Evropa přežila už horší věci, přežije i teď… Ke konci života ho navštívili z Paměti národa. Jinak ´filozof pravdy´velká média nezajímal. Dokud nezemřel. Přečetli jsme
01.05.2020
Foto: Youtube (Oikumené) / repro
Popisek: Filozof Ladislav Hejdánek doma v Písku
Ona totiž, mimo jiné, ta velká média sídlí v Praze, zatímco Ladislav Hejdánek žil v Písku… V éře normalizace pracoval jako noční vrátný, topič, skladník a vedle toho vedl domácí semináře pro studenty. Právě díky němu se Charta 77, jejímž mluvčím se stal dokonce dvakrát, právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. „Nejen Václav Havel, ale my všichni, kdo jsme s ním v tomto bodě souhlasili, jsme dost naivně podcenili možnosti ´občanské společnosti´, která nutně trpěla a dosud trpí akutním nedostatkem svéprávných a sebevědomých občanů,“ řekl filozof Hejdánek v jednom z rozhovorů pro Parlamentní Listy.cz. V úterý Český rozhlas sdělil smutnou zprávu, že někdejší mluvčí Charty 77 zemřel. Redaktor Parlamentních listů.cz Jan Rychetský pak v článku připomněl tuto významnou osobnost i její názory, které v několika rozhovorech pro toto internetové médium vyslovil. Úplně přesně, šlo o dva rozhovory, v roce 2014 a 2017.
„Asi není, ale přece jenom je dost příznačným projevem něčeho opravdu nebezpečného v pozadí. Je mi záhadou, jak je možné, že tolika lidem nevadí hrubost a prolhanost ani tak zjevná? Pozorně se dívám nikoli na momentální aktéry, ale na sklony a tendence obecnější,“ odpověděl profesor filozofie Ladislav Hejdánek Parlamentním listům na dotaz, jestli si myslí, že je účelové spojení Andreje Babiše s Milošem Zemanem opravdu tak nebezpečné. Stalo se v rozhovoru, který vyšel před třemi lety. 28. dubna 2020, ve věku dvaadevadesáti let, profesor Hejdánek zemřel.
O české společnosti
Hejdánek se narodil v květnu 1927 v Praze a po zakončení gymnázia studoval matematickou logiku, sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově. V únoru 1948 patřil mezi studenty, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. Koncem padesátých let spoluvytvořil reformní evangelické hnutí Nová orientace, které měla v hledáčku StB. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty. V roce 1968 byl na doporučení Jana Patočky přijat do Filozofického ústavu Československé akademie věd.
Pro ParlamentníListy.cz už v roce 2014 řekl: „Nejen Václav Havel, ale my všichni, kdo jsme s ním v tomto bodě souhlasili, jsme dost naivně podcenili možnosti ´občanské společnosti‘, která nutně trpěla a dosud trpí akutním nedostatkem svéprávných a sebevědomých občanů, kteří by se jako skuteční občané také chovali, a tak jednali. Hlavní chyba tu ovšem nebyla na straně našeho očekávání, nýbrž na straně zavedených zvyklostí, jež ve společnosti nadále převládaly, a kterých protivníci občanské společnosti využili.“
Na otázku, zda by se Česko mohlo opět morálně vzedmout, jako tomu bylo třeba v letech 1918, 1968 či 1989, sdělil: „Mám za to, že to jistě možné je, respektive bude, ale rád bych připomněl, že ta minulá vzedmutí, která zmiňujete, byla spíše emocionální než morální. Mravnost národa se nezvedá jednorázovými akcemi, a už vůbec ne na barikádách. A co je zvlášť třeba připomenout: Mimořádné situace jsou označovány jako mimořádné, protože se vymykají běžnosti a danému ´pořádku‘, takže je nelze předvídat, ani je nějakou manipulací či agitací připravovat.“
O současné politice
Pracoval jako noční vrátný, topič, skladník a vedle toho vedl domácí semináře pro studenty. Právě díky němu se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977 až 1980 byl dvakrát jejím mluvčím. V roce 1980 zahájil známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filozofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté. V letech 1987 až 1989 publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde zároveň působil jako člen redakční rady.
V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz z roku 2017 prohlásil: „O nějakých pocitech z ‚české politiky‘ nemohu mluvit; zatím jsem si takového fenoménu nepovšiml. Ale ty pseudopolitické hrátky mne moc netěší. Ovšem co dělat? Na skutečnou koncepci, a zejména na dlouhodobější výhledy, asi nikdo nemyslí.“
O Evropské unii
K těžkostem Evropské unie poznamenal: „Těžkosti nemají v brexitu svou příčinu, ale nepochybně jsou samy jeho předcházející spolupříčinou. V krizi není jen Evropská unie, ale celá Evropa, a to dějinně. V krizi jsme my, Evropané, a nejenom dnešní.“ A ještě dodal: „Jak tomu dost často bývá, chaos může sám být tím východiskem. Pro mne je zakotvenost v Evropě a v evropských dějinách jakýmsi osobním podílnictvím na cestě Evropy k ´tomu pravému‘, ´k pravdě‘. Skutečným problémem jsou podle mne ti, kdo chtějí směřovat k omezeným cílům a kdo nějakou ´pravost‘ či ´nepravost‘ cílů a linie (zásadně) popírají.“
V roce 1992 byl Ladislav Hejdánek jmenován profesorem filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na univerzitě vyučoval do druhé poloviny devadesátých let. Diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády v roce 1990, dal přednost filozofii. Do konce života žil v Písku. Byl vyznamenán mnoha cenami a řády.
-
Je trochu smutné, že nyní, u příležitosti odchodu Ladislava Hejdánka, vyšly desítky nekrologů, když ale ještě žil, zajímala se o něj a o to, co říká, jen křesťanská minorita, jedenkrát ČRo, Paměť národa (ta až docela nedávno, že to stihla tak tak) a… právě Parlamentní listy, médium, mnohými považované za ´dezinformační´ a vůbec veskrze špatné, které dle prý neexistující ´pražské kavárny´ může za vše, co se zde neblahého přihodí, včetně koronaviru, kůrovce a kyselého kafe.
+
Netroufám si hodnotit takového muže, který nás všechny převyšoval vzděláním, jasným myšlením, odvahou a hlavně – životem v pravdě. Takže dám slovo ještě jednou filozofovi, který na otázku Jana Rychetského ´Nemyslíte si, že v tomto směru zaniká západní, tedy euroatlantická a křesťanská, civilizace?´ odpověděl: „Nepochybně žijeme v době hned v několika směrech úpadkové, ale vidět to jako příznak zániku evropské nebo dokonce euroamerické civilizace se mi jeví jako silně předčasné. ´Evropa´, chápaná nejen povrchně, už zažila nejrůznější typy ohrožení, a to nejen zvnějšku, a překonala několik silně úpadkových nebo rozkladných period. Vzpomeňme jen na selhání ´řeckého zázraku´, několikerý otřes, a nakonec pád Říma, zpohanštění křesťanstva ve středověku, polovičatost a kompromisnictví reformátorů – a dál už netřeba příklady uvádět. To byly krize nesrovnatelně větší a zásadnější, než je ta naše dnešní, a přece to nebyl konec ´Evropy´! A nejen to. S odstupem doby se ukázalo, že dokonce i v časech největších krizí a úpadků se vždycky zrodilo něco, nač bylo možno později navázat. To je přece právě evropská zvláštnost! A zrodilo se to ovšem především díky těm, kdo se sami osobně nehroutili a nevzdávali. Nemyslím, že jsme už vstoupili do éry ´poevropské´; ale je třeba si pozorně všímat nenápadných nových začátků, až k nim dojde.“
A ano, není náhodou, že ta slova jsou optimistická a mluví o ´nenápadných malých začátcích´, což zní zvláště Krajským listům.cz velmi libě. Pan Hejdánek to prostě viděl v širší perspektivě, nehroutil se z ´pěny dní´, a mne osobně jen mrzí, že mohl mít pocit, v posledních letech svého života, že o něj tak nějak není zájem, jako by byl Písek od Prahy tisíc a ne pouhých 107 kilometrů.
|
Vložil: Anička Vančová