Z domu ho vyhnali a dceru mu ani neukázali. Kdo by čekal, že se nežádoucí zeť promění v legendu. Tajnosti slavných
03.05.2021
Foto: Se svolením Agentura Ludmila
Popisek: Král moravských lidovek Jožka Černý
AUDIO / VIDEO Říká se, že vytáhl moravskou lidovku ze sklepa na jeviště. Splnil tím přání svého vzoru, legendárního primáše Slávka Volavého. Zpíval všem našim prezidentům, trvalo ale hodně dlouho, než se svým kumštem mohl začít živit.
Mou první učitelkou zpěvu byla maminka a zpívaly jsme spolu celý život všechno možné, od lidovek přes písničky Osvobozeného divadla a Semaforu až po Kryla. K dvanáctým narozeninám mi konečně koupila vytouženou kytaru, s níž jsem náš téměř nekonečný repertoár dál rozšiřovala nejen o folk a country. Na tenhle kouzelný nástroj se dá totiž zahrát téměř cokoli. Nejraději jsme měly české národní, slovenské ‘halekačky‘ a moravské lidovky. Zazpívat si je ale s Jožkou Černým, to byl mimořádný zážitek na celý život. Navíc je naprosto neodolatelný společník, s jiskřičkami v očích a navzdory věku k neutahání. Prostě Moravák.
Když sem šel z Hradišťa:
Nejoblíbenější písničku by prý vybíral jen velmi obtížně, z pohledu publika je ale volba jasná. „Když jsem šel z Hradišťa. Ta prostě musí zaznít a přes to nejede vlak. Když ji nezazpívám, nesmím jít domů.“
Roztomilá kulturní vložka
Narodil se 14. března 1942 v Čejči na Hodonínsku a lidové písničky, především ty moravské, ho provázely po celý život. Poprvé veřejně vystoupil už ve čtyřech letech na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici, byl tehdy vybrán, aby zazpíval prezidentu Edvardu Benešovi, který se po návratu z exilu vypravil do Hodonína, rodiště T. G. Masaryka. O dva roky později už Jožka na strážnickém festivalu vyhrál soutěž dětských zpěváků. „V té době bylo maximálně rádio a večerní zábavy, kdy se u nás všude v létě zpívalo, popíjelo se vínko. Když jsem šel zpívat, tak jsem to jako dítě vnímal spíš tak, že mě vytrhli z her. Přijelo nějaké auto, a já jsem měl jít zpívat jako kulturní vložka,“ zavzpomínal před časem v rozhlasovém pořadu Koktejl. Jeho lásku ke zpěvu a lidové písničce systematicky pěstovala především o dvanáct let starší sestra Květa, s níž často vystupoval. Sama se naučila hrát na klavír a měla jít na konzervatoř, do školy se jí ale nechtělo. Zpívala pak s Kučerovci, Orchestrem Gustava Broma, a poté s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů.
Ej, padá, padá rosenka, Za tú horú:
Putování za písničkou
Talent i hlas rozhodně měl po kom zdědit. „Tatínek byl vynikající tanečník verbíř. Když jsem vyhrál první cenu jako šestileté dítě ve Strážnici, tak on vyhrál třetí cenu,“ prozradil. „Matka byla zpěvačka a já jsem po ní zdědil altovou barvu i rozsah. Podezřívají mě, že mám nějaký školený hlas, protože mě slyšeli zpívat světové árie. Ale je to asi dané tím, jak je ten krk postavený. Páni profesoři, kteří učí zpěv, říkali: do tebe nemá kdo co vrtat, tam už to je.“ Přesto jeho profesní dráha zamířila zpočátku úplně jiným směrem. Vyučil se mechanikem šicích strojů, krátce pracoval v Gumotexu Břeclav a v osmnácti nahrál první oficiální singl. A pak musel na vojnu. V té době miloval jazz, dokonce si i koupil trumpetu, na kterou hrával na vojně večerku. Po vojně se živil jako řidič z povolání a automechanik, pak od roku 1969 dalších deset let jako umělecký kovář a zámečník. Až v roce 1979 se jeho celoživotní záliba stala i zdrojem obživy a stal se profesionálním zpěvákem lidových písní.
Dobrú noc, má milá:
Nežádoucí zeťák
Ve dvaceti letech se poprvé oženil se svou první láskou, manželství ale už po pár měsících skončilo rozvodem. Tchyně a tchán mladý pár donutili, i když byla jejich dcera v devátém měsíci těhotenství, protože Jožku do rodiny prostě nechtěli. „Byli bohatí a já se jim nelíbil,“ přiznal médiím až o půl století později. Dceru Jolanu pak nesměl ani spatřit a velmi těžce to prý nesl, vzápětí mu to ale osud bohatě vynahradil. V roce 1965 se oženil podruhé, s manželkou Ludmilou má dcery Michaelu a Petru a je šťastným dědečkem.
Ej, od Buchlova:
Od cimbálu po Hašlera
Díky výraznému projevu a hlasovému rozsahu se Jožka řadí k našim nejvýznamnějším a nejoblíbenějším folklorním zpěvákům lidových písní. Libozvučným lyrickým tenorem oslovil statisíce posluchačů a zejména v sedmdesátých až devadesátých letech byl významným popularizátorem lidové písně. Po celou kariéru se orientuje především na písně z Podluží, čerpá ale také z okolních národopisných regionů včetně slovenské strany Pomoraví. Prodal přes milion hudebních nosičů, největší část kariéry ale spojil s Českým rozhlasem Brno a Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, s nímž natočil zhruba 1200 hudebních snímků. Vystupoval s celou řadou cimbálových muzik, od Břeclavanu přes Podlužan a CM Petra Olivy po CM Ireny Mrázkové, a v současnosti nejčastěji účinkuje s CM Gracia. Kromě stovek písní s cimbálovou muzikou ale nazpíval i řadu nesmrtelných šlágrů dechové hudby, mimo jiné se slavnou Moravankou Jana Slabáka. České lidovky zase nahrál s Orchestrem Václava Hybše. V repertoáru má ale také písničky Karla Hašlera.
Píseň pro Kristinku:
Vágnerův objev
Díky příteli Karlu Vágnerovi zabrousil i do hudebních zákoutí, do nichž by se bez jeho popostrčení sám nikdy nevydal, od swingu přes vystoupení s velkým orchestrem až po operu. A albem s klasickými áriemi doslova šokoval umělecký i posluchačský svět. Na CD, nazvaném S árií mládnout smíš, které nazpíval s pěvkyní Ivetou Dufkovou, zaznívá například Čajkovského b moll, Ave Maria či slavné melodie Giuseppe Verdiho a Fryderyka Chopina, které pro něj otextovali naši nejlepší textaři, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Eduard Krečmar a Jiří Aplt. „Bránil jsem se, že jsem árie nikdy nezpíval, ale Karel řekl: Tak se to nauč!“ zavzpomínal pro server idnes.cz při příležitosti 75. narozenin a dodal: „Můj tajný sen je, že by ještě stařeček mohl natočit swingové melodie.“
Koncert b moll:
Radost od srdce
Král moravských lidovek je právem držitelem řady ocenění a vyznamenání. V roce 1987 získal od Supraphonu první zlatou desku a od roku 1994 několik zlatých, diamantových i platinových od společnosti Multisonic. Mimo jiné má ve své sbírce Zlatý mikrofon Československého rozhlasu, Cenu Ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména či Cenu Jihomoravského kraje a loni 28. října obdržel od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. Upřímně ale přiznává, že si lidových písniček začal vážit, až když byl starší a pochopil, o čem vlastně zpívá. Že jsou o celém životě, od narození až po smrt. „Lidé poznají, když někdo zpívá nebo hraje od srdce, nebo to flinká. Já se snažím písničkou hlavně rozdávat radost. A ještě mě s tím nevyhnali.“
Vložil: Adina Janovská