Jak uštvat mimořádného génia, kterého oslavoval celý svět? Na to mají Češi se svou byrokracií zřejmě patent. Tajnosti slavných
29.11.2024
Foto: Se svolením Divadla Oskara Nedbala Tábor
Popisek: Český skladatel, dirigent a violista Oskar Nedbal se zapsal do dějin hudby a umění především svými operetami. Divadlo v jihočeském Táboře nese jeho jméno od roku 1990.
Nové Československo se ke geniálnímu skladateli obrátilo zády. A především jeho metropole se svou závistivou „smetánkou“. Autora melodramat i nesmrtelných operet uštvala závist a byrokracie až k smrti. (Pokračování ze středy 27. listopadu)
Velkolepý úspěch se v malé české kotlině neodpouštěl v žádné době a naplno to okusil i mimořádný hudební skladatel, hudebník a dirigent Oskar Nedbal. Po vzniku samostatného Československa se k němu Praha chovala macešsky, leckdy až nevraživě, takže není ani divu, že ho srdce táhlo do Bratislavy. „Miloval hudbu, lidi a život. Kavárna Štefánky nikdy od té doby nezažila tak povznášející chvíli, jako když tam dirigoval cikánskou kapelu,“ zavzpomínal na jednoho z nejvýraznějších autorů nestárnoucích operet a baletů slovenský básník a novinář Ján Smrek.
Adopce kvůli rozvodu
Po smrti zbožňované manželky Josefiny zaměřil umělec s mimořádně citlivou duší jenom na spolupráci s Českým kvartetem, které zval na vystoupení i do Tábora. Díky němu našel časem i novou lásku Marii, manželku kolegy z kvarteta, houslisty Karla Hoffmanna. A v roce 1906 všechny přátele zaskočili, když spolu odjeli, nebo spíš utekli do Vídně. Už na podzim 1907 Nedbal dirigoval první velký koncert, rozvod ale tehdejší rakouské zákony neznaly. V Uhrách ale možný byl, takže potřebovali uherské občanství. Podařilo se jim získat adoptivní rodiče, takže se od té doby Oskar oficiálně jmenoval Nedbal-Popper, a v červnu 1910 se v Bratislavě s Marií konečně mohl oženit. V té době už stál v čele vídeňského symfonického Tonkünstler-Orchester a současně se také věnoval i komponování. Po Pohádce o Honzovi z roku 1902 složil v letech 1908-1912 balety Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Čertova babička.
Triumf v operetě
V roce 1910 zaujala Marii Puškinova povídka Slečna selka. Spisovatel původem ze Lvova Leo Stein podle ní napsal libreto a Oskar složil slavnou operetu Polská krev. Nejúspěšnější novinka sezóny měla premiéru ve Vídni 25. října 1913, v českých zemích jí publikum poprvé tleskalo v prosinci v Plzni a během jediného roku ji uvedla zhruba stovka divadel v Německu i Rakousku. Dalším mimořádným úspěchem se stalo Vinobraní, které po vídeňské premiéře v únoru 1916 režíroval v pražském Vinohradském divadle Karel Hašler a orchestr dirigoval Nedbalův synovec Karel. Jako dirigent vyprodával Oskar třináct let vídeňské sály, vystupovaly s ním největší hvězdy doby, od Jana Kubelíka po Emu Destinnovou. Díky svému kouzlu osobnosti dokázal vždy z každého dostat mimořádný výkon, kritika psala o plnokrevném Čechu s brutálním slovanským temperamentem. Dalšími operetami dokázal přehlušit tíseň válečné doby, řada jeho melodií se proměnila v hity, které si kdekdo prozpěvoval.
Nejkrásnější melodie Oskara Nedbala:
Doma cizincem
V červnu 1918 ho psychicky poslala ke dnu další osobní tragédie, sebevražda teprve sedmnáctiletého syna Oskara. Student vojenské akademie v Prešpurku (dnešní Bratislava) ho v dopise žádal o odpuštění všech svých prohřešků a Nedbal se za ním okamžitě rozjel, jenže mezitím se Oskar mladší v strážní službě zastřelil. V té době se navíc začal ve Vídni s rozpadem Rakousko-Uherska stupňovat nacionalismus, všechno české bylo špatné a najednou byl nežádoucí i dříve oslavovaný Nedbal. A tak manželé požádali o domovské právo a v červnu 1918 se stěhovali do pronajatého zámečku v Chlumu u Třeboně. Češi ale světoznámého skladatele a dirigenta nepřijali, brali ho jako prospěchářského „překabátěnce“. Závist a pomluvy se na něj doslova valily, dřívější úspěch jako by neexistoval.
Záchrana z Bratislavy
Žil v ústraní, k dirigování orchestru se téměř nedostal, dolehla na něj psychická i tvůrčí krize. Teprve v roce 1923 mu pomohla nabídka místa ředitele v nově založeném Slovenském národním divadle v Bratislavě. S elánem se pustil do práce, prosadil v silně německo-maďarském prostředí český a slovenský repertoár i najít nové talenty. Dovést divadlo k zisku ale přesto nedokázal. Od roku 1926 začaly sílit útoky z Prahy, situaci mu komplikovaly i občasné nabídky ze zahraničí. V divadle narůstaly dluhy, za které ručil svým majetkem, každou chvíli očekával zatčení a obvinění z defraudace. Na podzim 1928 se vzdal vedení, v květnu 1930 skončil zájezd opery do Prahy ztrátou a Nedbal byl označován za hlavního viníka všech potíží, přestože kontrola z ministerstva konstatovala, že z jeho strany nedošlo k pochybení.
Na konci sil
Dluhy a penále rostly, nebylo na výplaty, další podpora z ministerstva nepřišla. A tak vedení divadla převzalo družstvo a bylo rozhodnuto, že Nedbal musí vše uhradit. Přišel o všechny úspory, těžkou finanční situaci už zvládnout nedokázal. V těžké psychické krizi odjel dirigovat svoji Pohádku o Honzovi do chorvatského Záhřebu. Cestou se mu přitížilo, ocitl se u konce sil, myslel jen na své jméno a čest. Den po vystoupení, na Štědrý den roku 1930, dobrovolně ukončil život skokem z okna budovy chorvatského národního divadla. Pohřben byl v Záhřebu, protože si v dopisu na rozloučenou nepřál odpočívat v Československu. Při příležitosti stého výročí jeho narození ho UNESCO zařadila na seznam světových kulturních výročí po boku Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. A teprve v roce 2006 byly na popud houslového virtuosa Josefa Suka, vnuka Nedbalova kamaráda, jeho ostatky převezeny na pražský Slavín.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Časopis Harmonie, Opera Slovakia, Opera Plus, Lubomír Tyller: Kniha o městě Tábor, Divadlo Oskara Nedbala Tábor, Česká televize, Encyklopedie Prahy 2, Mezinárodní společnost Oskara Nedbala)
Vložil: Adina Janovská