Za odmlouvání šéfredaktorce jsem dostávala pokuty, vzpomíná bývalá „primácká“ redaktorka a jihočeská spisovatelka

ROZHOVORY NA OKRAJI Jana Dohnalová (* 7. 4. 1975, Bohutín) je novinářkou, výtvarnicí, spisovatelkou řady žánrů i osobou, která upomíná některé pozapomenuté osobnosti Táborska a Pelhřimovska. Narodila se v Bohutíně u Pelhřimova, odkud se později její rodiče přestěhovali do Černovic u Tábora. O její tvorbě se více dozvíme v následujícím interview.

Janko, našla byste ve vaší rodině nějaký příklad literáta nebo umělce, který vás inspiroval v kreativním vyžití, anebo jste si kráčela svou vlastní cestou i navzdory rodinné tradici?

U nás v rodině bylo vždycky zažité, že člověk by si měl vybrat „poctivé řemeslo“. Živit se jakýmkoli druhem umění, nebo ho studovat, za poctivé rozhodně považováno nebylo. Tohle mínění přežívalo po několik generací a dá se říci, že u nás přežívá dodnes. Přestože máme v rodině spoustu talentovaných lidí, tak svůj talent nikdy nerozvíjeli hlouběji, protože jim to přišlo jaksi nepatřičné. Začněme třeba mojí maminkou, která vždycky tvrdila, že psala ve škole skvělá slohová cvičení a že je třídní učitel předčítal celé třídě. A tím její tvůrčí psaní končilo. Uměla i malovat. Když jsem chodila do druhé či třetí třídy, kde jsme se učili poznávat hodiny, vyrobila a vlastnoručně mi ilustrovala unikátní papírové hodiny, jako pomůcku. Jenže já brečela, že chci kupované, plastové, s natištěným Rumcajsem, stejné, jako mají ostatní spolužáci…

Nejtalentovanější z mého pohledu byla asi maminčina starší sestra, teta Růžena. Malovala nám, dětem, obrázky a my jsme se zatajeným dechem sledovaly, jak několika jednoduchými tahy dokáže ztvárnit nejrůznější - ať už květiny či zvířátka. Dělala to s takovou lehkostí, že se na ni byla radost dívat. Uměla také navrhovat oblečení. Když jsem jako dvanáctiletá u ní trávila letní prázdniny, ušila mi podle vlastního návrhu šaty jako pro princeznu. V duchu výchovy v naší rodině ale celý život dělala úřednici v pojišťovně a nikdy svůj talent nerozvíjela, což je strašná škoda, protože z ní mohla být skvělá malířka, ilustrátorka, módní návrhářka, nebo mohla vydat některou ze svých básní, ale nikdy se tak nestalo. U nás v rodině se říká, že právě téhle tetě jsem nejvíce podobná, ať už vizáží, tak třeba i čtenářskou vášní. Tetě Růženě jsem vlastně nechávala číst a hodnotit své první literární pokusy – tajně, aby to nikdo nevěděl. Hodně mě asi ovlivnilo i to, že jsem vyrůstala na malé vesničce, skoro samotě, kde nebylo mnoho dětí mého věku, zato tam byl les a rozlehlé prostranství luk a polí, které skýtalo neskutečnou volnost a svobodu. A tak mi nezbývalo než se toulat tou krásnou krajinou, vymýšlet si a snít, stejně jako to dělala Emily Brontëová (autorka knihy Na větrné hůrce.) I Bohutín, kde jsme v té době bydleli, je taková větrná hůrka. Ovšem když jsem se snažila zabývat tvorbou nějak hlouběji, tvrdě jsem narazila na rodinné nepochopení a nesouhlas.

Kdy se vám poprvé podařilo něco oficiálně publikovat?

S psaním jsem asi začala zároveň s tím, jak jsem se naučila psát. Ale různé příběhy jsem si vymýšlela už dávno před tím, kdy jsem ještě psát neuměla. To jsem si je malovala, většinou jako takový komiks. Pak, když jsem se naučila psát, spojila jsem ty obrázky s psaným slovem, a nakonec psané slovo převládlo. Vím, že mě to vždycky bavilo, více než cokoli jiného, s nadšením jsem psala pro spolužáky slohová cvičení a později zjistila, že na tom můžu i profitovat. Napsala jsem někomu slohovku a on mi na oplátku udělal test z matematiky. Myslím, že jenom díky tomuto výměnnému obchodu jsem byla nakonec schopná dokončit střední školu.

A kdy jsem oficiálně něco publikovala? To bych musela vzpomínat, ale úplně poprvé to asi bylo v časopise Dikobraz, který přestal – tuším – vycházet hned po revoluci a nevím, jestli byl někdy obnoven. To mi bylo patnáct a byla to taková vtipná, tedy rádoby vtipná, úvaha o smyslu života. Nic velkého, jen pár řádek, ale otiskli mi je. Bylo to strašně pubertální dílko. Člověk si v pubertě dělá ze všeho legraci a v naší rodině se to nesetkalo s příliš dobrým ohlasem. Musela jsem svatosvatě slíbit, že už nikdy nic takového neudělám!

Vystudovala jste Filmovou akademii múzických umění FAMU. Co vás vedlo ke studiu této školy?

Rebelování vůči rodině! Jsem totiž svým založením strašný rebel. Chtěla jsem tím svou maminku, a nejen jí tak trochu naštvat, protože, jak už jsem uvedla na začátku, studovat uměleckou školu u nás v rodině nebylo považováno za řádné a žádoucí. To, že se tam hlásím, věděla nejprve jen teta Růžena, která mi v tom fandila a dokonce, jakožto bydlící v Praze, došla na zmíněnou fakultu, aby mi vyzvedla informace, co člověk potřebuje k přijetí ke studiu. Poslala mi je poštou, v obálce, kterou rozbalila maminka – a málem jí porazilo! Na svou starší sestru se velice rozezlila a ta jí utěšovala tím, že tam berou jen strašně malé procento uchazečů, že se nemusí bát, že by mě tam kdy přijali.

Vzpomínám si, když jsem jela na své první školní soustředění, ještě před začátkem studia, to bylo v Poněšicích, kousek od Hluboké. Rodiče mě tam doprovázeli. Jakmile maminka vystoupila z našeho auta, modrého trabantu, začala se poptávat, kde by našla někoho z vedení školy. Lidé nelenili a poslali jí rovnou za děkanem, opalujícím se u bazénku. Maminka se před něho postavila, zastínila mu slunce a oznámila mu, že její dcera s takovými komedianty studovat nebude, o to že se postará! Tento maminčin výrok se stal na škole velice populárním, protože tam rodiče chodili naopak prosit za přijetí svých dětí a nosili přijímací komisi různé úplatky, aby se na tuto školu právě jejich dítě dostalo.

 

Na soustředění v Poněšicích

Máte i dlouholetou televizní praxi. Na kterých kanálech jste působila a jaké pořady byly takříkajíc vaší parketou? A musela jste občas připravovat i takové, které vás nebavily, ale prostě je někdo zpracovat musel?

Pracovala jsem v regionálním zpravodajství televize Prima. Většina pořadů, které jsem tam připravovala, mě nebavila, protože zprávy nejsou nic moc kreativního. Nemůžete se rozepsat, využít fantazii. Musíte se vejít do dvou minut i s cestou – a přesto to udělat srozumitelné. Kladl se důraz především na výstižnost sdělení. Navíc si člověk musel vybírat takzvaná akční témata. Napsala jsem o tom i povídku s názvem „Akční téma“, která vyšla ve „Slovensko Českém sborníku“ s názvem Ponad čas, který vydala trnavská Knižnica Juraja Fándlyho v tomto roce. Jediné pozitivní na té práci bylo, že jsem tam načerpala spoustu zážitků pro své pozdější povídky, a dá se říci, že z toho stále čerpám – zvláště teď, když už to mám za sebou a můžu se tomu smát. Když jsem tam ale pracovala, působilo to na mě spíše traumaticky. Neměli jsme tam úplně dobrý a přátelský kolektiv, který se navzájem podporuje, ba spíše naopak. Také se tam hodně pokutovalo, za každou maličkost. Jednou mi strhli pětistovku z výplaty – bylo to v roce 2002. Pětistovka byla tehdy velký peníz. Vadilo, že jsem odmlouvala šéfredaktorce. No, zkrátka rebel hlava nehlava. A to nebyla první ani poslední moje pokuta. A také ne ta největší...

 

Studentské natáčení v tramvaji

My berani (což jsme oba) takto občas narážíme. Submisivita je nám zcela cizí, a kdekoli se objevíme, tam začneme být dříve či později vidět i slyšet o něco víc než ostatní. Ale to už jste si určitě mnohokrát ověřila v praxi. A co pozitivní momenty? Jistě také nějaké v televizi byly, nebo snad ne?

Potkala jsem tam i skvělé lidi, musím ale říci, že to byli většinou lidé spíše zvenčí. Například jsem natáčela dokument z výstavy akademického malíře Jiřího Mádla a s tímto skvělým člověkem udělala několik rozhovorů, stejně jako jsem se blíže seznámila s řeckokatolickým knězem a dalším báječným člověkem, Maxem Kašparů, takže - dalo se tam najít i něco pozitivního. Nemohu říci, že to všechno bylo jen špatné.

 

Na promoci s režisérem Dušanem Kleinem

Působila jste dále jako dramaturgyně v pražském divadle Gong. Co bylo vaším úkolem zde? Co si má neznalý čtenář představit pod málo známým a poněkud neurčitým pojmem dramaturg?

Kdybych to měla říci hodně laicky – režisér vychytává mouchy na hereckém projevu a dramaturg v textu, případně u mluveného slova přímo na jevišti. V reálu to vypadá asi tak: sedíte na zkoušce a sledujete, kde je třeba text zbytečně moc dlouhý, hru brzdí, nepřináší žádné informace a dal by se proškrtat, nebo kde dialogy nejdou takzvaně hercům do úst a je třeba je upravit. Také sledujete v textu, zda si postavy po celou dobu představení udržely své jméno a jestli na začátku to není Bohouš,  uprostřed Pepík a na konci se bez zjevného důvodu ta samá postava už nejmenuje Karel. Může to znít absurdně, ale nedávno jsem zhlédla jistý americký film, kde se takto postava v průběhu filmu přejmenovala. Stoprocentně to nebyl záměr. Nemělo to tam totiž žádnou funkci ani souvislost s dalším dějem, takže to byl příklad špatné dramaturgie.

Vidíte, tahle funkce by hodně prospěla i knihám, protože redaktoři se často jednostranně zacilují na typografii, gramatiku či stylistiku (a v případě stylistiky žel jenom někteří). Znám renomovaného českého spisovatele a držitele mnoha cen, který přesně tyhle podivnosti občas vytváří ve svých románech… Mimochodem jestli mne něco velmi zaujalo na vaší tvorbě, pak je to střídání žánrů. Které už jste si vyzkoušela? A na které se teprve chystáte?

Ráda ochutnávám z každého něco, zkouším, jak mi bude sedět to či ono. Jako první jsem zkoušela povídku, pak historický dokument, novelu, reportáž, novinový článek, scénář, ať už filmový, nebo i divadelní. Teď nově zkouším pohádku a básničky. Básničky dopadly zatím nejhůř, spolu s žánrem krimi, asi tak na stejné úrovni... hrůza. Takže jsem nakonec zjistila, že básník ani autor krimi nejsem. Je to krvopotné, upachtěné a nestojí to za nic. Zkoušela jsem i sci-fi povídku, ale také to není úplně moje parketa. Ostatní mě ale celkem bavilo, v každém žánru jsem si něco našla. Ještě před nedávnem bych nevěřila tomu, že mě třeba budou bavit pohádky - asi infantilním na stará kolena... Nejsem totiž člověk, který je schopný si hodně vymýšlet, ale vždycky mě lákalo si to nějak vyzkoušet. Teď bych chvíli chtěla zkoušet psát pohádky, to mě zatím baví a pak uvidíme. Zatím nevím, co bude další, nechám se překvapit. Nejhorší je, že mě Bůh neobdařil přílišnou trpělivostí. A tak něco začnu a už chci vidět výsledek, jinak mě to přestane bavit. Pro tuhle vlastnost se mi zatím nikdy nepodařilo napsat rozsáhlejší román.

 

 

Dvě z mnoha knížek Jany Dohnalové

Říkává se, že i toto je typická vlastnost beraních zrozenců, o rebelování a tvrdohlavosti nemluvě… Nuž, pak jste ideální tvůrkyně pro povídky či novely… Zrychlená doba už stejně dlouhým románům příliš nepřeje, natož precizní popisnosti. Který knižní žánr je mimochodem podle vás nejnáročnější a stojí nejvíce námahy a času? A který vám jde takříkajíc nejlépe?

Jak už jsem říkala, pro mě je velice náročné psát básničky, krimi a sci-fi – asi v tomto pořadí, protože si neumím moc vymýšlet, navíc detektivka musí vypadat věrohodně. Kdybych měla napsat dobrou detektivku, musela bych si ten příběh prožít na vlastní kůži, se vším všudy. Nejvíce času stojí historický dokument, kde není moc prostor pro fantazii. Musíte stále zjišťovat fakta, mnohdy sedět dlouhé hodiny v archivech. To ale není těžké, jen náročné na čas.

Některé povídky se píší snadno, už od školy mi nejlépe jdou psát postavy opilců, kde si můžete dovolit prakticky cokoli, nemáte žádné mantinely. To je pak radost psát, když vás nic nesvazuje. Někdy tohle platí i o pohádkách, takže poslední knížka pohádek, kterou teď chystám, vznikla za týden, když jsem měla volno v době Vánoc. Je pravda, že jsem ten vánoční týden psala poctivě osm hodin, každý den, ale psalo se to skoro samo. Ale i mezi pohádkami a povídkami se najdou věci, které se píší těžko. Musí se nechávat uležet, pak se k nim člověk vrací, buď ho k tomu něco napadne a pokračuje, anebo ne a uloží to úplně k ledu. Některé věci „u ledu“ otevírám a pokračuju v nich i po několika letech, třeba mé povídky z televizního prostředí. Tam mi hodně pomohl odstup, už tolik nelpím na každém detailu a jsem schopná snadněji vidět celek i humornost jednotlivých situací, což jsem třeba nedokázala, když jsme to moc prožívala, když jsme byla příliš uvnitř toho děje.  

Plně souhlasím, že nejnáročnější na čas je historické psaní. Novelu lze napsat za pár dní. Historické dílko trvá dlouhá léta a někdy se dá sepsat jen díky zaměstnání například v některém muzeu, protože o dovolených byste mohla knihu psát taky 25 let... A nyní k vaší konkrétní tvorbě, která mne zaujala. Kdo to byl tzv. černovický Baťa, jemuž jste zasvětila jednu ze svých historických publikací?

„Černovický Baťa“, vlastním jménem Rudolf Schönbach byl zakladatel kožedělné výroby na Vysočině. Roku 1923, ve svých sedmnácti letech (!), vykoupil zařízení nefungující kožedělné dílny se zbytky surovin v Černovicích u Tábora. Podnik se pomalu rozrůstal a Rudolf pozvolna zaměstnal i své sourozence. V roce 1930 již pracovalo v podniku 35 zaměstnanců a o tři léta později celá stovka. Z důvodu udržení zaměstnanosti však nezvyšoval zaměstnancům mzdu, což vyústilo ve spory a stávku pracovníků. V roce 1933 zakoupili bratři Schönbachové první automobil – patrně to byl i první automobil v Černovicích. 

Za protektorátu Čechy a Morava byla továrna donucena vyrábět pro nacistické Německo. Na podzim 1948 byla Schönbachova továrna znárodněna. V prvních měsících komunistického teroru si majitelé ilegálně uschovali zásoby pro lepší časy svobody, v jejíž návrat věřili. Na půdě tovární haly, pod zazděným schodištěm, nalezla StB 25 metráků kůže a látek, v kůlně bylo zakopáno dalších 875 nařezaných dílců na aktovky. Dobový tisk psal o „Sedmi skrýších páně Schönbachových". Rudolfu Schönbachovi a jeho bratru Václavovi se podařilo uprchnout do Vídně, a později do Argentiny, kde Rudolf v roce 1955 zemřel na následky cukrovky. Po roce 1989 Václav Schönbach požádal o restituci svého majetku, nebyl však oprávněnou osobou, která by mohla uplatňovat restituční nároky. Majetek tedy původní rodině vrácen nebyl. Rudolf Schönbach založil na Černovicku kožedělnou výrobu, která přetrvala až do roku 2018.

Co stálo za koncem podniku?

Bývalou Schönbachovu továrnu nezlikvidoval komunistický režim, ale paradoxně konkurence volného trhu, kdy její výrobky nebyly schopné cenově konkurovat méně kvalitním, zato mnohonásobně levnějším výrobkům z Číny. V továrně se stále, i v dnešní době, vyrábí kožená galanterie, ale ve velmi omezené míře, v rámci jen asi desítky zaměstnanců. Myslím, že kdyby pan Schönbach dnes viděl svou továrnu, hořce by zaplakal.

A kdo to byl Vojtěch Bělohrobský, o kterém rovněž píšete?

Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský, byl český básník a spisovatel. Stoupenec májovců, který zemřel ve věku pouhých třiceti let. A za doby minulého režimu se na něho zcela zapomnělo. Chtěla jsem stejně, jako u Černovického Bati, zachovat vzpomínky na tyto výjimečné lidi, mé krajany.

Bělohrobský byl přítelem básníka Jakuba Arbese, který je nepoměrně známější. Jeho tvorba je na rozdíl od té Arbesovy mnohem rozsáhlejší. Psal totiž nejen básně, ale skládal také varhanní skladby a vytvářel epigramy. Je fascinující, kolik toho za svůj poměrně krátký život stihl. Dalo by se říci, že to byl vskutku mnohostranný člověk a tvůrce, který na své objevení a plné uznání teprve čeká.

Jednu z knih jste věnovala též židovské historii. Co vás osobně přitáhlo k tomuto tématu?

Jako malá holka jsem s tatínkem chodila procházkou na starý židovský hřbitov v Černovicích u Tábora. Tehdy byl v dezolátním stavu, pomníky rozházené po zemi, zničené, zpřerážené. Hroby rozkopané, márnice bez střechy. Přesto, anebo právě proto, mě toto místo vždycky magicky přitahovalo. Mělo to pro mě všechna tajemství, co jsem si v té době a ve svém věku mohla přát více. Teď mají děti na prozkoumávání tajemna a magie Harryho Pottera. My jsme nic takového neměli, a tak jsme to hledali kolem sebe. Fascinovalo mě tajemné písmo na náhrobcích, tajemná jména, tajemné symboly. Už tenkrát jsem si předsevzala, že se o tom chci dovědět více, přijít celé věci na kloub, kdo byli tito lidé, pro mě, žijící v době tvrdé totality, pocházející jakoby z jiné planety.

O čem vypráví vaše próza Na poslední cestě a kterému okruhu čtenářů je zasvěcena?

Je to pokus o zachycení procesu zániku. Nejlepším místem, kde se takový proces dá pozorovat, je hřbitov. Tady se dá proces zániku sledovat stejně, jako vznik pohybu v kukátku nickelodeonu. Prvním kinům se totiž říkalo „nickelodeon“. Odeon je řecký výraz pro divadlo. Vešlo se do nich asi 100 diváků a předváděly se zde filmy průběžně, což zajišťovalo neustálý příliv návštěvníků. Cena lístku byla pouhý niklák, tedy 5 centů. První byl postaven v USA v roce 1905, a do roku 1907 chodili do „nickelodeonů" každý den asi dva milióny amerických diváků. Tato konjunktura však neměla dlouhého trvání. Kolem roku 1910 začala „nickelodeon" vytlačovat kina s větší kapacitou, která byla s to předvádět další filmy.

 

V jižních Čechách

Samotný proces zániku na hřbitově vlastně vzniká. Když tu nafotíme několik fotografií – dejme tomu – pomníky, květiny, fotografie na náhrobcích… Seřadíme je pak za sebe, od nejvíce rozkvetlé čerstvé květiny až po úplný pahýl ve váze, až po úplné nic, rychle tyhle obrázky prolistujeme, sami na vlastní oči uvidíme vlastnoručně vytvořené movie zániku. Stejně jako jsme si v dětství malovali obrázky v různých fázích pohybu, na jednotlivé listy papíru, ty jsme pak rychle prolistovali a „panáček běžel“. Hřbitovy jsou procesem absolutního zániku, všeho, a nejen lidského těla, absolutně všeho, co se na hřbitově nachází. Vše je tu „na poslední cestě“ – Passed away.

Co je to vlastně zánik? Zánik je procesem destrukce, je to cesta … poslední cesta… a je tu proto, aby staré mohlo zanikat a nové vznikat, zánik podmiňuje vznik a jeden bez druhého není možný. Tyto dva procesy mění vše kolem nás, aniž si to připouštíme, nejvíce ze všech faktorů ovlivňují a spouští naše nejzákladnější emoční reakce – štěstí a smutek. Nikdo z nás k procesu zániku nedokáže být lhostejný, u každého z nás vyvolávají spoustu smíšených reakcí. Zánik může vyvolávat slzy, vztek, ale také v nás probouzí víru, protože se nedokážeme smířit s trvalostí tohoto procesu, ani nijak s ním bojovat. Knížka je určená především melancholickým duším, co mají rády podzim, procházky na hřbitově, déšť, nostalgii, samotu... To ale neznamená, že si jí nemůže přečíst úplně kdokoli.

Na festivalu FAMU v roce 1997 jste obdržela stříbrné ocenění za scénář k filmu Pomněnky. Podařilo se vám film realizovat? A není psaní scénářů ta nejméně vděčná tvůrčí práce, když autor nemá jistotu, zda se sežene milionové částky na pozdější vytvoření díla?

Realizovat se ho bohužel nepodařilo. Je to přesně tak. To, že scénář získá nějaké ocenění, ještě neznamená, že bude automaticky realizován. To fungovalo za bývalého režimu, tam se ale zase hledělo na to, jestli je ideologicky nezávadný, finance se tolik neřešily. Dnes je to přesně naopak. Všechno tu záleží na penězích. Díky tomu některé dobré věci zaniknou a některé méně dobré věci se natočí. Tím nechci zdůrazňovat kvalitu Pomněnek, ale jen obecně naznačit, že na tom scénáři ani tak moc nezáleží, ani se nemusí nikomu líbit, ani nemusí získat žádné ocenění, stačí, když tvůrce vysází na stůl pět milionů a je rozhodnuto. Je smutné, že kvalita se podřizuje hodnotě peněz.

Filmová scenáristika je vůbec ta nejnevděčnější práce na světě, protože opravdu můžete strávit rok psaním scénáře, na jehož uskutečnění se nakonec neseženou peníze a vy nedostanete ani vindru, za rok práce! Umíte si to představit v jiných zaměstnáních? Rok pracovat a nedostat výplatu? Že to zní crazy? Ani ne, takhle to přesně funguje. Řešením jsou pak scénáře na zakázku, kdy píšete s tím, že si to někdo objednal. Tam je pak ta potíž, že nejste svobodni. Ten, kdo platí, si zároveň diktuje podmínky. A je mnohdy jedno, jestli s návrhy a změnami souhlasíte, anebo ne. Trošičku schůdnější jsou scénáře divadelní. Tam nemusíte platit celý štáb. Stačí místnost, pár kulis, a když nechcete zrovna angažovat Toma Cruise či Pamelu Anderson, tak i herci se dají sehnat za poměrně rozumnou cenu. Nicméně osobně neznám nikoho, kdo by se živil jako divadelní scenárista. Psát knihy je mnohem jednodušší, levnější a svobodnější.

Možná je daná situace výzvou k přepsání Pomněnek do podoby románu či divadelní hry… A teď z jiného soudku. Už více let žijete a pracujete v Anglii. Co vás přivedlo za kanál La Manche a čím se zde aktuálně zabýváte?

Už v Praze, když jsem pracovala na archeologickém výzkumu Národního památkového ústavu, jsem se poznala s Mirkou, spřátelily jsme se. Ona měla v Londýně v té době sestru, které se poměrně dařilo a pracovala jako divadelní kostymérka. Mirka s přítelem se rozhodla, že také zkusí štěstí za kanálem La Manche. Její přítel ještě stále studoval archeologii v Praze a jednou se stalo, že musel kvůli škole do Prahy na delší dobu. Mirka se mi ozvala via e-mail a nabídla mi, jestli nechci přijet na tři měsíce do Londýna, protože po dobu přítelovy nepřítomnosti je pro ni těžké platit byt v centru Londýna. V té době jsem neměla v Praze žádnou seriózní práci, rozcházela jsem se s přítelem, a tak jsem si řekla, že co mě v Praze vlastně drží? Že to na tři měsíce zkusím – a ze třech měsíců už je dvanáct let! Když jsem přišla do Anglie, moje kamarádky doma v Čechách si budovaly slibnou kariéru, vdávaly se, zakládaly rodiny a já se sto librami v kapse začínala ve věku třiceti třech let zase od nuly.

 

V anglickém pubu

Kde vlastně pracovně působíte?

V Anglii jsem začínala s prací pro charitu Britského červeného kříže a dnes pracuji v branži rychlého občerstvení, ta pozice se jmenuje sandwich artist. A tak si říkám, když už nemohu být na plný úvazek normální artist, tedy v překladu umělec, tak alespoň sandwich artist.  Máme tady i literární skupinu, kterou vede anglická spisovatelka Victoria Taylor. Minulý měsíc jsme dávali dohromady sborníček povídek, který by měl vyjít v nejbližší době, i když ty povídky bylo potřeba psát na předem zadaná témata a ta témata mi mnohdy neseděla. I přesto doufám, že se naše texty budou líbit.

A plánujete v budoucnu návrat do Čech, nebo jste si našla novou vlast a už ji nehodláte měnit za jinou?

Určitě se tu ani po dvanácti letech necítím doma, Anglii za svou vlast stále nepovažuji a návrat do Čech plánuji. Za jak dlouho, anebo jak brzy, to záleží na zdravotním stavu mých rodičů, jak dlouho ještě budou schopni se o sebe postarat a pak, až toho schopni nebudou, tak to bude ten pravý čas k návratu.

Jste také autorkou jednoho nezvyklého rekordu, který je dokonce veřejně evidován. O jaký rekord se jedná?

Je to peněženka, která má 4 centimetry na šířku a 2 na výšku. Jedná se tedy o miniaturu, která vznikla ještě v době, když jsem pracovala v Zake Černovicce, tedy v bývalé Schönbachově továrně. Jednou v zimě, byla obrovská vichřice a na dílně vypadl proud, nedalo se prakticky nic dělat, a tak jsem si chtěla ukrátit dlouhou chvíli. A vznikl rekord. K vidění je v Pelhřimovském muzeu rekordů a kuriozit.

Jakou knihu nebo tvůrčí dílo aktuálně připravujete?

Momentálně pracuji na dvou věcech současně. Jednak je to ta dětská kniha, která vznikla v průběhu letošních Vánoc, o které už jsem se zmiňovala. Jmenuje se Lokálka Štěpánka, a jak už název napovídá, je to příběh jednoho docela malého vláčku, který brázdí Vysočinou a zažívá nejrůznější dobrodružství. Je to opět omalovánková kniha s ilustracemi Niny Roubíkové. Pohádky v této knížce nejsou jen vymyšlené, ale v každé je i kus historie (např. jak vznikla úzkokolejka Jindřichův Hradec–Obrataň) – historie zpracovaná do pohádkové formy pro děti.

Tato knížka je momentálně ve fázi korektur a měla by být v létě hotová. Druhá kniha s názvem Černovická sedmička je v úplném začátku. Ta vznikla na základě faktografické brožury s názvem Černovický Baťa – osudy rodiny Schönbachovy, zpracované v roce 2008, po jejímž vydání se mnoho čtenářů pozastavovalo nad tím, že je příliš stručná a téma by si zasloužilo románové zpracování. Román o černovickém podnikateli baťovského typu je tedy knihou, o kterou si čtenáři sami napsali. Nechci, aby to byl jen lineární příběh, bude to něco jako mozaika, která na konci složí obraz tohoto výjimečného člověka. Chci se pokusit vykreslit hlavně jeho lidskou stránku, přiblížit ho současníkům, z nichž málokdo si pamatuje druhou světovou válku anebo znárodňování. Chtěla bych, aby v této knize Rudolf Schönbach zase ožil z masa a kostí, se svými klady i zápory, strachy, radostmi, ctnostmi i nectnostmi. Nechci z něho dělat hrdinu ani mučedníka. Chci se pokusit vykreslit ho co nejnestranněji. Nu, v tom mi pomáhej Bůh! Asi to nebude úplně jednoduché, vymyslet si každý jednotlivý Rudolfův den, a přitom nezapomínat na to, v jaké době se to odehrálo. Bude to vyžadovat nastudování mnoha reálií - co se v té době nosilo, jak se mluvilo, jaká hudba zrovna frčela...  

A jaké jsou vaše tvůrčí či osobní plány do budoucích let?

Tvůrčí plány jsem asi barvitě vykreslila v předešlé odpovědi. A co se týká osobních plánů, rozhodli jsme se s přítelem vzbouřit proti neustálému zdražování energií, vody, nájmů... tady v Londýně a chceme se úplně osamostatnit, odstřihnout od infrastruktury a trochu se navrátit k přírodě. Za tímto účelem jsme si týden dozadu koupili houseboat, nebo lépe řečeno narrowboat – zkrátka obytnou loď, kde energii budeme odebírat ze sluníčka, pomocí solárních kolektorů, topení je klasické – kamna na dřevo, jako za dob našich babiček. Náš houseboat se jmenuje Drothy Marry a kotví v oblasti, která se nazývá Malé Benátky. Anglie je celá protkána vodními kanály, takže můžeme bez problému cestovat až do Skotska, jediný problém je, že je to velmi pomalé plavidlo a každý výlet vyžaduje moře času. Momentálně se tedy učíme řídit přibližně desetimetrovou loď a nic nenabourat, nezničit a nezdemolovat. Z hektických a uspěchaných ulic Londýna se tak chceme navrátit do náruče přírody, kde kromě tvrdé dřiny obstarávání paliva, uvazovaní kotevních lan, nejrůznějších oprav... bude, jak pevně věřím, i božský klid na psaní, rozjímání i snění. Není vyloučeno, že další knížka bude tak trochu námořnicky laděná...

Tak přeji hodně štěstí!... A obávám se, že problém s elektřinou, který vás trápí, je zatraceně akutní i u nás a že v tom teď pořádně lítáme všichni. Ale zrovna skrze hausbóty to asi v Česku nevyřešíme.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Jana Dohnalová, HP, Rozhovory na okraji,