Zemřel v domově důchodců zcela bez povšimnutí. Křísit ho začali až po čtyřiceti letech. Génie naší země utloukáme nezájmem

Foto: Soukromý archiv Věry Vozňákové

Popisek: Historický snímek ze Suchánkovy továrny na Hybešové ulici v Brně, montáž projektorů Popular

Nevážíme si historie, obdobné je to s průkopníky naší země. Nějak nemáme čas si je pamatovat. Mezi ně rozhodně patří Jindřich Suchánek. Nic vám to neříká? Neznáme své průkopníky a měli bychom se kvůli tomu chytit za nos.

Právě 11. července uplynulo 120 let od narození Jindřicha Suchánka, konstruktéra legendární kamery Admira na úzký film a dalších přístrojů pro filmové amatéry. Je to jeden z mimořádných zjevů první republiky, který měl být zapomenut. Jeho odkaz se snaží popularizovat brněnský Klub historie amatérského filmu. „Když mně Miloš Henkrich připomněl, že se blíží významné Suchánkovo výročí, přemýšleli jsme, čím ho oslavit. Jako nejvhodnější nám přišlo využít Milošových badatelských výsledků vtělených do jeho bakalářské diplomové práce a s jejich pomocí zpracovat heslo na Wikipedii,“ říká Josef Strubl, předseda Klubu. Zmíněnou stránku o životě a práci konstruktéra Jindřicha Suchánka na Wikipedii najdete ZDE. 

Jindřich Suchánek (na snímku uprostřed) s manželkou na výletě se zaměstnanci jeho továny; jedna ze dvou existujících fotografií pana Suchánka, foto ze soukromého archivu Věry Vozňákové

Příběh podle šablony

Jindřich Suchánek se narodil 11. července roku 1900. V mládí několik let zastával vedoucí místo v kotlářské dílně Kokorovy továrny. V letech 1922–1924 si Jindřich Suchánek na Vyšší průmyslové škole dodělal mistrovský kurz. V době hospodářské krize se uchýlil k podnikání. Vybudoval si na zahradě rodičů malou dílnu, kde vyráběl mosazné postele a podobné vybavení pro domácnosti. V roce 1931 se osamostatnil a pronajal si malou vybavenou dílnu i se dvěma zaměstnanci. Zaměření dílny? Výroba pomůcek pro školy. Podnik vzal ovšem brzy za své.

V září roku 1931 si Jindřich Suchánek zažádal na Živnostenském úřadě v Brně o vystavení živnostenského listu k provozování svobodné živnosti ‘výroba amatérského nehořlavého filmu kinofilmu s omezením vytčeným v § 1. zák. 140. z roku 1926‘. Po čtrnácti dnech oprávnění získal a začala se psát jeho budoucnost. Štěstí Suchánkovi přálo, jeho dílna byla totiž hned vedle Vysokého učení technického v Brně, zaměřil se tedy na dodávky levného 16 mm filmu. K tomu nabízel i vyvolávání fotografií. Kolem Suchánka se začala tvořit věrná zákaznická klientela jak z řady amatérských fotografů, tak i pracovníků nebo studentů Vysokého učení technického.

Historický snímek ze Suchánkovy továrny na Hybešové ulici v Brně, foto ze soukromého archivu Věry Vozňákové

Když se podnikání začalo vyplácet, přesunul se Suchánek s manželkou do třípokojového bytu. Ovšem ne proto, aby si hrál na honoraci. Bydleli v kuchyni, zbytek bytu sloužil jako dílna, sklad a také laboratoř, kde Suchánek začal experimentovat s výrobou ručních kamer.

Příchod totalit

Ještě v roce 1938 přemlouvali Suchánka přátelé ze Švýcarska, aby k nim přesunul celou svou výrobu i rodinu. Slibovali, že mu finančně pomohou s výstavbou nové továrny. Suchánek odmítl. Z vlasteneckých důvodů. Přeci neopustí republiku, když jí je zle. V říjnu roku 1941 byl zatčen gestapem. Do dubna dalšího roku byl uvězněn v Brně. Celou dobu mu hrozila poprava. I tady mu přála štěstěna (pravda, trochu cynická), když popravě utekl převozem do koncentračního tábora v Mauthausenu, posléze do koncentračního tábora Buchenwald. Chod továrny řídila Suchánkova manželka. Ovšem ne dlouho. Na místo ředitele továrny byl z Berlína dosazený generál Günther Tschersich. Suchánek teror v koncentračním táboru přežil. Po návratu zjistil, že továrna stojí a pracuje. Došlo k právnímu sporu s generálem Tschersichem, který si ji nárokoval. Naštěstí neúspěšně.

Projektor Atom ve verzi před zestátněním a po zestátnění, foto Josef Strubl

V roce 1947 přišla první vlna znárodňování. Té Suchánkova továrna uklouzla o chlup. Druhé vlně v roce 1948 už se ovšem nevyhnula. Do čela firmy, přejmenované na národní podnik Meopta, Brno, byl jmenován František Kala, původně nástrojař. Z konceptů a nápadů Jindřicha Suchánka vycházela Meopta dlouhá, dlouhá léta. První roky do národního podniku dojížděl Suchánek jednou týdně na konzultace. Případně jezdili zaměstnanci za ním a radili se. V roce 1956 nastoupil Suchánek do vývojových dílen Československé akademie věd. Čistkám padesátých let uklouzl zas o chlup, protože komise musela přihlédnout k poslední vůli, kterou Suchánek na počátku války sepsal a ve které celou továrnu odkázal svým dělníkům. To mu u posudku pomohlo. V Akademii věd vydržel až do odchodu do důchodu. Zemřel v roce 1988, zapomenutý a nevzpomínaný v domově důchodců.

Na základě dohody mezi Suchánkem a Baťou začaly zlínské strojírny v dubnu vyrábět první sérii konstrukčně jednoduchých projektorů, které byly odvozeny přímo z Popularu. Přístroje byly upraveny na filmový box s nekonečnou smyčkou (asi 60 m) a zadní projekci. Jednalo se o zakázku pro osm Baťových prodejen, což je výrobní objem, který by malá dílna na Veveří určitě nezvládla včas pokrýt. S těmito přístroji se počítalo pro jednu z největších baťovských reklamních akcí své doby – v obchodech se na těchto projektorech promítal žurnál Okno do světa a Baťovy propagační snímky. Po skončení akce byly projektory prodány školám. Foto Josef Strubl

Baťův a Suchánkův národ?

Máme v historii mnoho velkých mužů a žen. Ale totality z nás povědomí o nich vytlouklo. Mnohé jsme si pamatovat nesměli a mnohé ani nechtěli, aby nás jejich odkaz příliš nezastiňoval. Proč? Byli to přeci úspěšní lidé, úspěšní jedinci, kteří byli motorem celé společnosti. První totalita nás chtěla ponížit v tom, že nejsme schopni mít velké muže a ženy, druhá totalita nám tvrdila, že jsme všichni velcí v tom, že máme být stejní, šedí a nevýrazní. A my jsme si to, zdá se, vzali často za své. Jindřich Suchánek byl velký muž, průkopník, byl to člověk, který přesně definuje často užívané heslo – zlaté české ručičky. Měli bychom si ho připomínat. V té době na nás koukal celý svět. Byli jsme ostrovem svobody a prosperity (v rámci tehdejších možností, samozřejmě), měli bychom to brát jako tradici a zase se obrodit. Ukázat světu i sobě, že zlaté české ručičky jsme si nestrčili do kapes a neškemráme jimi u těch… úspěšnějších. Protože to nepotřebujeme... máme přeci zlaté české ručičky.

Vložil: Kamil Fára