a k tomu zrušit i ten příspěvek na dítě první. Z dnešního pohledu vidím, jako naprosto nesprávné odměňovat za vychované dítě a pokud ano, tak jenom za jedno. Ten, kdo bude mít dvě a více, nedostane nic, naopak měl by sám platit za své špatné rozhodnutí.
Na naší Zemi musí prostě žít jen tolik lidí, aby Země mohla volně dýchat a tu naši zátěž vůbec nepociťovala, tak jako nic neví o rybách v potoce či stromech v lese. Ostatně máme takové technologie, aby nás Země vnímala jako jednomiliardové i když je nás již více než 7 miliard?
Nedivte se mi, ale opravdu nevidím světlo na konci tunelu se současnou politikou porodnosti, která je ostatně sebevražedná. Země se ničí, ale sama ne. Ničíme ji my. Ano, vraťme se k obnovitelným zdrojům, ale bez snížení lidí (zřejmě k roku 1800) na 1 miliardu budeme provádět jen bezzubá opatření, a že ekologie je problém, uznáváme. Již méně jsme jednotní k návrhům k řešení. Nezklamala KDU-ČSL (ostatně s takovým zvráceným názorem není sama), která přichází s řešením důchodové reformy, jak jinak, než zvýšením porodnosti, kdy zcela opomíjí fakt, že tenhle problém by spíše měla řešit probíhající robotizace.
Nemusíte se mnou souhlasit, ale pak doufám, že budete mít lepší řešení.
Pokud nenastavíme správné parametry, příroda si sama vše vynutí. My se však budeme jen smutně dívat. Je na čase vyrovnat účet,“ zakončil Vilém Famm.
|
Poslední generace rodičů, kteří plodili jedno dítě za maminku, jedno za tatínka a jedno pro stát, ukončila svou populační nálož v roce 1981. Od té doby s jedním malým výkyvem počet dětí na ženu v České republice setrvale klesá. Nyní jsme na čísle 1,71 dítěte na ženu. Což je pod reprodukční udržitelností. Česká populace tedy skutečně vymírá. Celkový počet obyvatel nám zvedá imigrace, nejčastěji z východu.
Problém tedy není, mohu-li podotknout, česká porodnost. Není jí ani porodnost německá, francouzská, britská nebo třeba ruská. Všude jdou čísla původních obyvatel postupně dolů.
Problémem je porodnost africká, z velké části porodnost asijská nebo jihoamerická. Problém je tedy chudoba, protože chudoba plodí. Lidé nedosahují na vzdělání, na možnosti, na uplatnění a tedy ani na sny o tom, že život je i jinde než v početné rodině. Lidé v chudých zemích stále žijí v sociální politice nikoliv státu, ale sociální politice rodiny, kde čím víc, tím lépe. Zábavou chudých a jediných vytržením ze strázní života je sex. A ten má své následky.
Dokud někdo nepřijde s nápadem humánní genocidy, problém nevyřeší. Ale jak provést genocidu a chovat se u toho humánně? Šlo by to nemocí vypuštěnou někde úradkem z laboratoře? Povinnou eutanazií po dovršení věku společenské neužitečnosti? Nucenými potraty? Povinnou sterilizací po zhodnocení genového přínosu jedince? Ale ano, dávalo by to dokonalý smysl, vychovali bychom sice nepočetné, ale elitní lidstvo. Ale kdy u toho začneme hajlovat?
Snížení populace bez genocidy jde jedině, troufám si tvrdit, cestou blahobytu, vzdělání a bezpečí (do které patří i prorodinná sociální politika). Populace sice příští rok nebude na jedné miliardě, ale nedostoupá na miliard patnáct. Bombardovat Blízký východ? To není cesta. Afghánistán měl v roce 1978 13 milionů obyvatel. Pak přišlo prakticky 40 let občanských i invazních válek a v Afghánistánu je k dnešku prakticky trojnásobek tehdejšího počtu obyvatel, bezmála 39 milionů obyvatel. To až vypadá, že válka zvyšuje plodnost. U nás, bez válečného stavu a se sociální politikou namířenou na podporu rodin, jsme za stejné období prakticky na stejných počtech.
Postupovat represivně? Trestat za děti? Vyvolávat nejistotu a odpor? Ve velmi plodných zemích musí nastat blahobyt, silné vzdělávání a emancipace obyvatel, obzvláště žen a jejich práv. Pak začnou vidět své možnosti i jinde, než v nekonečné řadě porodů. Sice s takovou populace planety stále poroste, ale trend se začne obracet.
V roce 1970 zavedla Čína, tehdy ještě chudá a rozvojová země, politiku jednoho dítěte, za druhé trestala. Klesla křivka porodnosti? Velmi mírně se zpomalila, skutečně velmi mírně, ale počet obyvatel přesto stále setrvale narůstal. V roce 1970 měla Čína 818 milionů obyvatel, v roce 2016, kdy politika jednoho dítěte byla ukončena, měla Čína 1 miliardu a 379 milionů obyvatel. Nevypadá to na úspěch. Ale pozor, od roku 2000 se křivka čínské porodnosti začíná citelně zplošťovat, porodnost se snižuje. Proč? Z Číny se začal stávat ekonomicky neskutečně výkonný stroj, který začal svým obyvatelům dodávat blahobyt, jistoty, vzdělání, emancipaci. Restrikce nefungují. S politikou jednoho dítěte později přišel i problém s nedostatkem žen v čínské společnosti. Rodina upřednostňovala syna, protože dál nesl rodinný majetek, jméno i historii. A pozor, Čína, ač se to nezdá, také začíná vymírat. Nynější počet dětí na jednu čínskou ženu letos dosáhl na 1,7. Což je pod reprodukční udržitelností. Za pár desetiletí, za jedno století, budeme řešit opačný problém. Jak, sakra, donutit lidi, aby dělali děti.
Anebo můžeme začít hajlovat, samozřejmě, a snížit tak populaci planety na jednu miliardu. Jen nevím, jestli nám nezačnou stávkovat přepracovaní hrobníci. Pohřbít sedm miliard lidí, to se nestihne do pauzy na oběd. A půjde někdo z nás hrobníkovi na lopatu dobrovolně? Nebo tam pošleme souseda, stejně jednoho pořád jen rozčiluje? Nebo tam bez mrknutí oka pošleme pouštního nomáda, protože ten je nám tak vzdálený, to už prakticky není ani člověk, jak je daleko.
Planeta nás uživí. Jen se k ní nesmíme chovat neurvale a bezcitně. Uživí i deset miliard obyvatel. Uživí i dvanáct miliard. A tendence pečovat o naši planetu s citem jsou všude okolo k vidění. Nepotřebujeme k tomu radikální řešení snižování populace na jednu miliardu, nepotřebujeme se stát pstruhy v potoce, kterých si planeta ani nevšimne. Jen ať si naše planeta všimne, že jsme na ní. Je to naše planeta. Nejsme ryby. A vývoj se rozhodně nezastavil. Jsme šikovní, umíme improvizovat, hledat řešení. Ryba v potoce je… jen ryba v potoce. Ta se tam plácá pořád stejně a bez vývoje. Věřme v potenciál lidí. Ukončím to zvoláním – nejsme ryby – a omluvou panu Fammovi za delší psaní.
|
Vložil: Štěpán Cháb