Chtěl bych být žáčkem Žáčka, přiznal básník, hudebník a železničář František Tylšar, který o rozdílu mezi Moravany a Čechy říká: Tři slova. Slivovice, rum, pivo

ROZHOVORY NA OKRAJI Narodil se 12. 12. 1966 v moravském Šumperku. Ztělesňuje mimo jiné hlavní postavu projektu Literáti na trati, který je už devátým rokem úspěšně zavedenou spisovatelskou akcí s více než celorepublikovou působností. Fanda je rodákem z Moravy, ovšem bydlí a působí na jihu Čech, kde dokonce vede tamní pobočku Obce spisovatelů. Více se o jeho životě i díle dozvíme v následujících řádcích.

Františku, ty jsi rodilý Moravák, ale žiješ ve Veselí nad Lužnicí. Co tě přivedlo z Moravy na jih Čech?

Ono je to ještě složitější. Já jsem v podstatě Východočech, který se narodil proti své vůli na severní Moravě. Do školy jsem chodil střídavě na Hané a v Táboře, takže když jsem hledal po vojně práci s bytem, bylo pro mne jako pro rybáře a železničáře z navržených možností jasnou volbou Veselí nad Lužnicí. Je to železniční a rybářská Mekka.

Proti své vůli? Tomu nerozumím.

V době, kdy jsem se měl narodit, jsme bydleli v nádherném koutě východních Čech, asi sto metrů od krajské hranice. A v den D, tedy 12. prosince šedesátého šestého roku, byla taková zima, že sanitka by to přes Suchý vrch do Ústí nad Orlicí ´nedala´. A tak mámu odvezli opačným směrem, tedy z kopce do Šumperka. Jsem tedy Moravák shodou okolností a jsem za to rád.

 

Fanda Tylšar, jak mu říkají přátelé

Liší se podle tebe mentalita Moravanů a Čechů? Našel bys nějaké rozdíly?

Třemi slovy. Slivovice, rum a pivo. Na Prostějovsku neuměli dobré pivo. V Jiháčku (Jindřichově Hradci) umí dobrý rum, ale slivovička pokulhává (úsměv). Ale vážně. Všude se najdou dobří lidé i ti ostatní. Mám skvělé kamarády po celé republice.

Co v tobě vlastně probudilo touhu po psaní? Začal jsi s psaním už jako dítě, nebo až mnohem později?

Ve škole jsem psaní a literaturu neměl rád. Přesto jsem psal po celý život. Diktáty, dopisy a veršovánky láskám, jízdenky, nákupní seznamy, později výukové texty. Ale až rozvoj sociálních sítí mě přivedl k myšlence na knihu poezie.

Píšeš různé žánry, ale asi nejvíce si tě lidé spojují s poetickou tvorbou. Kdy ti vyšla první básnická sbírka a kolik už jsi jich dodnes vydal?

První sbírku básní s názvem Jahodové verše jsem vydal v roce 2010, následovaly sbírky Radost, Milování, Veršované pohádky I a II, Od R po S a zatím poslední v pořadí Korálky z rosy. Takže sedm.

Když se řekne František Tylšar, objeví se těm, kdo tě znají, spojení ´jahodový básník´? Jak jsi k němu přišel a co si pod ním mají ti, kdož tě zatím nepoznali, představit?

A jsem zpět u sociální sítě. Na té první se nelajkovalo, ale hodnotilo se pětistupňovou škálou ovoce. Nejhorší známka byl citron a nejlepší jahoda. Jenže někteří lidé měli hodnocení vypnuté, a tak jsem jim začal místo poděkování psát drobné verše o jahodách. Časem, když jsem tyto veršíky posílal na více než tisíc profilových (později mailových) adres, mi jedna z pravidelných čtenářek napsala osudovou větu: „Měl bys to vydat, Ty můj Jahodový básníku!“ A bylo rozhodnuto.

 

Koryčany 2016 – Beseda v knihovně

Vytváříš také písňové texty. Jak ses dostal k této činnosti a s kterými hudebními skupinami spolupracuješ?

Jednoho dne si kapelník mé oblíbené skupiny postěžoval, že by chtěli hrát vlastní texty, ale on je neumí psát. Nabídnul jsem se mu a za čas vydala skupina ´A proč ne´ CD s názvem Nechtěj pravdu znát s mými texty. Napsal jsem také nějaké texty pro DUO VP z Chrudimi. Nyní jsem v tomto směru volný pro kohokoli jiného.

Sám jsi dokonce aktivní hudebník. Které nástroje ovládáš a kde si tě mohou čtenáři případně poslechnout naživo?

Před několika lety mě kluci z Řehečského kvarteta vyzvali, abych si s nimi zazpíval na předávání literární ceny. Já se tak styděl! Rok na to mě pozvali na jeviště a mně se to tak zalíbilo, že jsem prohlásil: „Koupím si harmoniku a za rok tu hraju s vámi.“ Tak se i stalo a já jsem dnes akordeonista dvou skupin: Řehečského kvarteta a JEDETO. Kromě akordeonu zvládám základy kytary a varhan. Naživo budu k slyšení nejdříve na masopustu města Veselí nad Lužnicí, na vyhlášení výsledků literární soutěže Řehečská slepice v Jičínské knihovně. Nemám naplánovanou šňůru, prostě když někde projeví zájem a mám čas, rád zahraju.

 

Řehečské kvarteto na festivalu Literární Františkovy lázně (2019)

Tvé jméno je úzce spojené s projektem Literáti na trati. Můžeš nám jej v kostce představit? A jak se do něj promítlo, že ty sám jsi profesí železničář?

Literáti na trati byl zpočátku bláznivý nápad na vydání sborníku textů píšících železničářů, ve kterém dostanou šanci jak zkušení literáti, tak i ti, kteří nikdy nepublikovali. Ozvalo se jich osmnáct. Druhým rokem jsem přizval i autory – neželezničáře, pro které jsou koleje a vlaky láskou či inspirací. Letos jsme vydali již osmou sérii těchto knih a na deváté začínáme pracovat. A díky mé železničářské profesi se mohu spolehnout na velikou pomoc FISAICu (Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů), kde jsem se stal vedoucím literární sekce Českého zemského svazu. Podporují nás také odbory a skvělou pomocí je i mediální pomoc železničního tisku. Nespornou výhodou je dále skutečnost, že mimo tisku nepotřebujeme k vydání knih žádné další externí odborníky. Počínaje komunikací s autory přes sazbu, grafickou úpravu, zajištění korektur, až po ekonomickou stránku, zvládám celý proces sám. A co neumím, to umějí lidé z FISAICU, který sdružuje deset zájmových skupin. Spolupracujeme zejména s výtvarníky, filmaři či esperantisty. 

 

S černým pasažérem (Michal Wievegh) na festivalu Literární Františkovy lázně v roce 2019

Kdy se konal poslední ročník Literátů a máš spočítáno, kolik českých spisovatelů i občasných publicistů už se ho celkem zúčastnilo?

Poslední ročník se, díky Bohu, ještě nekonal a doufám, že dlouho ještě konat nebude. Jedeme stále dál a máme plno sil i námětů. Když sečtu všechny autory v dvanácti vydaných knihách, dostanu se k číslu 688.

Která známější spisovatelská jména jsou s projektem spojena?

Myslím, že nelze napsat několik jmen a nikoho významného nezapomenout. Každý autor je pro mne důležitý. Pokud ale myslíš jména, která běžně zaplňují výkladní skříně knižních obchodů, pak bych jmenoval Jana Bauera (autor 200 románů), Jiřího Žáčka, Františka Niedla, Danielu Kovářovou, Radima Uzla a nebojím se říct, že desítky dalších. Vidíš, málem bych zapomněl třeba na pana Vladimíra Párala.

Převažují v Literátech na trati, pominu-li jejich básnickou část, osobní zkušenosti pisatelů, nebo smyšlené příhody?

V knihách lze najít obojí. Baví mě všechny příběhy, nerad bych někoho vyzdvihoval. K mým srdečním záležitostem patří například Robert Drozda za prózu a Jiří Žáček za poezii. A samozřejmě desítky dalších.

Když si budu chtít sborník ´Literátů na trati´ pořídit, kde ho seženu?

Dostat knihy na pulty všech dobrých knihkupců je finančně hodně náročné. Nemáme sponzory, kteří by nás v tomto podporovali, proto knihy vydáváme v omezeném nákladu. Koupit je lze tedy jen u mě () a u těch opravdu nejlepších prodejců, kteří si nalezli cestu k našim knihám sami. Jsou to například ČD centra Národního dopravce nebo knihkupectví na nádraží v Hradci Králové.

Jsi také autorem několika prozaických knih. Jaká témata se do nich promítají a kterým prozaickým žánrům se věnuješ?

Nejen poezií je člověk živ, proto v mých knihách naleznete i povídky. A jako správný železničář píšu nejčastěji o železnici. Je to prostředí, které důvěrně znám, a navíc je nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Být starověkým Řekem, usiloval bych o zařazení železnice mezi Múzy. Bohužel v té době bych asi neuspěl. Železnice je totiž o dost mladší sestra tehdejších bohů… Přečíst si můžete také moje pohádky. První dvě knihy byly ve verších, třetí s názvem Pohádky – nepohádky, která vyšla letos, je již klasická.

 

Praha 2017

Máš nějaký svůj literární vzor, s nímž se případně srovnáváš?

Mám mnoho oblíbených spisovatelů. Pokud bych měl jmenovat jednoho či dva, tak jsou to nadčasový Puškin. (No, posuďte sami jeho věštecký verš z Evžena Oněgina: „A ku prospěchu národa, co stanici hospoda“) a bezkonkurenčně nejlepší básník současnosti Jiří Žáček. (Chtěl bych být žáčkem Žáčka (smích). Z prozaiků miluji humor Johna Morressiho, dvojice Šimek – Gossmann a samozřejmě našeho velikána Járy Cimrmana.  

Vytváříš dále literární časopis Literární fórum. Čím se list obsahově zabývá a kteří autoři do něj přispívají?

Literární fórum je časopis Jihočeského klubu Obce spisovatelů, a tak v něm naleznete nejčastěji obsah z dílny našich členů. Zabývá se literaturou a kulturou našeho regionu, často i s mezinárodním přesahem. Přečíst jednotlivá čísla si můžete na webu obecspisovatelu.cz.

Jak už zaznělo, angažuješ se v jihočeské pobočce Obce spisovatelů, v níž vychází i Literární fórum. Dokonce jihočeským spisovatelům předsedáš. Můžeš nám ve stručnosti představit vaši činnost?

Jihočeský klub Obce spisovatelů je spolek, který sdružuje zájemce o literaturu především z jižních Čech. Máme ale také člena z Prahy a členku z Londýna. Zabýváme se propagací a podporou literatury formou našeho časopisu, vydáváme společné knihy, pořádáme literární soutěže, spolupracujeme s ostatními literárními kluby. Pomáháme začínajícím autorům, pořádáme besedy, přednášky…

Co musí takový jihočeský písmák odpublikovat, aby se mohl stát vaším členem? Činí spisovatele spisovatelem publikovaná kniha, nebo už první uveřejněná povídka, či báseň? Nicméně jsou spolky, které tě vezmou na vědomí teprve tehdy, kdy těch vydaných knih už máš na světě alespoň několik…

Víš, když jsem přišel poprvé na schůzku klubu a ´drze´ si sednul po levici předsedkyně Hanky Hosnedlové, byla moje literární tvorba na takové úrovni, že by se se mnou v mnohých klubech nebavily ani dveře. Klub mě přesto nezavrhnul a brzy jsem se stal Hančinou pravou rukou. Členové mi pomohli překonat mnoho překážek na cestě k lepšímu psaní, a nakonec mi ukázali směr, kterým dodnes kráčím. Stejné je to i s případnými novými zájemci o členství. Neptáme se jich: „Co jsi vydal? Co jsi dokázal?“ Spíše si všímáme jejich skutečného zájmu o literaturu a naši činnost.

 

Literární Františkovy lázně (2018) s kolegou Jarouškem

Přijímáte rovněž odborné spisovatele, resp. tvůrce literatury faktu, nebo jen ty, kteří dovedou překračovat žánry a jsou s to psát i prózu či básně?  

Členem klubu, kterých je dnes 35, může být každý, komu je s námi dobře a kdo má zájem se podílet na naší společné práci. Snad jen notorické pisatele stížností bych z této množiny předem vyloučil. (úsměv)

Získáváte pro svoji činnost finanční podporu či dotace kraje, obcí, nebo státu? A jak bys coby člověk angažovaný zároveň v celostátní Obci spisovatelů vnímal a hodnotil tuto případnou pomoc? Např. Dánové mají obří DPH na knihy, a to přes 20 %, ale získané peníze slouží k podpoře tvorby spisovatelů tohoto pětimilionového národa…

Vidíš, tohle jsem o Dánech nevěděl. Náš klub žije pouze z členských příspěvků. Jediný dotovaný projekt je Literární fórum, na které nám v rámci dotačních programů na podporu kultury přispívá Jihočeský kraj. Je to ale spojeno s kupou práce při žádosti o dotaci, dodržení dotačních podmínek a při vyúčtování. Jo, kdybys věděl (nebo někdo z čtenářů Krajských listů.cz) o sponzorovi, který pošle pár korun jen za to, že se mu naše činnost líbí, dej mu moji vizitku! Rád ho budu propagovat např. v našich klubových knihách.

A otázka ryze osobní. Fandí tvému psaní taktéž tvá rodina, anebo patříš mezi ty spisovatele, kteří doma slýchají, že by měli méně klapat na klávesnici a více toho udělat doma?

Bez podpory rodiny bych nemohl psát. Mám skvělou, chápající manželku. Jedna dcera je skvělá ilustrátorka, druhá dcera píše knihy v českém i anglickém jazyce a její ilustrace zdobí knihu vydanou v USA. Synové píší počítačové programy. V podstatě se dá říct, že jsme ´rodina literárně postižená´. A všichni rádi čteme!

A jaké jsou tvé osobní i tvůrčí plány do budoucna?

Nemám rád slovo plány. Plány jsou jako sliby, kterými nezarmoutíš. Proto odpovím jinak. Mám přání. Mít dostatek sil, zdraví, času a požehnání od Boha i od Múz, aby moje práce na literárním poli přinášela to nejlepší ovoce pro radost všech!

Nechť se tak stane! Děkuji za milý rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, HP, František Tylšar,