Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Máma onemocněla rakovinou a její malý syn začal malovat. Výstava ve Sladovně má vernisáž v úterý

07.01.2014
Máma onemocněla rakovinou a její malý syn začal malovat. Výstava ve Sladovně má vernisáž v úterý

Autor: Archiv

Popisek: Synočáry

FOTOGALERIE Výstava „Adam a Iva - SYNOČÁRY", jejíž vernisáž proběhne 7. ledna v 17.00 v Malé galerii písecké Sladovny, má zajímavou, až srdceryvnou historii. Je dokonce už čtvrtá v pořadí, ta předchozí se konala vloni na přelomu listopadu a prosince v galerii Vyšehrad na pražském Vyšehradě…

A nyní k samotnému příběhu, který vypráví sama malířka Iva Petrová z Písku, která v březnu oslaví již 51 let a má dvě již dospělé děti. Zmíněný Adámek, narozený v roce 2002, je její „pozdní" dítě, s nímž žije sama...  

„Nuže, idea začít zpracovávat abstraktní obrázky malého syna se zrodila v mé hlavě před nastoupením náročné léčby mého onkologického onemocnění. Jednalo se o autologní transplantaci kostní dřeně a v pořadí šlo o již druhou terapii v historii mé chronické choroby, jejímž projevům čelím doposud.

Začal v pěti letech

Psal se rok 2009 a tou dobou jsem měla již nashromážděnou pěknou řádku Adamových mimořádně komponovaných kreseb, s jejichž vytvářením začal v pěti letech - v roce, kdy jsem onemocněla poprvé. V čase jejich vzniku jsem nad nimi dokázala jen kroutit hlavou, vybarvovat si je (neboť on sám pracoval většinou  jen s tužkou nebo jednobarevným fixem) a konzultovat jejich neobvyklost s kamarády výtvarníky a psychology. Shodovali jsme se všichni na jediném - to, co máme před sebou, není běžné pro dětský způsob výtvarné reflexe světa... A to bylo tak všechno, co se s tím dalo dělat.  Přičteme-li, že kresby se rodily pod rukama dítěte, které nemá žádné výtvarné ambice a jehož jedinou prioritou je fotbal, máme zde skutečnost nadmíru zajímavou...

Krátce před mým nástupem na náročnou léčbu, doprovázenou nezbytnou porcí strachu o vlastní život, jsem se rozhodla, že pokud se v pořádku navrátím domů, nakoupím si plátna a začnu Adamovy kresby transformovat do barev na velké plochy. Jsem  profesí restaurátorka zejména závěsných obrazů a vlastním vybavený ateliér a tak od myšlenky nebylo k realizaci daleko.

Na počátku bylo malování terapií

Na jaře roku 2010, po celkovém zotavení jsem počala uvádět v život, co jsem si předem umanula a postupně jsem nalézala takovou radost a potěšení z tohoto počínání, že slovy se to vypovědět nedá. Původní záměr byl jen a jen malovat a sytit si tak své dny. Vytvořit si mechanismus zapomnění na diagnózu, u níž stojí nevyléčitelná. Pokusit se o vytvoření vlastní terapie, jakési léčebné kůry...

Časem mi docházelo, že malování Adámkových kompozic má pro mne obrovskou sílu, nečekanou, nebojím se říci až spirituální... A tak jsem pochopila, že Adam mi ty kresby DAL (nevím, od koho je „dostal" on, ale najisto vím, že mně je daroval a beze slov mne tak vybídl, abych malovala a uzdravovala se silou oněch obrazců a tvarů, do nichž s takovou blažeností vkládám barvy).

Již čtvrtá výstava rodinného dua

Píši sice  o původním záměru jen a jen malovat a nic víc, ale jednoho dne viděl počátek mé tvorby pan Ivo Kořán, historik umění a natolik mne podpořil v mém konání a inspiroval i k vystavování, že nakonec už roky vzniká cyklus, který neustále narůstá a chystá se na další představení veřejnosti. Nastávající výstava bude obsahovat 27 pláten, z nichž deset je již prodaných a budou zapůjčena majiteli. Těší mne, že zájemci o moje obrazy  (a to by mne na začátku ani ve snu nenapadlo, že bych mohla svá díla prodávat ) pociťují právě onu sílu z nich, která je pro mne tak životadárná a která, jak doufám, může mít a má působnost větší než jen na samého autora, tedy na mne.“


Text, který k první výstavě v Prácheňském muzeu v Písku v srpnu 2011 napsal historik umění Ivo Kořán.

Životem zasuté vidiny dětství prozařují obrazy jen vzácně – mohou jim dát svrchovanou lehkost pousmání – tak u švýcarského Paula Kleea – ale mohou je vrátit i k tváři Medusy. Obojí tehdy, je-li umělec ponechán sám sobě.    

Výstava ukazuje vazbu docela zvláštní, s níž se dosud nikdo z nás nesetkal – vazbu psyché syna a matky. Asi zbytečně bychom se pokoušeli dešifrovat tvary chlapcových kreseb a stejně liché by byly upomínky na paralely v umění rustikálním i v obrazech slavných surrealistů. Tady jde zjevně nikoli o vyjádření tvaru, nýbrž o pohyb vnitřního dění.     

Kresby jsou pozdravem, oslovením, výrazem vztahu, projevem lásky a touhou po stejně láskyplné odpovědi. A stejně obrazy povyšují i prohlubují kresbu a odpovídají tím vroucím hlasem, jakým promlouvá pouze matka.     

Úštěpy vědomí, slyšeného, dotýkaného, předvídajícího i hluboko zasutého nabývají pevného tvaru. Vzájemným objetím se uspokojují i sílí. Zaklínají čas a spolu se vracejí do lůna bezpečí.     

Přivykli jsme obrazům viděného i vysněného. Zde máme obrazy dění, které je základem života.

Vložil: Anička Vančová

Galerie
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace