Pár metrů ostnatého drátu, za nimi zoraný pás země a strážní věž. Tady umírali lidé, na jejichž památku vysadí Alej svobody

Foto: CzechTourism

Popisek: Železná opona u Čížova, dnes naštěstí již jen turistická atrakce

Příkrov noci, všude kolem hlídkující vojáci, kteří nevarují, ale rovnou střílejí ostrými, ostnatý plot nabitý elektřinou, psi, cvičení k tomu, aby se člověku zahryzli do těla a roztrhali ho. To byly naše hranice ještě před 31 lety. Někde se točilo Slunce, seno,…, jinde umírali lidé při touze po svobodě. A právě v Šatově nyní vznikne Alej svobody, která bude symbolizovat naši paměť. Nedaleko, sotva pár kilometrů odtud, v Čížově, je totiž poslední stojící kus železné opony se vším, co k tomu patří. Jen tam nepatrolují vojáci, ale turisté s dětmi. Nakonec si ukážeme, s jakou vynalézavostí se lidé pokoušeli dostat přes hraniční pásmo za svobodou.

Nová generace dospělých, kterým je teď od dvaceti do třiceti let, už si nemůže pamatovat doby reálného socialismu. Pro ně je to jen historka pamětníků. Pohled do absurdního světě zákazů a povinných průvodů na prvního máje. Ale snad právě proto je potřeba, abychom si tu dobu neustále připomínali. Abychom v těch svých dějinách udělali už napořád tučný vykřičník, který bude varovat před myšlenkou beztřídní společnosti, kterou jsme zažili.

Tady vyroste Alej svobody, foto město Šatov

Šatovská alej

Šatov na jihu Moravy je proslulý hlavně vínem. Zároveň s degustací vína můžete ovšem navštívit i stálou expozici Železné opony, která se nachází na hranicích České republiky a Rakouska. „Je pro nás velkou radostí, že nám Nadace Partnerství pomůže navracet stromy do naší krajiny. Naše společná alej symbolicky propojí příhraniční sousedy v místě, kde expozice Železné opony hmatatelně připomíná skutečnou hodnotu svobody,“ řekla šatovská starostka Lenka Stupková. Na místě by se podle ní měly odehrávat společné akce místních a Rakušanů. A ano, většinou se budou točit kolem vína.

A zde bude stát vyhlídka svobody, foto město Šatov

Ale nad oslavou svobody cestování a setkávání vždy bude stálá expozice Železná opona, kde si návštěvníci budou moci prohlédnout původní plot z ostnatého drátu, protitankové ježky, strážní věž nebo rozoranou půdu, v které naši uprchlíci při útěku za hranice měli nechat stopy. Na konci Aleje svobody má do budoucna vzniknout i Rozhledna svobody. Samotná lipová alej bude tvořena stovkou stromů a bude kopírovat část cyklostezky Eurovelo 13. Rýče pro zasazení stromů už si chystají všichni místní. Hasiči, dětské i zájmové kluby. A samozřejmě i místní zastupitelé v čele se starostkou.

Naše železná opona

Krajní drátěné ploty měly jen ztížit překonání hranice, ale prostřední v sobě nesl smrtelné napětí 6 až 10 tisíc voltů. V prvních letech byl prostor mezi ploty dokonce podminován. Přesný počet lidí, kteří při útěku přes železnou oponu zemřeli, není známý, nejstřízlivější odhad se pohybuje kolem stovky, jiné stoupají až ke čtyřem stům. Jako paradox zní fakt, že podstatně víc mrtvých bylo mezi pohraničníky, kteří hranice střežili. A nešlo přitom jen o jejich neopatrnost nebo o sebevraždy ze zoufalství, ale i o systematické, nelidské provokování vztahů mezi vojáky. Protože kdo ‘zlikvidoval nepřítele‘, byť byl ze stejné hlídky, měl nárok na opušťák a případné povýšení. A to probouzelo ve vojácích velkou řevnivost, která měla své oběti.

Kousek železné opony byl pro budoucnost zachován, stojí u Čížova. Foto město Šatov

„První verze železné opony připomínala koncentrační tábor. Podél hranice pohraničníci rozmístili vysoké strážní věže. Mezi nimi byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím šest až deset tisíc voltů. Izolátory byly posazeny na kůlech. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěři proniknout k elektrické stěně,“ napsal pro Znojemský deník Petr Lazárek, vedoucí oddělení terénní služby Správy národního parku Podyjí.

I přesto, že železná opona padla před třiceti lety, každý rok z Národního parku Podyjí vyvezou několik tun jejich zbytků. Foto Facebook

Samostatnou kapitolou pak byli převaděči. Ti se dělili na tři typy. První, kteří převáděli přes hranice z přesvědčení, z touhy uškodit socialistickému režimu a pomoci lidem utéct na svobodu. Druhým typem byli kšeftaři. Ti převáděli lidi prostě kvůli penězům. Jejich služby byly doslova k nezaplacení, nebo spíše k neuplacení. A poslední sorta převaděčů, to byli falešní převaděči, kteří sloužili StB, tedy Státní bezpečnosti. S velkou péčí a ohledem se starali o své svěřence, zajímali se o jejich rodinu, přátelsky vyzvídali. A u hranic je prostě předali hlídce i s raportem nadřízenému důstojníkovi. Lidé, kteří byli chyceni na hranicích, cestovali na dlouhá léta do vězení. Někteří z nich propadli i hrdlem.

Jak se utíkalo přes hranice

Za celou dobu existence se pokusilo o útěk přes železnou oponu 49 000 lidí. Ne všem se to samozřejmě podařilo. Ale jsou tu tragické a ve své tragice i leckdy úsměvné útěky. 24. března 1950 se dohodli tři piloti ČSA, bývalí protinacističtí piloti, že unesou tři letadla z jejich pravidelných linek. Při vzletu si to namířili k Mnichovu, kde měli Američané letiště. Jeden z pilotů, který o útěku za hranice neměl tušení a který, mimo jiné, také bojoval proti Němcům pod vlajkou Velké Británie, se obrátil na svého kamaráda a řekl: „Laďo, prosím, udeř mě do hlavy, abych mohl říci StB, že jsem se snažil zabránit vašemu únosu letadla a bojoval jsem s tebou.“ Ten mu šikovně vyhověl, tak se mohl pilot vrátit domů. Po této akci následovala čistka v ČSA, která se hned zbavila ‘nespolehlivých‘ mužů za kniplem.

Tank svobody s rodinou, která na něm uprchla. Foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Tank svobody

Václav Uhlík se postaral o to, aby se do muzea Henryho Forda dostal válečný obrněnec. Po válce našel Uhlíř válečný obrněnec. A protože to byl šikovný automechanik, začal si jej opravovat. Ve vsi tvrdil, že si ho chystá na tahání dřeva z lesa. V říjnu 1952 vyrazil i s rodinou. Už byli blízko hranic, když selhal motor. Naštěstí si burácivého stroje nikdo nevšiml, Uhlíkovi se nepozorovaně dostali zpět. I s obrněncem. Václav Uhlík se nevzdal, vrtal se ve stroji a 24. července vyrazil na druhou spanilou jízdu. V obrněnci už neseděla jen jeho rodina, ale přisedli i čtyři přátelé. Václav Uhlík prorazil zátarasy a projel až do Západního Německa. Ve světovém tisku způsobila jízda senzaci, obrněnec média překřtila na Tank svobody.

Hovnocuc svobody

Tak hovnocuc se do muzea Henryho Forda nedostal. Ale díky němu se za hranice dostal Bohumil Kňourek z Dolních Dunajovic. Ten pojal plán – uteče díky hovnocucu. A začal se hned shánět po jinak vcelku pohrdané práci. Pro něj to byla meta veškerého snažení. Po úspěšném vzestupu v hovnocucařské hierarchii se Bohumil zjevil i s fekálem na hranicích. Objednávka do prostoru Lesíček na Břeclavsku, který byl za hraniční kontrolou. Doklad byl platný, objednávka také, a tak Bohumil zařadil jedničku, a už ho tady nikdo neviděl. Na sedačce opuštěného hovnocucu nechal jen vzkaz: „Můj cíl byl dostat se za oponu, proto jsem jezdil s fekálem.“

Antonín Krejcar propašoval na těchto saních pod senem přes hranice šest lidí, foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Pod senem

Usnadněnou pozici měli trochu místní. Obzvláště ti, kteří podél hranic pracovali. K nim patřil i Antonín Krejcar z Netřebic. Jako každý den jen přes hraniční kontrolu s koněm a povozem sena. Šel stahovat dřevo do lesa. Pohraničníci jej beze všeho propustili. Asi by jim lezly oči z důlků, kdyby zjistili, že pod senem se choulila Tondova žena a jeho dva malí synové. A vedle nich hned i Tondův kamarád s manželkou a dcerou. Všichni prošli. V lese pak Antonín nechal povoz i s koněm a všichni vyrazili za svobodou.

Skafandr, ve kterém nalezl kaplan smrt. Foto Klub vojenské historie a sportů Tachov

Pod hladinou Labe

A na závěr jeden s nešťastným koncem. Kaplan římskokatolické církve Josef Škop se rozhodl, že na věc půjde jinak. Zátarasy přejít nemůže, všude je nebezpečno. Proto se rozhodl přejít po dně řeky Labe. Pro ten účel si vyrobil třídílný skafandr. Kalhoty a bundu ušil z nepromokavého pogumovaného plátna, švy oblepil izolační páskou. Jako helmu si připravil hliníkový hrnec, do kterého vyvrtal dvě díry pro hadice s přívodem vzduchu. Hadice nad hladinou držely dva plováky. Takto vybaven vstoupil 11. listopadu roku 1957 do temných vod Labe. Jeho tělo našel strážný v německém městečku Schmilka, které bylo od československých hranic jen půl kilometru. Z pitvy se zjistilo, že neselhal oblek. Kaplan podcenil tlak vody, který mu pod hladinou Labe nedovolil se nadechnout.

Vložil: Kamil Fára