Troška o Varech: Přijde mi to spíš jako smetánkovská přehlídka, jiná, než na jakou jsem jezdíval jako student... Pak mi bylo vysvětleno, že jsou to sponzoři, manažeři, jejich přítelkyně, občas nějaký herec
10.07.2016
Foto: Facebook
Popisek: Režisér Zdeněk Troška prý dal jasně najevo, na které straně stojí, a musel být 'po zásluze' potrestán. Na snímku z natáčení pohádkové komedie Strašidla
ROZHOVOR Při psaní nové pohádky přímo ve známých Hošticích jsme zastihli režiséra Zdeňka Trošku. V rozhovoru prozradil, že se o festival v Karlových Varech příliš nezajímá. Filmové festivaly se totiž podle Trošky od dob jeho studentských let změnily. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také řekl, proč má tolik rád pohádky a co si myslí o zrušení představení Sluhy dvou pánů s Miroslavem Donutilem v Národním divadle v Praze.
Co říkáte na letošní filmový festival v Karlových Varech?
Přiznám se, že mě festival vůbec nezajímá.
Proč tomu tak je?
Protože mi to celé nějak nesedí. Přijde mi to spíš jako smetánkovská přehlídka a je jiná, než na jakou jsem jezdíval jako student. Nemám to moc rád.
Co se tedy změnilo od doby, kdy jste jako student na festival jezdil?
Mám rád Febiofest, který si na nic nehraje. Do Karlových Varů přijíždějí kritici, pořádají se večírky, už se to hodně změnilo od dob, kdy to mělo úroveň a mělo to pro co žít. Dnešní styl mi moc nesedí. Nejezdím ani na festivaly ve Zlíně, dějí se věci, které se neslučují s férovou hrou tohoto podnikání. Nechci to rozmazávat. Dozvěděl jsem se také, že jsem kontroverzní režisér, který veřejným vystoupením proti umístění amerického radaru v Brdech ukázal, na jaké straně stojí. Tím pádem jsem se dozvěděl, že mně mocnými pány byla zamítnuta podpora na další tehdejší pohádku Čertova nevěsta a peníze dostal někdo jiný. Pak se dozvíte, že o tom rozhoduje pražská kavárna, která je proti Troškovi vyhraněná.
Proto filmové festivaly neřeším a nejezdím na ně. Určitě je v Karlových Varech spousta nádherných filmů k vidění, ale počkám si, až budou uvedeny. Když jsem tam byl pozván, abych přijel s pohádkou, uvědomil jsem si, že tam moc kumštýřů a filmařů nebylo. Pak mi bylo vysvětleno, že jsou to sponzoři, manažeři, jejich přítelkyně, občas nějaký herec… To není to spontánní, co jsem tam zažíval já jako student, kdy jsme se všichni potkávali. Můžu říci, že pak už jsem ani nepotkával žádné své kolegy.
Takže politika se dotkla i vás…
Jistě a takovým způsobem, který je špatný. Na finále v Plzni byla pohádka Z pekla štěstí a měla dostat cenu jako nejnavštěvovanější film. Cenu nedostala, protože prý pohádka není film. Zůstal jsem na tehdejšího šéfa zírat a ptal jsem se ho, co tedy je pohádka? Vánočka? Svetr? Koloběžka? Z podobných důvodů na festivaly zásadně nejezdím, všechno je jinak a o tom, kdo je s kým větší kamarád. Už jsem proti tomu vystoupil před deseti lety.
Jinak řečeno český film by měl zůstat apolitický…
No jistě, samozřejmě. Troška přeci nemůže dostat žádný grant, on je jenom komerční režisér. Řekněte mi, co znamená slovo komerční? To je přece obchodně úspěšný. Ukažte mi jediného režiséra, který nestojí o to, aby na jeho filmy chodili lidé. Všichni se snaží, aby měli návštěvnost, dnes je největší umění dostat diváka do kina, aby se zvedl z pohodlí domova, šel přes půl města, koupil drahý lístek a šel se dívat na film. To je umění. Připomíná mi to slova producenta a manžela Sophie Loren Carla Pontiho. Ten to definoval tak, že když se film líbí a chodí na něj lidé, tak je to byznys, a když se nepovede, je to umění.
Jaký film z poslední doby byste doporučil?
Film, který mne zasáhl, je tři roky starý a dostal Oscara. Je to komorní drama režiséra Michaela Hanekeho s názvem Amour – láska. V hlavní roli hraje Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva a Isabelle Huppert. Opravdu mohu říci, že je to psychohoror ze života o tom, co se může stát každému z nás velice snadno a velice rychle. Film má takovou sílu, že jsem už dlouho nebyl tak zasažen. Po zásluze byl oceněn. Je to skvost.
Čeští filmaři, včetně například Jana Hřebejka ve svém posledním filmu s názvem Učitelka, hojně využívají téma komunismu. Je stále o čem mluvit a stále co připomínat? Jak vnímáte tuto filmovou tematiku?
Ono je třeba si říci, jestli takové téma zajímá jen tvůrce, nebo i toho diváka samotného. Jestli už nechodí s křížkem po funusu. Možná to bylo zajímavé krátce po revoluci, pokud vím, tak i režisér Jiří Menzel přišel s vojákem Čonkinem pozdě. Ohlas poměrně rychle odezněl, lidé už toho měli za celou dobu dost a ten film, který je jinak velice půvabný, divák přehlédl. Je otázka, zda jsou naši diváci natěšení na toto téma i dvacet pět let po převratu, možná jde o záležitost televize poukazovat na události, které se děly, jako je válka, holocausty… Na tyto věci bychom neměli zapomenout a tuto tvorbu brát jako memento proti všem, kteří se snaží vyvolat válečné konflikty a jakoukoliv válečnou agresi. V tom případě to má svůj význam. Ale uvažuji, jestli to není spíš záležitost televize.
Po dvaadvaceti letech chce Národní divadlo v Praze ukončit představení Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem. Se šestistou reprízou má být v prosinci konec. Jak to vnímáte? Herci sepisují petici, Donutil to prohlásil za blbost. Jde v podstatě už o legendární představení, které stále plní hlediště…
Žijeme už v kapitalismu a vše, co děláme, je v podstatě výrobek. Kdysi jsem o tom mluvil s ředitelkou opery, řekl jsem jí: vy, jako šéfka instituce, byste měla brát v potaz, že jak opera, tak i divadlo musí vydělávat. Pokud budu mít inscenace, které jsou stále vyprodané, tak je budu tak dlouho držet a hýčkat, dokud zájem nepovolí. A pak jsou inscenace, které se nepovedly, i když si o nich můžete myslet, že jsou moderní a to pravé ořechové, ale diváka neosloví. Takže si myslím, že pokud je inscenace žádána a stále plní národní divadla, jenom hlupák ji stáhne z oběhu. Jestli v tom třeba není závist kolegů, známých, kteří to Donutilovi nepřejí. To je dnes v Česku normální záležitost, závist a nepřejícnost je tu stále. Já být ředitelem, tak hru nechám tak dlouho, dokud bude dávat peníze, se kterými třeba mohu realizovat nějaké moderní představení.
Vezměte si inscenaci Kočičí hra s Danou Medřickou, která měla přes čtyři sta repríz. Kdyby neumřela, tak se hrála dodnes a stále bylo vyprodáno nadlouho dopředu. Proč půjdu proti vlastní peněžence a kapse tím, že budu likvidovat inscenaci, která je maximálně výdělečná. Tady ale mohou být jiné zájmy, to je první věc, na kterou je třeba se zaměřit.
Na čem zrovna pracujete?
Já v podstatě ode dneška za měsíc uvedu do kin pohádkovou komedii Strašidla, kterou ještě upravujeme a vylepšujeme. Je to komedie typu, jako byly veselohry sedmdesátých let, třeba Jak utopit doktora Mráčka nebo Dívka na koštěti. Jednoduše veselá současnost s pohádkovým motivem, na ten žánr se u nás nějak pozapomnělo. Na práci, kterou dělal Lipský, Vorlíček… Zároveň sedím právě v Hošticích a píšu scénář pro jihočeskou pohádku.
Co se vám na českém filmu líbí?
Mám radost, že po vyhlídkách beznaděje po revoluci, že nebudou peníze na český film, vzniká spousta filmů. Bohužel část zaujme jen pár lidí a zmizí. Vznikají, jak já říkám, filmy na jedno použití, které vidíte jednou a znovu už nemusíte. Filmy mají zůstat u diváka a pořád se vracet. Vezměte si dnes, kolikrát se opakuje Slunce, seno, Kameňáky a pohádky. Na tom je vidět, že ta práce není marná a lidi, pro které je dělám, jsou spokojení.
Proč tolik tíhnete právě k pohádkám?
Je to možná i prostředím, ve kterém jsem se narodil a vyrůstal. Ten koutek jižních Čech je pohádkový. Krásná místa, kde se natáčely pohádky, nádherné kompozice a motivy, kdy můžete jen postavit kameru a stačí se dívat a natočit film. Pohádka je nádherná, je krásná a má své zákonitosti, které se nesmějí porušit, ale když ji děláte s láskou, tak se vám to vrátí. Tak, jako má někdo rád detektivky nebo dokumenty, tak já pohádky. Každý, co chce, diváci si také vyberou podle nátury.
Dalo by se říci, že česká krajina je pro pohádky zrozena? Mnohokrát už bylo řečeno, že české pohádky jsou ty nejkrásnější na světě…
Vidíte a je to pravda. Na festivalech si mysleli, že vezeme pohádku – animovaný film. Když jsme jim řekli, že je to hrané, dívali se na nás jako na zjevení a říkali, že takhle už to nikdo nedělá. Když jsme přivezli pohádku O princezně Jasněnce a Princeznu ze mlejna na festival na jihu Francie, Blanarovičová dostala hlavní cenu za dvojí herecký výkon, jak za čarodějnici, tak za čertíka. Musela tu řeč čerta předvádět, nikdo tomu nechtěl věřit a byla královnou celého festivalu.
Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že Státní fond kinematografie rozděloval peníze neprůhledně, ale velká pochybení se nenašla. Co říkáte současnému financování českých filmů? Stále se opakuje, že peněz na tvorbu je málo. Co by se v tomto ohledu mělo změnit?
Řeknu, že mne to nezajímá, já jsem nikdy nic na filmy nedostal. Četl jsem třeba s údivem v novinách, že jsme dostali grant, a tak jsem volal producentce. Ta mi vysvětlila, že šlo o vratnou půjčku, kterou jsme dostali, což je od nevratného grantu velký rozdíl. Grant nemusíte vrátit, vratná půjčka znamená, že peníze nám pomohou do distribuce, ale musíme je vrátit. Takže o tyto záležitosti grantové komise se vůbec nezajímám, ale ani nezávidím.
Zuzana Koulová
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Redaktor KL