Jedni by s radostí naštípali dřevo na jeho hranici. Druzí ho naopak považují za světce, zakladatele protestantismu a málem i ateismu. Jaká je pravda o Janu Husovi?

Foto: ČT

Popisek: Mistr Jan Hus v podání Matěje Hádka. Třídílnou sérii vyrobila ČT vloni, velký úspěch ale neměla.

JUDr. Ivan Jordák z Letohrad se zamyslel nad odkazem Mistra Jana, výročí jehož upálení si dnes připomínáme. A přináší mnoho nových, ne příliš známých informací… „6. července, jako jiná léta, připomínáme výročí upálení Mistra Jana Husa. Jako jiná léta, se naše připomínka omezí na bohoslužbu v Betlémské kapli, několik projevů a také několik minutových vzpomínek jeho odkazu. O něco více tomu bylo vloni, při šesti setletém výročí jeho odsouzení a úmrtí. Byl natočen ne příliš zdařilý třídílný film, proběhla řada přednášek, ale stále se nevědělo a ani neví, jaký postoj k němu zaujmout. I přes ustanovení papežské komise, která se měla jeho dílem zabývat, a omluvu papeže za jeho upálení. Bohužel další krok k jeho rehabilitaci učiněn nebyl,“ píše doktor Jordák. A pokračuje…

V našich dějinách se od Husovy smrti střídají období jeho nekritického obdivu s jeho rovněž nekritickým zavrhováním, i když toto zavrhování se převážně týká husitské revoluce. Je až s podivem, že řada těch, kteří Husa a hlavně Žižku odsuzují, se odvolává na dílo profesora Pekaře, i když on sám píše ve své knize „O smyslu českých dějin“ k této otázce, že „étos husitství přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby zdvíhá české dějiny spojené se jménem Jana Husa do takových výšin, že posvátné úctě před nimi se neubrání ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu“, a dále „mluvčí katolické církve, se neseznámili s díly učeného Dr Sedláka a prof. Kybala, a píší pak nepravdy, i když pouhým nahlédnutím do monografie prof. Sedláka se mohli přesvědčit, že všechno bylo jinak“. Uvádí, že zejména práce prof. Kybala, který má znalost i středověké teologie, dokud nebude vyvrácena, stačí sama, aby se o bludech Husa mluvilo s rezervou. Revize Husova procesu, kterou Kybal provádí, vyzněla dosud ve prospěch Husa. 

Jen se neměl starat o učení bludníka Wyclifa?

A tak se mi zdá, že stále přetrvává názor katolického kněze a historika Václava Hájka z Libočan, který ve své kronice z roku 1541 píše, že Hus byl knězem dobrého života a ctnostného obcování, pouze se neměl starat o učení bludníka Wyclifa.

Společnost se dělí stále na ty, kteří by s radostí šli štípat dřevo na jeho hranici. A naopak ty, kteří ho považují za světce, zakladatele protestantismu a málem i ateismu. Početná je ale i skupina hledající stále, jak to vlastně bylo. Kde je tedy pravda?

V hledání přínosu, nebo naopak pochybení Mistra Jana Husa většinou docházelo k tomu nedostatku, že se posuzoval pohledem doby toho, kdo se o něj zajímal. Někdy, ještě hůře, se Husův život a přínos přizpůsoboval potřebě té které doby. Byl tak výraznou osobností, že málokdo z autorů díla o něm odolal hledání v Husových spisech a vyjádřeních něčeho, co by potvrzovalo názor nebo ideologii, jejíž byl zastáncem autor sám. Stejně i naopak jsme četli nebo slyšeli, že už Jan Hus byl proti tomu nebo jinému, a také co vše pokazil nebo kam kázáním lidi zavedl.

Je potřeba zmínit minimálně tyto věci. V tehdejší společnosti vznikalo napětí, které působilo na každého. Lidé ale nebyli schopni překročit své vědomí a znalosti, ostatně jako v žádném věku, a opírali se při nalézání cesty k řešení o evangelia v bibli, pro ně Písmu svatém, které bylo pro tehdejší společnost absolutně a bezvýhradně nezpochybnitelné. Tím dochází ke kacířským a dalším hnutím. Nakonec i sama římskokatolická církev spolu s římským králem, pozdějším císařem Zikmundem se snaží nalézt východisko svoláním koncilu do Kostnice.

Země Koruny České patřily v Evropě k větším a významnějším státům

Je třeba i zmínit, že České království, tehdy správně pod názvem Země Koruny České, patřilo v Evropě k větším a významnějším státům. Připomeňme si, že mimo Čech a Moravy patřily tehdy ke Koruně ještě celé Slezsko, Kladsko, Horní a Dolní Lužice, Horní Falc a Braniborsko, vedle dalších menších lén a lenních měst. Tedy rozlohou bylo království asi dvojnásobně veliké proti dnešní republice. Vyjma vysoké šlechty, patricijské části měšťanů a prelátů církve měli ostatní obyvatelé potíže se zajištěním svého živobytí. To se týkalo nejen venkovské a městské chudiny, ale i nižší šlechty – zemanů, vladyků, prostých kněží, řemeslníků, ale i třeba univerzitních mistrů, kteří měli příjem prakticky jen z poplatků studentů, proto měli zájem stát se knězem a kazatelem, u nichž byl příjem lepší.

Stejně i Hus přiznává, že v mládí si přál dobré bydlo, stát se knězem a kazatelem. To se mu splnilo prakticky, až po jeho ustanovení kazatelem a rektorem (správcem) Betlémské kaple. Uvádí se, že po svém materiálním zajištění se plně věnoval kázání a psaní teoretických prací a práci k zjednodušení českého jazyka. Z jeho dochovaných kázání čiší národní uvědomění, bezúhonnost, tvrdě odsuzuje neřesti jako smilstvo, lichvu a čáry, nepoctivost, krčmy a tanec.  Brojí proti nedostatkům duchovenstva, přesvědčen, že hříchy kněze poškozují, ukazuje, jak by měli kněží postupovat. Je pověřován arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka k synodálním kázáním o nápravě kněží. Hus na synodě 1405 hovoří o lásce k bohu a odpadlictví od něj a víry, kterými jsou i ti, co smilní, ohlupují lidi zázraky, přijímají úplatky, kupují si úřady, mají krčmy, obchodují, chtějí poplatky za úkony svátostí. V roce 1407 pak říká, že kněží mají být vůdci lidu a proto musí následovat Krista, nesmí být prostopášní, ne pyšní ale spravedliví, nesmí chtít zisk z odpustků, poplatků, mnohoobročnictví.

Obžaloby z remanence Husa zprostil již kostnický koncil

Prof. Sedlák, který o Husovi píše, jak sám uvádí, z postoje katolické církve, končí své dílo, že Hus nebyl dostatečně trpělivý, ale bojovný a chtěl nápravu církve rychle. Přiznává mu zásluhy o český jazyk a i o literaturu a snahu o nápravu církve. Dílo Husa má za katolické, vyjma remanence (zjednodušeně jde o přijímání podobojí), dále Husova názoru, že kněz hříchy nemůže odpustit, pouze bůh, a kněz odpuštění jen vyhlašuje, a toho, že hříšný kněz nemůže udělit svátost. Pak mu ještě vytýká, že jeho nauka o církvi a její správě je bludná, popírá totiž božský původ jejího primátu a odmítá učitelskou autoritu církve. Prof. Kybal dospěl k tomu, že se prof. Sedlák mýlí a jak. Názorovou shodu s prof. Kybalem vyhlašuje i prof. Pekař. Nyní jen, že obžaloby z remanence Husa zprostil již samotný kostnický koncil.    

V Kostnici je 28. 11. 1414 Jan Hus přes mnohé sliby, jak víme z dějepisu, zatčen, dán do vězení.  6. 6. 1415 a následující dny jsou mu poskytnuta tři slyšení před koncilem, je i vyslýchán a 18. 6. je mu pak předložen seznam článků k odvolání. 20. 6. 1415 jsou jeho spisy odsouzeny ke spálení. Nakonec také on je koncilem předán světské moci k vykonání ortelu. Údajně z hlasujících přítomných účastníků koncilu bylo 45 pro smrt, 11 jen pro církevní trest a 33 odmítlo jakýkoli trest. K provedení rozsudku pak došlo 6. 7. 1415, kdy byl upálen a jeho popel nasypán do Rýna.

V Čechách nastávají bouře

Zbývá jen doplnit několik událostí, vyvolané jeho smrtí. Nejprve snad protestní list české a moravské šlechty, ke kterému připojilo své pečetě 452 šlechticů v čele s nejvyšším purkrabím v Čechách a zemským hejtmanem na Moravě. Všichni, kteří pečetě připojili, byli předvoláni před koncil, co samozřejmě neuposlechli.  Později pak na králi vymůžou rozhodnutí, že žádný obyvatel království nesmí být souzen cizozemským soudem. V Čechách nastávají bouře, které přejdou nakonec v husitskou revoluci. Proti Čechám je vyhlášeno šest křížových výprav, které jsou společnými silami husitů odraženy a potřeny. A nakonec dochází k jednání s církví a přijmutí oběma stranami kompaktát. V té době píše Petr Chelčický O trojím lidu a Síť víry pravé, kde se snaží nalézt jiný způsob řízení společnosti a vztahu mezi člověkem a bohem. Čechy se tak prakticky staly jedinou zemí na světě, kde až do 17. století byla svoboda náboženského vyznání pro každého, i pro poddaného.

Hus s největší pravděpodobností, rovnající se téměř jistotě, nic z toho nezamýšlel, ani nepředpokládal, že jeho učení směřuje k událostem, které nastaly. Snažil se napravit církev, a to církev katolickou, za jejíž součást se vždy považoval. Napravit tak, aby sloužila lidem, nikoli jim vládla.

Kdo a jaký byl tedy Hus, co chtěl? Proč se nezdařilo na něj zapomenout během těch šesti století?

Začněme několika vyjádřeními o něm, které nebyly uvedeny výše v textu. 

Kybal (český historik a diplomat) Husova pravda byla jasná. Lidská volba, třebas byla provedena řádně a zákonitě, nedostačuje k řádnému převzetí a výkonu úřadu. K tomu je nezbytná mravní kvalifikace zvoleného. Proto takto zvolený nevstupuje do úřadu skrze Krista, ale jinudy. Tedy mravní kvalifikace uchazeče stojí nad volbou i úřadem. Páleč dokazoval, že i špatný člověk řádnou volbou vstupuje v důstojenství. Hus uvádí, že příčinou všeho zla je bohatství. Dokud je církev neměla, oplývala ctnostmi a nyní hříchy.

U Husa nad všechny krále a kněze však stojí babka, která zachovává všechna přikázání ne z úřední povinnosti, nýbrž svatostí života.

Kybal uvádí, že Hus nekritizoval pouze veřejně v duchu módy doby, protože jeho povaha mu nedovolila k chybám mlčet. Šlo o víc. Hus usiloval pojetím náboženství a důslednou renesancí principu biblického křesťanství a tím o radikální nápravu soudobé společnosti. Proto od roku 1408 na něj přichází první žaloby. Chtěl probuditi nebo zostřiti kritický duch lidu proti vládnoucí kastě a stejně provést roztřídění kněží. Proklamuje svobodu kázání. Jeho boj se stává politickým. Hus jej ale chce stále vést uvnitř církve, Jakoubek už proti církvi. Hus hlásá, že v nápravě lze spoléhat pouze na lid, protože král a šlechta jsou s církví spřaženi.

Hus přes všechnu opatrnost, smířlivost a poddajnost při prvních výsleších, nechtěl nikdy ustoupit od poznané pravdy, v tom byl neoblomný. Hus nepojímá náboženství dogmaticky, ale eticky. Náboženství mu není naukou obsahující dogmata o Bohu, ale spíš principem duchovního života určující člověku, jak má žít. Říká, že pravdu lze poznávati nejen zjevením, ale i rozumem a tělesnými smysly. Finále Husova mučednictví bylo v dokonalé shodě s dosavadním zápasem, znělo tvrdým protestem proti znásilnění, hřmělo hrdým vyznáním pravdy a neviny a současně se chvělo nejoddanějším se odevzdáním Kristu a spočinutím v něm.                                                        

T. G. M.  Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti. Husův boj o vyšší mravnost a zbožnost, zpečetěný obětí života, byl bojem proti mravní dekadenci církve, kněžství a papežství. Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný.                                                                                                                                                                                      

Rubcov, Smirin (ruští historici) Husovy myšlenky, že není potřeba poslouchat „nespravedlivé vrchnosti“, vyděsily krále a velké feudály. Odmítal vše, co nebylo potvrzeno Písmem svatým, a uznával právo každého věřícího řídit se ve věcech víry vlastním výkladem Písma.

Spěváček (český historik) Hus se stal snad proti své vůli rozhodující postavou nejen českého, ale i evropského církevně politického dramatu. S jeho úlohou a osudem byly spjaty další osudy jak představitelů lucemburské dynastie, tak i rozhodujících osobností kostnického koncilu. Přední kardinálové d Ailly a Zabarella, ač sami odpůrci papežského absolutismu a kritici církevních zlořádů, učení mužové stojící na prahu hereze, neodolali pokušení a neváhali se vetřít do přízně koncilu. Rozhodli s jasným vědomím vzít na sebe odium justiční vraždy pravověrného Husa a získat tak popularitu, jež by je vynesla na výsluní moci. Ani Zikmund se jako předseda koncilního jednání nezpronevěřil touze využít svého postavení a přiblížit si vidinu císařské koruny obětováním Husa.

De Vooght ( belgický teolog, historik, opat) Hus byl horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí.

Lortz (německý teolog, historik) o upálení Husa a vhození jeho popele do Rýna řekl, „že se tak stalo navzdory císařskému glejtu, lze ospravedlnit z hlediska formálního práva. Přesto zůstane tento čin politováníhodným, trapným, dokonce hrozným a ostudným. Není nejmenších pochybností o náboženské horlivosti a osobní hluboké víře tohoto mravného muže.“

Pekař (český historik) vyjma už výše uvedeného dále uvádí, že revize Husova procesu byla nepřímo provedena koncilem v Basileji, který uctivě jednal s husity jako s pány oponenty, a Husa by určitě už neodsoudil. S těmi, proti kterým vydali papeži tolik klateb, proti kterým posílalo všechno křesťanstvo další a další vojska, tu nyní seděli svorně vedle sebe, aby nakonec vyhlásili příkaz všem křesťanům, že Češi a Moravané pod obojí nesmí být pro minulé věci haněni, nesmí být jim škozeno a jako s bratry svaté matky církve je bratrsky milovali a s nimi nakládali.

Šmahel (český historik) Když Hus získal dobré bydlo, dnes bychom řekli existenční zajištění, v Betlémské kapli, nespokojil se tím a bral své kněžství jako závažné poslání. Nepochybně měl v osobnosti něco navíc, co upoutávalo jeho vrstevníky, ale i posluchače v kapli. Jeho charisma by mu ale nebylo nic platné, kdyby neměl co říci. Někdy dlouho váhal nad každým krokem. Vždy se však vzchopil a mužně vzal odpovědnost na sebe. Na hranici skončit nemusel, odvolat však odmítl a dal nadčasový příklad těm, co se dostali do rozporu s totalitní mocí. Svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru ční Hus dále nad dějinami. Průběh Husova procesu nelze posuzovat právnicky, ale historicky.

Pohledem právníka

Pokud řekneme, že Husův proces byl po právní stránce v pořádku, pak zároveň obhajujeme všechny nechvalně známé procesy v dějinách.

Z uvedeného vyplývá, že Hus chce rozum dát na roveň víře a také chce právo pro lidi i neprivilegované posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a nápravy.

Byl jedním z mála lidí, na jejichž poctivosti a čestnosti se shodovala většina lidí, a to ještě i po šesti stech letech od jeho upálení. Obvykle byl obviněn jen z kacířství a poukazování, že přivedl český národ až k husitskému hnutí, které podle svých nepřátel bylo nejen kacířské, ale i barbarské. Když se podíváme poněkud pozorněji na průběh jeho života a jeho odsouzení jako kacíře, pozorujeme, že vše provází neobvyklé skutečnosti, srovnáme-li je s jednáním u jiných, stejně postižených kacířů. Hus měl možnost kázat skoro 11 let v Betlémské kapli, kam se vešlo asi 3000 posluchačů, tedy takřka 10 % současných obyvatel Prahy, která tehdy patřila k největším městům Evropy. Podle dobových zpráv bývala na jeho kázání Betlémská kaple vždy takřka plná. Lze předpokládat, že se tak jeho myšlenky a názory velmi rychle šířily přes posluchače, nejen do Prahy, ale do celých Čech.  Obdobně i jeho studenti tyto myšlenky a názory přenášeli minimálně mezi své rodiny a známé. Patrně i on sám po vypovězení z Prahy káže na venkově.

Husem, jeho učením a dopady jeho myšlenek se vlastně zabývaly tři koncily. Kostnický (1414 – 1418), jež ho odsoudil, Basilejsko-ferrarsko-florentský (1431 – 1445), který s husity došel k dohodě, vtělené do kompaktát, a II. Vatikánský (1962 – 1965), který hledal způsob nalézt východisko z trvajících problémů, a také co s Husem. Na Kostnickém koncilu mu byla poskytnuta tři slyšení, vlastně jako jedinému, co byl obžalován z kacířství. Bylo mu navrhováno i několik formulací odvolání, aby si některé vybral. Byly připraveny dva rozsudky, když odvolá a pokud neodvolá. Jeho upálení bylo patrně nejslavnostnější autodafé v historii. Probíhalo za účasti nejvyšších hodnostářů církve a též říše. V Basileji došlo k věci dosud neznámé, církev jedná s kacíři o možnosti dohody a bere za základ jejich programové prohlášení, tj. čtyři artikuly pražské. I když se jí podařilo dosáhnout jejich změny, brána její výlučnosti byla už navždy prolomena. II. Vatikánský koncil už má Husa spíše za reformátora. Jan Pavel II se pak roku 1999 za jeho smrt omlouvá a Husa řadí mezi reformátory církve, ale nerehabilituje ho, ani jeho učení, i třeba jen zčásti. 

Všem věrným Čechům

Jaký Hus tedy vlastně byl, co chtěl a proč byl odsouzen? Na to se stále hledá odpověď, zatím bohužel podle zaměření hledajícího stále odlišná od jiných.

Také toto vzpomenutí není ani náznakem prací o Husovi a jeho díle, ale spíš jeho připomenutím z pohledu laika, který si u něj a jeho doby klade otázku, proč.

Během současného výročí, byla vyslovena řada důvodů, proč vlastně byl upálen. Mohli bychom si je uvádět jeden po druhém, ale proč. Nebyly snad popřeny již dávno před námi lidmi povolanějšími. Ať je to koncil v Basileji, který jedná s husity a přijímá spolu s římským králem a husity na druhé straně kompaktáta o dalším soužití mezi katolickou církví a husity. Nebo pak omluva papeže Jana Pavla II v roce 1999 za usmrcení Husa a prohlášení, že Hus patří mezi reformátory.

Je třeba nyní otevřeně říci, nikoli že byl ve špatnou dobu na špatném místě, ani ne, že za jeho smrt mohou katolíci, a tak ať se s tím vypořádají, jak umí. Je sice pravdou, že papež Jan XXIII. potřeboval koncilu předhodit někoho místo sebe, a díky urputnosti Husových nepřátel z Čech nebyl než Hus nikdo vhodnější. Stejně tak římský král Zikmund, když papež utekl, potřeboval koncil něčím zaměstnat a Hus byl na místě, k okamžité dispozici.  Obdobně potřebovali dát ostatním prelátům dát najevo, že v církvi musí být kázeň, a jak je potřeba nakládat s jejími narušiteli. Také je nezbytné připomenout, že přes všechny nabídky Husovi, se koncil pokusil nakonec místo slíbeného slyšení Husa, ho jen předvolat a rovnou ho odsoudit. Také by se mu to povedlo, nebýt zásahu Zikmunda po intervenci českých pánů. Asi nikdo z nich nedokázal předpokládat, k čemu vše nakonec povede. Koncil byl patrně překvapený už postojem české šlechty, která neustále protestovala, ale ještě nepochopil, o co jde. Odsoudil Jana z Chlumu a předvolal všechny, kteří pečetili protestní dopis do Kostnice, aby se z toho odpovídali. Když předvolání bylo absolutně ignorováno, věřili preláti v účinek křížových výprav. Po jejich rozdrcení, začínají představitelé světské i duchovní moci, teprve přemýšlet o jiném řešení.

Nesmiřitelnost s nepoctivostí, útlakem, lží 

Ani Hus, aspoň si myslím, to takto nedomýšlel. Ovšem otevřel k tomu dveře. Patrně si vůbec neuvědomil, co se skrývá za jeho požadavky svobody kázání, svobodného posuzování lidmi, zda klér a světští páni jsou oprávněni lidu vládnout. Tedy, zda nehřeší a mají oprávnění morální. Také zda místo výkonu činnosti, ke které jsou určeni, se nestarají více o své zbohatnutí a požadují platby, které jim nenáleží. Zda se řídí zákony Krista, a to i obecný lid. Prolíná tato otázka nejen jeho dílem, ale i v jeho kázáních a také dopisy, které si vyměňuje s příslušníky všech tehdejších stavů. Považuje bohatství církve, ale nakonec i jiných, pokud s ním není nakládáno ve prospěch lidí, za špatný stav a žádá změnu.

Vzhledem k době, kdy žije, řeší své požadavky na vztahy mezi lidmi poukazováním na život Krista, na evangelia. Zdůrazňuji, že chce napravit vztahy mezi lidmi. A to jak mezi nimi jako jednotlivci, tak i jako skupinami, které on stále uznává tři, církev, šlechtu a poddané. Prosí je o to i ve svém posledním listě „Všem věrným Čechům“.

Závěrem snad jediné. I když je Mistr Jan Hus 600 let mrtev, zůstává jeho nesmiřitelnost s nepoctivostí, útlakem, lží a důsledné prosazování toho, co považuje za správné, včetně oběti vlastního života, stále vzorem i po takové době.

On neříkal, měli byste, nebo měli bychom udělat, on udělal sám, co bylo třeba. Co bychom mu asi dokázali odpovědět, kdyby se nás mohl zeptat, co jste vy učinili pro dobré lidí? Co vaši politici?

JUDr. Ivan Jordák

Vložil: Anička Vančová