Okamuro, Okamuro, to je ale zklamání. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.02.2019
Foto: Facebook
Popisek: Tomio Okamura a... lev český; tentokráte na moravsků notečku
Mám tu návrh na to, abych si udělal čurinu z Tomia Okamury a jeho bilionu chvilek pro štěstí. Zapojit se do zástupu mediálního výsměchu nad už vykopaným hrobem Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury. Hledat variace na ironické poznámky o bilionu korun, o které, podle Okamurova dotazu na ministra kultury, žádalo brněnské Muzeum romské kultury. Ale víte co? Nechce se mi. Radši dám pohlavek Okamurovi za něco jiného. Nejspíš za celého Okamuru.
V lecčems jsem nabyl přesvědčení, že je Tomio Okamura snad až placený za to, aby diskvalifikoval směr, který jde proti nastolenému kurzu proevropské, proimigrantské a prokorektní politiky. Takové té papouškovské nedomyšlené progresivní levici, která jde proti kořenům společnosti a snaží se ji převychovat k novému člověku. Konzervativní postoj právě Okamura v české politice zlikvidoval, protože mu dal nálepku extrému, hlouposti, touhy po moci a neschopnosti diskutovat a dostat se tak ke shodě.
Dobrý do hospody
Okamura je dobrý tak leda do hospody, kde se nad pivem dá mlátit sláma o všem, co člověka pálí. A druhý den, s pocitem, že jsme se vyřvali, se může vyrazit do kolbenky. Ale do politiky? Tam Okamura nepatří, protože neumí diskutovat, umí mlátit do stolu, jít si tvrdě za svým, diplomacii odhodit jako obtěžující metodu pro slabochy. Okamurova politika je permanentní vyhlašování války. Řve o problémech, ale záměrně je vyhání do extrému, a proto není schopen nabídnout řešení, které by bylo uplatnitelné. Navrhuje jen jednoduchá řešení. Řešení z letáku supermarketu. Ukazuje politiku Sládkových Republikánů z devadesátých let.
Lidé se nechávají na chvíli unést takovým tím primitivním odporem a naivní nenávistí, ale jako motor pro politickou stranu se to nikdy neujme. Záchvěv nenávisti přiživí akutní kauza, která ovšem odezní a s ní i podpora pro takovou stranu. Lidé se vrátí k tomu, že chtějí budovat, nikoliv bořit. A nenávist nebuduje, ale boří. A protože Okamura svou politiku postavil na nenávisti (a on to skutečně udělal, podchytil svou politikou pudy člověka a hnal ho na jatka vlastního volebního úspěchu bičem jednoduchých řešení, která nejsou řešením, ale jen cestou k další nenávisti), musí zákonitě skončit v bahně kuriozit politiky. Stejně jako Miroslav Sládek.
Přímá demokracie? Ne, díky
A právě příklad Tomia Okamury je pro veškeré principy přímé demokracie odrazující. Sám Okamura ukazuje, jak jde efektivně podchytit chvilkovou emoční nestabilitu voliče a donutit ho tak, aby to hodil právě Okamurovi. Aby si řekl – jde to řešit i jednoduše, s nenávistí, s bořením. Vždyť i na pobořeném se dá stavět. Jenže boření je revoluce a k té se dopracovat, to radši chvíli vydýchávat Babiše ve vedení. I samotný Brexit byl vlastně odrazující ukázkou toho, jak jde manipulovat s emocemi, vždyť my, východoevropané, jsme Velké Británii vybojovali svobodu od Evropské unii tím, že jsme se stali jedním z hlavních témat brexitové kampaně. A to jsem za Bexit rád, ač k němu došlo za pomoci manipulací.
Domrzavost
Na Okamurovi jsou k domrzení témata, kterých se ve své politice chopil a zdiskreditoval je tak na plné čáře. Pochybnosti o příčetnosti EU v otázce imigrace? Sdílení je vlastně přiznání se k sympatiím k Okamurovi. Zpochybňovat EU a naše členství v ní? Okamurovec. Upozorňovat na přehnanou korektnost a ubírání na svobodách lidí? Okamurovec. A to jsou jen některá témata, která Tomio Okamura svou agresivní politikou vehnal do šedé zóny. Protože Okamura je prostě špatný politik se špatnou vizí a metodami. A jeho dopad je tragický. Zničil a ničí možnost se skutečně bránit, protože pak se brání člověk s Okamurou v zádech. Potažmo v čele. A do toho půjde málokdo, protože u Okamury najde jen hloupost a umanutost a tím se, automaticky, sám stane hloupým a umanutým.
Bilion korun na muzeum
Tomio Okamura podal písemě dotaz na ministra kultury. Jeden jeho fanoušek jej k tomu vyzval na Facebooku. Předmětem dotazu byl jeden bilion korun, o který, jak tvrdil Okamurův fanoušek, zažádalo brněnské Muzeum romské kultury. A Okamura dotaz položil i přesto, že suma jeden bilion korun pro muzeum je absurdní. Jasně, Okamurova chvilková nepozornost, přílišná zaměstnanost, přehmat. Je to vtipné, ale stavět na tom komentář? Přijde mi příliš poplatné se povozit na této vlně. Dělat si z Okamury legraci? Svou kritiku nestavím na ukřičeném upozorňování na chybu, choval bych se jako malý čokl, který ňafá u nohou kolemjdoucího. Mě Okamura nevadí v tom, v čem se spletl, ale v tom, v čem se neplete.
Vložil: Štěpán Cháb