Stáří, bolest, osamělost a smutek... Nejhorší ale je, jak vám odchází mozek a vy to vidíte, ale nejde s tím nic dělat
09.06.2018
Foto: René Flášar
Popisek: Denní stacionář při Domu s pečovatelskou službou v Táboře
FOTOGALERIE REPORTÁŽ Když se řekne nemoc a stáří, vybaví se většině lidí ležící či špatně se pohybující stařenky a dědečkové, pokoje plné smutku a beznaděje a dlouhé šedé chodby, kde se nikdo nesměje. Jsou ale místa, která se této zažité představě radikálně vymykají. Místa, kde se lidé i v podzimu svého života dobře baví, vzdělávají a předávají svá životní moudra mladší generaci. Jedním z takových míst je právě denní stacionář při Domu s pečovatelskou službou v Táboře. Byli jsme se podívat, jak zde klienti tráví svůj den.
U vchodu do denního stacionáře nás vítá jeho vedoucí, paní Renata Kainráthová. Nabízí kávu a začíná vyprávět o radostech a strastech svých zaměstnanců i klientů. „Svých pečovatelek si ohromně moc vážím, dělají záslužnou a ne vždy doceněnou práci. O finanční odměně ani nemluvě. Vůbec největší zátěží trpí psychika. Vezměte si, jak často vám umře někdo známý nebo z rodiny? Našim děvčatům odchází známý a blízký člověk na druhý břeh někdy i každý týden,“ přibližuje náročnost pečovatelské služby Renata Kainráthová.
Hry i vzdělávání
Po kávě a úvodním povídání přichází čas na prohlídku prostor a návštěvu samotných klientů. Denní stacionář se nachází v prostorách Domu s pečovatelskou službou, který svou moderností víc než stacionář pro seniory připomíná moderní hotel, kde namísto servírek a pokojských úřadují paní pečovatelky.
„Denní stacionář, takzvanou Domovinku, otevíráme pro naše klienty každý všední den o půl sedmé ráno. Dovoz zajišťujeme vlastním automobilem, případně klienty přiváží i rodinní příslušníci. Hlavní program probíhá do půl třetí, ale klienti u nás mohou zůstat až do půl sedmé večer. Hrajeme různé hry, tančíme, zpíváme, soutěžíme, luštíme křížovky, pečeme, malujeme...,“ vyjmenovává jen některé z aktivit, jimž se senioři mohou věnovat, vedoucí stacionáře Renata Kainráthová.
Panenky pro děti
Pomalu přicházíme do společenské místnosti, kde dnes klienti stacionáře vyrábí panenky pro společnost Kiwanis. Tyto panenky pak putují na dětská nemocniční oddělení, kde pomáhají zvládat léčbu nejmenším pacientům. „Děti dostávají od nás panenky čistě bílé a mohou si je samy pomalovat podle svých přání a představ. Lékařům mohou děti na panenkách přesně ukázat, co je bolí,“ přibližuje projekt panenek Kivanis jedna z pečovatelek Marie Kořená. Společně se svojí kolegyní Jitkou Trpákovou pomáhají svým klientům se zašíváním panenek a následně je balí do krabic, které pak putují do lékařských zařízení. „Je až neuvěřitelné, jak tato práce, ale vlastně i jakákoliv jiná, naše klienty baví. Jsou rádi, že mohou něco dělat a být tak prospěšní,“ dodává Jitka Trpáková.
Klienti stacionáře sedí u několika stolů a každý má přesně danou práci, kterou se na výrobě panenek podílí. U prvního stolu sedí Ladislav, Josef a Blažena. „Společně škubeme rouno a dáváme ho do pytle, ze kterého se pak panenky budou plnit,“ popisují společně svoji práci. Stejně jako Jarmila, Božena, Kamila, Marta, Ludmila a Marie, které sedí u vedlejšího stolu, se jim ve stacionáři moc líbí a těší se na každou zdejší návštěvu. „Jsem víc jak spokojená, radostná, šťastná a nešťastná když tu nejsem. Zpíváme si tady, povídáme, pečeme moučník, hrajeme karty. Moc se sem vždy těším,“ říká se slzami dojetí v očích paní Kamila. Ostatní spolustolovnice přitom souhlasně přikyvují. I ony našly v čekanickém stacionáři nový smysl svého života.
Tady nejsme zbytečné a opuštěné
U dalších stolů se pak panenky plní a zašívají. I tady je živo a veselo. „Panenky vyrábíme vždy rády, dostaneme pak za ně nějaké sladkosti,“ smějí se Daniela s Libuší, které právě kompletují další z panenek. Pak ale zvážní a dodávají: „Jsme za zdejší prostředí vděčné, že se zde můžeme bavit, hrát hry. Že nejsme zbytečné a opuštěné...,“ říkají a jen stěží zastírají smutek.
„Víte, na stáří je hrozné, jak vám postupně odchází mozek a jak vás najednou už nikdo nepotřebuje. Tady máme pocit, že má náš život ještě smysl.“ dodává Daniela, která je smutná ze současného stavu společnosti. „Vyrůstala jsem v něčem lepším, je mi líto smutného osudu našeho národa, lidé nemají úctu k člověku ani přírodě. Chybí autority, které bychom mohli obdivovat a vážit si jich. Za chvíle strávené tady jsem proto vděčná, tady jsou lidé milí a inteligentní.“
Vše nelze přepočítávat na peníze
Stejně jako paní Daniela hovoří o stacionáři také další jeho klienti. Jsou přesvědčeni, že právě díky zdejším pečovatelkám našli nový smysl života a nedokáží si představit, že by měli do zařízení přestat docházet. „Vždy se sem moc těším, všichni nás tady mají rádi. Je to tady skoro lepší než doma,“ říká za všechny paní Libuše.
Pochvaly od klientů pečovatelky těší a zároveň zavazují. „Trávíme s našimi klienty, kteří jsou pro nás druhou rodinou, často víc času než jejich příbuzní. Jezdíme na různá školení a snažíme se hledat další možnosti zlepšení, aby u nás byli spokojení,“ vysvětlují pečovatelky Jitka Trpáková a Marie Kořená.
„Mnoho lidí se mě ptá, proč tuto nedoceněnou práci vlastně děláme, odpovídám jim, že pro šťastné oči těch lidí, kteří u nás tráví podzim svého života. Stáří čeká na většinu z nás a nikdo nevíme, jak dopadneme a čí pomoc budeme potřebovat. Všechno na světě není možné přepočítávat na peníze,“ uzavírá naše setkání Renata Kainráthová.
Vložil: René Flášar