Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Učíme kvanta nepotřebných věcí, říká v době distanční výuky profesor Jiří Kálal, který se bojí, že studenty škola tak nějak ubíjí

31.12.2020
Učíme kvanta nepotřebných věcí, říká v době distanční výuky profesor Jiří Kálal, který se bojí, že studenty škola tak nějak ubíjí

Foto: Archiv Jiřího Kálala (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Jiří Kálal s ´kolegou´ Škvoreckým v Náchodě

ROZHOVORY NA OKRAJI Většinou je jejich autorem pan Lovčí, historik (a spoustu dalšího) ze západočeských Plas. Tentokráte si vybral také trojjediného muže, který je učitel, historik a spisovatel na Písecku, v Milevsku… Když se vysloví jméno PhDr. Jiří Kálal (*26. 7. 1960, Louny), většina čtenářů, s výjimkou těch regionálních, nebude v první chvíli vědět, s jakou tvůrčí oblastí si má autora přesně spojit. Je to nevděčný úděl všech lokálních písmáků, kteří mají silný vztah k rodnému kraji či bydlišti, v němž hluboce zakořenili a jemuž přednostně věnovali svoji pozornost. Dr. Kálal je autorem či spoluautorem několika publikací věnovaných dějinám Milevska, v němž žije již 45 let, komunálním politikem, ale také gymnazijním pedagogem v Táboře. Autorsky se dále podílel na tvorbě moderních dějepisných učebnic, vydaných v Plzni. Více se o jeho životě dovíme v následujícím interview.

Milý Jiří, vy jste přímo milevským rodákem, nebo vás do Milevska zavály zcela jiné okolnosti?

Pocházím z podhůří Krušných hor. Na samotu poblíž Milevska jsme se přestěhovali, když mi bylo šest let, a v mých patnácti pak přímo do Milevska. Ale vlastně to byl ´návrat´, protože kořeny mé rodiny jsou právě tady.

 

Z cest: profesor Kálal v Benátkách

Jste středoškolským učitelem dějepisu. Co vás přivedlo právě k tomuto oboru? Proč u vás zvítězil dějepis, a ne třeba fyzika?

Mezi mými předky bylo v minulém století dost lesáků a učitelů. Lesníkem byl i můj otec, dětství jsem prožil na hájovně a skutečně se moje orientace vyvíjela od lesnictví přes učitelství biologie k dějepisu. Ten nakonec zvítězil. A učitelkou byla i moje matka, tak to mám po ní.

Měl jste po léta jasno, že chcete být učitelem? Třeba jako muzejník byste měl více příležitostí ke psaní, a to přímo v pracovní době…

Od gymnázia bylo jasné, že chci být učitelem na střední škole. Muzejnictví mě sice lákalo, usiloval jsem před léty o místo ředitele malého regionálního muzea, ale nevyšlo to. Po deseti letech praxe jsem přestal učit a šest let jsem pracoval v neziskovém sektoru v oboru propagace našeho mikroregionu a cestovního ruchu. A byl jsem v tom docela spokojen. Pak se to najednou nějak zlomilo. Uvědomil jsem si, že mi škola chybí, a vzal jsem první učitelské místo na základní škole, které se dalo sehnat. Dneska jsem vlastně rád, že to muzeum nevyšlo; vůbec nepochybuji, že moje místo je za katedrou, a zcela mě to naplňuje.

Jste autorem či spoluautorem několika publikací o Milevsku. To je záslužná a zároveň nevděčná úloha. Úspěšný regionální autor totiž zůstane takříkajíc slavným jenom v okruhu svého regionu. Které publikace jste své obci či kraji věnoval a připravujete aktuálně něco nového?

Publikace Milevsko a okolí od A do Ž je jakýmsi encyklopedickým shrnutím historie a vlastivědných zajímavostí milevského mikroregionu. Vznikla ve spoluautorství s J. Bílkem a výtvarníkem M. Jelínkem.  Knížku Milevským regionem pěšky, na kole, autem jsme spolu s J. Krohem koncipovali jako svého druhu turistického průvodce. Několik věcí jsem sestavoval jako editor, třeba knihy Milevsko 830 let (1184 – 2014) nebo Moje Milevsko. Širšímu okolí se věnoval webový projekt Jižní Čechy a Šumava. Jde o Průvodce po zajímavostech a pamětihodnostech regionu (ve spoluautorství s J. Bílkem a M. Bílkem). Ten zahrnuje oblast větší, nežli je současný Jihočeský kraj. U všech projektů jsem využil svoji aprobaci češtináře a dělal jsem rovněž jazykovou redakci a korekturu. Nic nového teď na obzoru není.

 

Publikace, o níž se v textu hovoří

Kam byste především pozval ty, kteří Milevsko nikdy nenavštívili? Která místa zde by rozhodně neměli opomenout?

Milevsko má dvě hlavní atraktivity. Tou první je premonstrátský klášter z konce 12. století. Byl to první klášter, který vznikl na českém jihu, a prvním opatem byl Gerlachus, známý spíše v počeštěné podobě jako Jarloch. Patří mezi letopisce, kteří navazovali na Kosmovu kroniku.

Druhou věcí zajímavou pro návštěvníka je masopustní tradice. Zdejší maškary jsou doložené k roku 1862, i když jsou nepochybně ještě starší, a největší maškarní průvod čítající až tisícovku masek chodí městem o masopustu dodnes. Milevské maškary mají ve městě dokonce zvláštní muzeum. Klášter je národní kulturní památkou a maškary jsou zapsané na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, což odpovídá u nemovitých památek národní kulturní památce. Oboje skutečně stojí za to.

 

Milevské maškary, jichž se profesor Kálal pravidelně účastní

Hrál ve vašem publikačním snažení nějakou roli fakt, že vaším strýcem byl Karel Kálal, kdysi známý československý spisovatel a popularizátor Slovenska? Chtěl jste být spisovatelem jako on? Nebo jste se k psaní postupně dostal svou vlastní cestou?

Ne, to roli nehrálo. Karla Kálala si velmi vážím, ale spíš tam bylo někde v pozadí, že byl učitelem a ředitelem obchodní akademie v Banské Bystrici. A jsme zase ve škole…

A jaký je váš osobní vztah ke Slovensku jako člověka i historika? Litoval jste rozpadu společného státu, který tolik obhajoval a propagoval váš strýc, anebo vám přišlo jako rozumnější federaci rozdělit?

Měl jsem a mám Slovensko rád, rád jsem tam jezdil a jezdím. Rozdělení federace mne ale moc nepřekvapilo. Od vzniku moderního nacionalismu v 19. století je v Evropě přikládána národnímu státu vysoká hodnota, a jak vidno nejen na příkladu Slováků, národy to dosud nepřešlo. Říkám to trochu pejorativně, protože samotnému je mi nacionalismus a národovectví zcela cizí. Na začátku 90. let jsme všichni chtěli mít se lépe, to je jasné. Pro mě bylo ale zásadní také to ´zpět do Evropy´, ve které by státy a národy spolupracovaly. Což se nepochybně v případě Čechů a Slováků po rozdělení federace daří a je to v pořádku.

 

Další publikace profesora Kálala

Když se vrátíme ke školství, které je vaší profesní doménou, a srovnal byste dobu před Listopadem 1989 a nyní. V čem se posunulo dál oproti dřívějším dobám? Zaznívají občas i hlasy, že kvalita a úroveň výuky šla kvůli různým novým trendům dolů a některé věci před Listopadem 1989 fungovaly lépe. Co byste na to řekl jako pedagog s dlouholetou praxí?

Vůbec se to nedá srovnat. Tady došlo ke dvěma zásadním změnám: změně politického režimu a k ´digitální revoluci´. Je to provázané, ale možná je ta druhá věc důležitější. Asi nemusíme mluvit o tom, jak moc se rozšířil přístup k informacím a svoboda s těmito informacemi zacházet. Učitel se v tom musí vyznat a umět s tím pracovat. Všichni, a tedy i děti a studenti, jsou svobodomyslnější. Taková ta automatická autorita školy pochopitelně zmizela. Nemyslím ale, že by kvalitní škola a dobrý učitel neměli zasloužený respekt.

A co kázeň? Dá se říci, že po roce 1989 poněkud upadla a také rodiče si na učitele více dovolují?

To souvisí s tím, co jsem už řekl. Na druhou stranu musím přiznat, že učím na škole, na níž je dost obtížné se dostat a studenti i jejich rodiče si možnosti být tady velmi váží. Kázeňské problémy u nás prakticky nejsou. Možná ale žiju v tomhle směru trochu v bublině…

 

Příprava na maturitu se nemůže zastavit ani v době covidu

Co jazyková výbava dnešních žáků a studentů? Myslíte, že je na potřebné úrovni a že odcházejí na trh s dostatečnými jazykovými kompetencemi? Často slýcháme, že zvláště učitelé jazyků či informatiky najdou snadno lépe placené zaměstnání v privátu a ve školství pak nepůsobí nutně ti nejlepší z nich. Co vy na to?

Zase můžu mluvit jen za naše studenty. Jestli odcházejí po maturitě v něčem výborně připraveni, tak jsou to jazyky, na prvním místě pochopitelně angličtina. Všichni vědí, že se bez ní dnes neobejdou, mají velkou motivaci se anglicky učit. Když odkážu v posledním nebo předposledním ročníku na anglicky psaný web nebo historický pramen, nikdo se nad tím nepozastavuje. Pokud jde o učitele odcházející jinam, myslím, že už to patří spíš minulosti. Zejména mimo velká města opouštějí školy převážně ti, kdo se cítí vyhoření nebo vyčerpaní. Pokud děláte tuhle práci naplno, stává se to a není se čemu divit.

Bylo by řešením, že by třeba někteří oboroví učitelé byli odměňováni vyššími platy než jiní, aby je to udrželo ve škole? A co výše současných učitelských platů? Zdá se vám dostatečná?

Platy se hodně zlepšily, už se z toho dá žít. Nerovnoměrnost v tom, co musí učitelé různých předmětů za stejný plat odvést, mi ale vadila a vadí. Nelze srovnat to, co musí odvést češtinář nebo jazykář a co učitel předmětů, které patří mezi ´nauky´. Víte, kdy jsem měl jako učitel nejméně práce? Bylo to na základní škole, měl jsem za sebou sedm let praxe a v úvazku aprobovaně dějepis a neaprobovaně zeměpis, tělocvik a sportovní hry. Když to srovnám s jinými školními roky, kdy jsem učil čtyři třídy češtinu, je to propastný rozdíl v nárocích, které to na učitele klade. Nechci se nikoho dotknout, ale to je prostě fakt. Myslím, že spravedlivým řešením by byla různá výše úvazku.

 

Z cest: Svatá země, přede mnou Jeruzalém, za mnou Jericho. Pro historika je Izrael prostě zázrak, říká profesor Kálal

Co říkáte jednotné podobě maturitních zkoušek. Je to cesta správným směrem? A co tolik diskutovaná maturita z matematiky? Opravdu ji žáci pro život potřebují? Nebylo by mnohem smysluplnější poslat je na trh práce s maturitou z výpočetní techniky? Nebude absolventovi platnější umět základy programování než ´mít papír´ na to, že si uměl poradit se zcela abstraktními matematickými operacemi, které ale v praxi nikde nevyužije?

Jednotnou, tzv. ´státní´ maturitu podporuji a mrzí mě, že se postupně odbourala. Jistě, dřív jsme jednotnou maturitu nepotřebovali, ale to také nestudovalo střední školu tak velké procento populace. Maturita z matematiky – podotýkám smysluplná maturita – nepochybně patří ke všeobecnému vzdělání. Škola přece nemůže učit jen to, co člověk v životě přímo použije, musí naučit uvažovat, naučit myslet. O totalitních a nedemokratických režimech v dějepise přece učíme zejména proto, aby si budoucí občan a volič byl schopen třeba říct: „Pozor, tenhle politik nebo tahle strana říká něco, co už vím, že v minulosti vypadalo nevinně, ale vedlo to ke špatným koncům.“ S matematikou je to podobné: nemusíme si celý život pamatovat, jak se derivuje, ale můžeme si uchovat schopnost uvažovat, pracovat s myšlenkovými systémy, analyzovat vztahy mezi nějakými prvky… A učit programování? Nevidím důvod, většina lidí používá hotový software, potřebuje umět pracovat s výpočetní technikou uživatelsky. To je stejné jako s řízením auta: nemusíte vědět, jak funguje motor a spojka, abyste mohl být dobrý řidič.

Které záležitosti v současném školství pokládáte za vhodné změnit a reformovat a na které bychom mohli být jako Češi hrdí, abychom jenom nekritizovali?

Považuji za naprosto nezbytné zredukovat obsah a rozsah učiva; samozřejmě mohu mluvit pouze za všeobecné vzdělání, nedokážu posoudit odborné učivo třeba na průmyslovce. Ale je to mince, která má dvě strany. Nevzdávejme se zcela toho, že česká škola dává široký všeobecný přehled. A ten v moderním světě potřebujeme víc a víc. Spíš hledám – ale nenacházím – odpověď na otázku, proč se žáci během školní docházky většinou dost změní. Do primy nastoupí nadšení jedenáctiletí studentíci, ovšem postupně to nadšení opadá. Studují třeba výborně, ale zájem se jakoby ztratí; naštěstí se obnoví v posledních ročnících, kdy se začnou profilovat podle toho, co chtějí dál studovat. Bojím se, že je škola tak nějak ubíjí… ale možná je to jen záležitost vývoje lidské psychiky – od nadšeného dítěte k lehce znuděnému teenagerovi.

 

Z putování po ČR: s Josefem Švejkem v Putimi

Jak vaši nynější kantorskou praxi poznamenal covid a jak vnímáte přijatá opatření vlády ve vztahu ke školství?

Ač patřím už ke starší generaci, počítače a veškerou techniku používám rád. S tím tedy problém nemám. Ale distanční výuka, to je úplně jiná káva, než ´obyčejná´ škola! Příprava a realizace hodin mi zabírá strašně moc času. Na druhou stranu jsem pocítil ten ´náraz reality´ – my opravdu učíme kvanta nepotřebných věcí! Učivo musíme ´ořezat´ a umožnit žákům, aby byli samostatnější. Když jim totiž dáte úkol formulovaný záměrně málo určitě, mnohdy překvapí velmi neobvyklým a kreativním řešením. A politika vlády v resortu školství? Nemohu říct bohužel nic dobrého. Jen mě jímá hrůza z myšlenky, že podobně amatérsky jsou řízeny i resorty třeba zahraniční politiky nebo obrany.

Jste také spolutvůrcem několika učebnicových publikací – konkrétně učebnic, pracovních sešitů a metodik pro 7. a  8. ročník dějepisné výuky. Není to také trochu nevděčná spisovatelská role? Ocení to žáci, případně širší okolí?

Je to krásná práce, tím spíš, že si při tvorbě učebnice dokážete dobře představit, jak se podle ní bude učit. A pak, když vidíte, že to funguje, to je nádhera. Žáci v naprosté většině nevědí, že se učí z učebnice, jejíž část vytvořil jejich učitel. Není vůbec třeba, aby to věděli.

 

Učebnic vytvořil profesor Kálal hned několik

Dějepisné učebnice, které jste spoluvytvářel v jednom z plzeňských nakladatelství, se označují jako ´činnostní´. Proč tomu tak je a v čem vám přijdou lepší nebo jiné než ty klasičtěji laděné?

V takové učebnici je – s určitou nadsázkou – prostě všechno, co žák potřebuje. Pojmy, vztahy, mapy, časové osy… A hlavně je hodně spojená s jinými vyučovacími předměty a se životem. Když se žák učí v souvislosti s objevnými plavbami o pirátech, učebnice ho navede na pojem pirát silnic. Dá se to krásně využít, tady třeba máme nenásilně podanou dopravní výchovu.

Kdybyste dnes vytvářel nové učebnice dějepisu a měl jste na to časový prostor, kam byste je koncepčně posunul dál a co byste případně změnil?

Ještě víc k mezipředmětovým vztahům, zejména u učebnic pro gymnázia. Třeba u viktoriánské Anglie by se pracovalo s Dickensem, u krize roku 1938 s Čapkem… Česká škola všeobecně málo pracuje s mezipředmětovými vztahy.

Není náš dějepis stále příliš poznamenán ohlížením do vzdálené minulosti? Musí žák opravdu znát všechny husitské bitvy? Nebylo by smysluplnější mít silněji zastoupené moderní dějiny oproti starším obdobím, aby se žáci lépe orientovali v geopolitických kauzách, které je atakují v médiích? Není platnější – nežli znát středověkou bitvu u Kressenbrunnu či různé pravěké kultury – mít jasno třeba v tom, proč je rozdělený Kypr?

Jednoznačně je třeba akcentovat moderní dějiny, o tom není třeba diskutovat.

 

Hudba je mým dalším velkým koníčkem, nejlíp se hraje v létě v kempu u řeky, komentuje renezanční osobnost, profesor Kálal

Investuje český stát dostatek financí do nákupu učebnic, nebo je pravdou, že se ve školách žáci i dnes běžně učí z 8, 10 i 20 let starých učebnic, jak tvrdí někteří nakladatelé?

Nemám o tom dostatečný přehled. Na naší škole učebnice ze zákona dostávají studenti nižších ročníků osmiletého a šestiletého gymnázia, a když předseda předmětové komise přijde za ředitelem s požadavkem na nové učebnice, vždycky na to prostředky jsou. Ale nevím, jak je tomu na jiných školách, třeba na základních.

V médiích občas vidíme ankety, v nichž mladí lidé nedovedou zodpovědět, co se u nás odehrálo v přelomových letech 1939, 1968 nebo 1989. Jak si to vysvětlujete jako kantor, který naopak o těchto věcech sám vyučuje?

Už zmíněným malým důrazem na moderní dějiny. Mnohdy je to ještě vina učitelů. Znal jsem dost kolegů, kteří prostě nechtěli jít do novější doby než 2. světová válka. Měli pocit, že by to neuměli učit, vyloženě se toho báli. Teď už se vystřídaly učitelské generace, učí mladší lidé, kteří již vystudovali ve svobodných poměrech. Věřím, že se to zlepší.

Obavy z moderních dějin – to je věc, s níž mám své smutné zkušenosti i z některých lokálních muzeí a archivů. Netýkají se tedy jen sféry školství. Vzpomínám např. na kolegu, který mohl ´poúnorové dějiny´ svého kraje zkoumat až jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy z Prahy. Doma mu to totiž vedení lokálního muzea neumožnilo. Ale to už by byl jiný příběh, byť zrovna tenhle souvisí s vašimi jižními Čechami. Nicméně nyní přeskočím k další sféře. Angažujete se po léta také v komunální politice. V čem vám přijde odlišná oproti té celostátní?

Nikdy jsem neměl volenou funkci, ale pohybuji se desítky let v místní kultuře. Roky jsem členem nebo předsedou kulturní komise rady města. Na malém městě lidé moc nevnímají, kdo za kterou stranu nebo hnutí kandiduje, ale co je za člověka. Všichni si vidí do talířů.

 

Další publikace milevského patriota

Politicky se hlásíte ke straně TOP 09. Kde podle vás topka udělala chybu, že jí tak propadly preference?  Je to daň za kroky a účast v nepopulární Nečasově vládě? Nebyla by TOP 09 volitelnější bez kontroverzně vnímaného Miroslava Kalouska? Nepůsobí až příliš jednostranně, jako ´antibabiš´, nebo jako strana se slabým sociálním cítěním? Kde je takříkajíc zakopán pes? 

Milevskou topku jsem dvakrát podpořil jako nezávislý účastí na kandidátce do zastupitelstva města a je pravda, že jsem ji několikrát volil i v jiných volbách. Jsem pravicově a proevropsky zaměřený, tak proto.

TOP 09 trpí naprostým nedostatkem kvalitních nových lidí a neokoukaných tváří, které by měly co nabídnout. To je ale problém úplně všech stran včetně hnutí ANO. Babiš spolehlivě odsunul do role statistů všechny strany, nejen topku a nejen ty, které jsou v opozici: podívejte se, jak dokázal zlikvidovat sociální demokracii. Prostě demokratické strany dokážou dobře fungovat mezi demokraty; populistům čelí s obtížemi. V dějinách pro to máme řadu důkazů.

A že „za všechno může Kalousek“? Za všechno špatné, samozřejmě. Vždyť to nikdy nebyla pravda. Jednou jsem se o tom dostal do debaty u piva. A když jsem se zeptal, jak to vlastně bylo s těmi padáky nebo s Kalouskovou daňovou politikou, nikdo to nevěděl! Ale vysvětlit si nic nedali. Ještě že to byli moji kamarádi, jinak bych snad dostal nabančeno. To je stejné jako dodnes omílané tvrzení o ODS jako straně tunelářů. Ty problémy tam kdysi byly. Ale byť je to dávno pryč, na voliče to z nějakého důvodu stále funguje. Průšvihy levice se přitom tolerují – třeba aféru Bamberg ani opoziční smlouvu Zemanovi dneska nikdo nepřipomíná. V českém prostředí to tak prostě je a strany s tím musejí umět pracovat.

Jakým dalším koníčkům se mimochodem – kromě spisování o historii – věnujete ve svém volnu? A co vaše rodina? Podporuje vás ve vašich spisovatelských a veřejných aktivitách, nebo slýcháte výtky, že byste měl více času věnovat jí?

Už jsme mluvili o milevské masopustní tradici. Jsem členem vedení maškarního sdružení, takže se podílím na organizaci. Na masopustní průvod se jezdí podívat kolem sedmi tisíc lidí a masopustní program trvá tři dny, čili je s tím dost práce. A to nemluvím o dalších akcích, které během roku maškarní sdružení dělá. A samozřejmě mě potkáte v masce v průvodu. A rodina? Nikdy nebyla proti a myslím, že jsem ji nezanedbával. Dnes je to snadné, dospělé děti mají své vlastní životy a manželka si zvykla. Je skvělá, ty maškary třeba děláme oba.

 

Z putování po ČR: v Brdech

A jaké jsou vaše plány do budoucna?

Ve sféře řekněme privátní to snad bude rodinná kronika – genealogie je úžasně zajímavá věc! A pak mám v záloze jednu osobnost historie milevského mikroregionu, které bych rád věnoval knížku. Zatím to téma nikdo nezpracoval, tak třeba čeká na mě.

 

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace