Jak režisér Dušan Klein natočil ducha. Záhady života

Když filmový štáb České televize natáčel na hradě Zvíkov, digitální kamery zachytily něco nečekaného.

Záhadolog Arnošt Vašíček odhaluje příběhy nemrtvých, vampýrů, levitujícího chlapce a dalších podivných jevů, na které dosud neznáme odpověď.

Pane Vašíčku, už jsme se nějakou dobu nesetkali. Co nového přinesl svět záhad?

Stále je co objevovat. Nedávno jsem vydal knihu České tajemno 2, v níž se věnuji záhadám naší historie, od bytostí z temnot přes paranormální jevy a historické otazníky až k zázrakům a zjevením. Badatel Martin Orság mě přivedl k případu Johanna Kunze. Tento původně chudý drvoštěp a šindelář tam v 16. století vybudoval pohádkovou kariéru. Během krátké doby po příchodu do města zázračně zbohatl. Jeho vliv rostl tak rychle, že se brzy stal starostou. Mnozí ale tvrdili, že se spojil se samotným ďáblem.

Lidská závist už stála životy mnohých. Co se dělo dál?

Říkalo se, že Kunze má smlouvu s ďáblem a s jeho pomocí dovede vykonávat řadu kouzel. Často prý chodil v noci na hřbitov, kde přicházel k hrobům malých dětí a nad každým pronesl „toap annouch“, což mělo znamenat něco jako jděte pomalu. Těmito slovy probudil děti z mrtvého spánku a donutil je jej následovat. V dlouhém procesí potom kráčeli hřbitovem a před půlnocí se děti vracely do svých hrobů. Úřady otevřely jeden dětský hrob a našly rubáš umazaný a pod vrstvou špíny jakoby roztavený.

Co to způsobilo?

To se nepodařilo odhalit. Kromě jednoho případu jsem nikde jinde nenašel obdobu takovéhoto procesí mrtvých, takže mi není jasné, k čemu vlastně mělo sloužit. Co tím Kunze, či samotný ďábel sledoval? Pravděpodobně šlo o lidovou báchorku, která možná vycházela z reality. Třeba z nějaké činnosti, kterou si vystrašení měšťané nedokázali vysvětlit. Vykopával Kunze dětské hroby, aby získal lebky a kosti jako rekvizity pro rituály černé magie? Vždyť podobně dodnes postupují i čarodějové v Africe, kouzelníci vúdú na Haiti a jinde v Karibiku.

Udání se sice hromadila, ale provozování černé magie Kunzemu nikdy nikdo neprokázal. Počátkem února 1592 ho kopl kůň a den nato Kunze zemřel. Pohřben byl s ohledem na vysoké postavení přímo v kostele. Po jeho smrti se ve městě začaly dít věci, které by mohly být inspirací pro nejeden hollywoodský horor.

Jaké?

Kunze se začal zjevovat nejen členům rodiny, ale mnoha obyvatelům obce. Strašil je, působil hrozný hřmot ve svém domě i ve stájích, týral vdovu a nutil ji k souloži, takže musela spát se všemi domácími v jednom pokoji, nejmladší dítě zval k sobě do hrobu. Zvědavce rdousil, jezdil bláznivě městem, dusil šestinedělky a tropil mnoho dalších škod. V kostele pod Kunzeho náhrobním kamenem se objevily díry, takže bylo možné strčit do nich hůl a narazit až na rakev. Zahrnuli je, ale druhého dne se objevily znovu a ještě větší.

Na oltářním plátně se rozpíjely krvavé skvrny, což potvrdili i lidé šlechtického stavu, kteří se sem přišli podívat. Náhrobní kámen i křtitelnice byly znečištěny lejnem nezjištěného zvířete, pokáleny byly i křticí voda a utěrka. Některé epizody Kunzeho řádění zaznamenávají historické spisy, sepsané krátce po těchto událostech.

Jak na tyto dobové dokumenty nahlížíte vy?

Podle mého názoru jde o fascinující jevy. Některé jsou nevysvětlitelné, jiné logicky odvoditelné. Mám podezření, že případ ovlivnily i další tajemné události z jiné příčiny. Dám příklad. Ženy, které plely len, viděly Kunzeho poskakovat po poli, jistě za denního světla. K přízraku se přidali další duchové a tančili okolo. Odkud se vzali a proč nebyli jinde zaznamenáni? Spis uvádí, že ženy vytrhávaly jílek mámivý. Ten je častým hostitelem jedovaté houby paličkovice nachové, která se vyznačuje tvorbou sklerocií známých jako námel, jenž může vyvolávat různé otravy, ale především silné halucinace.

Opojný nápoj kykeón, kterým se účastnící eleusinských mystérii dostávali do rauše, byl vařen právě s námelem. Z námele byla také izolována kyselina lysergová, výchozí látka pro syntézu LSD. Nemůžeme proto vyloučit, že svědkyně byly, byť neúmyslně, pod vlivem tohoto přírodního narkotika. Přesto některé události zůstávají nevysvětlitelné i po staletích.

Můžete nám prozradit alespoň některé?

Bylo toho hodně. Po smrti se zjevil duch svému sousedovi, soudci a písaři. Kunze mu oznámil, že schoval 400 dukátů. Obával se, že je získá nejstarší syn, zatímco mladší děti zůstanou bez dědictví. A tak svému sousedovi prozradil přesné místo ukrytí peněz, které se tam opravdu později našly. Soudce nejenže dohlédl na spravedlivé rozdělení majetku, ale jako pečlivý písař vše důkladně zaznamenal, aby svědectví nezapadlo.

Neméně zajímavé bylo i vaše pátrání po dalším muži, jehož mysteriózní životní příběh je v dobových spisech dobře zdokumentován. O koho šlo?

Koncem 17. století žila v Mikulově početná židovská komunita, měla asi čtyři tisíce obyvatel. Jen pro představu, ve městě stálo dvanáct synagog a sídlili tam také moravští zemští rabíni. Vše začalo v lednu 1696. V místním chudobinci žil asi patnáctiletý chlapec jménem Avraham ben Haim, původem z Polska. Začala se u něj projevovat velmi zvláštní choroba. Jakási tajemná síla ho srážela na zem, zkroutila mu ruce i nohy do nepřirozených poloh a úhlů a chlapec začal mluvit nepřirozeným, cizím hlasem.

To muselo celou komunitu hodně vyděsit.

Zpočátku se domnívali, že do něj vstoupil duch zemřelého. Židé totiž věří, že po smrti lidská duše vstupuje do prostoru, který odpovídá životnímu příběhu člověka. Někdy se ale něco pokazí a duše zůstane uvězněná mezi živými. Aby mohla přežít, přilne k živému člověku. Těmto ztraceným duším se říká dybbukové. Každé posednutí je považováno za velké neštěstí. Židé se k němu ale neobrací zády. Vnímají svou povinnost pomoci nejen člověku, kterého dybbuk ovládl, ale i samotné bloudící duši najít cestu k vysvobození. K tomu používají řadu prastarých a podle všeho velmi účinných modliteb, rituálů a magických formulí, které duši vracejí tam, kam patří.

Pomohli tomu židovskému chlapci?

Rabíni rychle pochopili, že čelí něčemu, co nepatří do tohoto světa, a zahájili exorcismus. V jejich podání vymítání probíhalo jinak než křesťanské, o němž máme jen mlhavé představy z filmů. O tomto případu víme i po 329 letech téměř vše, do nejmenších detailů.

Jak je to možné?

Jedním z exorcistů, kteří nad chlapcem drželi ochrannou ruku, byl Moše Praeger. Šlo o významného vědce, který téhož roku vydal knihu s velmi podrobnou zprávou o událostech v Mikulově. Díky jeho příspěvku se můžeme vrátit v čase a nahlédnout do událostí, které už odvál proměnlivý písek času.

Přenesme se do roku 1696. Nemám nejmenší představu, jak se provádí vymítání podle židovské tradice.

Na rozdíl od křesťanského exorcismu, který bývá intimní a zahrnuje jen hrstku vyvolených, kněze, jeho pomocníka a rodinného zástupce, byl židovský rituál veřejnou záležitostí. Přihlížely mu stovky lidí, místní židé i zvědaví křesťané, a všichni napjatě sledovali, co se děje. Rabíni Avrahama vždy v předem určený čas přiváděli do různých mikulovských synagog. Kladli na jeho tělo magické formule, atmosféra byla dechberoucí. Černé svíce vrhaly stíny, hustý vonný kouř se plazil mezi přihlížejícími, kteří zpívali posvátné mantry. Pak se židovští duchovní pustili do práce. Zaklínali dybbuka a přikazovali mu vyjít ven, aby zlá duše bezpečně odešla do světa mrtvých.

A co se dělo dál?

Avraham předváděl neuvěřitelné kousky, při nichž všem přítomným vstávaly vlasy hrůzou. Jen si představte. Když ležel břichem k zemi na podlaze synagogy, začal vydávat podivné skřeky a prudce otočil hlavu o 180 stupňů! Z fyziologického hlediska naprosto nemožné, a přesto se to dělo přímo před očima všech přítomných! Na přihlížející, stojící za ním, se díval strašlivým, nervy drásajícím pohledem. Jeho kůže na břiše neklidně pulzovala, občas se z ní vynořovaly morbidní, zdeformované rysy tváře. Putovala po celém těle, zjevovala se a mizela. A to není vše.

Na jedné seanci začal chlapec cizím hlasem oslovovat přítomné a odhalovat jejich nejtemnější tajemství. Obviňoval je z krádeží, zpronevěr, nevěry a dalších hříchů. Jednoho muže dokonce označil za vraha a zloděje a prozradil, kam ukryl peníze a v jakém množství. Někteří přítomní ztuhli hrůzou, jejich tváře zbledly, jiní se odvraceli a nedokázali se ani pohnout. Všichni ostatní napjatě toužili zjistit, zda jsou obvinění pravdivá. V komunitě to vyvolalo poprask a muselo dojít k prověření všech obvinění. Když se Avrahamova slova potvrdila, strach místních dosáhl nesnesitelné míry. Všichni se ptali: Jak to mohl vědět? Chlapec z chudobince nikoho z nich osobně neznal!

Bylo vymítání úspěšné?

Ano, částečně. Dybbuka se sice podařilo vyhnat, ale rabín do svého spisu naznačil, že si dočasně našel jiné, náhradní tělo. Usadil se jinde a mikulovskou židovskou komunitu po nějakou dobu obtěžovaly různé paranormální jevy. Něco podobného naznačuje i bible. Dočtete se o dvou mužích posedlých démony, žijících na pohřebišti, mezi hroby či v opuštěných hrobkách. Byli zcela izolovaní od ostatních lidí a žili v odloučení, což odráželo jejich stav posedlosti. Když na nich Ježíš provedl exorcismus, démoni se přesunuli do stáda vepřů, které se zřítilo do jezera a utopilo. Celý Avrahamův příběh jsem po faktickografické stránce zpracoval ve své knize České tajemno 2 a jeho nosný námět jsem využil i ve své detektivce Zloději tváří.

Jak jste se o chlapci, který levitoval v synagoze, dozvěděl?

Každoročně od května do října pořádám na zámku Valtice výstavu Tajuplný svět. Návštěvníci si mohou prohlédnout vzácné artefakty a exponáty, představující tajemství přírody, pravěku, záhadná stvoření, historické rébusy a nevysvětlené jevy z celého světa. Součástí expozice jsou repliky protáhlých lebek z Paracasu, stopy bigfoota, kostra chupacabry i obrovská lebka gigantopitheka.

Z historických artefaktů zaujme římský dvanáctistěn, disk z Nebry či bagdádské baterie. Výstavu doplňují „důkazy“ o návštěvách z nebes, třeba létající plavidlo boha Tešupa. Jde o originály přivezené ze zahraničí nebo precizní muzejní repliky, jejichž předlohy by jinak návštěvník musel hledat po celém světě. Ale zpátky k otázce. Když jsem o Valticích začal zjišťovat víc o místních pověstech, narazil jsem na případ zdejších čarodějnic.

V čem byl pro vás tak jedinečný?

Čarodějnické procesy vždy měly jedno společné, inkvizice nepřipustila, aby někdo, koho obvinila, vyvázl na svobodu. Bez výjimky to skončilo tragicky. Ve Valticích se ale odehrálo něco naprosto výjimečného. Vypadá to, jako by místní ženy uctívaly někoho nebo něco velmi mocného, co jim dokázalo poskytnout mimořádnou ochranu. Lichtenštejnský kníže Karel Eusebius (1611-1684), který tehdy ve Valticích panoval, nechal několik žen zatknout a podrobit výslechům. Záhy dorazila císařská komise s požadavkem – všechny vězněné ženy musí být propuštěny.

Takové věci se opravdu nestávaly běžně.

No právě. Kníže se nečekanému nařízení urputně bránil. Sklopil hlavu až ve chvíli, kdy mu císař pohrozil, že pokud ženy neomilostní, bude sám uvězněn a vystaven císařskému trestu. K této situaci skutečně došlo, další osud jedné z těchto žen se mi podařilo dohledat. Po svém propuštění se přestěhovala do nedaleké obce Bulhary, kde dál provozovala svou živnost. Podle některých záznamů se tam i nadále věnovala černé magii, tentokrát už zcela bez obav z pronásledování. Když jsem důkladně studoval tyto historické prameny, objevil jsem dobový spis o levitujícím židovském chlapci z Mikulova. Kruh se uzavřel.

Za léta svého pátrání jste navštívil desítky tajuplných míst a držel v rukou řadu zvláštních artefaktů. Máte i vy osobní zkušenost s paranormálními jevy?

Spousta lidí má za sebou zážitek, který přesahuje běžnou zkušenost. Jen si nejsou jisti, zda skutečně nahlédli za hranici známého světa, nebo se stali obětí hry vlastní mysli. To je i můj případ. O takových událostech se mluví těžko. A ještě těžší je, aby vám je někdo opravdu uvěřil. V mém životě hraje velkou roli intuice. Věřím, že to je ten kousek Boha v každém člověku. Mnohokrát jsem si ověřil, že pokud mě intuice, jakýsi tichý mimosmyslový hlas varuje, že něco nemám dělat, měl bych ji poslechnout. Kdykoli jsem ji ignoroval, nedopadlo to dobře. Mám však jeden zážitek, který se vymyká jakémukoli logickému chápání.

Můžete mi o něm vyprávět?

Podle mého scénáře začala v roce 2003 Česká televize natáčet dobrodružný seriál Strážce duší. Měl výborné herecké obsazení, hlavních rolí se ujali Lukáš Vaculík a Zuzana Norisová. Společně vyšetřovali záhadné události, které se halily do roušky nadpřirozena. Měl jsem tu čest být u toho, když se televizní štáb přesunul na hrad Zvíkov, kde se odehrávala důležitá část děje. Byl jsem za to rád, protože jsem se stal očitým svědkem něčeho, co mi dodnes nedává žádný jiný smysl, než že jsme natočili skutečného ducha.

Co jste viděli?

Stalo se to venku, přímo před tajemnou věží Markomanka, kde se podle četných svědectví občas zjevuje podivná silueta. V tu chvíli jsme těmto historkám nepřikládali žádnou váhu, přece jsme přijeli pracovat. Právě se natáčela scéna, kdy Lukáš se Zuzanou odcházejí od věže. Byla krásná červnová noc, kolem jedenácté. V záběru měli být jen oni dva, pohrouženi do hovoru. My s režisérem Dušanem Kleinem jsme seděli stranou, zády k dění, a sledovali pouze monitor, abychom viděli přesně to, co uvidí divák.

Režisér vyzval herce k akci – a pak se, věřte nevěřte, zpoza jejich zad se vynořila mlžná postava. Klein okamžitě přerušil záběr a zavolal: „Kdo to tam chodí?“ Ze štábu se ozvalo: „Ale tam nikdo nebyl, pane režisére!“ Nevěřil. „Tak ať tam nikdo nechodí, jo? Znovu. Akce!“ Herci začali znovu – a stalo se totéž. Neznámá postava, kterou jsme viděli na monitoru, nejprve přicházela z levé strany, pak z pravé. Záběr nebylo možné dokončit.

Režisér káravě pokřikoval na štáb: „Chcete tu být až do rána? Sakra, ať tam nikdo neleze.“ Ze štábu se nikdo neodvážil nic namítat, teprve když se nakonec scénu po mnoha peripetiích podařilo natočit bez narušení, přišel Kleinův asistent Pepa Loučím a vydechl: „Tak co, vy dva? Chlastáte, nebo co? Vždyť tam vůbec nic nebylo!“ Teprve tehdy nám s Kleinem došlo, že citlivá digitální kamera opakovaně zachytila něco, co štáb na vlastní oči neviděl.

Je možné někde tyto záběry zhlédnout?

Už několikrát jsem se pokoušel získat ty původní „surové“ materiály od České televize, ale marně. Netuším, zda dokonce nejsou už smazány. Ale v dnešní době, kdy skoro každý má dobrý fotoaparát ve svém mobilu, se objevují jiné fascinující záběry duchů, ať již pořízené pouhou náhodou, nebo těmi, kdo záměrně nocují na místech, která nemají nejlepší pověst.

V Českém tajemnu 2 jsem zveřejnil snímky duchů, které nafotil Dalibor Falta na hradě Landštejn. V Labyrintu záhad jsem divákům představil paní kastelánku Krasavu Šerkopovou z Nového zámku v Lanškrouně. V podzemí této historické budovy opakovaně nafotila mlžné postavy, a především tajemné tváře, které se objevují na kamenných zdech, na rampouchu, a dokonce i na stromech v okolí.

Posuňme se od paranormálních jevů k záhadám. Stojí některá, na níž jste v poslední době pracoval, za zmínku?

To by bylo na dlouhé povídání! Ale ano, jedna taková se najde. Vyčnívá mezi ostatními tím, že ji považuji za svůj osobní dluh. Dlouhá léta mě na ni marně upozorňoval kamarád a já ji pořád odkládal. Jde o ztracenou Jantarovou komnatu.

O ní už bylo napsáno snad všechno.

Právě to jsem si také myslel, a i proto jsem se tomuto tématu dlouho záměrně vyhýbal. Jenže jsem se mýlil. Díky svému příteli, právníkovi a bývalému prokurátorovi Jiřímu Matijaševičovi, jsem se dostal k informacím, které podle mého názoru dosud nikde nezazněly. Při vyšetřování jednoho kriminálního případu totiž narazil na indicie, jež by mohly s Jantarovou komnatou souviset.

Tak začněme raději hezky od začátku.

V roce 1701 pruský král Bedřich Vilém I. nechal ve svém berlínském zámku vytvořit nesmírně originální a navýsost reprezentativní sál. Jeho stěny byly obloženy jantarovými deskami s mnoha jedinečnými uměleckými řezbami. Celková plocha dosahovala 55 čtverečních metrů. Použité jantarové valouny vážily přes šest tun a jistě musely být sbírány po celá staletí.

O sedmnáct let později přijel na návštěvu do Berlína ruský car Petr I. Osmý div světa ho doslova ohromil. Pruský král mu Jantarovou komnatu velkoryse daroval. Petrova dcera Alžběta ji nechala sestavit v palácovém komplexu Carské selo u Petrohradu. Svou krásou tam udivovala až do léta 1941, kdy se k městu přiblížila německá vojska.

Jednotkám SS stačilo pouhých 36 hodin, aby jantarové obložení sejmuly a naložily do dvaceti čtyř beden. Vzácnou kořist pak na nákladních automobilech dopravily do pruského Königsbergu, tedy do dnešního Kaliningradu v Rusku, kde byla vystavena v muzeu jantaru na tamním zámku. Když válečná štěstěna začala přát více spojencům, přišel Hitlerův rozkaz komnatu demontovat a odvézt do bezpečí.

Není jasné, zda se to podařilo, či ne, a pokud ano, kam byla Jantarová komnata dopravena. Podle některých svědectví však mohla být část tohoto legendárního pokladu převezena na naše území, nejčastěji se mluví o Hoře Svaté Kateřiny v Krušných horách. Hovořilo se i o Frýdlantu v Čechách či o Štěchovicích.

S čím novým jste tedy přišel vy a váš kamarád?

Veškeré detaily se čtenáři dozví v mé nové knize České tajemno 2, kde jsem tomuto pátrání věnoval celou samostatnou kapitolu. Stručně řečeno jde o toto: V druhé polovině osmdesátých let se ve Vídni začaly nečekaně objevovat vzácné artefakty, originální dobové listiny, dopisy polských králů, dokumenty kurlandských vévodů, vzácné knihy. Předměty, které původně pocházely ze zemí bývalého Sovětského svazu a během druhé světové války zmizely. Vědělo se jen to, že je odcizili nacisté. Tato horká stopa z Vídně kupodivu vedla až k nám.

Co nám k tomu můžete říci?

Všechno nasvědčovalo tomu, že nově nalezené dokumenty pocházejí z vlaku, který byl na sklonku války bombardován na Hané. Tyto informace se ke mně dostávaly už v devadesátých letech, ale přiznávám, byla chyba, že jsem se tím tehdy nezabýval. Myslel jsem si, že jde o záhadu, postavenou na vodě. Jenže můj známý, o kterém jsem už hovořil, si mě letos na jaře zavolal k sobě. Byl v nemocnici a chtěl si popovídat. Opět na mě naléhal, abych tuto záležitost s vídeňskými dokumenty důkladně prozkoumal. Svěřil se mi s bližšími podrobnostmi, o nichž jsem do té doby neměl ani tušení. Ukázaly se natolik ohromující, že jsem se okamžitě ponořil do studia. A dost jsem litoval, že jsem se o tuto záhadu nezačal zajímat dřív.

Proč?

Řada svědků, které bylo ještě v devadesátých letech možné oslovit, mezitím zemřela. Na druhou stranu se technika i dostupné zdroje výrazně posunuly kupředu, takže bylo mnohem snazší získat digitálně zpracované a veřejně dostupné informace. Díky nim jsem mohl ověřit, že to, na co mě kamarád dlouhá léta upozorňoval, naprosto odpovídá tehdejší realitě. Zdálo se, že odpovědi jsou na dosah, jenže Jirka krátce poté zemřel. Na jeho pohřbu mi jeho dcera předala složku se všemi výsledky jeho dosavadního pátrání. Je to záživné čtení. Rozhodl jsem se v jeho díle pokračovat; cítil jsem, že je to dluh, který ještě nebyl splacen.

Co jste zjistil?

Shrnu jen to nejpodstatnější. Záchranou Jantarové komnaty byl údajně pověřen nejlepší z německých agentů Otto Skorzeny. Ten dobře věděl, že k odvozu uloupených cenností z Pobaltí není možné využít pancéřové vlaky. Ty byly zákonitě prvním cílem nepřátelských bombardérů. A tak geniální stratég Skorzeny vymyslel ďábelský plán. To nejcennější bylo na různých místech Pobaltí naloženo do obyčejných vagónů a ty přiřazovány nejprve k pravidelným spojům, a postupně spojovány do jednoho vlaku.

Na bezpečnost nákladu dohlíželo komando agentů v civilu. Vlak vjel na naše území pravděpodobně přes Bohumín. Kdesi na Moravě k němu byly připojeny vagóny s lupem ze Slovenska. Tentokrát šlo především o potraviny, látky a jiné spotřební zboží. Na konci dubna 1945 se nacházel na trati mezi Kojetínem a Tovačovem.

Co vás vede k tomuto odvážnému tvrzení?

Podařilo se mi ten vlak najít. Dne 30. dubna 1945 ráno byl bombardován na trati mezi Kojetínem a Tovačovem. Zasažena byla lokomotiva i některé vagóny. Lidé se k zastavenému vlaku rychle seběhli a začali rabovat, co mohli. Německé hlídky je kupodivu nechaly, aby si brali, co hrdlo ráčí, do chvíle, než se dav pokusil otevřít dva vagóny, chráněné tajnými agenty. V tu chvíli došlo ke střelbě. Dva místní muži byli zabiti.

Jak to ale souvisí s dokumenty, které se později objevily ve Vídni?

Z některých hlídaných vagónů, poškozených bombardováním, totiž vylétaly dokumenty, a dokonce i knihy, ať již staré tisky, nebo historické rukopisy. Lidé je sbírali a chtěli s nimi topit v kamnech, protože koncem války byla všude ohromná bída. Celý balík těchto vzácných dokumentů skončil na místní faře. Nepovšimnutý tam ležel desítky let, než byl odcizen jedním z příbuzných tamní zaměstnankyně a postupně rozprodáván ve Vídni. Pachatel byl ale rychle dopaden a většina listin zajištěna a vrácena původním majitelům.

Takže předpokládáte, že právě v tomto vlaku byla Jantarová komnata?

Netvrdím, že ano, to by bylo předčasné. Jedna okolnost se ale nedá přehlédnout. Ve všech případech podezření na úkryt Jantarové komnaty se nikdy nenašlo nic, co by se s jistotou dalo spojit s německou kořistí z Pobaltí. Výjimkou je právě ten tajemný vlak na trati mezi Kojetínem a Tovačovem. Nepochybně se v některých vagónech nacházelo velké množství starých dokumentů, které pocházely z lotyšských archivů v Rize a Mitavě. Právě tyto vagony Němci úporně střežili. Uniklo z nich jen to, co vylétlo ven.

Kam se podle vás podělo to, co se nacházelo uvnitř?

Připomeňme si, že vlak byl zasažen 30. dubna a německá vojska udržela trať až do 8. května. Celý týden mohli vojáci vykládat a přemisťovat obsah těchto přísně střežených vagónů. Železniční trať zde ovšem končí. Byly použity nákladní vozy? Frontová linie se tehdy zastavila na spojnici Tovačova s Prostějovem. K Olomouci se ustoupit dalo. Jistější ale bylo najít úkryt přímo ve městě nebo v okolí.

Okupační správa sídlila na tovačovském zámku. Němci zabrali i místní velkostatek. Nachází se Jantarová komnata nebo jiné fašisty ukradené cennosti v podzemí těchto objektů?

Děkuji za rozhovor. Budeme pokračovat příští týden.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Arnošt Vašíček,